Aluška.org: Věděním ke svobodě

Matrix poskytuje humatonům cosi neocenitelného: iluzi. Díky matrixu nikdy nemusejí dospět a převzít odpovědnost za své činy. Nikdy se nemusejí sami rozhodovat ani hledat nějaký smysl či cíl. A především se nikdy nemusejí dozvědět pravdu sami o sobě. Protože matrix podporuje pocit bezmoci a nevědomosti, poskytuje homatonům naprostý luxus embryí, která nikdy nemusejí opustit matčino lůno, natož aby vyrostla a naučila se stát na vlastních nohou.

Protože humatoni instinktivně tuší, že přechod z matrixu/lůna do reality je něco strašného, mají velmi silnou tendenci udržovat se v pohodlí matrixu navždy, přestože je to pro ně navýsost nepřirozené prostředí.

Matrix samozřejmě poskytuje řadu výhod, mezi největší luxus však patří tyto:

Zaslepenost
Humatoni se dívají a přesto nevidí. Natolik se soustředí sami na sebe a vlastní naděje, strach a očekávání, že je nic jiného nezajímá, takže vidí pouze to, co tomuto pohledu odpovídá. Jsou uvězněni uvnitř bubliny sebestřednosti. Odpojit se znamená tuto bublinu propíchnout, což je pro humatony velmi nepříjemná záležitost. Jakákoli iluze je jim milejší než realita, která by je vytrhla z jejich sebestřednosti.
Nevědomost je sladká. Humatoni vidí pouze stíny věcí, nikdy předměty samé. Protože jsou sami přízraky, vidí jen další přízraky. Aby se však uchránili před strašlivou pravdou o svých iluzích, musejí považovat všechno kolem sebe – bez ohledu na to, jak zjevně je to umělé – za „skutečnost“.
Humatoni jsou zaslepeni zcela umíněně a hystericky. V zenu se tato zaslepenost vyjadřuje rčením „plést si prst s měsícem“. Humatoni na všechno ukazují prstem, a zakryjí jím tak všechno, na co se dívají. Navěky tak vidí jasně pouze svůj vlastní ukazováček.

Neodpovědnost
Humatoni nikdy nepřekonají pubertu. Nikdy neučiní ten klíčový krok a neuvědomí si, že jsou smrtelné bytosti s omezenou dobou života, a proto nikdy nepřevezmou odpovědnost za své činy. Následkem toho jsou jako mrzutí adolescenti, kteří již nemohou nalézt útočiště v bezradnosti dětství, odmítají však dospět a vzít svůj osud do vlastních rukou. Uvízli mezi infantilní závislostí a vyzrálostí dospělého. Všichni humatoni se zasekli ve vývoji a proto tak snadno podléhají vlivu a kontrole matrixu. Stejně jako mrzutí adolescenti, i humatoni se rádi bouří v nepodstatných věcech, zůstávají však v zásadě loajální. S oblibou si stěžují na svůj život a na „pravidla“, aniž se je kdy pokusili změnit. Jsou pasivně agresivní, rozmrzelí, náladoví a vždy „nepochopení“. Každý dospívající  se chápe pozice rebela bez příčiny a cítí se být obětí krutého a nespravedlivého světa. Humatoni tuto fázi nikdy nepřekonají.

Nesmrtelnost
Humatoni se chovají, jako by stáří a smrt patřily do říše pouhých nepodložených fám, jako by to byly divné a vzácné nemoci, které postihují pouze ztroskotance a podivíny, které se však nikdy nebudou týkat jich. Matrix to zařídil tak, že představa smrti je natolik temná a strašlivá, že o ní humatoni nejsou vůbec schopni jasně přemýšlet a odstrkují ji tak do nejtemnějších koutů své mysli spolu s létajícími talíři a kruhy v obilí k „pozdějšímu přezkoumání“. Většina humatonů se smrtí nezačne zabývat, dokud není příliš pozdě na to s tím cokoli udělat. Do té doby si užívají luxusu nesmrtelnosti a mají k dispozici veškerý čas. Následkem toho žijí s lehkomyslností amatérů na kostýmní zkoušce před představením, o němž jsou přesvědčeni, že se nikdy nebude hrát.
Jen zřídka jsou hrdí na své činy, s výjimkou případu, kdy se jimi chlubí druhým humatonům. Vychvalují veškerý pokrok, vědu a evoluci, zatímco jejich vlastní činy jsou stále slabší, nicotnější, ubožejší a bezvýznamnější, až se ztratí jako příslovečná pára nad hrncem a nezanechají po sobě nic než své vlastní výkaly.

Necitlivost
Humatoni jsou izolovanými tvory bez jakéhokoli spojení či komunikace s čímkoli kolem nich. Žijí ve svých vlastních světech a proto se nikdy nemusejí starat o nic jiného než o své vlastní pohodlí, bezpečí a spokojenost. Jak jsme již zmínili, humatoni jen zřídka berou na vědomí existenci pocitů a ještě řidčeji mají ohledy na pocity druhých. Není to z nějaké lhostejnosti, nýbrž z jejich vrozené necitelnosti a naprosté neschopnosti považovat cokoli mimo svých vlastních pocitů za „reálné“. Humatoni chápou život jako něco, co se děje mimo ně, jakoby koukali na obrazovku. Nejsilnější emocí jakou jsou schopni cítit, je většinou lítost (kromě zlosti, pohrdání a sexuálního chtíče). Humatoni se rádi navzájem litují, většinou proto, že si sami natolik libují v sebelítosti, že považují litování ostatních za projev velkorysosti, ba dokonce blahovůle. V zásadě jsou však vůči pocitům ostatních lhostejní a poměrně otupělí i vůči svým vlastním. Když mluví o „citlivosti“ (a humatoni o své citlivosti mluví neustále), mají ve skutečnosti na mysli extrémní přecitlivělost, schopnost urazit se i kvůli těm nejmenším věcem a nechat se každou maličkostí hned znechutit.

Bezpečí a pasivita
Největší luxus, který matrix humatonům poskytuje, spočívá v tom, že nikdy nemusejí učinit sami za sebe jediné rozhodnutí ani čelit hrozivým požadavkům neznámého reálného světa. Podobný luxus mají zvířata v zoo, na rozdíl od humatonů se však nedají tak snadno oklamat. Zvířata totiž nikdy nepovažovala svoji svobodu za ochromující břemeno ani neměla svou přirozenost za tíživou odpovědnost, které se musí za jakoukoli cenu zbavit. Humatoni jsou v živočišné říši výjimeční svou představivostí, která jim umožňuje stěžovat si a přát si, aby byly věci jinak, než jsou. Takový přepych by byl divokým zvířatům osudný, v matrixu si toho však člověk může neomezeně užívat.
Jako zvířata v zoo jsou humatoni zcela pasivní a spoléhají na své ošetřovatele, že se o ně postarají. Protože jsou na rozdíl od zvířat schopni svou situaci rozumně vysvětlovat, přizpůsobili se humatoni ve skutečnosti životu v zajetí mnohem lépe. Dokonce sami sebe přesvědčili, že neměnnost, kterou s sebou takový život nese, vynahrazuje ztrátu svobody.

Nikde není bezpečněji, než ve vězení a čím menší a uzavřenější vězení je, tím je bezpečnější. Takže čím více vězení omezuje vězňův pohyb, čím je vězení bezpečnější, tím pasivnější musí vězeň být. Život v matrixu je bezpečnější s každou uplynulou hodinou a vězení je stále menší a uzavřenější, humatoni jsou tudíž pasivnější a poddajnější.
Je ironií, že humatoni připisují tento proces „privilegovanějšímu“ životnímu stylu a s oblibou hovoří o tom, že „věk luxusu“ je již za rohem. Konečný krok v tomto procesu je však zřejmě eutanazie. Proto je nanejvýš naléhavé je odpojit co nejdříve.

Poslední soud je tradičně chápán jako zápas mezi Kristem a Ďáblem, Michaelem a Luciferem, silami světla a temnoty. Je to bitva o lidskou duši a o Zemi (možná o celý Vesmír). Bojovník chápe, že je to jen metafora pro konflikt menších rozměrů, jehož podstata je však stejná.

pokračování seriálu zde: Matrix 19: Věk informací a eschaton
vrátit se zpět na první díl: Matrix 1: Červená pilulka

© aluska.org 2022