Moje chvíle u borovic zalitých sluncem

11.11.2009 v Zážitky 0

K textu radím pustit si krásnou hudbu z filmu Statečné srdce, kterou najdete naspod článku pod obrázkem potůčku.

Courala jsem se lesní cestou a sledovala podzimem zbarvené listí. Chtěla jsem si pročistit hlavu, ale procházka nepomáhala. Žádná změna nálady, nic. Prostě den blbec, jaký si občas vychutná každý z nás.

Pohled to byl hezký… rybníček.. potůček.. stromečky… ale se mnou to jakoby ani nehlo. Čučela jsem na svoje nohy, jak pomalu kmitají po kamenité cestě a u srdce mi bylo pořád stejně úzko jako před hodinou.

Do uší mi hrála hudba, ale pak jsem si všimla, že mi to nějak blbne… po bližším prozkoumání jsem zjistila, že mám asi špatný kontakt někde ve sluchátkách a při určitém pohybu mi přestává jet pravé sluchátko… to mi na náladě moc nepřidalo… sice jsem to nijak moc neprožívala, je to jenom hmota, ale dokud neseženu nový mám po zhudebněných procházkách přírodou utrum.

,,Mno super… sluchátka od KOSS, drahý jako blázen a po roce mám závadu.. prej že doživotní záruka… leda kulový. Jestli mi to vůbec někde vymění bez papírů? Mno to teda pochybuju… grrr… kdybych na tu procházku nešla, možná, že by se to ani nestalo… týjo na co dneska šáhnu, to je blbě a ani se nemůžu jít v klidu projít, aniž by se zase něco nestalo… mno já se na to asi.”

– Najednou moje tiché spílání na výrobce šejdíře přerušil takový zvláštní pocit.

Přestala jsem čučet do země a můj pohled padnul na malinkou cestičku, která vedla pryč z hlavní cesty, po které jsem šla.

Zapomněla jsem na řešení nějaké přízemní hrubohmotné elektroniky a šla za tím lákavým pocitem, ačkoliv jsem neměla vůbec tušení, kam dojdu.

Po chviličce se přede mnou otevřel nádherný pohled. Šla jsem do mírného kopce, který byl krásně porostlý borovicemi, asi dvacet let starými soudě podle jejich kmenů. Do zad mi prosvítalo slunce… a najednou se celý svět jakoby proměnil včetně mého vnímání.

Za celou svoji cestu jsem viděla tak nádherné věci a nic z toho se mnou nehlo a najednou vidím kmeny borovic zalité světlem a úplně jsem se roztekla.

Rychle jsem vyšla kopec, kde na jeho vršku na mě vykoukl chundelatý zajíc už oděný do zimního kožíšku…. chvilku jsme na sebe koukali, než mu došlo, že má utíkat pryč, a tak rychle odhopkal.

Chvilku jsem se za ním dívala, než mi zmizel z dohledu… potom se moje pozornost vrátila tam, kde jsem skončila naposledy.

Přišla jsem pomalu k borovici, která mě nejvíce lákala a u ní jsem ze sebe dostala všechny smutné emoce, které jsem schovávala posledních několik týdnů.

Před očima mi běžely všechny obrázky a všechny události, které mě až do té chvíle trápily.

Byl to úplně jiný pláč, než který zažijete doma v posteli. Tohle byl tak svobodný pláč, jaký jsem už dlouho nezažila.

Opřená rukama u strom, cítila jsem jak mi slzy tečou po tvářích, užívala jsem si tu chvilku, kdy člověk odhodí svoje masky a sám si prožije to, co potřebuje. V jednu chvilku jsem dokonce fyzickým zrakem viděla velikou přírodní bytost, která se ke mě rychlým krokem blížila zpoza kmenů stromů… měla tmavě hnědé boty a potom mi zmizela…

Ačkoliv mi bylo smutno, napůl jsem cítila takovou volnost a svobodu, která mě za chvilku vrátila zpět do klidného stavu mysli.

Je to asi zvláštní, ale pokaždé když nechám vyjít ven zablokované emoce, nastane u mě takový zvláštní pocit… je to naprostá prázdnota. Člověk už necítí v tu chvíli nic… ani radost, ani smutek, ani naději, ani nevzpomíná… je prázdný a svobodný od všeho.

Vytáhla jsem z kapsy kapesníček, pořádně si do něj frkla a zase ho schovala… pustila jsem kmen borovice, která celou dobu tak chápavě mlčela.

Otočila jsem se čelem ke zlatým slunečním paprskům. Slunce bylo na sklonku dne něžně zlaté a krásně na mě svítilo přes větve stromů. Tentokrát bylo velice příjemné dívat se přímo do něj… blaženě jsem nasávala všechna data ze slunečních paprsků a pocit prázdnoty vystřídat pocit absolutního smíření se vším a potom spokojenost…. a potom pocit, že každou chviličku vylétnu do nebe… realita se před mýma očima začala jakoby rozpouštět a přede mnou bylo jen slunce, které zesílilo svůj svit.

Jestli jsem v tu chvilku dosáhla tak vysokých energií, abych opět nebyla vidět, to nevím… krom přírodních bytostí a stromů není nikdo, kdo by to potvrdil.. musela bych se tam leda vrátit a zeptat se, jestli jsem byla vidět.

Bylo mi tak krásně… takový prožitek jsem už dlouho neměla, asi nebyla správná příležitost, proto jsem si tu chvilku o to více užívala a snažila si ji vtisknout do paměti.

Po chvíli jsem se probrala ze slunečního objetí. – Když jsem se vrátila zpět, úplně jsem se lekla. Dokud jsem tam byla, aní lísteček se v lesíku nepohnul, ale teď, všude okolo mě, kde nerostly borovice ale listnaté stromy, všude padalo žluté listí.

Bylo ho tolik, že jsem fascinovaně jen zírala. Bylo to pro mně znamení, kterému jsem moc dobře rozumněla.

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek