Můj začátek s virgulemi: Druhý pokus v terénu

12.2.2021 v Energie 12

Když jsem dojela na místo, uznávám, nebyla to úplně divočina, louka, lesy… Byla jsem pozvaná na oběd, takže jsem se pěkně natláskla kačeny, zapila to nealkoholickým Bernardem a asi kolem půl třetí odpoledne jsem se vydala šmejdit po okolním pozemku. Byla jsem v dobrém nálevu a během dne i přestalo pršet a přestal foukat vítr, takže mi nakonec i počasí vyšlo. Zajímavá prostranství, kde by se dalo výborně vyblbnout, mám i přímo u domu, ale je na ně vidět z blízkých domků a všude moc lidí, já jsem chtěla mít na první pokusy klid. Takže jsem si vyjela autem a spojila příjemné s užitečným.



Vlaštovku jsem měla u sebe, ale protože jsem si nebyla jistá jejími signály při pokusech na morčatech a akvárku, kdy se mi hodně smýkala a já si nebyla jistá, jestli to prostě dělám špatně nebo to tak má být, jsem vytáhla elka a pracovala jsem pouze s nimi.
K vlaštovce se možná propracuju později. Elka se mi zdají srozumitelnější, navíc je výborné, že když najdou směr, tak se mi zarovnávají v přímce a obě ukazují stejným směrem, takže poznám, že se něco děje doopravdy a můžu zahodit pomyšlení na to, že to jenom blbě držím.
U vlaštovky tu jistotu nemám, ledaže bych měla dvě a držela v každé ruce jednu, abych viděla, že se obě hýbou stejně.

Venku byla nula, ale nebyla jsem si jistá, jestli nějak neovlivním měření, když si dám rukavice, takže jsem prvních 20 minut vydržela bez nich. Chtěla jsem mít do začátku přímý kontakt s kovem.
Namířila jsem elka před sebe a šla rovně po cestičce. Myslela jsem na vodu. Elka mě první začala tahat směrem nahoru do kopce a do lesa. Nechtělo se mi tam, protože přeskakování a klopýtání přes drny a větve narušuje plynulost měření. Chtěla jsem jít hlavně na louku a blbnout na rovném povrchu, ale když už mi virgule ukázaly směr, tak jsem teda šla s nimi.
Ušla jsem pár set metrů po směru, kam se mi virgule natáčely a když jsem přišla pod velkou skálu, elka se mi zkřížila a opět vykroutila z rukou tak, že jsem je jenom tak tak stihla chytnout mezi kolena.
Vzrušilo mě to a nadšeně jsem vypískla… pak jsem se ujistila, že jsem tam fakt sama, že na mě třeba zdálky nějaký pejskař divně nečumí. Ale byla jsem pořád sama.

Odešla jsem kousek pryč od místa kde jsem našla vodu a zkusila jít znovu směrem, kam mi proutky ukazovaly. Asi půl metru od místa, kde jsem našla první bod, se mi elka zkřížila znova. Věděla jsem z dřívějška, že pod skálou je silný pramen, který teče směrem dolů a napájí vodní zdroje, takže mi bylo jasné, co jsem našla.

To už jsem přestala mít cit v rukách, tak jsem nandala tenké rukavičky a doufala, že mi to půjde i takhle. Kdyby bylo teplo, tak se na ten pokus i vyzuju, ale naštěstí to fungovalo i přes rukavice. Zajímavé je, že jsem po chvíli měla krásně zahřáté ruce, i když jsem byla venku hodinu a půl a pohybovala se většinu času pomalu.

Vyšla jsem ven z lesa zpět na cestičku a znovu hledala vodu, ale zase mě to táhlo zpátky do lesa… protože tam už jsem byla, šla jsem od toho pryč, dokud mě tam elka přestala navádět a zkoušela jsem najít nový směr.

Elka mě táhla k místní studni… trochu nuda, najít něco co víš že tam je. Ale šla jsem tam… Elka mě vedla v kruhu nad vrtem, v křoví a chcíplých vysokých kopřivách. Pořád se nějak nechtěla křížit, spíš jsem nad tou studnou kroužila jako brundibár a nebylo mi to jasné… tak si říkám ,,ok, možná to není pramen, ale jenom místo kudy voda proudí, možná je to tím a ještě jsem nedošla do cíle, asi proto se to nekříží a pořád to někam dál vede…“
Šla jsem nad studnu nahoru do kopce. Elka namířená přímo před sebe. Najednou koukám, že se mi od sebe odtahují, tak jsem se hned zastavila.
Říkám si ,,to je divný, hledám přece vodu, tak to má jít k sobě a nemá to dělat nic jinýho dokud tu vodu nenajdu, ne snad? Co?“

Přehmátla jsem si elka znovu do ruky, vyrovnala je a začala myslet na vodu. Elka se mi odtáhla od sebe. Udělala jsem jeden krok dopředu a souběžně s pohybem vpřed se mi elka narovnala do přímky s hroty od sebe. Při dalším kroku se vytočily dozadu a vypadly mi z rukou.
Stála jsem tam a začala se rozhlížet. Došlo mi, že stojím pod dráty vedenými vzduchem. Virgule se mi dokonce vyrovnaly do přímky podle toho, v jakém úhlu jsem pod ty dráty přišla, ale jak jsem stoupla pod dráty, tak se mi rozutekly.
Bylo to zvláštní… hledala jsem přece jenom vodu, ne? Proč mi to elektrika kazí?
Ale dobře. Vím alespoň, že to funguje a proč se mi to stalo. Šla jsem pryč od drátů i od studny a vydala se na velikánskou louku, na kterou jsem se těšila už týden. Tam budu mít prostor. Žádné zdechlé kopřivy, drny a sněhové závěje… Jenom pěkná rovná louka, dokonce ani sníh na ní zrovna nebyl. Paráda.

Mimochodem pro doplnění, slídila jsem trochu na netu a našla jsem vysvětlení k tomu oddalování:

,,Já hledám metrovými svářečshými dráty ohnutými do elka. Pokud se kříží, je tam pramen. Pokud jdou od sebe, je tam podzemní prostor, kabel, či kanalizace. Virgulí ve tvaru ypsilon určuji směr, kterým směrem pramen teče… Proutkaření je jedna z věcí, co si můžete vyzkoušet. Na někoho to působí více, na někoho méně a na někoho vůbec. Já, ačkoliv sevřu proutky pevně v dlaních, a přijdu třeba nad pramen, proutky neudržím a začnou se kroutit. Pak slyšíte, jak železo skřípe po kůží na dlaních.“ (zdroj)

Hned na kraji louky se mi elka krásně a přehledně zkřížila. Zdůrazňuji přehledně, protože jsem nemusela nic přeskakovat a nebyl tudíž problém držet je rovně a soustředit se jenom na klidnou chůzi dopředu a vizualizaci vody pod sebou.
Na místě jsem vyryla patou značku.
Šla jsem od toho pryč asi sto metrů a zkusila, jestli se mi podaří podobný kousek z jiného směru. Další křížení nastalo asi metr od první značky, kterou jsem tam taky patou vyznačila.
Na závěr jsem těsně před odchodem našla ještě třetí místo, takže jsem skončila s trojúhelníkem, asi metr širokým.

Stoupla jsem si na ten druhý bod, vyrovnala jsem elka a zkusila vizualizovat hloubku pod sebou. Počítala jsem metry… když jsem došla na 40 metrů a elka neudělala ani prd, uznala jsem, že mi to asi nejde, protože tady po okolí jsou prameny silné, nikdo tady nemá studnu hlouběji než 30-40 metrů. Ale však v pohodě, o nic nejde, nemusí jít všechno hned na první pokus. Tak jsem to nechala být.

Byla jsem z toho nadšená. Chtěla jsem se vydat dál po louce a zkoušet, co ještě najdu, ale zdálky na mě zavolali přátelé, abych šla za nimi.

Nechtělo se mi, nechtěla jsem ztrácet čas. Kurnik teď konečně mi to začalo jít skoro samo a to se ani nemusím tolik snažit jako v tom lese a nad studnou… Ale nechtěla jsem nikoho urazit, nebo vypadat že si to schovávám, tak jsem teda šla.
Na místě jsem dostala úkol, abych našla kabel, který tam někde vede v zemi. Bylo mi ukázáno, kde zhruba ten kabel je. Šla jsem od toho co nejdál, abych měla čas se na to během chůze začít soustředit.
Nechtělo se mi hledat ten kábl, protože jsem si ani nebyla jistá, jestli si ho umím představit správně a navíc mi před chvilkou dráty rozhodily sandál… A najednou jsem se nemohla soustředit a myslela jsem na spoustu jiných věcí. Snaha na ně nemyslet naopak vedla k tomu, že jsem na ně myslela ještě víc.
Virgule mě mezitím potáhly do pryč a zastavila jsem se u zdi, kde jsem už nemohla jít dál. K zakopanému kabelu jsem vůbec nedošla. Našla jsem ale barák, který byl elektriky plný. 🙂

Druhý úkol byl najít vrt. Vrt jsem nenašla. Nesoustředila jsem se, najednou to nešlo, když mi někdo radí a ještě u toho na mě upřeně zírá. Takže mě virgule vedla v kruzích po pozemku a nenašla jsem nic.
Tak jsem se omluvila a odešla zpátky na louku, abych pokračovala kde jsem skončila. Našla jsem svoje vyryté značky a zapíchla si tam klacky, aby byly lépe vidět. A odešla jsem od toho pryč, aby mě virgule vedly na nějaké nové místo a netahaly mě zpátky, jako to bylo se skálou.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se znova dostala do správné úrovně pozornosti. Není to ani úplně vymleto v hlavě a tupé zírání do nikam, ani to není nějaká extrémní snaha. Je to spíš o koncentraci, myslet jenom na to a hlavně být úplně v klidu, nenechat se rozhodit tím, že někdo zírá a radí, nebo říká kam máš jít a co máš hledat… A samozřejmě vůbec nepochybovat o tom, že to umíš.

Ušla jsem asi 300 metrů ve tvaru zetka. Nějakou dobu jsem nechytala signál, tak jsem šla kousek podél lesa, jindy zase více do louky a čekala.
Představovala jsem si pohled na padající vodu, jak bublá, zurčí a přesunula jsem tu představu pod sebe. Viděla jsem zemi jakoby průhlednou (jako když vidíš skrz blbě načtenou texturu v nějaké hře) a v té průhledné zemi jsem si představila tu zurčící čistou vodu… Schválně jsem ji dávala pod sebe do země, aby mi náhodou virgule nereagovala na napadaný sníh.
Najednou elka chytla směr a táhla mě lehce doprava, tak jsem šla za nimi. Přišla jsem k jednomu velkému trsu neposekané trávy, nad kterým se mi elka krásně zkřížila. I jsem cítila, že v nich byla síla. Žádný ,,držím to blbě, to byl otřes a náhoda“… Ne ne. Toto bylo krásně plynulé. Chtěla jsem si najít klacek píchnout ho tam, ale pak mi došlo že ten drn je dost velný a i zdálky poznám, že to je tady.

Odešla jsem od toho pryč asi na 50 metrů a dál hledala vodu. Elka mě vrátila zpátky k drnu. První mi ukázala směr a když jsem k němu došla, zkřížila se na stejném místě jako předtím. Na každý pokus jsem se snažila jít trochu dál od toho, ale elka mě pokaždé dovedla zpátky k drnu a křížila se. Takhle jsem došla pětkrát na stejné místo, i když jsem zkoušela hledat i jinou vodu… kdybych tam pícala klacky, mělo by nalezené ložisko asi metr a půl v průměru.
Musel to být silný pramen, protože i když jsem se snažila od toho jít pryč, ještě pošesté mě elka táhla zpátky k drnu, ale to už jsem si řekla že tam nejdu, že pětkrát stačilo.

V další části louky se mi elka začala oddalovat. Zastavila jsem se a udělala jeden malý krok dopředu. Souběžně s pohybem se mi elka zarovnala do přímky, každý hrot koukal přesně na jinou stranu. Stála jsem kolmo k něčemu… k čemusi.
Otázka je, co to bylo. Před cestou jsem ještě četla článek, který říkal, že existují ,,negativní zóny“ a že nad těmi se proutky rozcházejí od sebe. Že jsou to nějaké zlomy v podloží, nebo místa kde se kříží siločáry – zdá se mi to zmatečné na pochopení, asi by to chtělo nakreslit.
Nevím, co jsem tam našla, ale přicházelo to z kopce od lesa a vedlo to na nejbližší dům pod loukou. Tak jsem si pomyslela chudáci lidi, bůhvíco jim tam leze za pochybnou žílu a šla od toho pryč.

Na kraji louky jsem měla pocit, že se mnou to místo mluví. Tak jsem se otočila, uklonila, poděkovala vílám že mi ukázaly kde je voda, slíbila jsem že zase přijdu a prozkoumám další úsek (neprozkoumaného místa jen tam ještě dost) a spokojeně jsem odešla.

Vrátila jsem se zpátky k baráku, nikdo tam už nebyl, všichni zalezli před mrazem. Využila jsem daru soukromí a s vědomím toho, že jsem výborně rozcvičená z louky, určitě konečně najdu ten zatrolenej kábl, když už přesně vím, kde je. Tak jsem ho zkusila vizualizovat. V podobě izolovaného tlustého drátu, ve kterém valí napětí, ještě jsem si i představovala jak tam valí elektřina dělá to bzzzzz…. Ani houby. Virgule nedělala nic. Moje vysoce kreativní vizualizace nezabrala, moje bzzzzzz bylo na nic.
A přitom mi asi před hodinou vysoké vedení rozhodilo virguli… a najednou nenajdu blbej drát v zemi? V čem je háček?

,,Kašlu na blbou elektriku. Vrátím se k vodě, ta se se mnou baví.“ Znova jsem vizualizovala zurčící potůček a dráty se mi po pár metrech zkřížily. Zaryla jsem patou do země a šla od toho kolmo pryč.
Za další dva metry znova křížení. Opět jsem rýpla do země a šla zase kolmo pryč.
Najednou jsem se tam nemotala v kruzích, virgule ukazovala přesně a krásně se křížila. Stačilo být prostě v klidu a myslet jenom na to.
Po čtyřech pokusech jsem měla čtyři rýpance, do kterých jsem na závěr napíchala klacky. Zjistila jsem, že jsou v perfektní přímce.
Naběhla jsem do baráku a šla všem ukázat svůj nález. Našla jsem prý ten vrt a trubku, která z něj vedla vodu do domu.
Takže nakonec to byl úspěch. Radostně jsem ten večer odjížděla domů s pocitem uspokojení, klacky zůstaly vítězoslavně vztyčeny.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2021



Komentáře

Ikona diskutujiciho NoName 2021-02-12 07:58:21 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dobrý….jde to i třeba s něčím jiným podobného tvaru? Tím myslím klacíky, špejle atd.

Pěknej článek (jako vždy).

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-12 08:42:49
Ikona diskutujiciho
sipka

pokud dřevo, tak podle mě musí být čerstvý – čerstvě uříznutý a správnej tvar vidličky

Ikona diskutujiciho NoName 2021-02-13 17:40:25
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji za odpověď😀😘

Ikona diskutujiciho mif 2021-02-12 10:07:44 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

NoName:
Je to jedno. Představ si elka/virguli/očko („vlaštovku“) jako ručičku na tachometru – slouží pouze jako ukazatel. Důležitá „střeva“ jsou uvnitř tachometru, v tomto případě v tobě. Funguje cokoliv, co má patřičný tvar a (v případě virgule a očka) pružnost, klidně plast. Nejdůležitější je se se svou „ručičkou“ skamarádit – pokud máš podvědomý odpor např k výše uvedému plastu, nebude ti to fungovat.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-12 11:48:47 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Der Mikrowellen Kaffeetest, hmm husté. Mikrovlnku nemáš tak to skúškať nemôžeš, či by sa to pri kafe z mikrovlnky tak krížilo.

https://youtu.be/vsW6-s7bOOY

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-12 21:53:48 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ale je jasné že začiatočník nebude hneď schopný merať či hladať energie. To nejakú dobu trvá kým sa z človeka stane senzibil a naučí sa s virguľou. Tá voda je najľahšia. Asi nie je náhoda že s virguľou pracujú samí starší páni 🙂

Ikona diskutujiciho janes 2021-02-23 14:19:23 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem kdysi před lety měla doma pána na geozony. Když šel na WC, vzala jsem si jeho virgule a zkusila… Fungovaly mi stejně jako jemu. Trochu se zlobil, že jsem si je půjčila v souvislosti s energiemi, pak mi poradil, abych to zkusila s jehlicemi na pletení. Zahnul mi okraje do L a krásné mi fungovaly. Kopirovaly přesně co jeho virgule, ať už jsem hledala zóny nebo elektrosmog, či cokoliv jiného na co jsem pomyslela. Na zahradě mi ukazovaly vodu, el.kabel apod. S proutkama jsem nezkoušela.

Ikona diskutujiciho AlexB 2021-02-23 19:27:38 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

mif dobre povedal, že na materiále nezáleží. Na „to niečo“ reaguje živý človek. Virgula (či už veľká alebo malá – jednoručná), elká, kyvadlo… V podstate, elká vychyluješ ty. Avšak nie vedome (v ideále). Na skúšku si zober elká, a mierne skús nakloniť ruky do strán. Vychýlia sa. Možno nejaké zovretie prstov… Neviem… Mne sa raz jedna virgula zlomila v rukách, bola už trochu staršia a teda aj suchšia, ale tie kŕče čo som dostal do rúk stáli za to. Žiaľ, bola to škodlivá geopatogénna zóna. A k týmto kŕčom by som chcel ešte doplniť jednu vážnu informáciu. Veľa ľudí má tieto schopnosti a nevedia o tom. A veľa z nich riadi auto. Volant v podstate funguje presne ako virgula. A pri prejazde ponad „niečo – podzemný tok vody, geopatogénna zóna, elektrické vedenie, zlomy / dutiny v zemi“ môžu dostať kŕč do rúk. Kto šoféruje, vie že pri pomalej jazde sa s volantom treba „narobiť“, ale pri rýchlej stačí malý pohyb volantom a auto prudko mení smer… Chápeme sa? A potom tu máme z toho tzv „cesty smrti“. Úseky zdanlivo bezpečnej cesty, kde sa stávajú závažné nehody a autá lietajú bez zjavnej príčiny von z cesty. Pri Nitre je to bývalý hlavný ťah NR-ZM, a NR-HC. Východisko z toho je. Vlastne až dve. Jedna vec je nedržať volant tak, ako nás to učili v autoškole (ruky na 2 a 10), vtedy je takpovediac uzavretý okruh ako cez virgulu. Druhý spôsob je založený vlastne na podstate práce s virgulou, len naopak. Totižto, ako sa pri prútkarení človek musí na „to niečo“ sústrediť, dá sa vedome naprogramovať hlava na zníženie – vypnutie citlivosti. Netvrdím, že nič iné nie je, ale mne to funguje už vyše 30 rokov a zatiaľ bez nehody… Ja držím volant ľavou na 9-10, pravá ruka buď na riadiacej páke alebo si len mierne pridŕžam jedným – dvoma prstami na 5. A ešte jedna podstatná vec. Myslím, že práca s virgulou je podobná práci s kyvadlom. Tzn, informácie dostávame „odniekiaľ“ (Stvoriteľ? kroniky Akáši? Astrál? – kto vie… ). Myslím, že je vhodné pred samotnou prácou požiadať o povolenie. Pri hľadaní vody či kábla si asi problém nevyrobíme, avšak pri diagnostike napr. choroby už môžme. Jednoducho, môže byť aj tak, že daná choroba je karmický trest alebo dobrovoľne vybraná skúsenosť a stavať sa proti Konom Stavby Sveta nie je nalepší nápad…

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2021-02-23 22:21:38
Ikona diskutujiciho
sipka

Jezdím jednorůčo, volant mám poddajný, auto je lehký a ještě automat, tak se u toho můžu druhou i drbat v nose 🙂
Tahle teorie je zajímavá a možná na ní něco pravdy je, třeba v případě kdy se řidič nesoustředí, unikne do nižší hladiny pozornosti a nevědomky se mu ruce stočí. Protože i to proutkaření je o mysli – potřebuješ se u toho uvolnit a mít soustředěnou hlavu, nemyslet na blbiny okolo.
Testovat nebo zjišťovat, diagnostikovat virgulí cizí lidi, ještě k tomu těžce nemocné, je hazard jako blázen – ale to je hazard i bez virgule všeobecně. Prostě to táhneš na sebe a je jedno co máš v ruce.
Hledat vodu je zábava a relax, bylo to moc fajn.

Ikona diskutujiciho AlexB 2021-02-25 19:15:08 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

nebudem sa chváliť cudzímy vedomosťami – tá teória o cestách smrti nie je moja. Niekde som to už dávno čítal ale po toľkých rokoch si už nepamätám kde. Včera som chcel nájsť nejaké zaujímavejšie odkazy na virgulu, lebo ten odkaz čo je v článku je o ničom, ale tak sa zdá, že google má záujem aby sa ľudia nedozvedeli o svojich schopnostiach. (9! nájdených odkazov na „prútkarenie“a aj to proti… , dnes som skúsil cez duckduckgo a výber je ktovie koľko strán. Kto má záujem sa o problematike dozvedieť viac, tak treba hľadať „dračie žily, geopatogénne zóny, prútkarenie , virgula, kyvadlo, biolokácia“ kto ovláda ruštinu tak na yandexe „лозоходство, биолокация, маятник“. No a potom to chce čas a cvik.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-25 20:47:52
Ikona diskutujiciho
sipka

Nie prútkarenie ale Prútikárstvo. A na českých weboch bude toho asi viac, takže by som hladal napr. slovo Virgule. Cesta smrti je i u nás (úsek cesty hneď pred vstupom do mesta) stálo by to premerať ale nedá sa tam moc behať s virgulou. Inak je to bezpečná cesta a nehody nebývajú smrtelné len občas vidieť rozmlátené auto mimo cesty. Možno je to i tým že vodiči keď sú kúsok od domova, tak sú menej opatrný a myslia si že tam sa nemôže nič stať.

Ikona diskutujiciho mariankosmac 2021-02-25 21:09:54
Ikona diskutujiciho
sipka

No vlastne popri tej ceste smrti vedie železnica, takže dlhé elektrické vedenie tak možno je to tým.

Napsat komentář: AlexB Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek