Aluška.org: Věděním ke svobodě

Než se pustím do příběhu, dovolte mi delší slovo úvodem, abyste pochytili souvislosti. Dopředu upozorňuji a přísahám, že tento seriál není fikce, vše se opravdu stalo. Doslova: ,,Budu psáti pouze pravdu a nic než pravdu.“ Navíc toho mám v úvodu hodně co říct a povyprávět, takže se připravte, že to bude delší. Chtěla jsem být stručná, ale tak mě to šokovalo a mám toho tolik co zapsat, že už se to víc zkrátit nedalo.

Od toho osudného dne uplynuly necelé dva týdny (v době psaní tohoto článku). Normálně tak dlouhou prodlevu mezi zážitkem a psaním nemám, ale toto jsem dlouho zvažovala. Původně jsem to nechtěla psát vůbec nikam, ale po dvou týdnech se mi to rozleželo v hlavě. Říkám si, že tohle je něco tak strašně absurdního a neuvěřitelného, že by vlastně byla škoda, nechat to jen tak a nezdokumentovat. Že já to vlastně zdokumentovat chci a taky by to mohlo dost dobře rozvířit diskuzní vody, jelikož následující články budou tak trochu extrémní. Nic pro útlocitné povahy… Upřímně mě zajímá, kdo na to co řekne.

A nyní k věci: Pro účely příběhu změním jméno dotyčného, aby mě nikdo nenařkl, že se mu třeba snažím pomstít, či ho pošpinit, nebo něco podobného. O to mi nejde, chci jen zapsat svůj mohutný zážitek, tak jak se mi stal a tak jak mě šokoval. Jestli si to druhá strana náhodou někdy přečte nebo nepřečte, je mi upřímně úplně jedno, stejně už se nikdy neuvidíme. Jde mi čistě o sdílení té doposud nejvíce absurdní schůzky, jakou jsem kdy zažila… A že jsem už zažila kde co.

Křtím tedy dotyčného pro účely tohoto vyprávění na ,,Chosé“. Uvažovala jsem i o jiných jménech, jako Seladon, Jožin, nebo prostě Buran, ale dobře, budu umírněnější a nebudu dopředu prozrazovat čtenáři povahu dotyčného podle jména. Tu nejstrašnější pecku se stejně dozvíte až úplně nakonec. Chosé zní trošku neutrálně a nic vám nenapoví předem.

Následující články můžete i brát jako velmi názornou ukázku toho, co na schůzce rozhodně nikdy nikdy nikdy nedělat.

Chosého znám od svých 14ti let. (O to více šokující byla pro mne naše poslední schůzka.) Tehdy jsem trávila dost času na chatu a s tímto člověkem jsme se spřátelili. Chosé měl v té době asi 26 let. Jednou za mnou přijel vlakem. Dobře jsme si pokecali a zase odjel. Takto to chodilo pár let. Vždycky jednou za čas, jednou za rok nebo dva se mi ozval, že jede odněkud z cest ze světa, pojede okolo mě a můžeme se potkat. Bylo to jediné moje ,,kamarádství“, které přežilo tolik let bez úhony a pocházelo čistě z internetu. S nikým jiným to tak dlouho a dobře nešlo. Samozřejmě že jsem věděla, že do mě Chosé trochu valí, ale jelikož to je stydlín, tak si ke mně nic nedovolil, proto nám to i vydrželo tak dlouho. Nikdy mě ani nepřitahoval, tak jsem za to byla ráda, že se nerozhoupal tolik let a nepokusil se.

Vždycky jsem ho viděla ráda a ani si nepamatuji že by se někdy choval bůhvíjak nepříjemně. I když, náznaky tam byly… Požádal mě narovinu nakonec o chození, když mi bylo asi 18-19, v létě. Odmítla jsem ho. Jednak je o hlavu menší než já a za druhé mi ani nemá co nabídnout, takže ani logicky nevidím důvod, proč bych se měla nějak zamilovávat… Bylo nám z toho oběma dost trapně. Chosé tomu nechtěl věřit a vykládal mi, že mu jakýsi šaman kdesi v lesi předpověděl nějakou blondýnku, co se zezačátku bude tvářit, že ho nechce, ale ve skutečnosti ho chce, jen se nesmí nechat hned odpálkovat. Tak pořád tlačil dál a snažil se mi to jakože ,,vysvětlit“.

,,No, to je sice možné, ale já to určitě nejsem. Promiň. Kdybych tě chtěla, tak už po tobě dávno vyjedu, nejsem stydlivka, nejsem děcko a nemám problém říct si o to, co chci. Navíc ani nevíš, jestli někoho nemám. Vlastně o mě nevíš skoro nic.“ Chosé z toho byl úplně mimo mísu a ptal se, jestli teda někoho mám. Jenom jsem se usmála… Ten to určitě vědět nemusí, protože ho stejně nechci.

Tato nepříjemná událost nás ale ještě nerozdělila. Snad bych mohla tvrdit, že jsme byli pořád ,,kamarádi“. Tedy myslela jsem si to. Ale v době, kdy jsem vydala svoji první knihu, jsem pochopila, že Chosé je jiný, než jsem si myslela. Svoji první knížku jsem rozdávala kamarádům s jmenným věnováním, jednu jsem chtěla dát i Chosému. Ale předtím jsem si chtěla testnout, nakolik si mě vlastně doopravdy váží a nakolik mě má rád, když se z něho naposledy vyklubal skrytý ctitel. (Jako ze všech chlapů, žádné překvapení.) Tak jsem se ho jen na zkoušku zeptala, jestli bude chtít na příští setkání moji knihu (Měla jsem ji už tajně nachystanou v kabelce a chystala se tasit, hned jak řekne že si ji rád přečte a že to je fajn, že jsem to dokázala… Sice jsem nepočítala s odmítnutím, ale nějaké tušení tam bylo, protože jsem ji neměla podepsanou předem, jakobych si nechávala prostor i na jinou možnost.) Odpovědí mi byl protáhnutý obličej a pomalé váhavé: ,,Noo… MOŽNÁ si ji Někdy koupím…“

To mě upřímně velice zklamalo a rozesmutnilo. Kdyby jakýkoliv můj dobrý kamarád napsal knížku, tak si ji koupím, a ráda. I kdyby to byla sbírka porna, nebo strašně nudné básničky. Půjde mi o to, že je to od něj, vydat knihu není sranda, je to obrovská dřina, spousta peněz a vyjádřím tím, že si jeho úspěchu vážím. Tady vlastně nepřipadá v úvahu říct mu ,,ne“. Ale stalo se. Zase tak rád mě očividně neměl, aby ji chtěl alespoň ze zdvořilosti.

Knížka zůstala v kabeli, prodala jsem ji čtenářům. Říkala jsem si, že nebudu plýtvat tak krásnou a hodnotnou knihou na Chosého, který si jí nebude vážit…A přehodnotila jsem své mínění o něm. Žádný z mých přátel mi tohle prostě neudělal, ta kniha byl můj první velký úspěch v životě, můj poklad, můj mazel, můj zázrak, moje ,,dítě“. Té se nedalo říct ,,ne“, nebo ,,možná“. Byl to můj střed Vesmíru. Kdyby alespoň řekl, že na ni nemá peníze, ale darem by ji přijal… To bych vzala jinak. Ale to se nestalo. Opravdu jsem z toho byla smutná.

Pak přišly Vánoce. Chosé prodával na Vánočních trzích a psal mi, ať se za ním někdy stavím. Avšak mi neřekl, kdy tam přesně je a na jakém stánku přesně je. A já jednak neměla moc čas, ale hlavně ani chuť ho vidět, protože jsem byla ještě pořád zklamaná, že nechtěl moji krásnou knížku, když všichni moji kamarádi si ji nadšeně vzali a všichni známí si ji koupili. A všichni byli nadšení. A on ne… A já ji psala dva a půl roku, dala jsem do ní celé srdce… Tak co se za ním teď budu ploužit, když mě ,,zradil“? Ba se ani neobtěžoval mi říct, že to je ,,hezké/fajn“, že jsem něco dokázala. Jakoby to ani neexistovalo. Copak jsem si nezasloužila ani stručné slovo uznání? – To už patří k základní slušnosti.

Jednou jsem se ale překonala, když jsem měla cestu kolem. Byl už večer, tma a já ho šla hledat… Po půlhodině hledání jsem to ale vzdala. Trhy byly obrovské a je to koneckonců jeho chyba, že mi nenapsal kde přesně bude. Nějakou dobu jsem se tam tedy motala, pak jsem si řekla, že ,,tam možná dnes ani není“ a odešla. Upřímně, moc velkou motivaci jsem neměla, šla jsem ho hledat spíš jentak z principu a na zkouškou, ,,abyseneřeklo“.

Když skončily Vánoční trhy, Chosé se mi ozval. Napsal mi dost naštvaný e-mail, že ,,co to jako má být, že on JENOM KVŮLI MĚ šel prodávat na tyhle trhy, že jinak měl možnost v Praze, to by si vydělal víc a on se takto obětoval jenom pro mě, obětoval nižší výdělek a já se neobtěžuju za ním ani jednou na chvilku přijít!? Co to má sakra znamenat?“

To mě překvapilo, protože toto mi neřekl, vůbec jsem to nevěděla. Považovala jsem to za náhodu.. Kdybych to věděla předem, tak mu řeknu, ať jde do Prahy, že kvůli mě si vybírat méně vhodné místo, se mu rozhodně nevyplatí. A tak jsem odpověděla chladně, že jsme si teď alespoň kvit. On odmítl moji vymazlenou knížku a já za ním nepřišla na trhy. Nemáme si už tedy co vyčítat.

A pak jsme o sobě tři roky nevěděli.

Mezitím jsem na tu ,,křivdu“ přirozeně zapomněla a taky to beru po čase trošku jinak. Když jednou za sto let někdo cizí náhodou nechce moji knihu, řeknu si ,,Jeho problém, neví o co přichází. Více než tisíc nadšených dopisů mluví za své.“ Ale žádní dobří kamarádi mi tohle nedělají, situace se zkrátka už nikdy nezopakovala. Pořád ale razím názor, že pokud můj kamarád neřekne, že by si moji knihu sám od sebe koupil nebo přijal, tak to není opravdový kamarád, jen známý. (Jednoduchá rovnice: Váží si mě – kamarád – váží si i mé práce – bude přirozeně chtít moji práci vidět – bude chtít knihu.) A já měla za to, že nejsme jenom známí, že když se známe takové roky, tak už jsme lepší kamarádi… Jé, já byla tak roztomile naivní, když jsem si myslela, že by můj ctitel ocenil můj první životní úspěch. – To je asi ten typ lidí, co jim vůbec o povahu ani duši nejde.

Tohle všechno byl úvod k tématu. K tomu pochybnému ,,randeti“ se dostávám až teď:

Najednou mi po třech letech přišla zpráva od Chosého, že pojede odkudsi ze světa a že bychom se mohli potkat.

Uvažovala jsem dlouho, neodpovídala jsem hned. Intuitivně jsem tušila, že to bude stát za prd a že to nemá cenu. Ale zvítězila u mě zvědavost. Byla jsem zvědavá, jestli Chosé za ty tři roky konečně udělal v životě alespoň nějaký pokrok. Protože od doby, co mi bylo 14 a jemu 26, jsem se já stala kompletně novým člověkem, ale Chosé, alespoň do té doby než jsme se naposledy viděli, pořád jezdil po výletech, do Peru, do Jižní Ameriky, na Nový Zéland a všude možně. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná.

Přespávat na různých biofarmách za ubytování a stravu, poznávat jiné země… To bylo pro mne tehdy zajímavé vyprávění. Ráda jsem si to poslechla. Ale když jsme se viděli naposledy (to jsem právě dostala milostnou nabídku, ale už nevím jestli to bylo před nebo potom, co mě odmítl s knihou), tak mi říkal, že už mu tento styl života nevyhovuje, že už je to dlouho, takhle se pořád někde tahat a že by už chtěl ženu, někde žít a zapustit kořeny. Že by už chtěl být někde doma.

Což mi v té době přišlo logické. Za celou tu dobu se totiž prakticky nepohnul nikam. Pořád jezdil, pořád neměl nic. Měl sice fotky a zážitky, ale stálá práce žádná, peníze žádné, auto žádné, žena žádná, ani přítelkyně žádná… Zkrátka pořád kočovník. Není divu, že už se mu to zajídalo. Ta vyprávění byla zajímavá, když mi bylo těch 14, ale pak když mi bylo 18, už jsem si říkala, jestli by ten člověk neměl taky konečně dospět, začít pracovat a někde se usadit? Protože jsem u něj už neviděla žádný vývoj kupředu. Ani osobnostní. Jakoby zamrzl na jednom bodě, od té doby co jsme se poprvé viděli. A kdo ví, jak dlouho už takhle byl zamrznutý, než jsme se poprvé potkali.

Ono to zní hezky, když někdo řekne, že sjezdil celý svět, ale když to pak člověk vidí v reálu, zjistí, že po letech ten cestovatel ani neví, kde je vlastně doma… Mluvil vždycky moc hezky o Novém Zélandu, jezdil na léto sem a na zimu tam… Já už bych tam asi zůstala, kdyby se mi tam tak líbilo. A vybudovala si tam život. Ale on pořád pendloval a nic.

Takže když jsem pak viděla po třech letech ten mail, moje myšlenky vypadaly takto:

Intuice: ,,Napíšu že ne. Že nemám čas. Bude to stát za hov.“

Rozum: ,,Ale proč my jsme se vlastně už tři roky neviděli? Co se stalo? No, měla bych si to ještě rozmyslet.“

Zvědavost: ,,A co když už se usadil, našel konečně ženu, má práci a je šťastný? Hm? To by mě teda zajímalo, jestli za ty tři roky dosáhl toho, co si minule přál?“

Intuice: ,,Je na tom pořád stejně, bude to nuda, napiš že ne.“

Zvědavost : ,,A tak ho ale nebudu podceňovat, třeba to bude zajímavé, třeba se i něco zajímavého dozvím.“

Rozum: ,,Aha, už vím co se vlastně tehdy stalo. Nechtěl moji knížku, mého miláčka vydřeného a pak se na mě naštval, že jsem za ním nešla na trhy. Tak ale to jsou takové žabomyší války, koniny a kraviny, přece na tom nebudu stavět své rozhodnutí. Nebo z čeho plyne to moje chtění říct ne?“

Intuice: ,,Bude to ztráta času, napiš ne a nevrtej se v tom.“

Zvědavost: ,,A já just chci vidět, co to je za člověka. Ty blbiny co v minulosti byly, hodím za hlavu. Bude to jakože průzkum.“

Zvědavost zvítězila s rozumem. Samozřejmě, že měla pravdu intuice, ale mě pořád ještě celkem často přetahuje zvědavost na stranu rozumu. Což logicky plyne z mého věku. Mladí lidé jsou zvědaví, tak jim káže příroda, aby toho víc prožili a rychleji se učili. Až mi bude 30-40, poslechnu intuici a zvědavost se možná ani neozve… Nebo ano? Těžko říct. Uvidím. Navíc teď s odstupem času (dvou týdnů), když se sama sebe upřímně zeptám, který hlas bych poslechla kdybych věděla co se stane, tak asi zase dám na tu zvědavost. Protože kdybych poslechla intuici, tak si sice ušetřím jeden celý den ztraceného času, ale na druhou stranu bych neměla svoji odpověď na to, co to je za člověka po třech letech, neměla bych o čem vyprávět a neměla bych teď o čem psát. A mít možnost napsat nějaký zajímavý zážitek na webovky je pro mne vždycky dobře. Prostě zajímavosti, kuriozity, psychopatoviny, to hýbe světem, to mě i baví psát, lidi to rádi čtou a pak se v tom čile vyžívají diskuzně. Inu, kdybych byla dokonalá, šla bych za intuicí, ale jelikož jsem chtěla odpovědi na své otázky, dala jsem na zvědavost, orazítkovala si to logikou a šla zkoumat. Odpovědi mám, už jsem spokojená a vím, že už ho nikdy nebudu chtít znovu vidět. Případ uzavřen milý Jamesi.

Ne však pro čtenáře, takže TEĎ už se konečně dostanu k tomu osudnému dni:

Domluvit se kdy a kde přesně, nám zabralo strašně dlouhou dobu, protože mi odpovídal vždy až za 2-3 dny. Což je zajímavé, tohle obvykle dělávám já, když mám moc mailů a nestíhám. Ale když mi někdo nabídne schůzku a pak odpovídá se zpožděním, je to trochu nelogické. Budiž. Původně jsme se chtěli sejít přímo ve městě, ale předpověď hlásila nad 30 stupňů a pařit se někde na betonu? – Ne díky, nechci.

Chosé navrhl, že se sejdem dopoledne. Souhlasila jsem, logicky do toho spadal i oběd. Akorát jsem přesunula místo srazu. Z centra raději na okraj města, ať si ještě kousek popojede, já si ho vyzvednu a ukážu mu kus přírody v okolí, vyjdem na procházku, ať taky vidí něco jiného, než pořád jenom centrum a beton… ,,Když je ten přírodní človíček,“ jsem si říkala, ,,tak by to snad mohl ocenit.“ Doposud jsme vždycky byli ve městě a celý den jenom venku, i když jednou jsme se byli někde najíst a jednou jsme byli v čajovně.

Domluvili jsme tedy místo, přesný čas stále nebyl jistý. Došel mi mail, že ať si zapnu ráno mobil, že mi operativně napíše, jak mu to vyjde, že ,,si potřebuje ve městě ještě něco vyřídit“.

Nejsem na takové jednání moc zvyklá a nevím co by si tam potřeboval vyřizovat, ale překvapilo mě, že se se mnou bude chtít na těsnotku domlouvat mobilem, jako nějaký manťák, když normálním lidem se stačí domluvit na konkrétním čase a prostě si to zařídím, abych tam byl včas. Mobil zapnu, když se náhodou něco pokazí.

Byl jeden den před setkáním. Říkám tedy, že to potřebuji vědět dneska, ať vím kdy mám zítra vstát a jak si mám naplánovat spoje… Inu, nakonec jsme nějak domluvili i ten čas, ale byla jsem z toho trochu nesvá, za normálních okolností nemám vůbec problém se s někým na něčem rychle domluvit a my to komunikujeme celý týden a ještě večer na poslední chvíli konečně řešíme čas.

Udělat mi tohle někdo jiný a chtít mi psát ještě ráno na kdy mu to vyjde, že si přede mnou ještě něco zařídí, tak ho pošlu rovnou do háje, protože vím, že si mě neváží a na co se s takovým stýkat? – Ale byl to Chosé, známý z minula, tak jsem zatla zuby, a nechala na chvíli hrdost i své představy o jednání s lidmi, bokem… Tohle zmiňuji jen proto, aby bylo patrno, že jsem celou dobu dostávala znamení, že s tímto člověkem FAKT NE.

Ale to bylo jen pověstné ticho před bouří…

Co na sebe, když má být nad 30 a trochu vítr? Chtěla jsem sukni nad kolena… Ale ne, ne ne.. Bude trochu foukat a po tom co mě minule nabaloval, by to mohl brát jako výzvu. Muži jsou vizuálně zaměření tvorové. Ok, ale v kožichu nepůjdu. Vybrala jsem krásnou dlouhou sukni, kterou mi darovala Barborka (šikovná kreslířka, její portrét zdobí začátek knihy Svítání). Je to moje oblíbená sukně, mám ji moc ráda a cítím se v ní dobře. K tomu nějaké barevně ladící lichotivé tričko, světlé barvy, sandálky Rieker a je to. – To píšu taky schválně, chci abyste věděli, že jsem si s oblečením dala trochu práci, aby pak vyniklo to, co se stalo dál. Jinak bych vám nepopisovala co jsem si oblékla.

Můj záměr byl, obléci se pohodlně, ale žensky, ale ne neprakticky, aby mohl foukat vítr, abych mohla jít i do přírody a abych zároveň nebyla za zálesáka, když Chosé nabídl dopoledne, tudíž logicky jsme měli jít někam na oběd a byli jsme na něj i předem mailově domluvení. Tak jsem chtěla od všeho trochu. Pohodlně, hezky, žensky i prakticky. Podařilo se. Vivat Barborčina sukně… Přece se nebudu v létě pařit v kalhotách… Konečně jsem se naučila užívat si sukní a toho, že jsem ženská.

,,Chosé bude čumět, jak jsem se za ty tři roky zase změnila.“ říkala jsem si… Dokonce jsem si udělala hezký účes, ne ,,rozcuch alá ráno vstanu, rozčešu a jdu“, ale pěkný rybí cop, aby mi v tom horku trochu větralo i na krku.

,,Perfektní.“ Zhodnotila jsem výsledek svého snažení a spokojeně vyrazila na autobus. – I když, pořád ve mě něco hlodalo. Celý ten týden, co jsme se domlouvali, jsem cítila, že ho vidět nechci, i jsem vnitřně vrčela a nevěděla jsem proč, když mi přece nic neudělal. Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje. A pak když jsem šla, tak jsem cítila strašnou nechuť ráno vstát dřív a na ten autobus jít… Dneska už vím, že to byla opět intuice. Jinak jsem se celou dobu napomínala, ,,Co mručíš? Co vrčíš? Co máš černé myšlenky? Neprogramuj se, nevymýšlej krávoviny, bude to fajn.“ – Nebylo. 🙂

Pokračování příště

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Ženy a Muži“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE