Aluška.org: Věděním ke svobodě

3. Díl zážitku ,,Nejdivnější schůzka na světě“

Do restaurace jsem vešla ve světlých barvách, učesaná, elegantní s krásnými botkami. V doprovodu bosého Chosého (ano, stále!) oděného do lnu hnědého odstínu, s taškou rovnaké barvy. Vypadali jsme, jako bychom k sobě ani trochu nepatřili, čemu odpovídala i komunikace za celý ten den. Ale pořád jsem byla sama sebou a říkala si, že si nenechám pokazit pěkný den takovými menšími povrchními zádrhely, že to mohlo být přece i mnohem horší… Inu, však později i bylo.

Sedli jsme, přišla paní, hned nám položila na stůl polívku… Byl čas oběda. Slušně jsem vysvětlila, že bych ráda první koukla do menu, že ještě nevíme co si vlastně dáme. (Navíc nejím polívku s něčím. Polívka je u mne hlavní chod, když si dám ji, tak už pak nic jiného a v restauracích si na ně dávám pozor, snažím se je tam pokud možno vůbec nejíst.)

Obsluhující paní byla jako vždy bez problémů. Polévky sklidila a nechala nám čas se rozhoupat. (Ano, takto si představuji slušný podnik. V době meníček vás nechají si vybrat co chcete. Tím narážím na svůj nedávný článek o své návštěvě jiné nejmenované restaurace.)

Zeptala se nás tedy, co chceme pít. Chosé nejistě poprosil o vodu. Že jestli mají z kohoutku a nahodil prosebný pohled, jakoby týden nepil. (Asi aby mu neřekla že ne..?)

Paní se trošku naježila a chladně odpovídá: ,,Máme perlivou, mírně perlivou, neperlivou.“ (klasika, podnik chce prodat dvě deci za dvacku, a ne půl litru zadarmiko)

Chosé si dal neperlivou… Paní se obrátila na mě. – Poručila jsem si velké pivo.

Potřebovala jsem toho Chosého trošku spláchnout něčím mírnějším a tlumivým… Sladké břečky už mi moc nechutnají a na víno bylo horko až moc.

Trošku na mě koukal a já koukala na něho. Ale už mi bylo jedno, co si o mě myslí. Protože vyhazovat peníze za trošku vody mi přijde jako stupidita, když já můžu mít za stejnou cenu celý tuplák a vodu můžu pít doma. Taky jsem pivo už delší dobu neměla a když jsou horka, občas dostanu chuť.

Náš hovor se stočil – jak jinak – na nápoje. Říkám, že se mohl trošku rozšoupnout a dát si něco jiného než vodu, že tu mají úplně všechno včetně kdejaké limonády a že by mi to nevadilo. Vysvětlil mi, že alkohol vlastně skoro vůbec nepije, jen před časem si dal kapilinku vína u vinaře a že to byl hezký zážitek.

Pro mne v překladu: ,,Jsem téměř abstinent, sranda se mnou není a ani nebude.“

Přátelé, když kamkoliv s kýmkoliv jdete (a nejste cukrovkář nad 60) a nechcete působit úzkoprse, mám tip: Dejte si cokoliv, jen ne samotnou vodu. Dejte si vodu a k ní víno, i kdyby jen jedno decko. Dejte si vodu a k ní limošku, nebo rozředit s džusem, dejte si pivko, cokoliv. Ale jak řeknete, že chcete vodu z kohoutku a dál nic a nahodíte trochu prosebný výraz na obsluhu, ten druhý z vás nebude moc odvázaný.

,,Fajn, tak pije vodu, spí v lese a sbírá na zemi igelitky… To je toho, každej jsme nějak vadnej. Nebudu z toho přece dělat závěry.“ Pomyslela jsem si a otevřela lístek.

Chvilku ho oba lustrujeme a já přemýšlím nahlas: ,,Tak těstoviny si nedám, těma jsem se živila teď poslední dva dny a už mě to nebaví. Hovězí a vepřové si nedám, na to je strašně horko, to bych odpadla. A co třeba ryby? Hm, ten losos vypadá dost dobře, toho už jsem neměla ani nepamatuju.“ A hlavou mi prolétla vzpomínka na ten příšerný článek, jak se vlastně pěstují lososi na těch farmách, žerou antibiotika, jsou nemocní a že to vůbec není zdravá ryba… ,,Ale jednou za čas bych trošku zhřešit mohla, když jinak jím vzorně.“ Přemýšlím… A nikdo mi to nerozmluví, protože Chosé tomu určitě vůbec nerozumí a ti co tomu rozumí a zdrbali by mě za lososa, byli na míle daleko. Chachá…

Tu se Chosé probral ze čtecího zamyšlení a povídá: ,,Losos? Hm? … Ale ten je dost drahej.“

Koukám na cenu, bylo to nějakých 175-178, už nevím. Prostě kolik tak losos klasicky v restauracích stojí. Žádné hausnumero. Já do restaurací poslední dobou už skoro vůbec nechodím, jen výjimečně s přáteli, takže se na ceny moc nekoukám. Navíc tento podnik znám, vždycky mi tam chutnalo, takže mě ani nenapadne uvažovat, jestli je losos drahý.

Chosé pokračuje ve své odpovědi: ,,Já se spíš dívám do těch bezmasých.“

Bezmasá mě moc nezaujala, ale stála méně. To už si ale mohl rovnou dát meníčko, když chtěl šetřit.

Chosé sváděl vnitřní boj, který na něm byl vidět a trošku i přemýšlel nahlas. Boj mezi levnějším jídlem a mezi tím ,,luxusním“ lososem. ,,Mám, nemám? grr…“

Už to nějakou dobu trvalo. Jelikož jsem trochu šťoura, neodpustila jsem si škaredou podpásovku: ,,Jestli na něho nemáš dost a chceš si ho dát, tak ti na něho přispěju. Uděláme sbírku..“ (To aby pochopil, že ten jeho vnitřní boj je vidět, je divný a nepůsobí na mě dobře. Ve skutečnosti to nabídka nebyla. Kdyby však řekl že ano, tak mu sice skutečně přispěju, ale po obědě se rozloučíme.)

Chosé moje rýpnutí nepochopil a slušně odmítl, že přispět nechce… mezitím vnitřně bojoval dál…

Chvilku ještě čekám a když nic neříkal, rozhodla jsem se zhřešit: ,,Dám si toho lososa. Už jsem ho neměla strašně dlouho.“

Chosé s sebou zaraženě cukl ,,Tý… Co..“ chvíli váhal. ,,Tak já si ho dám taky.“ Odhodlal se.

Tu mi došlo, že mám dost navrch. Lososa by si normálně určitě nedal, přestože na něho měl očividně chuť. Spíš se mi snažil vyrovnat, ale na to už bylo pozdě, protože ta věta ,,ale losos je drahý“ už padla.

Měla jsem kdysi takového ,,kamaráda“, znali jsme se dva a půl roku. Zlomil mi pak srdce, šupák jeden. Pořád mě využíval, nebylo to žádné kamarádství. Pro mě to skončilo jako dost tvrdá lekce. A ten taky pořád, že je všechno strašně drahé. Byl to škrt, nikde si nic nedal. Pak jsem se dověděla od jeho známých, co s ním bydleli, že se s nimi byl schopen pohádat i o mlíko, co stálo 10 kč a přestože vydělával víc než oni oba dohromady, tak oni sponzorovali jeho a všechno mu kupovali… A jelikož pocházím z hodně chudé rodiny, jistě chápete, že na věty typu ,,ale tohle je drahé to si nedám, to kafe stojí 45 korun, to ses zbláznila, to si nedám,“ jsem tak trošku alergická.

Celé své dětství jsem poslouchala, jak je všechno strašně drahé, jak jsou peníze problém, pořád jsem sledovala, jak se obrací pětikoruna v ruce, koukávala jsem smutně jako dítě do prázdné lednice a prázdného chlebníku. A dnes, když každý den tvrdě dřu a když už jsem dospělá a moje štěstí a jídlo nezávisí na někom druhém kdo by mě živil, už to znova prostě zažívat nechci a nebudu. Ráda si dopřeju a vynahrazuji si za poslední roky celé své krušné dětství, kdy na nic nebyly peníze, oblečení se dědilo a nade mnou spráskávali lidé ruce, že co ze mě bude a hnusný odporný otčím mě neustále terorizoval větami, že se o sebe nikdy v životě nepostarám, ať si zkusím vydělat peníze, že to není žádná sranda, že peníze nejsou, že vůbec nevím o čem je život a jsem nevděčný hnusný rozežraný fracek.. (přitom za den skoro nic nesním).

Věta ,,To je drahé“ doslova rezonuje velmi hluboko v mém podvědomí. Je ve mně už od ranného dětství a je to pro mne spouštěč na red alert: ,,Uí! Uí! Vykliďte prostor! Uí! Uí! Ponorka se potápí! Uí! Uí!“

Když tohle někdo řekne o autě, domu, lednici, pračce, dovolené, počítači, tak se samozřejmě vůbec nic neděje. Ale když to uslyším v restauraci u položky za stovku či dvě, trochu znervozním a začnu si dávat bacha. Když zjistím, že to je dotyčného obvyklá ,,mantra“, beru do zaječích… Nechci totiž kolem sebe stejné lidi, jaké jsem měla kdysi. Věčně frustrované, že na nic nejsou peníze a pak je po čase začnou tahat z vás. Moje máti na tohle dojela, já jsem tohle už zažila a nechci to už nikdy zažít znovu.

Peníze si člověk musí umět zasloužit a když má fištrona a tvrdě maká, tak vždy má na to, co chce. Nemusí to být zrovna milionář, ale vždycky to nějak jde. Když je to student, chodí do školy a ještě ho živí maminka, je to samozřejmě v pořádku, v takovém případě ho nepotáhnu ani na oběd. Ale člověk ve 34 letech už by na to mít fakt mohl. Počkat, to jsem teda udělala pořádnou odbočku od tématu… Tak popojedem dál:

Oběd byl moc dobrý. Chosé si také pochutnal a dal si i polívku z meníček. Sice jsme trochu neodhadli přílohy, tak jsem se podělila o kaši (která byla výýýborná, na tu se ještě vrátím!), Chosé doobjednal ještě brambory a bylo to fajn. Mezitím ucucávám pivko a trošku povídáme dál… Mezitím přemýšlím, proč vůbec navrhoval, ať se sejdeme dopoledne, když očividně nemá peníze? Měl říct, že se sejdem třeba v jednu, nebo ve dvě. Ale když za mnou někdo jede a navrhne dopoledne v deset hodin, je automatické, že na oběd půjdeme, kor když jsme na něm domluvení… Že by čekal, že si dáme ve městě u hladového okna párek v rohlíku? Nevím… Ale nedává to smysl. Když nemám peníze, sejdu se odpoledne a rozejdu se včas před večeří… No ale dobře. Nechme to teď být.

Nějak jsme se řečí dostali k ženám a Chosé se opět přiznal, že žádná žena za poslední roky pořád nebyla. (Patrně nikdy žádná nebyla.)

Snažím se to hlavně moc nekomentovat.

,,Přitom nevím čím to je,“ přiznává zklamaný Chosé. ,,Jsem pěkný, milý, hodný… Nevím, proč o mě žádná nestojí.“

Byla jsem ticho. Mohla jsem mu z fleku vyjmenovat asi sto důvodů, proč už leta letoucí nesehnal jedinou ženskou. Nejenom že je mrňous, to už je takové trošku podružné, protože i malé ženy existují. Ale hlavně se chová jako balík, navíc absolutně neumí komunikovat a musí se přemoct, aby si koupil lepší jídlo. Tak jak chce shánět ženu, když jí nemá vůbec čím imponovat? – Mužská schopnost komunikace je u žen klíčová.

Ale Chosé se mě na radu neptal, tak jsem byla ticho. A i kdyby se zeptal, stejně mu asi nic neřeknu, protože by to vůbec nepobral. A to jsem přitom ještě nevěděla, co mě ten den čeká.

Když jsme dojedli, ještě jsem dojížděla pivo a jak Chosé před chvíli říkal, že si pivo nedá, najednou se mě zeptal, jestli může ochutnat.

Překvapeně mu odpovídám: ,,Tak si objednej svoje.“

,,Ne, já že bych jenom trošku ochutnal.“

Inu, nebudu přece za cimprlínu. Přisunula jsem mu tuplák. ,,Prosím, tak ochutnej.“

Ucucl.. ,,Hm.. Je dobré, hořké..“ A po chvilce si objednal jedno malé.

Přitom před chvilí jsem to na něho zkoušela: ,,A tak si dej to pivko, co jenom vodu.. hm? Hm? To dáš…“

A Chosé zavrtěl hlavou a říká mi: ,,Nehecuj mě, to se ti nepodaří, tohle už mám zpracovaný.“

Inu, nenapadlo by mě, že by někdo moje povzbuzení bral jako hecovku, ale když si pak ucucne mého piva a nakonec si malé objedná, připadám si prostě divně. A to ještě když jsem dopíjela, mi říkal, ať si dám druhé, ať nesedí u sklenice sám. Haha… Tak to jsem z toho už jelen.

Říkám mu: ,,Tak když máš chuť na pivo, tak sis mohl dát klidně větší. Ničemu to nevadí.“

,,Nene, to já bych už byl moc veselej, velký si nedám.“

,,Veselej?“ Mrkám překvapeně. ,,Z jednoho piva? Vždyť to je jak voda. To po dvou nebo po třech už je něco cítit, ale z jednoho? Kor když to člověk jenom pocucává?“

,,No, tak ty už to máš…“ Chosé tu větu nedořekl, místo toho významně pokýval, ale myslím že chtěl říct něco jako ,,Nacvičený.“ Asi mě měl za ochlastu, když říkám, že jedno pivo mu nemůže nic udělat.

Seděla jsem prostě v restauraci s malou holkou, co měla strach z velké sklenice, aby nebyla moc ,,veselá“. Tento druh úzkostlivosti prostě nechápu.

Chlap se ve 34 letech poprvé seznamuje s pivem? No to si ze mě děláte srandu? – Kde je skrytá kamera? Kam mám zamávat a kde to budete vysílat?

Přišla doba placení. Ani by mě nenapadlo očekávat, že by mě chtěl náhodou pozvat. Jednak romantické rande to nebylo, zadruhé gentleman to není ani z jednoho procenta a za třetí má stejně prázdné kapsy.

Říkám obsluze, že zaplatíme zvlášť. Servírka trošku divně zamrkala, ale kývla že jo. Sotva udělala dva kroky od nás, Chosé za ní ještě úzkostně polohlasem zavolal: ,,Zvlášť!!“ A významně na ni kývnul.

Jakoby mě vůbec neposlouchal, když jsem to před chvilkou říkala… A ten jeho strach, aby za ně NÁHODOU nemusel něco zaplatit, mě trošku urazil. Co naplat, cimprlína sice fakt nejsem, ale pořád jsem ženská a nebylo mi to příjemné.

… Samozřejmě nezapomněl nedopitou koupenou vodu ,,nenápadně“ nalít ze sklenice do své kovové lahve na pití. Přitom nevím proč, na záchodě tekla studená a pitná, na rozdíl od balené i rozhodně kvalitnější.

Když jsme zaplatili a vstávali, opět mi sklouzl pohled na jeho zaprášené nohy a došlo mi , že je vlastně pořád bosky. Nějak jsem na to na chvíli zapomněla… Tenhle podnik už pamatuje i jiného divného zjeva, co jsem sem v minulosti vzala, to bylo taky celkem psycho, ale ten měl alespoň boty. Pomalu abych se styděla tam zase vrátit… No snad mají pochopení pro mé občasné pochybné známosti.

Vyšli jsme ven před podnik a že co dál… Chosé připomněl, že jsem mu slíbila jít do lesa.

,,Ok, ale je hrozné horko a lézt v lesích po kopcích nebude moc příjemné…“ Na to Chosé souhlasně zabručí. A tak přemýšlím. ,,Víš co? Půjdeme tudy, je to asi půlhodinky procházka, tam jsou velké rybníky, jsou tam i potoky, tak můžeme někde najít hezké místečko a alespoň si namočit nohy. A taky tam nebude tak horko, jako tady. Co ty na to?“

Souhlasil, ale ne zrovna nadšeně a ptal se znovu, jak moc je to daleko. V tu chvíli jsem ještě pořád nechápala, co má pořád s těmi vzdálenostmi (chápete, pořád jsem ho měla zafixovaného jako velkého cestovatele a odolného dobrodruha!!!), ale vyšli jsme…

Výheň byla ten den fakt kvalitní, to bylo tak 32-34 stupňů. To znamená, že holý beton na slunci mohl mít tak 45stupňů. A chosé to šel bos… Celou cestu co jsme šli kvičel, že je moc horko, že ho pálí nohy a kdy už tam budem. Po ani ne 20ti minutách se strašně chtěl posadit.

S těmi svými neustálými dotazy na délku cesty, stížnostmi a otázkami jestli už tam budem, mi připomínal Oslíka ze Shreka:

https://www.youtube.com/watch?v=-K4TP09MKx8

Došli jsme k zelenému plácku, kde byl památný strom a byly tam i lavičky… Na slunci.

Chtěla jsem Chosému jen ukázat ten strom, že je hezký (trošku kultura, chápete) a že zase půjdem dál.

Chosé citlivě pohladil kmen stromu, když jsem se na něho dívala. Bylo mi to trapné, já se se stromy před lidmi nemazlím, tohle mi připadalo jako nějaká póza, asi chtěl udělat dojem.

Tak jsem se na něho nedívala, oždíbala ze stromu pár květů.. (občas je zobu, jsou moc zdravé, ale musíte samozřejmě vědět, jaký to je strom)

Chosé najednou začal vyskakovat a snažil se na strom vylézt. Vidět chlapa co je o hlavu menší než já, jak se snaží vyskočit do výšky, ve které jsem já když normálně stojím, bylo trošku vtipné. Trochu komentoval, co právě dělá. – Říkám, že ,,já tohle zkoušet ani nebudu s tou sukní a dodávám, ať toho raději nechá, ještě si něco udělá.“

Poslechl mě, kupodivu, protože viděl, že nevyskočí nikam. – Navíc nevím, proč zkouší ve městě lézt na strom, když jsem tam já. Je to Jeníček a bude hledat světýlko v dáli? Nebo aby se mi mohl zeshora dívat na hlavu a já se budu zespoda dívat na jeho lněné gatě? Nějak v tom nevidím smysl, jakobych tam vlastně ani nebyla. Měl svůj svět.

Pokračování příště

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Ženy a Muži“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE