Nejdivnější schůzka na světě / 4.

3.8.2014 v Psychologie 53

4. Díl zážitku ,,Nejdivnější schůzka na světě“

Když nechal strom stromem, pobídla jsem ho k pokračování v cestě. To se mu nelíbilo. Začal si zase stěžovat na horko, na slunce, na horký beton a vymínil si posezení na tom zeleném plácku.

Inu, co naplat, co jsem s ním měla dělat…

Sednu na lavičku, kývnu na něho. ,,Nene, na sluníčku já moc bejt nemusím.“ Řekl zase Chosé, vytáhl tu vybufetěnou igelitku a sedl si na ni.

Chvilku povídáme, až se hovor stočil k mému kocourovi. – Podivil se, že mám kočku…(To už jsem nechala plavat.)

Říkám, jaký je to hodný kocour, že spolu máme skvělý vztah, a že je tak rozmazlený, že se někdy chová jako mimino. Sedne do chodby a řve, že se chce pochovat.

Chosé optimisticky pookřál: ,,Tak to máš dobrou přípravku na dítě.“ Už předtím jsme narazili tématem na zvířata a on se divil, že rozumím psům. Říkám, že jsem se psy prakticky vyrostla. – Pes je mnohem náročnější než kočka, to je určitě větší děcko, ale to nic podobného nepoznamenal. Sice se dá očekávat, že když se člověk umí chovat dobře ke zvířatům, tak mu to půjde i s dětmi, ale dítě a zvíře se přesto srovnat nedá.

Co mě na tom zarazilo je, jak si prostě hned spojil. – Má kočku, rovná se PŘIPRAVENÁ NA DÍTĚ … Celý den mě pořádně nevnímá a probere se tehdy, když se hovor dá stočit na množení?

Přešla jsem to větou, že tohle snad nikdy nebyl můj problém a pokračovala dál.

Po chvíli jsme se konečně zvedli, že půjdeme… Chosé se UŽ ZASE ptal, jestli je to daleko.

Říkám že ne, že tak 20-25 minutek, podle toho, jak rychle půjdeme. Protáhl obličej… šli jsme… Horko, hic… Beton se div neroztíkal. Chosé skučel a stěžoval si jako rozmazlená nanyna. Bylo to k nevydržení!!! – Přesto šel pořád bosky.

A to už mi bylo jasné, že si ty boty fakt nevzal. Lhal mi, že je má u sebe a neměl.

Když už jsme byli skoro u rybníčků a Chosé pořád pusu plnou stížností, říkám už lhostejně: ,,Měl sis vzít boty.“

Odpovědí mi bylo velmi podrážděné: ,,To už teď vím taky!“

A nastala dlouhá trapná chvíle ticha, během které jsem se sebe ptala, proč tohleto mám zapotřebí, proč se na to prostě už nevyser nevyseju??? – Ale zachovala jsem si nervy a nakonec jsem toho ubulence dotáhla až do cíle.


Chosé smočil horké nohy v potoce, co tekl od rybníků. Na tu malou chvíli byl zdánlivě spokojený. Prošel se tam trochu v bahně a pak jsme pokračovali dál, podél vody. Místo hovoru šel Chosé dva kroky přede mnou a začal si pískat. Nemelodické něco a potichu… Jakobych tam vůbec nebyla.

Neříkala jsem nic a hlavou se mi pletly otázky, proč teda za mnou vůbec jezdil, že pískat si mohl klidně doma a já mohla místo zabíjení celého dne pracovat.

Prošli jsme kolem dvou rybníků. Ačkoliv tam nebyl beton ale příjemná chladná cestička trochu se šterkem, bahýnkem a loužemi, Chosé nějak nebyl spokojený… Přitom tam bylo tak krásně a to jsme měli štěstí, že v tom hicu vůbec bylo kam jít.

Už asi potřetí opakuji, že je tu krásný malý lesní potůček, který skoro nikdo nezná, že k němu vede malinká vyšlapaná stezka, že je tady kousek.. Chosé nereagoval skoro nijak, tak jsem ani nevěděla, co by vlastně chtěl.

Když jsme došli na rozcestí, ptám se, kam by rád a vysvětluji, co kam vede.

Poručil si cestičku, co vedla do vesničky, ačkoliv jsem mu říkala, že tam pak už nic nevede, ale jít klidně můžeme… Po dvaceti metrech se Chosé zastavil, že se mu už nechce a je hic a kdesi cosi a čůrat… Navrhuji znovu odpočinek u potůčku, že už dál tedy nepůjdem.

Chosé přikývl. ,,No, to bude dobrý, už se mi fakt moc chodit nechce.“

Měla jsem chuť jít si někam rvát vlasy, že tento exot nevydrží jít půlhodinu v kuse bez remcání, vůbec neví co chce a přitom projel pomalu celý svět! Ale ok… Vracela jsem se zpátky, nechala Chosého vyklepat žížalku a potkali jsme se znovu na rozcestí.

Vzala jsem to rovnou k potůčku. Když jsme prošli kraťoučkou stezkou, měla jsem obrovskou radost z toho, co vidím. Dřív tam totiž byl jen potok a přes kámen se skákalo na druhou stranu potoka. Teď, jen co jsme prošli houští, vidím nad potůčkem ,,lávku“. Ze železných traverz, natřenou na šedo. Vypadala celkem nově. Říkám: ,,Hurá, to je super, už jsem tady delší dobu nebyla, tady dřív byl jenom takovej šutr, tady si máme úplně skvěle kam sednout!“

Chosé ale moc radost neprojevil… A to má přece rád přírodu, fakt nevím kde jinde by se mu tedy mělo líbit, když ne tady??? Zajímalo by mě, co by udělal, kdyby tam ten můstek nebyl. Ale to nechme teď stranou, protože následuje jedna z těch nejlepších schíz celého dne:

Kašlu už na Chosého, bylo mi horko, taky už jsem se těšila, až si dám nohy do studeného čistého potoka. Sundala jsem boty, kabelku, položila jsem si bolerko na ten mostík (Takový tenoučký černý hacafráček, co se přehodí přes ruce, když se v létě trošku ochladí. S trochou snahy se na tom dá i sedět, když nechcete mít špinavý zadek. A ta sukně byla bílá… Jinak bych se s bolerkem necrcala.), sundala boty, položila je vedle sebe na mostík a vykasala sukni ke kolenům, abych si ji nenamočila. Jen co zuju boty a zvednu sukni, Chosé ožil a rozsvítil se jako vánoční stromeček.

Povídá najednou slizce: ,,Jé, tvoje nohy, to já jsem ještě neměl vůbec čas jim věnovat… pozornost.“

Ta pomlka před posledním slovem nebyla tak divná, jako celá ta jeho věta.

Podívala jsem se na něj jako na psychouše:

Nahodila znechucený výraz a ptám se: ,,Ty seš nějakej footfetišista, nebo.. co?!“

Chosé nějak nepobral, že mě absolutně znechutil/vyděsil/pohoršil/ajánevicoještědalšího a pokračoval si v klídku svoje: ,,Nooo, trošku jo.“ Mávl rukama směrem k mým nohám: ,,Ukaž, můžu si sáhnout?“

Odpovědí mu bylo moje rázné, hlasité a velmi hrubé: ,,NE!!“

Nastala další dlouhá trapná chvíle ticha, ale Chosé byl stejně splachovací, patrně mu ani nedošlo, co se právě stalo. – Proč by mě měl sakra ohrabávat???

Kdyby mi tohle udělal nějaký pořádný chlap, dostala bych fakt strach, že mě snad ještě tady v přírodě přepadne a sežere. A nějak netaktně bych se v rámci svého pudu sebezáchovy vypařila. Ale tohle byl přece Chosé, o hlavu menší než já, tak mě to nechalo v klidu.

Říkala jsem si, že kdyby něco náhodou zkusil násilím, jedna pořádná preventivní facka by to určitě spravila, že se ho nemusím bát.

Po chvilce se zavrtěl na mostu. ,,Tady je to nepohodlný.“

,,Cože? Nepohodlný?“ Nechápu. ,,Vždyť můžeš být rád, že tady ten mostík je, jinak tady byl jeden šutr. Buď rád, že si máš na co sednout.“

Tu jsem si všimla, že Chosé sedí na té vybufetěné igelitce.

Rejdím nohama v potočních šutrech a bahýnku, když tu chosé vymyslel další pitomost: ,,Tady to mě studí do zadku.“

Koukám na něj a nechápu: ,,Ve třiceti stupních celsia tě přece nic nemůže studit do zadku.“

,,No jo, tobě se to říká, tady ten igelit neizoluje jak to tvoje.“

Byla jsem chvíli ticho, nevěřila jsem, že se v tom šíleném hicu bavíme o tom, že někoho studí zadek. Přišlo mi to celé takové… Neskutečné.

Chosé vstal, stoupl do potoka, udělal dva kroky, obešel mě a zadíval se na moje Riekery, položené vedle mě na mostě.

(Ještě než budu pokračovat, tak než jsme došli k vodě, poznamenala jsem tak mimoděk (vycpácka do ticha) – k tématu o botách -, že zrovna tady ty moje sandálky, co jsou Rieker a byly celkem dost mastné, jsou zajímavé v tom, že vůbec nejsou tak pohodlné, jako každá jiná obuv od této firmy bývá. Přitom oni vyrábí nejenom velikost na moji velkou nohu, ale hlavně se v tom suprově chodí. Tyto jako kdyby byly výjimka… Chosé mi na to neřekl vůbec nic, asi mě zase nevnímal a byl někde ve svém světě. A pak se stalo u potoka následující:)

Kouká na ty moje boty a ptá se: ,,Co kdybych si sednul na ty tvoje boty? Vadilo by ti to?“

Nezaváhala jsem ani minutu: ,,No, tak to mi by teda fakt VADILO.“

Chosé viděl můj nepřejícný obličej a tiše se zase po chvilce usadil na igelitku.

Když se na ní zase začal nespokojeně vrtět, říkám mu: ,,Tak si sedni na tu svoji tašku, když tě to teda studí do zadku.“ (samozřejmě jsem tomu kecu nevěřila, jenom jsem zkoušela jeho reakce)

,,To je moc práce,“ odpovídá Chosé.

Jeho odpověď jsem nepobrala a celkem mě naštvala: ,,Jak moc práce? Já to tak dělám běžně. Vysypeš obsah a sedneš na to. To je hodně tlustá tkanina, na tom ti nebude chladno ani náhodou.“

,,Nene, to se mi nechce.“

Nastala další trapná chvíle ticha, během které se mi udělal nad hlavou černý mrak a lítaly blesky. ,,Tak na svoji tašku si nesedne, to je línej si z ní vyndat věci, ale na moje drahý krásný nový čistý bílý sandálky od Riekera by se uprdelil?! No já nevěřím svých uším! Je toto možné???“ Drtila jsem v hlavě nadávky.

Moje zamyšlení přetrhl Chosé otázkou, ,,jestli už nepůjdem“.

Kupodivu jsem stále zachovala klid: ,,Proč? Vždyť jsme teprve před chvíli přišli. Je tady krásně, máš tady čistej potok, kam bysme chodili? Mě se tady líbí“

Chosé protáhl obličej, tak pokračuji s argumenty: ,,A kam bys asi tak šel? Je přes třicet stupňů, nemáš boty, všude je beton co pálí a ještě je brzo. Co bysme dělali a kde? Buď rád, že jsi tady schovaný u lesa a můžeš sedět na lavičce a chladit si nohy v potoce. Vždyť je to taky luxusní.“

Chosé byl ticho… a začala vedle něj být nuda.

Potok byl veeeeelice příjemný, ale nebylo co dělat, o čem mluvit.

Z nudy jsem začala brát do nohy kamínky z potoka a házet je po proudu. Když se mi podařilo metnout jeden extra daleko, zaradovala jsem se nahlas.

To Chosé pochopil patrně jako výzvu. Začal mě napodobovat a házet kamínky také. Když mě asi na pátý pokus přehodil, podíval se na mě dravě a utělal vítězoslavně: ,,Chachá!!!“

Koukám na něj nejistě: ,,My hrajeme hru, kdo dohodí dál?“

,,Nezačala jsi to jako první hrát ty?“ diví se Chosé.

,,Ne, já jen komentuju sebe.“ Odpovídám a přestávám házet šutry, nějak mi to pokazilo zábavu. Nám zkrátka nefungovala komunikace absolutně NIJAK.

Vzpomněla jsem si, jak jsme šli na toto místo. Často navádím lidi, když někam spolu jdeme, protože oni obyčejně jezdí za mnou, ne já za nimi, takže já jsem logicky ten, kdo prostředí zná. Ze začátku říkám slovy: ,,tady doleva, tady doprava, tady přejdem silnici, tady rovně…“ pak mě to po chvilce přestane bavit a místo toho povídám o něčem jiném a vždycky jenom ukážu rukou, kam dál… Všichni lidé to vždycky pochopili a zahnuli jsme společně, jak bylo potřeba. Ze začátku se naladili slovně a pak jim stačilo jenom ukázat a v pohodě šli, nepotřebovali na to návod.

S Chosém se mi stalo, že hned jak jsem přestala říkat nahlas kam zahneme a místo toho jsem mu za přechodem nataženou pravačkou ukázala (s vééélkým předstihem) že zahneme doprava, tak Chosé jakoby byl mimo, šel pořád rovně a šel by doleva, protože dám už byl trávník. A já nečekala, že půjde doleva, tak jsme na sebe skoro šlápli, místo toho jsme do sebe jenom drbli, zastavili se a já říkám ,,Co je? Vždyť jsem ukazovala doprava…“

A Chosé byl úplně ztuplý, jakoby mu ještě nikdy nikdo neukázal rukou směr… Tak jsem upustila od normálních gest a v případě potřeby navigovala slovně.

Po chvilce trapného ticha (snad už stého za ten den) koukám, že nějakých 7 metrů od nás jsou červené bobule.

,,Ty hele, není to červený rybíz?“

,,Taky na něho teď koukám,“ odpovídá Chosé. Vstáváme a jdeme k němu.

Fakt to byl rybíz. A skvěle zralý, moc dobrý. – Ďobeme a já uvažuji nahlas, že je to zvláštní, že to tady musel někdo vysadit, člověk běžně v lese u potoka rybíz nepotkává.

Chosé namítl, že ,,je toho trochu málo a že by ještě tady mohly růst maliny a třesně, nebo tak něco k tomu.“

,,Buď rád, že máš rybíz, už takhle je to vzácnost.“ Říkám mu překvapeně a myslím si, že ještě přírodu bude poučovat, jak má růst 😀

Kdybyste mu darovali prase ze zlata, bude si ještě stěžovat, že jste mu neuvázali červenou mašličku a že nevoní po Vanilce?

Po nějaké době, kdy už jsem se potoku nabažila, jsme se chystali zvednout. Říkám mu: ,,Mám nápad. Zpátky už nepůjdem, projdem to tady celé do konce, už toho není moc a dojdeme na autobus. Popovezem se zpátky odkud jsme vyšli, přes ten horký beton už tě nepotáhnu.“

,,To je dobrý nápad.“ Souhlasil Chosé a šli jsme.

Patrně ocenil moji snahu mu to ulehčit, takže si na tu malou chvíli přestal výjimečně stěžovat že je horko a že zem pálí a že chce stín a bla bla… Místo toho si po cestě zase potichu pískal svoje meluzíny.

,,Ok, nejsem tady.“ Myslela jsem si a sledovala ho, jak si suprově vystačí sám se sebou a jak mě skvěle ignoruje, aniž by ho třeba napadlo, že to pro mě může být trapné, nebo nepříjemné.

Konečně jsme dorazili k zastávce. Po cestě byla sice trocha žhavé země, ale Chosé se kupodivu ovládal. Možná tušil, že kdyby ještě pokračoval v tom svém rozmazleneckém chování, byla bych možná už schopná ho poslat do Pr..ahy.

Ale legrace byla i na zastávce:

Dojdeme k automatu a koukáme na něj… Říkám, že pojedem jenom kousíček, že nejlevnější stačí. Chosé kouká na ten automat už celkem dlouho a nějak tupě, bez slov.

Napadá mě ,,No ty kráso, on asi neví, co má zmáčknout…“ Ještě jsem ho chvíli nechala tupě koukat a u toho se bavila představou, jak je možné, že tento člověk, co už byl v tomto městě snad milionkrát a sjezdil celý svět, si nějak neporadí s automatem na lístky, když je to na něm navíc namalované i s obrázky?

Když Chosé pořád nic nedělal a jenom koukal na automat, přerušila jsem jeho utrpení a koupila si lístek po sebe. Neříkala jsem nic, bylo mi jasné, že to fakt potřebuje ukázat. Pak už si ho hned koupil. A já uvažovala, jak to asi dělal všechny ty roky předtím?

Ale Chosé mě nešetřil ani potom…

Kouknu na jízdní řád: ,,To je skvělé, budeme čekat jenom 9 minut, to jsme přišli akorát.“

Stojíme sotva dvě minuty a Chosé začíná brblat: ,,Já bych si tady někam sednul…“

Ukazuji mu na zastávku a říkám: ,,Tady je uvnitř posezení, můžeš si sednout tam.“ (chápete, šli jsme asi 20 minut a předtím seděl tak hodinu, možná víc!! 😀 ááááááá!!!!)

Chosé na moji větu nereagoval a po chvilce znovu opakuje, že by si chtěl sednout.

Znovu mu ukazuji na zastávku a znovu opakuji, že jsou tam lavičky, že může. – Teprve na druhý pokus Chosému přecvaklo a šel tu zastávku očíhnout.

Vešel dovnitř, sedl na lavičku, počkal tři vteřiny, pak vstal jako bodnutý včelkou a za slovního spojení ,,Tady sedět nebudu, chci sedět radši venku“, vyšel ven a sedl si holým zadkem přímo na špinavý chodník… Tedy ne holým zadkem, ty lněné kalhoty měl oblečené. (Kdyby ne, tak už tam určitě nejsem.)

A tak jsme byli na té zastávce, Chosé seděl na zemi u silnice, ani se neobtěžoval vytáhnout si tu igelitku. A já tam nad ním stála a bylo mi trapně… Zkoušela jsem mu to naznačit tichým rýpáním: ,,Pomoc, pomoc, policie, tady na zastávce se zabydlel nějaký bezdomovec a sedí tam na zemi u silnice, běžte ho sbalit…“

Čekala jsem, že se Chosé zastydí a vstane z té země, ale nereagoval. Nedočkala jsem se ani blahosklonného ,,Cho cho… ty máš ale blbé vtipy.“

Nulová reakce, neřekl nic. Doufala jsem, že v tu chvíli kolem nás neprojde ani neprojede nějaký známý a nebude se mě pak ptát, co to bylo za ,,kamaráda“. Naštěstí ale nic, uf.

Pokračování příště

Kam dál:

Otevřít rubriku ,,Ženy a Muži“

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE

Přispějte na stránky Aluška.org

Komentáře

Ikona diskutujiciho Alue 2014-08-07 12:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[50]: Sbírání haraburdí, to je dokonce porucha, která má jméno. … Jak říkám, Chosé je oproti tomuhle úplně zlatý.

Ikona diskutujiciho Alue 2014-08-07 13:01:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[49]: To zní zajímavě… to jsou alespoň praktické semináře, na takový bych si někdy zašla.

Ikona diskutujiciho Lenka 2014-08-13 18:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak fackovat to jo, ale na féra mluvit ne jo?:DNapadlo mě, nebude mít v tom báglu nějakou mrcinu?proč si vůbec neodešla?Jinak za vším vidíš něco. Ptá se na práci a ty si myslíš, že se ptá na peníze. Dobrou přípravu na dítě bych brala taky jako vtip, kterými se můžu zasmát. Domýšlíš si, vymýšlíš a zamýšlíš a předsudky taky hrají svou roli. Slušnost vychází z poslušnosti a naopak. Ty chodíš s bílou sukní do lesa? Také si někdy takhle na boty sedám když není jiná možnost, ale v jeho případě bych si sedla na ten narvany bágl rovnou. A s tim ovocem bych to taky brala jako vtip, navíc určo to nemyslel tak, že chce něco přírodě nařizovat i když jestliže si ty řekla, že to tam asi někdo vysázel, tak bych se nedivila…Přijde mi nějakej nervozni asi nevěděl co, nebo tam má fakt mrcinu. Ale taky si mu mohla třebas lézt na nervy proto chodil vepředu hvízdal si, zpíval a nevnímal tvoje řeči:D

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek