Aluška.org: Věděním ke svobodě

5. (závěrečný) Díl zážitku ,,Nejdivnější schůzka na světě“

Nebyl ještě večer, ale přemýšlela jsem, jestli se ho už nezbavím. Nakonec si říkám, že tohoto člověka už nikdy znovu neuvidím (to fakt jedině přes moji mrtvolu) a že si tedy dorazím ten den až do konce… Přece jen, nic horšího než co bylo, už být nemůže, ne?

Začala jsem být upřímně zvědavá, co ještě Chosé předvede, tak by byla škoda se ho zbavit předčasně. Já na něho nervy i energii ještě měla, z mé strany se to v tuto chvíli zvrhlo v čistý a chladnokrevný PRŮZKUM. (Milí čtenáři, já mám fakt nervy ze železa, inu, mám na to velice tvrdý výcvik, každý den…)

Navrhuji, že den ukončíme pivkem v té samé restauraci kde jsme byli posledně a něco malého třeba slupnem.

Návrh přijal, že tedy ano. A ptal se, kudy že ten autobus vlastně pojede a jak je to daleko. (pořád ještě jsme na zastávce)

Říkám: ,,Tady je jízdní řád, ukážu ti, jaká to je zastávka.“

,,Ne dík, to vidět nepotřebuju.“

Další trapná chvíle ticha, během které nechápu, proč se mě tedy na to ptal…? Přešla jsem jeho vrcholné buranství a šupáctví mlčením.

Autobus konečně přijel. Cvakli jsme lístky, Chosé se usadil a velmi zainteresovaně sledoval, kudy projíždíme. Když jsme vystoupili na domluvené zastávce poblíž restaurace kde už jsme předtím byli, Chosé dost udiveně poznamenal, že ,,jsme toho strašně moc ušli.“

Inu, tenhle okruh chodívám běžně jako delší procházku, moc kilometrů to není a že to udělá dojem na někoho, kdo byl v Peru, mi přišlo zvláštní. Co když tam nebyl a všechny ty fotky co si vystavuje na internetu, jsou photoshop?

A já přitom nechtěla být za lemru a chtěla jsem ho alespoň trošku protáhnout. Aby se provětral a viděl trochu té zdejší přírodní krásy… Však jsme na tom byli i dopředu domluvení. Nakonec jsem zjistila, že to byla zbytečná snaha a že těch pár kroků bylo na něj dokonce moc… ?

Poprvé v životě jsem potkala někoho, kdo se mnou ani trošku neocenil procházku. (Tiše jsem vzpomínala na všechny ty šťastné kamarády, fandy a čtenáře, co zářili jako Vánoční stromečky, že se mnou někam jdou… A Chosé se naopak většinou spíš tvářil, jakoby měl v zadku zaražený hřebík.)

Už když jsme se potkali, mezi řečí se mě ptal, jestli cestuji. Odpověděla jsem mu, že mám aktuálně poněkud jiné zájmy, jiné starosti a že šetřím peníze na důležité věci, nemůžu je rozfofrovat jenom na zábavu. Pak ze mě vypadla nějaká historka u moře a Chosému zasvítily oči a ptal se, kdy jsem tam byla, jestli jako děcko s rodiči… Říkám že ne, že tohle se stalo v roce 2012, to jsem jela s kamarádem a jeho rodinou. Chosé mi potěšeně odpověděl, ,,No vidíš, tak přece jen trochu cestuješ.“

Na to se dočkal mého: ,,Nejsem zase takovej šušeň, co sedí celej den doma. Akorát nepotřebuju jezdit všude možně po světě, mám zkrátka jiné zájmy.“

A tenhle člověk, co se tak staral o to, jestli jsem někde byla, řekne že jsme toho ušli fakt moc. To mě fakt doráželo, ale spíš jsem se už bavila… Smích mě ale po chvíli přešel.

Vystupujeme z autobusu, vracíme se do restaurace… Chosé stále bos.

Máme žízeň, Chosé rokuje co si dá a po chvilce se chytá za břicho, že ho prý trochu bolí. Říkám: ,,Dej si pivo, to je dobré na zažívání, břicho tě bolet přestane.“

Tiše na mě kouká, tak dodávám: ,,Taky je na tyhle horka ideální. Navíc se ti po něm bude v tom lese dobře spát.“

Chosé kulí oči: ,,No Áluš, ty mě snad ještě naučíš pít pivo?!“

,,Inu, je načase“ myslím si. Mezitím přijde servírka. Já beru velký, a Chosé malý, jako správná cimprlína.

Bavím se tím a ptám se, proč troškaří. ,,Jedno ti stačit nebude, budeš chtít druhý a to se ti zbytečně prodraží.“

,,Nene,“ říká Chosé. ,,To bych byl ožralej a navíc to nechci mít teplý.“

Směju se. Za chvilku si totiž Chosé fakt objednává druhé.

,,Mám trochu hlad“, luštím menu. Je mi jasné, že už večer nebudu mít náladu si něco doma uklohnit, tak bych mohla zhřešit ještě jednou, Chosé nechosé…

Chosé byl taky hladový. Brblal něco o tom, že byl u rodiny a že má v báglu schované od nich nějaké jídlo na cesty. (Bylo mi to jedno… Mimochodem jsem vám zapomněla napsat, že mi během dne asi 4x řekl, že má v báglu třešně, co ten den koupil na trzích.. jakože asi pro nás oba. Tak abyste konečně věděli, co v něm ještě měl kromě hader. Tak třešně, co asi byly dobře zapařený po celém tom dni. Upřímně mě s tím štval, protože to bylo očividně to ,,něco“, co si chtěl ráno ve městě zařídit před schůzkou se mnou. Šel si koupit třešně, co jiného by asi tak v tom městě ,,zařizoval“, když mi pak chtěl operativně psát mobilem na poslední chvíli?? Nakonec si je asi dlabal z báglu v lese sám…)

Objednávám si Carpaccio. Je to z předkrmů, lehčí, a moc dobré. Pravá svíčková, to bylo přesně to, co jsem potřebovala… Chosé si dává pouze Rajskou polívku… Protože skoro všechny peníze určené na jídlo očividně vyplácl na předešlý oběd se mnou. – Nenutila jsem ho, mohl zůstat u toho jednoho malýho piva a koukat na mě, alespoň bych si na něm víc zgustla. Anebo mě odmítnout, že už nikam nejde. Ale skutečně chtěl jít…

Co vám budu povídat, moje nitro si chvilkami (když zrovna nebyl nějaký trapas a trapná chvíle ticha) tak trošku pomlaskávalo, protože jsem pořád vzpomínala, kde jsme byli před osmi lety a jsme oba dva dnes. Absolutní nepoměr. Říkala jsem si, jak je to super, kolik jsem toho za ty roky stihla a jak jsem se rozvinula v porovnání s ním. Že to nebyl promarněný čas, ale využitý naplno. Byla jsem za sebe prostě ráda, že jsem ty roky nezahálela, ale fakt makala…. (v tomto třeba to setkání pro mě bylo dobré, že jsem si něco nového uvědomila) Sranda ale brzy skončila.

Chosé se ptal, co to je, když mi Carpaccio přinesli. Vysvětlila jsem mu to, ale je zajímavé, že někdo kdo sjezdil svět nezná Carpaccio a dokonce neví ani, co jsou to Kapary. Upřímně nevím, možná ani nevěděl, co je to Rukola…?

Ale když našetříte na letenku, po dané zemi se pohybujete stopováním a děláte na různých statcích za ubytování a stravu, je celkem pochopitelné, že místní restaurace neobrážíte. Přesto jsem si ale myslela, že na cestách musel ochutnat kdeco, měla jsem ho za světaznalce… Ani náhodou.

Když já přijedu do jiné země, nebo mám možnost zkusit něco odjinud, tak po tom hned jdu. Jídlo mě prostě zajímá…

Byla jsem v půlce svého oblíbeného jídla, když Chosé dojel svoji polívku.

Najednou vzal talíř oběma rukama, zvedl ho a – chvíli jsem na to hleděla, abych se ujistila, že vidím dobře – začal talíř vylizovat jako pes.

Po prvotním šoku rychle kontroluji okolí, kdo všechno po nás kouká… Pak se vracím pohledem na Chosého. Jeho malá hlava za tím velkým talířem nebyla ani pořádně vidět, ale očividně mu to bylo fuk.

Přemýšlím a zvažuji své možnosti: ,,Tak v této situaci mám na výběr asi tři druhy reakcí. Buď se můžu urazit a napomenout ho ať se chová slušně, že je v restauraci. Nebo můžu dělat, že to vůbec nevidím. Nebo se tomu zasměju… To bude asi nejlepší.“

Zrudla jsem od studu, schovala ruce za obličej a začala se polohlasně smát. Bylo mi trapně celý den, ale tohle byl fakt už extrém.

V tu chvíli mi došlo, že se ten můj ,,průzkum“ už fakt dost zvrhnul, že nic se asi nemá přehánět !!! 😀

Chosé postřehl můj dusivý smích, červený obličej a polohlasné ,,No ty vole… ugh. Haha.“

,,To je zvyk z cest,“ poznamenal jakoby mimoděk a lízal talíř dál, jakoby nic.

,,Jak jako z cest?“ Vyrazila jsem ze sebe a koukám na něj.

,,No, když ten talíř vylížeš, tak ho pak nemusíš moc umývat.“ Vysvětluje mi Chosé.

Chtěla jsem mu odpovědět: ,,No, ale tady nevylizuješ hliníkový ešus v lese, tady jsi v restauraci a máš se chovat slušně. Jako prase se chovej, když tě nikdo nevidí.“

Tu odpověď jsem spolkla a po delší pauze říkám mírnější větu: ,,U mě doma vylizuje talíře jenom kočka.“

(Já taky byla na čundrech, ale nic nevylizuji, umím jíst slušně i u stanu.)

,,Hm,“ zabručí souhlasně Chosé, který vůbec nepochopil, že se právě něco stalo.

A tenhle člověk se diví, proč o něho žádná žena nemá zájem? – Asi není nic, co by více zabíjelo libido, než ukňourané máslo, co se bojí velkého piva a pak vylíže talíř od polívky.

Dojela jsem svůj tuplák, zaplatila zvlášť a vypadli jsme ven.

Konečně se ručička hodin nějak posunula k večeru, že už mi nebylo tak moc trapné to skončit. Vyprovázím ho zpět na místo, kde jsme se potkali a ptám se ho: ,,Najdeš ten svůj bágl?“

,,Hm, joo..“ Říká Chosé.

Ale stejným podivným tonem mi předtím odpověděl, že má u sebe boty, když jsem se ho na to předtím asi dvacetkrát ptala. Takže jsem mu to samozřejmě nevěřila. Už jsem ho prostě měla za děcko, které když něco řekne, tak to nemusí nutně být pravda a musí se prostě zkontrolovat.

,,Ale děcko to není, tak ať si poradí, ne?“ Ozval se mi v hlavě rozum.

,,Nojo, ale když on je chudák tak blbej, že ten bágl třeba bude mít problém najít a je v cizím prostředí. A budu moct večer usnout, když nebudu mít jistotu, že nemá žádné problémy? Je to sice vůl, ale zase na druhou stranu… No, měla bych mu ten bágl najít, jistota je jistota.“ – Ach ten můj soucit. Aby mě taky jednou nepřivedl do hrobu!

Říkám mu, že ho k tomu báglu doprovodím, abych měla jistotu, že ho našel. Nejistě souhlasil… Spíš tak nějak neochotně souhlasil.

,,Zahrajeme si hru,“ povídám. ,,Zkus jít podle svého, schválně jestli ho najdeš.“ Byla jsem totiž fakt zvědavá, jestli moje další pomoc byla, nebo nebyla na místě. Jestli by ji potřeboval, kdybych tam nebyla.

Na ,,hru“ přistoupil. 2x šel blbě a pak, když jsme k zelenému pásu došli, nakonec jsem to byla já, kdo řekl: ,,Nene počkej, vrať se zpátky, tady je ta kytka kterou jsem to označila, tam ten bágl není, je tady.“

,,No, snad tam bude.“ Prohodil nejistě Chosé a zapadl do křoví.

Modlila jsem se ke všem bohům, jen aby tam byl…. Byl tam.

Chosé byl jako ,,muchy sežerte si mě“, tak jsem to převzala: ,,Tak se rozloučíme?“

,,No, už bych rád trochu té samoty.“ Odpovídá mi Chosé, naprosto neutrálně… Jakoby to bylo normální.

Dělala jsem, že jsem tu větu neslyšela. Když jsem to zvládla celý den, tak na závěr přece nevypěním…

Přátelsky jsem ho plácla po zádech, podala ruku, řekla ,,Ahoj, ráda jsem tě viděla,“ a vypařila se. V těchto situacích hodně oceňuji svůj herecký talent. Jinak upřímně, kdybych měla říct co jsem chtěla říct, řekla bych mu, že poté co jsem celý den tak hodná, pořád se snažím udělat mu pěkný den, vzala jsem ho na procházku, na dobré jídlo a celý den snáším jeho buranství… Tak mi na závěr řekne větu, která pro mě v překladu vlastně znamená, že ho moje společnost obtěžuje. To jsem ho obtěžovala celý den? Tak to mohl říct hned a nemusela jsem se s ním tak dlouho zahazovat.

Mohl rovnou říct po dvou hodinách, že už nemá čas a jet zpátky do města, když jsem teda tak hrozná… Ale ne. Dala jsem to a rozloučila se v míru.

Za zády ještě slyším, jak kýchá, mezitím co se hrabe ve své bagáži… To takhle kýchal celý den, jako o život. Ptala jsem se ho, co mu je a vypadlo z něj, že prý má alergii. Ptám se na co.. Říkal, že na všechno možné, jednu dobu chodil i na nějaké injekce či co… (No jo, bylo mi ho líto… Ale stejně nechápu, jak s takovou alergií sjezdil ten svět??)

Inu, to kdybych věděla, tak se s ním sejdu v centru města. Ale zase na druhou stranu: Na to abychom celý den jenom někde seděli peníze evidentně neměl, v centru stejně neměl kde spát… Zkrátka nevím, co jsem udělala špatně a co by se mu vlastně líbilo, když kamkoliv jsme šli a cokoliv jsme dělali, všechno byl problém.

Když už byl Chosé z dosahu, vzala jsem iPod, pustila Nightwish a konečně začala dýchat zhluboka. ,,Uf. Tak a je po všem. To byl ale mazec!!“ Říkám si.

…. Večer nemůžu usnout. Ležím na levém boku, hlavou mi víří všechny ty blbosti co se staly.

,,To není možný…“ Říkám si a převaluji se na druhý bok… Dál mi víří myšlenky. ,,No to ne, to prostě nemohl říct, to není možný.“ Další otočka. ,,No to není možný!“ Otočka… ,,Tohle se prostě nemohlo stát.“ Otočka… a tak to šlo pár hodin.

Ráno, někdy kolem šesté, mě probudila bouřka a pořádný liják. – Začala jsem být nervozní a myslet na chudáka Chosého, jak je teď v tom lese celý promočený. Ale nakonec jsem ty myšlenky nějak zahnala a spala dál…

Další den to ještě za tepla šokovaně vyklopím důvěrné kamarádce po Skypu, co mi na léto odjela pryč. Smála se, div neupadla ze židle: ,,Hele to prostě není možný, to ne…“

,,Ale jemu se mnou přece taky nemohlo být dobře. To byl celý den jeden trapas za druhým, komunikace absolutně vázla a nakonec mi ještě řekne, že chce být sám… To se mu prostě nemohlo líbit. Tak strašně moc vadnej prostě nikdo být nemůže. aby se mu to líbilo. To fakt ne… Musel se vedle mě taky přece cítit blbě.“ Jen co to dořeknu, vidím, že mi zrovna od něj došel čerstvý mail.

Chosé v něm píše, že se mu včerejšek líbil, už i ochutnal ten můj bezinkový sirup ,,mlask“ a kam zrovna teď jede a že ranní mírný deštíček byl příjemný a osvěžující (přitom to byla BOUŘKA jak se patří)… A ,,že mu ještě teď nějaké věci docvakávají.“

Půlhodiny jsem dávala dohromady nějakou stručnou neutrální slušnou větu, jinak jsem absolutně nevěděla, co odpovědět. – ,,TAK JEMU SE TO LÍBILO?!?“ – Asi pětkrát jsem svoji odpověď napsala, a pak smazala.

První jsem ho posílala někam, pak jsem mu chtěla narovinu napsat že se choval jako odiot, a že už ho v životě nechci vidět a pak jsem se postupně promazala ke slušnějším větám, až jsem nakonec skončila u jedné krátké věty, protože někomu nadávat po mailech jednak nemá cenu a za druhé je to pro mě otrava a ztráta času, ventilovat se můžu i jinde a Chosému by to stejně nijak nepomohlo.

V podstatě jsem využila své profesní praxe, kdy tomu člověku napíšete něco normálního, zatímco ho v duchu posíláte do patřičných míst. Předcházím tak konfliktům a šetřím si čas na podstatné věci.

Nakonec jsem sesmolila nějakou krátkou nicneříkající větu že ,,dík za to dřívko a měj se“, či něco podobného ražení, na což mi Chosé už neodpověděl. (Možná alespoň něco tušil.)

Vždycky mám dojem, že už jsem viděla fakt všechno, ale pak dojde někdo, kdo mě z toho omylu vyvede. Když se tak zamyslím, tohle byla nejvíce psycho/ulítná/trapná schůzka, jakou jsem doposud zažila. A to v konkurenci různých jiných pochybných chlapíků je co říct. Pořád ale musím uznat, že ať už jsem se potkala s jakýmkoliv nekňubou, co měl nulovou sociální inteligenci, nedal dohromady souvislou větu a hlavně si myslel jak si mě jistojistě vezme za ženu a jak do něho určitě dělám, protože je mi souzený a je přece tak moc úúúžasný… Žádný z nich nevylizoval v restauracích talíře. Tohle je podle mě prostě TOP vší odpornosti, nepamatuji si, že by to dělaly malé děti na základní škole, natož pak dospělí lidé. Ani v podniku, ani doma.

A tak skončilo toto neslavné podivné staré ,,kamarádství“. Když toho člověka srovnám tehdy a teď, je to opravdu smutné. Už tehdy měl trochu své mouchy, ale alespoň nebyl nafoukaný. Dneska je z něj ignorant, co si myslí, jak je úžasný, protože strašně moc duchovně žije.

Upřímně, nemám ze svých přátel jediného člověka, co by byl ,,duchovní“. V tom slovasmyslu, jak se to dnes používá. Mám kolem sebe jenom normální lidi a i já jsem normální. Protože když vidím, čeho jsou ti rádoby ,,duchovní“ schopní, je mi z toho úplně úzko a absolutně k nim nechci patřit, podobní si prostě nejsme.

A pak přijde nějaký strašně chytrý diskutující na moje stránky a napíše mi: ,,No ty děláš to a to, no fujky, to duchovní člověk nedělá, duchovní člověk, co je doopravdy duchovní, dělá to a ono a ty se takhle nechováš…“ – Dnešní duchovno je jenom jakási póza, hromada různých zasvěcení, požívat ayahuascu někde v pralese a myslet si, že to je jako to ,,duchovno“, přitom je to jenom pěstování svého ega, takové sbírání bodíků, nálepek, kurzíků na kolika různých pochybných seminářích a kurzech už jsem byl. To z vás ale lepšího člověka neudělá.

Ona ta skutečná duchovnost plyne z vaší lidské přirozenosti, z lásky k lidem, k živým tvorům a je to úcta k životu jako takovému ,,žij a nech žít“.

Pro mě je skutečně duchovní člověk někdo, kdo má vědomosti sám od sebe, kdo umí myslet, je kreativní, umí sám zkoumat a nepapouškuje pořád někoho druhého a nepotřebuje chodit na různé kurzíky, aby byl zajímavej a měl diplomek. Hlavně si tím ale nekompenzuje svoje nedostatky, nezmagoří z toho, a je to pro něj normální součást života. – Takových lidí je ale na světě málo.

A pokud se chovám jako balík, neumím komunikovat s lidma a díky tomu jsem pořád sám, rozhodně to nevyřeší jakési bubnování a semináře… Nevyřeší to ,,duchovně žít“. – Tohle je o schopnosti sebereflexe a o cviku, to s ,,duchovnem“ absolutně nemá co dělat.

Šok z tohoto setkání mě ještě pořád nepřešel… Nechápu, jak se může tak šíleně podělat den, když na všem co bylo, jsme se předem domluvili a on s tím tedy měl počítat. Oběd, procházka po okolí… Boty co neměl? Tomu jsem taky nemohla zabránit. – NECHÁPU.

Vyhlašuji anketu:

Co byste udělali v situaci, kdy před vámi někdo vylíže ve slušné restauraci talíř?

Berte v potaz následující fakta: V lese je ještě ten bágl, se kterým bude potřebovat pomoc (tedy jste či nejste stále ohleduplní?) a jste teprve v půlce své večeře, která je výborná a chcete ji dojíst, není zrovna laciná…

Vaše odpovědi mě opravdu zajímají, já už menší průzkum dělala mezi přáteli a jejich rozmanité odpovědi byly velmi zábavné. Jako například:

,,Bych ho to nechal dodělat a pak se ho vážně zeptal: ,,To snad nemyslíš vážně!?“ A pak bych odešel.“ – ,,No počkej, ale co ten bágl?“ – ,,Ten by mi byl ukradenej, s prasetem nejím.“

nebo:

,,Já bych se naštvala a řekla mu že se chová jako prase a že co si to dovoluje. Dala bych na stůl peníze a vypadla.“ – ,,No počkej, ale co ten bágl?“ – ,,Na bágl bych se mu zvysoka vy**ala!!“

nebo mírnější:

,,Bych ho to nechala dodělat, dojedla bych svoje a pak bych řekla, že už opravdu chci jít domů… A šla bych.“

… Takže já z toho nakonec vycházím jako absolutní beránek. Budu muset být příště víc krutopřísná.

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Ženy a Muži“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE