Aluška.org: Věděním ke svobodě

V oznámeních douho viselo upozornění o přednášce TM. Slušelo by se sepsat takový pěkný stručný článeček o tom, jak to dopadlo.

Nebudu asi psát stručně, ani proto, že by to bylo vhodné. Napíšu vám své víkendové prožitky proto, že mám moc chuť se o ně s někým podělit. A taky proto, že přednáškový víkend nebyl zajímavý jen v sobotu. Byl krásný celý.

V sobotu 12.2.2011 jsem vstávala několik hodin před východem slunce, abych tam byla včas.

Cesta uběhla jako po másle a za pár hodin jsem vstupovala do malého knihkupectví.

Bylo to neuvěřitelné, opravdu nevím, kdo to vymyslel, ale prostorové řešení místnosti bylo naprosto geniální. Klobouk dolů a všechna čest tomu, koho to napadlo.

Vejdete do prostorné místnosti, kde je zastoupená knihovna, přednášková hala a kavárnička dohromady. A to ještě konstruktér byl natolik geniální, že pod schody na sezení ukryl kanceláře a mikro toalety.

Ve dne tam je hodně světla. Podlouhlé kopulovité střešní okno byl taky vynikající nápad. Bylo tam opravdu moc dobře, jen Wifina mě co chvíli rýpla do hlavy. Ale jinak parádní místo.

Na prvním stupínku byly malé taburetky na sezení a některé měly zarezervovaná místa. Pro mě dokonce dvě, asi kdybych se čirou náhodou rozpůlila 🙂

Nevím kdo na nich nakonec seděl, ale já se přesouvala jednou k přednášejícímu, podruhé do kavárničky, kde jsem do sebe lila vodu a čaj.

Měli mátový. Moje spása. Tak jako někdo nedokáže žít bez ranní kávy, já nedokážu žít bez každodenního přísunu čaje.

Přednáška ještě nezačala, byla jsem tam dřív. Zabrala jsem se svými spolupřicestovatelkami stolek a sundávala ze sebe nervozitu. Není to zkrátka snadné dostat se na takové místo v mé kůži, hlavně když vím, že nejsem řečník a už pár let jsem na žádné přednášce nebyla.

Mezitím jsem poznala pořadatele, majitele knihkupectví a jejich pomocníky. Ruku na srdce, všichni byli zlatí, jeden vedle druhého. Vlastně můžu říct, že na mě všichni byli moc hodní a v mnohým posluchačích jsem viděla velmi sympatické tváře. Vtipný je taky fakt, že lidé, kteří pro mě byli od začátku do konce od pohledu nejvíce milí, ti za mnou buďto po přednášce přišli, anebo jsem bokem zjistila, že jsou tu přes mé stránky. Musím se smát, protože to přesně ukazuje, jak si rovný rovného hledá a tak jako jsou ti lidé sympatičtí pro mě, tak jsem asi sympatická já jim, protože máme něco v nitru společného, co z nás dělá přirozené kamarády.

,,Hele, to je asi Alue… no ta, co tady sedí vedle nás.“

Slyšela jsem za zády a trochu se zastyděla. ,,Raději dělej, že neslyšíš,“ pomyslela jsem si, ale v nitru mě to hřálo.

Paní Katarína, jedna z těch, co stáli za organizací přednášky, se jala úvodního slova. (Mimochodem jukněte sem: http://www.spiral-art.eu/ její stránky jsou neuveřitelné.) Můžu vám říct, že to na mě opravdu zapůsobilo. Ani ne tak slova, jako emoce, které projevila. Uvědomila jsem si, jak je moc ráda, že se tato přednáška koná. Bylo to cítit i z toho, že se přišla představit a tak jí zářily oči, až mě to přivedlo do roztomilých rozpaků.

Vlastně se není čemu divit. Pokud maluje obrazy, má v sobě něco, co je i ve mě a když je někdo umělecky založený, bývá i emocionální, protože často své emoce vkládá do obrazů.

I já umím prožívat silné emoce, ale asi je umím více skrýt. I když… kdo ví? Kolikrát jsem asi během tohoto dne zrudla?

Přednáška byla naprosto vyčerpávající. Začali jsme v deset, ukončili to o čtvrt na devět. No jéje, já byla úplně mrtvá z neustálého vysedávání. Nakonec jsem neřečnila, jen sem tam doplnila výklad a pomáhala s kreslením, což mi vyhovovalo.

Když jsme se v hloučku vypotáceli z knihkupectví, zamířili jsme k ťongovi.

Totiž abyste tomu rozuměli a aby rozuměl ten sympatický pár, co seděl vedle mě, tak jsem se už dva týdny těšila, jak si po přednášce dáme večeři v Čínské restauraci a jak si tam zajdu na nějakou pořádnou mořskou potvoru. A protože přednáška končila velmi pozdě a já měla za prvé hlad, za druhé jsem byla hrozně unavená, za třetí mi byla zima a za čtvrté jsem měla obavu, že nám tam zavřou, tak jsem byla nedočkavá a napjatá jako kšandy.

A večeře přátelé, ta stála za to. Jedli jsme v šesti lidech, takže o společnost bylo postaráno. Parádní bylo to, že jste zaplatili určitou sumu a mohli jste tam sedět jak dlouho chcete a dlabat cokoliv. A protože to byla čínská restauračka, měli tam samozřejmě potvor na vybranou.

Pohybovali jsme se mezi stoly a nakládali všelicos. Ano, měli tam i normální jídlo, ale ti, kdož mě zdají, vědí, nebo alespoň tuší, že když mám možnost zažít něco neobvyklého, tak si to chci co nejvíce užít, i kdyby mě to stálo polknutí pokrmu, který bude vypadat jako z jiné planety.

Razím názor, že člověk by se měl v životě snažit zažít co nejvíce různých věcí a měl by využívat situace, které se mu k tomu nabízí, aby jeho život byl pestrý a plný dojmů. Proto se snažím neodmítat různá pozvání a neznámé situace, protože chci prožívat nové věci. Je to také dané v mém znamení. Váhy bývají požitkářské, smyslné, často vedou bohémský život. Myslím, že na mě to hodně sedí, umím se ve všem vyžívat.

A že bylo z čeho vybírat. Tak třeba malé sépie, nebo krevetky. Vlastně jsem se v sobotu naučila loupat krevetu (všechen dík Alice), což se ukázalo jako velká zábava.

Taky sushi bylo zajímavé. V životě jsem to neměla, takže jsem hned využila příležitosti a ochutnala všechny druhy, které byly. Můžu vám říct, že to není nic moc. Není to vyloženě špatné, ale určitě to není něco, co by mi chybělo.

Největší vrchol mého gurmánského prožitku, bylo ale krapí klepítko. (udělejte všichni u obrazovky ,,fuuuuuj! co to jako je?!“) – No po pravdě řečeno, ani já nevím, co to vlastně bylo. Prostě nějaké krabí těstíčko obalené v křupavé strouhance a koukalo z toho klepeto, takže to vypadalo hodně morbidně.

A samozřejmě co udělá Aluška? Naloží si to na talířek, právě pro to klepítko. A špatné to nebylo, jen si umím představit, že hodně lidí by kvůli klepetu do toho nekouslo a kdo by kousl, ten by to nedorazil, protože to mělo opravdu zvláštní mazlavou konzistenci. Zkrátka jídlo, jako z jiné planety.

Určitě to za to stálo, těšit se dva týdny a až se tam zase někdy dostanu, moc ráda se tam nacpu. Alespoň vím, že v Číně bych hlady neumřela. Podle mě je škoda, když si někdo po oku zhnusí nějaké jídlo a nedá to do pusy. Pak totiž přijde o parádní zážitek a můžu říct, že tohle pro mě zatím bylo nejudivenější jídlo na světě.

Můžu říct, že nejen na přednášce ale i při večeří byli všichni tak moc skvělí, že jsem si říkala, jestli si takovou společnost vůbec zasloužím.

A výzdoba té restaurace byla taky super. Bylo to takové luxusní, všude vonělo krásně jídlo, výzdoba super. Dokonce tam měli obrovské dvoumetrové vázy. Jestli byly porcelánové, nebo keramické nevím, ale zdobené byly pěkně a hezky se tam vyjímaly.

Domů jsem přijela utahaná jako kotě, do postele jsem trefila po hmatu a okamžitě zabrala. Co se mi zdálo to nevím, ale byl to tak tvrdý spánek, že jsem se probudila ve stejné poloze, v jaké jsem usnula.

Když jsem se ráno vyhrabala, bylo půl jedenácté. Oči mě pálily a hlava bolela jako po nějaké kalbě, ačkoliv jsem nic nepila. Asi rozhozený organismus po Wifině, ale ranní prácička na mraze mě spravila a osvěžila.

Tedy, bylo mi tam v Bratislavě opravdu krásně, lidi skvělí, prostředí nádherné, ale stejně jsem byla šťastná, že jsem doma a že na mě čekal ranní čajíček, tak jak ho mám ráda.

Když jsem zaplula do mailu, abych se hodila zpátky do obrazu, co se mezitím událo na internetu, za dobu mé nepřítomnosti, byla jsem velmi mile překvapená. Nejenže jsem měla odpoledne domluvený scuk, ale navíc mi přišly početné a velmi milé odezvy od lidí, kteří četli sobotní článek o dobrovolných příspěvcích.

Pravda, kdo chce psa bít, hůl si najde. Měla jsem obavu, co na to kdo řekne a jestli jsou vůbec lidé, kteří to pochopí. Očividně pochopili a psali tak pěkné věci, až jsem se rozplývala. Vskutku nevím jak to bude fungovat, ale s e-mailovými reakcemi jsem moc spokojená.

Nedělní ráno po přednášce bylo kouzelné, krásné. Myslela jsem na lidi, které jsem v sobotu poznala, mezitím pročítala ty milé odezvy v mailu a byla jsem na měkko. Ještě brzy odpoledne když jsem poklusem mířila na scuk, jsem se smála od ucha k uchu při pomyšlení, že bych hned jela znovu a absolvovala to ještě jednou. A určitě absolvuji, už se na všechny moc těším.

Odpolední procházka končila kde jinde, než v oblíbeném podniku, kde se probíralo všechno možné. Měla jsem pocit, jakoby nedělní setkání s blízkým kamarádem bylo jako nějaká třešinka na dortu, taková tečka krásného víkendu. Nad sklenkou vína se můj přítel rozhovořil o hlubších mezilidských vztazích a o svém životě.

No tedy, už jsem si dřív všimla, že v jeho věku má na čele výrazné stopy moudrosti, jen jsem čekala, kdy a kde se tato moudrost projeví. V neděli se projevila.

On mluvil a mluvil já jsem jenom poslouchala, absolutně očarovaná. Už moc dlouho se mi nestalo, že bych potkala člověka, který mě okouzlí tím, co říká. Teď se to stalo a za jediný víkend dokonce opakovaně.

Možná, že on si vůbec nevšiml, že na něho hledím s obdivem. Já si toho ale všimla.

Seděli jsme tam až do večera a několikrát jsem z něho byla opravdu na měkko, protože jsem v něm viděla něco, čeho si na lidech nejvíce vážím. Já vlastně v životě nehledám přátele v podobě guruů, duchovních mistrů, meditujících, léčitelů, nehledám významné lidi, nehledám někoho, kdo žije nějak extra čistě a ,,duchovně“. Takoví lidé mi naopak nesedí.

Hledám lidi, se kterými si mám co říct, jak blbosti, jak vážná témata. Hledám někoho, s kým můžu mluvit otevřeně, s kým se budu v nitru cítit dobře. Někoho, před kým nemusím schovávat emoce a názory z obavy, že mě nepochopí, nebo že mě označí za idiota, tak jako to dělali lidé v mém dětství.

Nebudete tomu věřit, ale splnit takto obyčejný požadavek je pro mě náročné. Nejsem na povrchní vztahy. Buď mám někoho ráda a mám si s ním co říct, nebo ne.

Když mluvil o pozadí povrchních vztahů a o tom jak vnímá lidi a jejich chování, uvědomila jsem si, jak je vlastně pro mě v životě důležitý.

Celá sobota a neděle byly pro mě ve znamení pochopení a neuvěřitelných prožitků. Viděla jsem dojmutou Katarinu, viděla jsem dvě sestry, které se upřímně milovaly a chovaly se  k sobě neuvěřitelně mile, v srdci se mi moc přiblížila Alice, viděla jsem pár svých čtenářů a jejich milé obličeje… měla jsem radost, když jsem je viděla. Většina z nich opradu sympatičtí lidé, v nitru krásní. Taková moje krevní skupinka… a v neděli mě dojal můj nejlepší kamarád.

V neděli večer jsem nemohla tři hodiny usnout, jak se mi před očima promýtaly tyto dva neuvěřitelné dny. Točí se mi z té hloubky hlava.

I teď pláču. Nestává se mi, že bych byla při psaní článků, nebo při setkání s lidmi dojatá, ale teď to přišlo. Nemůžu ani písmenky vyjádřit, jak jsem šťastná a jak jsem vděčná.

Jsem hrozně moc ráda, že jsem mohla být na té přednášce a vidět tolik krásných tváří, poznat neuvěřitelně milé a otevřené lidi. Jsem šťastná, že všichni posluchači odcházeli spokojení a s úsměvem na tváři. Jsem šťastná, že jsem mohla zajít k ťongovi a zažít největší gurmánský požitek v životě. A jsem šťastná za neděli nad sklenicí vína.

Dneska sedím v kanceláři, kočička spinká na okně, jsem tu sama a vzpomínám s úsměvem na tohle všechno.

Nemůžu uvěřit tomu, že existují na světě na první pohled normální situace, které se mě tak hrozně moc v nitru dotknou.

Možná jsem po odchodu maminky prostě jenom více sentimentální, možná jsem se v něčem pohla, něco hlubšího pochopila, ale opravdu jsem dojatá, když vidím, jak se v mém okolí pohybují v nitru krásní lidé, jak je mám všechny hrozně moc ráda a jak úžasní jsou slováci v Bratislavě. Tohle jsem prostě nečekala. A kolik je těch krásných lidí ještě skryto, kolik jich ještě v životě poznám a kolik jich mě okouzlí?

Když jsem byla dítě, chtěla jsem si vyměnit život s kýmkoliv, kdo by se nabídl, jenom abych nemusela žít ten svůj. Dneska bych neměnila za nic na světě. Jsem tak moc šťastná, že jsem sebou a jsem tak šťastná za lidi a situace, které se okolo mě točí, že bych o to nikdy nechtěla přijít, dneska už bych neměnila s nikým na světě.

Až bude zase přednáška v Bratislavě, budu se těšit jako malé dítě. Moc ráda všechny zase znovu uvidím. Tohle je snad ten nejkrásnější život, jaký si kdo může představit. Tak moc mě to vnitřně naplnilo, že snad ani nemůžu uvěřit, jak je to možné.

Je mi tak krásně… copak mi v životě něco chybí? Vždyť mám všechno. Lidi, kteří mě mají rádi, kteří mě milují, kteří mi pomáhají, kteří mě podporují. Mám úžasnou kočičku, která se ke mě chodí pomazlit, mám krásný pokojíček, mám práci, kterou miluji a která má smysl. Točí se okolo mě úžasné bytosti, které si se mnou povídají, když je mi smutno. Copak si můžu přát ještě něco víc? Copak mi něco chybí, když můžu jít kamkoliv, dělat cokoliv, můžu se svobodně projevovat, můžu se stýkat s lidmi, které mám ráda. Copak existuje krásnější život? Neměnila bych.

Dneska ráno jsem viděla něco z jiného světa. Okolo mě prolétl zlatý motýlek. Mával křídlama a jiskřil. Po chvilce zmizel a já měla pocit, že jsem opravdu v ráji, který jsem vytvořila. Nádherný motýl! Chci ho vidět znovu.