Aluška.org: Věděním ke svobodě

Společnosti se mění. Když jsem byla jedenáctileté pídě, dostala jsem od otce starou ,,cihlu“. Byl to mobil pro stavy nouze, pro případ že by se doma něco stalo a já potřebovala rychle pomoct, abych mohla zavolat. Ani to nebyl můj vlastní mobil, byl společný pro všechny, jako ,,nouzová vysílačka“ a nesměl se odnášet nikam ven. Právě proto, že byl všech. Uměl psát jenom jednoduchá VELKA PISMENA a to bylo všechno. V mém dětství internet teprve začínal a kdo ho doma měl, ten byl těžce v balíku. Byl fakt hustej a tuze moderní… Dneska už je všechno jinak.

Jsem z té doby, kdy se ještě domlouvaly schůzky dopředu, osobně
Když jste někoho chtěli vidět, museli jste ho fyzicky vyhledat a orálně oslovit, nebo alespoň poslat vzkaz po někom jiném. A vůbec to není tak moc dlouho.  Fungovalo to a bylo to v pohodě. Lidi tehdy měli smysl pro zodpovědnost, když se něco řeklo, tak to muselo platit a ne že si to za deset minut rozmyslím.
Když jste chtěli s někým jít ven, tak jste si to řekli dopředu ve škole ,,odpoledne ve tři, ju?“ nebo ,,příští týden v jednu na koupáku, sejdeme se na rožku, ju?“ A když se to tak řeklo, tak to platilo a opravdu jsme se tam sešli. Na domluvené srazy se mezi slušnými lidmi prostě nezapomínalo.

Pak přišla doba ,,mobil do každé kapsy“ a to hodně změnilo naši společnost. Začalo to prvními vlaštovkami v tom stylu, že i když jste byli domluvení několik dnů předem na určitém místě a čase, tak ve chvíli kdy jste hodinu před plánovaným srazem nezvedli mobil a opětovně nepotvrdili účast, tak se buď pochybovalo jestli přijdete, nebo se s vámi ani nepočítalo. Ty horší případy byly později schopné domlouvat schůzky online ,,do dvou hodin tam a tam“, aby to v mezičase pětkrát zrušili, obnovili a přesunuli.

Dneska už doba pokročila tak daleko, že pokud nemáte u sebe zapnutý mobil a nejste na něm celý den k zastižení, tak vlastně nejste ani naživu.

Jsem mladá žena a připadám si jako nemoderní dinosaurus. Ten pocit, že jste netechnické jelito a neumíte s nejnovější technologií, ten pocit co za nás měli naši prarodiče v seniorském věku, mám já už dneska. To ukazuje, jak moc se společnost zrychlila. Udržet krok je pořád těžší a těžší.

Ve skutečnosti jsem nikdy mobil doopravdy nepotřebovala, až na stavy nouzového SOS volání. Jinak jsem se vždy byla schopná zodpovědně domluvit klidně na týden dopředu a být na místě včas a správně, aniž bych někomu musela kvůli tomu vyvolávat. Proto jsem si brala (a pořád beru) mobil pouze tehdy, kdy jdu někam ven a dá se předpokládat vznik nouzové situace, nebo komplikace. To znamená dálková jízda kamsi do neznáma, sólová jízda na kole na větší vzdálenost, schůzka na neznámém místě, pro případ že se budeme muset donavigovat na místo.
Když jsem doma, na co by mi byl mobil. Mám internet a maily, mám wire a skype, takže nouzová vysílačka je vypnutá a slouží jen pro občasnou potřebu. Před pár lety jsem si chtěla mobil zrušit úplně, ale nemohla jsem kvůli bankovním převodům, jinak už bych ho neměla… Dřív to bylo v pořádku a stačilo to, ale dneska ne. Nároky se mění.

Už nevím přesně kdy to bylo, ale v době rozmachu mobilů, se objevily první vlaštovky, co byly závislé na mobilech až tak, že nosily na opasku tři až čtyři pouzdra a pořád jim to vrčelo. Když jste se zeptali na co to je, řekli že to mají kvůli práci, že MUSÍ. Připadalo mi fakt divné, že najednou musí, jak to fungovalo před tím, kdy ten mobil nebyl a byla jenom pevná linka? Tehdy to šlo, dneska to najednou nejde a najednou se musí?
Tyhle lidi jsem vždycky hrozně litovala, že mají tak debilní hnusnou práci, při které nemají ani minutu klidu, protože jsou neustále online a pořád musí odpovídat a musí zvedat mobil okamžitě, jen co zazvoní. Je jasné, že tlak a stres, který to na člověka vyvíjí, je velký a nezdravý. Když nepočítám ještě záření, které ničí mozek, oči, spermie, odvápňuje kyčle atd. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že už za pár let přijde doba, když všichni budeme takové vlaštovky. Kdy všichni budeme mít společenskou povinnost být neustále na mobilu, být vždy k zastižení.

Jako správný introvert nenávidím telefony a volání. Když můžu, vždycky si najdu způsob, jak se tomu vyhnout, i kdyby to mělo znamenat riziko, zpoždění, zkomplikování procesu. Dlouho jsem přemýšlela, proč vlastně introverti tak nesnáší telefonování, zatímco volat na dálku člověku, kterého velmi dobře znají, jim záhadně nevadí. V čem je ten rozdíl?
Možná, že důvod k této averzi je velmi jednoduchý. Když chcete mluvit s neznámým člověkem, tak ho bez existence mobilu musíte fyzicky vyhledat. A jak se k němu blížíte a formulujete si v hlavě co mu chcete říct, prohlížíte si ho. Vidíte už zdálky kdo to je, jakou má zrovna náladu, v jakém je prostředí a přizpůsobíte tomu dopředu svůj projev tak, abyste ho neobtěžovali, zbytečně nezdržovali, abyste byli na jeho struně. Tato mentální příprava vám dává pocit jistoty a sebevědomí, že daná situace je a bude v pohodě, že to zdárně vyřídíte. O co víc jste empatický a pozorovatelský typ, o to více je pro vás tato ,,předseznamovací zkušenost“ důležitá. Říká vám do čeho jdete a s kým… S mobilem to nemáte a o tuto základní lidskou zkušenost přijdete. Ze sluchátka se prostě někdo ozve a vy vůbec nevíte kdo, ani jaký máte zvolit tón projevu, jestli můžete mluvit déle, nebo spěchat. A toto neznámo vyvolává stres. Proto si myslím, že tolik nenávidím telefonování a vyhýbám se volání cizím lidem. Když volám tomu koho dobře znám, nemusím ho většinou vidět, protože vím jaký je a kolik mívá obvykle času, tudíž dopředu vím, jak s ním mám mluvit. S cizím člověkem to nevím.

Tuto moji nenaplněnou potřebu pak odráží i forma hovoru, kdy se většinou hned na začátku ptám (pokud to vyloženě není zákaznická linka), jestli má na mě dotyčný čas a podle odpovědi se pak ještě zároveň snažím zjistit, v jakém je zrovna nálevu, abych tomu přizpůsobila svůj projev… A ano, vyvolává to stres.
U lidí, kteří jsou zcela bezohlední, zahledění sami do sebe a potřeby jiných osob jsou jim zcela ukradené tento stres vůbec neexistuje, protože je jim u vylucovacího otvoru, jestli vás zdržují, obtěžují, ruší, nebo jestli vám lezou na nervy. V jejich zájmu jsou pouze oni sami a jejich požadavek, nekoukají okolo. A introverti jsou obvykle přesný opak bezohledného sobce, ti na potřeby a pocity druhých lidí dají velmi a je to pro ně i velice důležité při komunikaci. Říká se, že většina vyměněných dat mezi lidmi, probíhá mimoslovně řečí těla. Když telefonujete, přijímáte naprosté minimum. Někomu to stačí, mně to nestačí.

Důvod, proč se introverti omezují na psané maily je ten, že mailem nikoho nevyrušíte, protože si ho otevře v době, kdy je na to nastaven, tudíž i výsledek takové komunikace slibuje lepší výsledek. A hlavně, co je psáno to je dáno, čili nedochází k nedorozumění, spletení čísla atd.

Věci, které bych dělal raději, než uskutečnit telefonní hovor: Být sežrán dinosaurem, který nezná slitování.

Proto jsem se nikdy do modernizace svého nemobilního přístupu nehrnula a naopak jsem si život zařídila tak, aby mobil zůstal v roli nouzové vysílačky a nebyla z něho moje třetí ruka, nebo můj druhý mozek, jak se už u mnoha lidí bohužel stalo. Takže jsem si jízdní řády psala na kartičky, když jedu na neznámé místo, vytisknu si v kanceláři mapy. Udělám si přípravku jako do školy a nesu s sebou papíry. Rozhodně nemám internet v mobilu, rozhodně nevyhledávám dopravní spoje na poslední chvíli a rozhodně nejedu na neznámé místo, aniž bych měla s sebou mapku a plán cesty. Když se chci na nečem domluvit, zapnu wire, nebo napíšu mail. A takhle si spokojeně žiju ve své bublině, v podstatě je to cca styl života, který byl normální před 10-20 lety. Zůstala jsem v něm a nemám chuť se měnit. Já se ani nechci měnit.

Jasně, že mě svého času fascinoval vznik barevného displeje, že to najednou má i foťák a že to umí přehrát písničku. Ale že bych z toho byla odvařená tak, že to budu pořád tahat s sebou a budu muset mít nejnovější model, to fakt ne.
Klidně bych mohla mít i dva nebo tři mobily a pracovní skype, nebo pracovní wire. Klidně bych mohla mít jeden mobil na shop, druhý na poradnu, ale řekněte mi proč bych to dělala… Abych byla pořád online, pod neustálým stresem a celý den trávila vyřizováním hovorů? Abych musela vyřídit hovor okamžitě, když mail můžu vyřídit klidně až zítra, nebo i za dva-tři dny, když zrovna teď nemám čas, nebo na to nemám náladu?
Když ten mobil fakt nemáte, snadno zjistíte, že prakticky skoro všechno může pár hodin (nebo i dnů) počkat. Kromě případu, kdy jste spadli ze schodů a voláte si sanitku.

Proto mě z mého ideálního komfortního životního stylu občas vytrhne zásah moderního matrixu, kde už skoro nikdo takhle nežije a lidé na to nejsou připravení, ani zvyklí.

Po světě chodí lidé, kteří jsou už ze svého mobilu tak zblblí, že když zjistí, že vy ten svůj v kapse ani nemáte, šokovaně se vás zeptají: ,,A jak se domlouváte s lidma?“ Jakoby nevěděli co to je e-mail, nebo nechápali, že zrovna teď stojí fyzicky přede mnou a mluví na mě, takže se i můžeme domluvit, na čem budeme chtít. Připadá mi smutné, že má někdo tu svou krabici už tak malou, že už to není ani krabice, ani krabička, ale malinká škatulka. Do které se nevejde nic, co by mělo jít mimo mobil.
Jasně, že jsem online a jasně že si čtu maily a volám přes internet. Ale nemusím to nosit celý den s sebou v kapse, přece potřebuju mít taky svůj vlastní klid, svůj prostor a ne aby mě pořád někdo s něčím obtěžoval, nebo zneužíval mé dostupnosti tím, že bude co deset minut měnit původní dohodu podle své nálady.
Vzpomínám na svoje divné kamarády z dětství, byla to rodina střední vrstvy, ale pro nás tehdy působili jako milionáři. Když skoro nemáte co do huby, tak jsou pro vás bohatí skoro všichni, co nežijí v bídě… Tato rodinka mě opravdu fascinovala svými zvláštními návyky. Jedním z nich bylo, že všechny děti každý rok dostaly nový mobil, i když ten z předešlého roku normálně fungoval. Takže měli šuplíky plné mobilů. A když rodiče došli domů, tak nezvonili na zvonek, ale psali sms nebo volali, aby jim děti šly dolů otevřít. Nebo jim volali, aby děti přišly do kuchyně na oběd, když je přitom dělila jenom chodba a dvoje zavřené dveře. Ani tam vlastně nemuseli chodit, stačilo na ně z kuchyně zařvat. Nebo jim rodiče psali na Skype ať už jdou spát, když viděli že je dítě už moc dlouho online. Byli prostě tak shnilí zmáčknout zvonek nebo projít chodbou, že si z mobilu udělali třetí ruku.
Byla to divná rodina. Asi jsem se s nimi kamarádila proto, že pro mě byli zajímaví a všechno měli, nebo dělali jinak než já.

Jak jsme nakupovali hlínu
Přijeli jsme takhle jednou k Bauhausu s velkým autem a zašli na pokladnu s nestandardním požadavkem, že bychom chtěli koupit 25x 60l pytlů zahradnického substrátu, který mají vyskládaný před obchodním domem. Na to nám paní za kasou řekla, že si nemůžeme jenom tak neprodané zboží naložit do auta, takže za námi pošle sekuriťáka, který na nás dohlídne a až to naložíme, tak to přijdeme zaplatit na kasu.
Tak jsme se dohodli a po chvíli už u našeho auta byl ,,sekuriťák“. Představovala jsem si pána v černých hadrech s nápisem, obuškem a vysílačkou. Ale došel normální chlápek v civilu.
Tak jsme spolu naložili ty pytle a pak řešíme triviální záležitost: Zaznamenat kód od té hlíny, abychom ho pak zanesli na pokladnu, aby nám to paní mohla napípnout a započítat. Sekuriťák nic v ruce neměl a očekával od nás, že si to zajistíme sami.
Ptám se, proč u sebe nemá skener na čárové kódy, že nám to mohl napípnout… neměl. Odpověděl mi na to, že si máme ten čárkový kód vyfotit do mobilu a na pokladně to skener přečte jako fotku.
Na to jsme mu řekli, že nikdo z nás s sebou telefon nemá (a i kdyby jo, tak bych byla jediná, kdo tam má foťák a barevný displej :D). Pán nám na to trochu šokovaně, ale hlavně podrážděně odpověděl: ,,Co jste to za lidi a jak se proboha domlouváte s lidma?“
Na to mu říkám, jestli má alespoň nějaký papír, abychom si zapsali číslo koho kódu, že ho na pokladně nadiktujeme. Na to sekuriťák řekl, že nemá ani papír, ani propisku. Tak jsem vytáhla svou vizitku, rezervní propisku, napsala si číslo zezadu na kartičku a u toho se ho zeptala ,,co je to za sekuriťáka a na co tady vlastně vůbec je, když nemá po ruce ani skener, ani mobil, ani tužku s papírem.“ To už pánovi sklaplo.

Proč mám nejraději Českou poštu
Tento názor bude možná pro mnohé moderní občany nepopulární, ale pokud si můžu vybrat z dopravců při objednávání na internetu, tak si vždycky vyberu Českou poštu. A víte proč? Jsou dva důvody. Zaprvé, Česká pošta mi NEVOLÁ. Prostě dojede a zazvoní. Když zvonek zrovna nezazvoní (což se stává protože je to levnej čínskej krám na baterku), tak na mě normálně zabuší. Když se náhodou stane, že nejsem doma, tak si ten balíček přijdu vyzvednout v kilometr vzdálené pobočce. Navíc jak mi pořád něco chodí, tak už znám všechny doručovatele co se u mě střídají a se všemi jsem se skamarádila, protože vždycky otevírám s úsměvem, abych jim tu složitou práci zpříjemnila a navíc jsem jim vděčná, že mi něco nesou, i když si za to platím. A když ne hned, tak postupně povolí každej a začne se na mě taky usmívat, nebo dokonce těšit. Takže s Českou poštou nemám absolutně žádný problém, ani s balíky, ani když potřebuju něco zreklamovat. Všechno jde snadno, rychle, bez mobilu a bez blbých keců.

Oproti tomu konkurenční dopravci zásadně volají. U nich se stane, že když jim nezvednete mobil, tak za vámi ani nepřijedou. A v případě že se něco pokazí, tak nemáte kilometr vzdálenou pobočku, kde si to vyzvednete… Kde u nich na depu máte shánět svůj balík? Nezbývá než jim volat, nebo hledat nějaké online formuláře.  V případě introverta jsou to formuláře a maily.
Jednou mi takhle Geiss vozilo balík 3x. Z toho důvodu, že když řidič zavolal a já to nezvedla, tak nedojel a pak si do záznamu napsal, že jsem nebyla doma. 🙂

PPL to má udělané dobře, oznámení o tom, že vám budou doručovat balík, dojde den předem na mail. Takže mám čas na to, abych s tím počítala, ráno vstanu o hodinu dřív a jdu si zapnout mobil, speciálně jenom pro toho řidiče, co mi bude ráno volat, aby vůbec dojel. A pak to zase vypnu. A funguje to, proto si PPL vyberu na druhém místě, pokud nejde zvolit Česká pošta.

Introvertní hororový příběh, epizoda první: ZVONÍ TO.

Teď se mi dvakrát stalo, že nejvhodnější dopravce bylo zrovna InTime, potřebovala jsem stelivo pro morčouny. Doposud jsem s touto firmou neměla problém, tak jsem je naklikla. Blbý ale je, že InTime vám pošle e-mail ,,dnes ráno vám budeme doručovat balík“ ten den, kdy už ho doručuje. Takže ráno v osm otevřu mail a tam vidím, že mi budou mezi 8-11:00 doručovat balík. Což je dost blbé, protože nemám čas nachystat si na to vysílačku, nemám čas ani změnit den doručení pokud se mi to nehodí a mezitím už řidič nervuje, že to nezvedám.
Navíc teď můj okrsek dostat strašný pablb, který do toho přitahuje smůlu. Poprvé když mi vezl balík, tak zvonek ráno nezvonil. Takže mi v osm ráno někdo zaťukal na okno, otevřu a překvapeně koukám že je to InTime. A týpek úplně naštvanej, že jsem neměla zapnutý mobil a vynadal mi za to jako malému děcku. Omluvila jsem se mu za zvonek a vyměnila jsem v něm hned baterky. Omluvu nevzal moc dobře. Mávla jsem nad tím rukou s tím, že měl asi blbej den, manželka mu nezabalila sváču, tři adresáti přede mnou nebyli doma, čtvrtej neměl drobný a na benzince došlo kafe a možná ho bolí záda, tak má blbou náladu. Nech brouka žít.
Přece o nic nejde. Balík jde na moji adresu, ne na můj mobil a když zvonek nejde, tak normálně zaťukám, však v pohodě, ne? Pošťáci to dělají úplně běžně a nikdo se nad tím nepozastavuje. Ale tenhle borec z toho měl infarkt.
Druhá zkušenost nebyla o moc lepší. Trhali mi dva zuby moudrosti na straně, byla jsem z toho pěkně zbitá a jela jsem ráno v osm na vytahování stehů. Samozřejmě náhoda je prasnice a zrovna na ten den připadalo InTime se stelivem, opět avízo o doručení došlo ten den ráno. Takže jsem nebyla doma, takže balík nedošel. Druhý den ráno otevřu mail a koukám co jsem prošvihla. Překvapilo mě, že mi přišlo druhé avízo o ,,doručení mezi 8-11:00 dnes“. Takže druhý den to InTime dovezou znova, když vás první den nechytí. Zrovna jsem četla to oznámení, když zazvonil zvonek. Bylo právě těch 8 ráno… Otevřu dveře. Ten výraz jste měli vidět, nejraději by mě uškrtil.
Vynadal mi, že tu včera byl a nic a ještě jsem ani neměla zapnutý mobil. Omluvila jsem se mu, že jsem ráno jela na stehy a nevěděla jsem o něm, nestihla jsem nic udělat, když chodí oznámení ten den kdy se doručuje. Moji omluvu nevzal. Na to mi řekl, že mám zavolat ať nejezdí a pokud to neumím, tak ať si nic neobjednávám z internetu… To mě urazilo, protože mi zaprvé skoro úplně všechno (kromě potravin) chodí poštou a zadruhé se ode mě nikdy balíky nevrací, já si všechno poctivě hlídám a přebírám. Nechápu ty bezohledné lidi, co si něco objednají, pak to nezaplatí, nechají to dva týdny ležet na poště a nechají to odjet zpátky, ani se neomluví… A blbá náhoda se prostě stane, i když je zvláštní, že zrovna na tohoto chlápka jednou vyšel zvonek co nezvoní a podruhé na něj vyšlo tahání stehů, když jsem jinak byla pořád doma. Kam bych taky šla, s rozbombardovanou čelistí.

Byla jsem tak překvapená, co si to ke mně vůbec dovoluje, že jsem  udělala že jsem to neslyšela, slušně jsem zaplatila, rozloučila se a šrotovala nad tím až dodatečně. A říkala jsem si, do jaké doby jsem to přišla, kdy jsem insultována za to, že nemám zapnutý mobil. Kdy mi za to vynadá kurýr, nebo kdy se mě sekuriťák zeptá ,,co jsem to za člověka“. Co si to ti lidé vůbec dovolují, kam se poděla slušnost….

Povinnost mít mobil, to je pro mě něco naprosto nepředstavitelného, i když už v té době prakticky žiju. Například mě velmi překvapilo, když jsem chtěla jet vlakem, u okýnka paní nebyla, na zvonek nepřišla a aby mi vlak neujel, nastoupila jsem a pak se hádala s průvodčím, aby mi nedával pokutu, ale prodal mi lístek a musela jsem mít čtyři svědky na to, že u okýnka opravdu nebyl nikdo a nedal se ten lístek koupit. – Kdybych měla mobil, tak existuje jakýsi program, kde si tu jízdenku koupíte elektronicky. Proto to byl takový problém, počítalo se asi s tím, že si zapnu mobil a koupím si lístek do něho… Já v něm přitom ani nemám internet a nevím jak se to zapíná 🙂 Mohl by někdo z českých drah prosím dojet a bezplatně mě zaučit a zapnout mi to, když už se to po mě bude chtít?? 😀

Tak jsem se vás chtěla zeptat, jestli máte podobné zkušenosti, nebo jestli jsem vymírající druh na této planetě, který u sebe nenosí chytrou krabičku ve dne v noci.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2019