Nepřestanu volat, dokud nepříjdeš

1.6.2009 v Zážitky 0

Ležela jsem v posteli, už zase s tím strašně divným pocitem, že mám vpokoji nějakého vetřelce. – Žádného jsem ale nezaznamenala… hledala jsem schované démony, nebo duchy, ale nikdo u mě nebyl. – Zjištění, že nemůžu nikoho ze svého pokoje prostě vykopnout a jít spát jako vždycky, nebylo pro mne zrovna příjemné. – Tohle budu muset vyřešit nějak jinak.

Zalehla jsem do postele, ale nemohla jsem spát. – Úplně mi to zlověstné ticho vadilo.

Pomyslela jsem na domácí skřítky a zkusila si je k sobě zavolat. – Jeden skřítek přišel, vlítl mi do skříně,ve které to jednou hřmotně prasklo a bylo zase to podivné ticho.

Čekala jsem, jestli jeho přítomnost pomůže, ale nebylo to lepší ani o fous. ,,Co to sakra může být? – Není to třeba tím, že jsem před spaním četla Enigmu? – Ale kdeže… to bude něco jinýho… ale co?”

Skřítek na moje volání už nereagoval. Byl schovaný ve skříni a byl tiše. – Dál jsem koukala do nočního prázdna, až mi pohled ulpěl na malém fikusu, u kterého seděla jako vždy Kirael. – Chvilku jsme na sebe civěly… prohlížela jsem si jí, jak pohodlně sedí na okenní římse a ležérně pohupuje nožkama, až od ní jiskry odskakovaly.

Potom už to Kirael nevydržela a řekla: ,,Co je furt?”

,,Nemužu spát. Cítím něco divnýho.” já na to.

,,Tady nic není. Zklidni se a běž už spát.”

,,Nic tu není? A co to teda může být?”

– Kirael pokrčila rameny. ,,Vím já? Já jsem jen malá fikusová víla.” – Usmála se a pohladila lísteček své rostlinky, která se na nás obě také usmála.

Potom se Kirael změnila v jiskřičku a zmizela mezi větvičkami fikusu.

Vzpomněla jsem si na Laureje, který mi předešlou noc pomohl… začala jsem na něj myslet a volat, ale pořád jsem ho nějak u sebe necítila. Pouze se ve středu pokoje začala objevovat vysoká mlhovina, ve které občas bývá Laurej zahalený… ,,To je hezký. Tvá energie je tu dřív, než ty.” Pomyslela jsem si. – Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit a veškerou svou mentální sílu jsem zaměřila jen na Laureje… ,,Kdoví, kde zase trajdá.”

Mlhovina v pokoji se začala pohybovat, ale Laurejovi ten příchod nějak trval. Vyslala jsem mu ještě jednu myšlenku: ,,Nepřestanu tě volat, dokud nepříjdeš a nepohladíš mě po tváři.”

A skutečně… za minutku jsem ucítila na pravé tváři doteky jeho bělavé ruky. – Otevřela jsem oči. ,,Jsi tu.”

U mojí postele stál můj bílý andílek. Když na něj padly moje oči, zastavil se a obdařil mě milým úsměvem. – Tak mě tím dojal, že mi po tváři stekla slza a ty nepříjemné pocity začaly ustupovat.

Jako vždycky, Laurej skončil u mě v posteli. – Otočila jsem se tváří ke zdi, Laurej zalehl za moje záda, objal mě a začal mi šeptat do uší typické andílkovské frázičky, které vám tu spát nebudu, protože jsou osobní 🙂

Najednou jsem spala, ani nevím jak…

Když bylo asi půl páté ráno, probudil mě skřítek, který celou noc vydržel schovaný ve skříni. ,,Prásk!” – Až jsem s sebou škubla. ,,Á? – Ty kámo už víš, že potřebuju brzo ráno vzbudit…”

– Otočila jsem se, abych se podívala, jestli Laurej stále ještě hlídá. – Byl tam… ve chvíli, kdy jsem se otočila, otevřel oči a naše pohledy se setkaly. – Oba jsme se usmáli a Laurej pravil něco v tom stylu: ,,Uf. To byla ale fuška tě celou noc hlídat.”

Poděkovala jsem mu, zařídila, co bylo po ránu třeba a zase jsem sladce usnula…

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek