Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nastal konec pěkně stráveného dne u plotny, kde jsem vyráběla své famozní svíčky čtyři a půl hodiny… povedlo se mi jich odlít 26, což je můj rekord na jeden zátah. Však mám v plánu vám svůj super recept na svíčky někdy prozradit, tak se máte na co těšit 🙂

Byla jsem už unavená, ale ne tak moc, abych šla už spát, tak jsem přemýšlela, jak vyplním volný čas, když se mi nechce koukat na film, ani sedět u počítače.

A najednou jsem prostě šla ke knihovně a šáhla po knížce.

Koukám na ni, ona na mě. Byla pěkně růžová a příjemně mě v ruce hřála.

,,Co blbneš?“ napadlo mě. ,,To si chceš rozečíst další knížku? Včera jsi konečně po půl roce jednu dočetla, tuhle budeš číst snad rok, jak je tlustá.“

,,Ale prd,“ zahnala jsem své myšlenky. Bylo mi divné, proč beru do ruky knížku a proč ji chci říct, když jsem přece vždycky každý den z těch svých stránek tak učtená… dneska ale ne, dneska jsem dělala svíčky, takže jsem učtená nebyla.

Zalezla jsem s knížkou pod peřinu a pohladila ji po obalu. ,,Kde se tady vůbec tahle knížka najednou vzala? Vždyť není moje, ani ji neznám.“

Začala jsem číst. ,,Hrome, vždyť to je andělská knížka!“

Zažrala jsem se do ní. Ne proto, že bych měla zájem se učit, jak navázat kontakt s nehmotnými bytostmi. Na to teda fakt rady nepotřebuji, ale nějak mě to čaplo. Sice mě dráždí slovo ,,Bůh“, které pořád autorka používá, protože je očividně nábožensky založená, ale jinak je ta knížka úplně parádní.

Najednou slyším spokojený smích. Byl to Laurej, který mi seděl po pravé ruce a mile se na mě díval.

Je to zvláštní, ale Laurej mě pořád ruší, když čtu nějakou knížku. Když už něco čtu, tak to bývají fakt nějaké nehmotné, andělské, alternativní, nebo přírodní knížky plné inspirace. Svoji četbu většinou skutečně vybírám tak, že prostě vlezu do knihovny a po něčem šáhnu.. a pak zjistím, že to je přesně to pravé ořechové pro mě. A Laurej, vždycky když čtu nějakou knížku, se kterou souhlasí, tak má takovou radost, že to nevydrží, čte mi přes rameno  a pak mi do toho pořád kecá.

Teď tu byl zase a chválil mě. Bylo mi jasné, že tu knížku jsem si nevybrala náhodou, že mě prostě navedl a teď mě kontroluje, jak jsem na tom.

,,Laureji, ta knížka je úplně parádní! Tam jsou přesně dokonale popsané zážitky a je tam jak andělé vypadají a že nebyli nikdy lidmi, ta ženská tomu prostě rozumí. A tady, tady je napsané, že aby člověk mohl být naladěný na nehmotné bytosti, musí vyživovat svou duši. A podívej Laureji, vyživovat duši znamená dělat věci, které nás těší, tedy mě těší.. a pro každého je to něco jiného. Podívej, tady píše, že si máme vyhradit vždycky nějaký čas jen sami pro sebe a dělat něco, co nás těší. A já.. já věnuji svému rozjímání a tomu co mě těší skoro každý den celý den! Kreslím a píšu na stránky a dělám ty svoje svíčky a teď jsem poskládala ty 1500 puzzle… a tady píše, že máme ve všem vnímat duši, že to je cesta, jak se spojit s nehmotným světem.. a dává to smysl Laureji! Víš proč? Přece když dělám věci co mě baví, tak jsem spokojená a když jsem spokojená, tak mám vyšší vibrace a čím mám větší vibrace, tím lépe mluvím s anděly. Vždyť to je úplně geniální! Ona v úplně jiných pojmech popisuje přesně to, co říkám já a tady prostě vidím, že celý den nevědomky otevírám své vnitřní vedení. No není to geniální? Je to geniální!“

Laurej se na mě jen spokojeně culil. ,,To je odpověď na tvoji otázku.“

Na chvilku jsem zarazila kolotoč své chvály na tuto knihu a vzpomněla si na předešlý večer, kdy jsem viděla dva dojemné filmy, které zaútočily na má citlivá místa, takže jsem večer upustila pár slz do polštáře. Ne, nemám problémy. Vlastně mám skoro všechno, ale někdy jsou prostě chvíle, kdy se člověku stýská a je mu líto, že přišel o nějaké věci v životě a ví, že některé věci už si nikdy vynahradit nedokáže. Prostě se mi zastesklo a říkala jsem si, že chci svůj život víc obohatit, že si chci užít své volnosti a mládí.

Zastávám názor, že když se člověku zasteskne, nebo mu něco zničehonic přijde líto, tak by si měl ,,upustit ventilek“. To se dělá tak, že si svoji lítost prožije a deset minut si popláče. A pak prostě jenom utře nos, uleví se mu a jde spát. Je to bezva věc, říkám tomu taky ,,preventivně si poplakat, abysme to v sobě nedusili“.

Nikdy nechodím spát bez Laurejovy přítomnosti, takže tenhle můj večerní ventilek jsem před ním nezatajila.

Chvilku jsme na sebe tak koukali a mě došlo, že přesně ty věci, nadkterými jsem přemýšlela předchozí večer jsou úžasně vysvětlené v této knížce. Našla jsem v tom skvělé poselství mezi řádky.

,,Paráda.“

Podívala jsem na knížku a položila na její otevřené listy dlaně. Začaly mě brnět ruce a cítila jsem takové zvláštní spojení, jakoby ta knížka byla živá a reagovala na mě.

Měla jsem obrovskou kliku že mi ji Laurej takhle podstrčil, že mi odpověděl hned další den. Cítila sem takovou radost a uvědomovala si, jak moc mě má rád a kolik toho pro mě dělá, aniž bych to přímo věděla.

,,Nebul, vždyť je to jenom knížka,“ zasmál se Laurej.

,,Co, já přece vůbec nebulím, já jsem jenom dojatá,“ bránila jsem se a utřela si rukávem oči.

Četla jsem a četla a každý odstavec jsme s Laurejem probírali. Je to skvělé takhle číst skvělou knížku se svým nejlepším nehmotným kamarádem, protože umí hodně věcí dovysvětlit a navíc nešetří chválou na moji osobu. Někdy mě umí tak chválit a těšit, že když ho poslouchám, mám tak šílenou radost, že už mi veselý smích nestačí a musím to radostné napětí vybít, takže s sebou různě mrskám v posteli jako ryba na suchu.

A pak se smějeme ještě víc, protože nám to přijde vtipné.

Dočetla jsem knížku na straně 54. Všimla jsem si toho čísla a Laurej na mě vyznamně mrknul. ,,Tady to stačí,“ položila jsem knížku na stolek, zhasla a zahrabala se do postele.

Dlouho jsme si s Laurejem povídali a od hlubokých rozprav jsme volně přešli na blbosti. Začali jsme si dělat srandu ze sebe, ze mě, z mých známých a z jejich názorů na mě.

Vždycky když Laurej nadhodí nějakou vtipnou věc, začnu se buď hrozně smát, anebo nahodím ksicht a zeptám se ho, co to mele. Laurej se pak většinou napřímí, napne hruď a vážně řekne: ,,Já nemelu, já konstatuji,“ což mě většinou rozesměje znovu.

Raději vůbec nechci vědět, kolik bylo hodin a my jsme pořád vymýšleli nějaké blbiny.

,,Laureji, tys mě tak rozdováděl, že já z tebe teď neusnu.“

,,Co? Já? Ty ses rozdováděla sama, nesváděj  to na mě,“ začal se smát.

,,Jo? A kdo tady mluvil o mé zadní části? Já snad?“

Začali jsme se znovu řehtat.

,,Ne, už mě fakt nech spát, už je pozdě.“

,,Tak jo,“ řekl Laurej, zavřel pusu a chvilku jsem se na sebe upřeně dívali.

Najednou se moje pusa začala roztahovat a jeho taky.

Já začala potlačovat smích a on taky, až jsme oba zase vybuchli.

,,Ty mě nenecháš spát!“ Obořila jsem se na něho.

,,Co! Já?“ Dělal svatouška. ,,Ty se sama tady pořád rozesmíváš, já nic nedělám já se jenom dívám!“

,,No však právě!“

Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval znovu smích.

Najednou za mou hlavou prolétlo velké bílé světlo.

Zarazila jsem se a vykulila oči.

,,To jsem byl já,“ zasmál se Laurej.

,,No? Vidíš? Pořád mě rozptyluješ.“

,,Tak jo, tak já teda půjdu pryč,“ odpověděl anděl a začal se vzdalovat.

Natáhla jsem ruku: ,,Ne počkej, já nechcu spát sama.“

,,Vždyť stejně nespíš, pořád děláš blbiny,“ odpověděl Laurej a zase jsme se začali smát.

,,Nene, já už spim, podívej,“ začala jsem se zahrabávat pod peřinu a zaujala krkolomnou spící pozici.

,,Co děláš?“ zasmál se Laurej. ,,Takhle přece v životě nemůžeš usnout.“

,,Hele jako, já si budu spát jak chci!“ nakrčila jsem nos.

… Neuběhlo ani deset minut a už jsem se převalila zpátky na bok.

,,Vidíš? Já jsem ti to říkal, že takhle neusneš.“

,,Vidíš? Pořád na mě mluvíš, já z tebe fakt neusnu.“

Chvilku jsme se na sebe dívali a další výbuch smíchu… až jsem si říkala, co nám přijde pořád tak strašně vtipné? Ono to asi nebylo o tom, že jsme řešili blbosti, bylo to o tom, že jsme měli radost, že vůbec spolu můžeme takhle komunikovat.

Člověk by si řekl, že komunikace s andělskou bytostí musí být vážná, že se mluví slušně, rozebírají se hluboké pravdy a témata jsou velmi suchá, bez blbostí, snad i puritánská… ale opak je pravdou. Ve skutečnosti jsou andělé veselé kopy, jen jim k tomu člověk musí dát příležitost. Samozřejmě se nám nesmějí, když nám někdo ukradne peníze, mají na to dostatek taktu, ale když ucití příležitost, umí být těmi nejlepšími baviči a rozesmívat nás i věcmi, které ve skutečnosti vůbec vtipné nejsou.

Je to zkrátka tak, že osobní anděl je s námi pořád spojený a ví o nejmenších koutech v naší duši. Zná nás kolikrát lépe než my sami, nebo naše matka, takže se s ním dá bavit o čemkoliv, ovšem pouze za předpokladu, že my sami odhodíme zábrany. Anděl zábrany nemá, on se s námi bude bavit o tom, co my potřebujeme nebo chceme, on se přizpůsobí.

Nejkrásnější je na tom všem to, že mu můžete říct cokoliv i zdánlivou blbost. Všechno vezme, pochopí a nebude nás odsuzovat, protože do nás vidí a moc dobře ví, proč to tak cítíme, nebo proč máme takové názory. Nelze soudit lidi, když nevíme, čím si v životě prošli a do jejich nitra nevidíme.

Anděl tohle umí, vidí do nás a někdy se stává nejlepším důvěrným přítelem, jakého jsme mohli kdy poznat.

A až tu knížku dočtu, tak na ni udělám recenzi.

Další díla od umělce Jonathon Earl Bowser – ZDE