Ten večer jsem udělala velkou chybu. Koukala jsem před spaním na bizarní dokument o lidech co žili jako bezdomovci se čtyřmi dětmi a toto setkání s realitou pro mě bylo traumatizující. I když jsem pak dohledala v archivech, že jim medializace pomohla a život se hodně zlepšil, stejně mi bylo moc smutno, že se takové věci dějí.
Udělala bych líp, kdybych na to vůbec nekoukala. Nemohla jsem usnout, v hlavě mi pořád šrotilo jak je toto možné, jak takhle někdo může přežít a že si musím víc vážit toho co mám, musím si víc vážit štěstí, které mě potkalo a pořád potkává. Protože všichni se takhle nemají… Usínala jsem tak do tří do rána, byla jsem totiž energeticky vysátá. Ještě nemám úplně zmapovanou novou úroveň své citlivosti, takže postupně zjišťuji, co už nesmím dělat.
Nesmím koukat na destruktivní pořady, nesmím se stýkat s destruktivními lidmi a nesmím na ty destruktivní lidi koukat ani ve videech, protože sají energii i přes obrazovku. Ještě že nemám televizi… Tolik destrukce kolik z ní valí, bych možná s tímto stavem ani nepřežila.
A je mi pak smutno, nedobře, bolí mě hlava a hlavně nemůžu usnout, mozek nevypne a když už začne vypínat, přijde syndrom neklidných nohou, způsobený rozladěnými a cizími energiemi… A než jsem se energeticky zase spravila a dobila, než jsem si dala na spánek kartičku od tomáše marného, uběhlo hodně času. Zkrátka tento střet s realitou mi ublížil. Bylo mi ještě hůř, než po cestě do Brna minulý týden a to je co říct… A tak jsem usínala s kartičkou na čele a krystalem na srdci.
Jen co mozek vypnul aktivitu, neusnula jsem. Místo toho se vyplo moje tělo a zůstala aktivní jenom astrální část mě. Což pro mě nebyl problém, já si víc odpočinu v astrálním světě než normálním spánkem. Jakákoliv vteřina mimo tento matrix je pro mne obrovsky posilující, naberu tam zpět energii, která se v matrixu lidem krade a odrušuje.
,,Chci se posadit“, myslela jsem a vizualizovala. Tělo se posadilo.
,,Chci vstát.“ Tělo vstalo z postele a odlepilo se od fyzického těla.
V této fázi, pokud cestujete, je potřeba nesnažit se hýbat fyzickým tělem jak jste zvyklí, tedy nezatínat žádné svaly a neotevírat oči, pokud nic neuvidíte. Mohli byste aktivovat fyzické maso a zrušit si cestu. Proto než se astrální tělo úplně odlepí, je potřeba ovládat ho pouze vůlí. Poté, když jste už alespoň dva metry od těla, můžete se začít hýbat více jak jste zvyklí, ale i tak je v tom mnoho rozdílů, které si každý cestovatel musí už ohmatat a nazkoušet sám.
Myslela jsem si, že budu u sebe doma, ale moje tělo bylo najednou přeneseno do domu mého dětství. Byla noc, v pokoji bylo rozsvíceno a úplně všechno do detailu tam vypadalo přesně tak, jako kdysi. Jako před deseti lety… Dokonalost a realističnost mě úplně zmátla.
,,Jsem v astrálu? Opravdu?“
Otevřela jsem dveře… zaskřípaly jako tehdy, viděla jsem chodbu, schody, vstup do dalšího pokoje… Prostě NEBYL TAM ŽÁDNÝ ROZDÍL, na jehož základu bych se ujistila, že opravdu cestuji a že vím, kde opravdu jsem. Vidět znamená věřit, proto je někdy astrální realita tak zrádná, že nevíte, že cestujete. A čím hloubější stav máte, tím je realita dokonalejší a tím hůř se dá rozeznat.
Obrátila jsem tedy pozornost na sebe, na své tělo a sledovala jsem ho… Nedýchala jsem. Nebušilo mi srdce a při pohybu jsem necítila váhu, ani zatínání svalů, vlastně jsem dělala kroky jen tak, vůlí. Bylo to velice příjemné, přirozené.
Když jsem se ujistila kde skutečně jsem, zkusila jsem si v jaké úrovni, v jaké hloubce se nacházím. Zkusila jsem vizualizovat a zmaterializovat něco jednoduchého, ale vůbec se to nezačalo ani tvořit. Ještě se mi nestalo, že bych v astrálu vůbec nemohla tvořit hmotné věci, takže jsem byla výjimečně hluboko, tak jak to pro mne není obvyklé. Proto byl pokoj nerozeznatelný. Proto mě ze začátku zmátl.
Jelikož v této rovině bytí platily fyzické zákony, nevzala jsem to ven zkratkou (výskokem z okna), protože nehoda by mohla způsobit ukončení stavu.
Místo toho jsem se znova vrátila ke dveřím, že vyjdu na chodbu a půjdu normálně po schodech a asi se půjdu ven podívat…. Venku totiž byla dokonce zima a sníh, šlo i otevřít okno a cítit chlad.
Dveře jsou však portály do jiných dimenzí a speciálně v astrálním světě nikdy nevíte, jestli se vám podaří jimi projít, nebo jestli vás to teleportuje.
A to se mi přesně stalo. Jen co jsem se dostala mezi futra, moje tělo se spontánně přesunulo někam úplně jinam.
Objevila jsem se ve větší, barevné a hezké místnosti se židlemi a stolečky, trochu to tam vypadalo jako v nějakém podniku, ale vůbec nikdo tam nebyl.
Nechtěla jsem tam být sama, tak jsem pomyslela na lidi a najednou se tam postupně zjevili dva muži, které jsem pošťuchovala, různě zlobila, zkoušela reakce na různé podněty… A oni se nechali, byly to jenom obrazy vyvolané tím, kam jsem upřela svoji mysl. Byly to jen iluze. S úsměvem na tváři snadno přistoupily na každou blbinu, kterou jsem vymyslela. Ale hra netrvala moc dlouho.
Najednou jsem cítila za sebou něčí přítomnost.
Otočila jsem se a tam stál vysoký muž. Modré oči, krátké vlasy, přiléhavé oblečení. Vypadal asi na 25, ale neměl vrásky, ani vousy. Měl velice krásnou symetrickou tvář, čistou pleť a mile se na mě usmíval. Ale… byl to takový zvláštní úsměv. Úsměv člověka, který něco ví.
,,Jé, další!“ – V tu chvíli jsem si ještě neuvědomila, co se děje a v zápalu hry jsem ho chtěla chňapnout za ruce a dotáhnout k ostatním, že bude ještě větší sranda. Ale sotva jsem na něj stihla sáhnout, obě ruce mi chytnul za zápěstí. Pevně, ale s citem. Byl rychlejší než já, věděl dopředu co hodlám udělat, jakoby četl myšlenky.
Zarazila jsem se… Tenhle mi vzdoruje? Jakto?
Držel moje ruce, pořád se dál usmíval, díval se mi přímo do očí a jakoby na něco čekal.
Chvíli stojím, hledím a přerovnávám si to v hlavě. Cítila jsem z něho krásnou energii. Dotek byl příjemný, teplý… Potřebovala jsem dobít energii po tom večeru, kdy jsem si neuvědomila že nemůžu koukat na kdejakou pitomost před spaním…. Jakoby věděl i to.
,,Ty nejsi jenom iluze. Ty jsi člověk.“ – Konečně mi to došlo.
On pořád nic neříkal a čekal, až si uvědomím i ten zbytek…. Prohlížela jsem si ho a tu jsem si vzpomněla na slova TM. Tento muž byl opravdu krásnější než David Garett. Měl sice krátké vlasy, ale tvář opravdu krásná.
Kdybych měla fyzické tělo, tak by mi v tu chvíli hrklo v hrudníku jak ve staré škatuli, ale takhle jsem tam stála v absolutním úžasu a údivu. Pochopila jsem, kdo to je.
Pustil mi ruce až ve chvíli, kdy jsem to pochopila.
Zvedla jsem znova ruce a oběma jsem ho pohladila po obličeji, jakobych nemohla pořád uvěřit, že je to fakt on. Osahávala jsem mu tváře, čelo, nos… Nechal se, nevzdoroval mi, zavřel na chvilku oči a trochu to vypadalo, jakoby byl rád, že ho poznávám a že si ho chci pohladit, že se nebojím.
Přece jen v astrálním světě je neustálý kontakt s okolím důležitý, jinak se může porušit fáze. Doteky naopak fázi upevňují a prohlubují, tím ji prodlužují.
,,Jsi to skutečně TY?“ Pořád se usmíval, jenom oči se mu leskly.
,,Ty jsi za mnou přišel až sem?“ Zmocnil se mě vedle údivu i velký vděk a trochu jsem se zastyděla, že jsem ho nepoznala dřív, ale seběhlo se to tak rychle.
Návštěvník konečně promluvil. ,,Jmenuji se ** *** – a ano, přišel jsem se na tebe podívat. Byl to nyní nejjednodušší způsob pro nás oba.“
Okamžitě jsem začala myslet na to, že si jeho jméno musím někam napsat, protože jsem to opravdu nechtěla zapomenout, přisuzovala jsem tomu velkou důležitost. Představil se mi totiž dvěma jmény.
V ruce se mi najednou objevil žlutý papírek a měla jsem i propisku. Psala černě, moje oblíbená, kterou mám i ve skutečnosti… Chtěla jsem napsat jeho jméno, ale vše co jsem napsala z papírku okamžitě mizelo. Nerozuměla jsem tomu a zkusila to znova a znova… Ale vše mizelo.
Znova jsem se na něj podívala: ,,Já si opravdu chci zapamatovat tvé jméno a nevím jak to nejlépe udělat. Až se vzbudím do matrixu, tak ho zapomenu, ale já ho zapomenout nechci.“
Nechal mě přitom. Natáhl levou ruku a řekl jenom: ,,Pojď“.
Tak jsem šla za ním. Vyšli jsme ven z budovy – nebo spíše jsme se opět přesunuli ven z budovy – a před námi byl malý létající talíř. Nevypadal tak jak jsem zvyklá, ani jeho barva ani rozměry neodpovídaly tomu co jsem v realitě už viděla. Vznášedlo bylo malé, tak akorát na dva tři lidi, hezky svítilo a mělo vyklápěcí dveře jako z filmů.
Toho rozdílu jsem si všimla, ale nijak moc jsem ho neřešila, přece jen nejsem kovaný expert na veškerou technologii kterou mají a tady v astrálním světě se ještě vše pokřivuje, mění, upravuje a různě zkresluje, tam člověk nikdy neví čemu věřit a co je jen obraz.
Šli jsme dovnitř a ve vznášedlu jsme mluvili, ale byl to zvláštní rozhovor, protože on věděl co já chci, na co myslím i na co se budu ptát a na spoustu mých otázek stačil jenom úsměv a mlčení. A já ani moc nepotřebovala něco vysvětlovat, nějak nám ta komunikace plynula přirozeně. Já mluvila pusou jak jsem zvyklá já, on mluvil očima jak je zase zvyklý z jeho kultury on. Občas řekl něco nahlas, ale to jen pokud chtěl něco vysvětlit. Pro ,,Ano“ mu stačil jenom úsměv a modré oči, které se na mě taky smály.
Vyzařoval z něho velký klid, pohoda a jeho přítomnost byla příjemná, nenucená, přirozená, uklidňující.
Ve chvíli kdy mi zrovna něco říkal jsem se ale začala probouzet, nevydržím v astrálním světě tak dlouho.
Jak si masité tělo přitáhlo odkudsi z Vesmíru moji astrální podobu, ještě mi v hlavě zvoněl jeho příjemný hlas, ale ztrácel se a ztrácel a když jsem otevřela oči, už jsem neslyšela nic.
Když jsem se probrala, došlo mi, že jsem vůbec nespala, že jsem celou dobu od chvíle ztráty kontroly nad tělem až doteď byla v astrálním světě a s člověkem z povrchu planety!
Nemohla jsem si vzpomenout na náš rozhovor… o čem přesně jsme se bavili? Jak to bylo? Teď jsme tam seděli! Gr! – Nemohla jsem to za boha vydolovat, neuložilo se mi to do paměti. Jak jsem byla uvolněná, zapomněla jsem se na ukládání do paměti soustředit a možná proto jsem se i probrala.
Sundala jsem si ze spánku kartičku od tomáše marného, položila ji na noční stolek a ze zad jsem se přetočila na bok. Pokud usnu na zádech, téměř vždy vystoupím z těla, tak jsem chtěla dál spát normálně.
Nenapadlo mě totiž, že to bude mít pokračování…
Ještě jsem do ticha třikrát zašeptala to druhé jméno, kterým se mi představil, abych ho nezapomněla. Soustředila jsem se a snažila jsem se ho přirovnat k něčemu známému. Podobalo se jménu Michael – ale nebylo to Michael, bylo to jinak… A mělo 7 písmen, tak jsem se to domnívala, když jsem písmena přepočítávala.
Zavřela jsem znova oči a myslela na to, že si to jméno půjdu raději zapsat, ale najednou jsem opět ztratila kontrolu nad fyzickým tělem. (Což u mne není normální takto usínat jako na lusknutí prstu, někdo mi muset pomáhat)
Aniž bych si to uvědomila, vstala jsem z postele astrálním tělem, došla ke stolu v mé pracovně, utrhla si tam žlutý papírek z bloku na poznámky a napsala jsem tam svou oblíbenou propiskou celé jeho jméno, i když byla tma nemusela jsem si rozsvítit, bylo krásně čitelné. Položila jsem ho na stůl, abych ho ráno našla.
,,Ano, mám to napsané, teď už to nezapomenu a až bude ráno, budu to jméno moct znova použít a zjistit víc…“ – Najednou jsem se přenesla jinam.
Moje pracovna zmizela a já byla opět přesně na tom místě, kde jsem byla předtím! Přímo přede mnou byl on. Měl zrovna tvář tak 30centimetrů od mého obličeje. Jakoby si mě vizualizoval a teleportoval si mě sem on.
Když jsem se před ním objevila, trošku se oddálil abychom na sebe líp viděli… Já tam sedím a… ,,Ty jsi mě vrátil? Já jsem zpátky?!“ Ale pak mi to došlo: ,,Cože? Co? Já si byla zapsat tvoje jméno a… Počkat… Takže já ho vůbec zapsané nemám, ten papírek je v astrálním světě a ne ve fyzickém? Achjo! Mně se to snad nepodaří!“
Můj společník se zasmál a úplně přirozeně navázal na to, kde jsme skončili. Pochopila jsem, že důvod proč jsem znova teď a tady není ten že bych já byla nějaký dokonalý astrální cestovatel, ale zařídil to on. On si mě v astrálu našel a on si mě znova přivolal, když jsem vystoupila ven z těla.
Boha jeho, to bych taky chtěla umět! Taky bych chtěla být tak profesionální astrální cestovatel, mně se v astrálu nikdy nikoho nepodařilo skutečně přivolat. A on vypadal, jakoby to ani nebyla žádná práce…. Mistr.
Kdyby mě tak učil, to by bylo něco, to bych se určitě posunula mnohem dál než jsem s cestováním teď.
Vím, že jsme mluvili… a mluvili jsme dlouho, dokud jsem se znova neprobrala. – Opět jsem otevřela oči a koukám na svůj pokoj.
,,No tak to byl mazec!“ říkám si a myslím opět na jeho jméno, znova si ho opakuji a myslím na to, že tento zážitek musím ráno napsat na web, nesmím nic z toho zapomenout! Ale… sakra, o čem jsme to tam mluvili? – Já si to už zase nepamatuji! To je hrůza, to mi snad někdo z toho mozku gumuje?
Najednou jsem o sobě zase nevěděla… To není možné, ani jsem se nepokoušela usnout!
Ale jakmile jsem zavřela oči, najednou jsem se objevila přímo před jeho vznášedlem, které už jsem znala z předchozích cest. Už jsem se ničemu nedivila, rovnou jsem vešla dovnitř a on tam byl. Čekal na mě…. Opět si mě přivolal, aby mohl doříct to, co předtím nestihl, protože se mi porušila fáze…
To byl mistr… mezitím co já už omylem dvakrát vystoupila, on si tam celou dobu v klidu seděl, počkal až zase zavřu oči a znova si mě přivolal. Dvakrát… DVAKRÁT! A já kolikrát ani pořádně nepoznám kde jsem a musím si astrální svět testovat jako největší ucho… A on si v klidu sedne, najde mě a dokončí svoji řeč! – Kam se mám nahlásit? Chci to také tak umět!
Když jsme dokončili sezení, velice uctivě jsme se spolu rozloučili a on mě nechal v astrálu usnout. Takže jsem bez probuzení ztratila bdělé vědomí a přešla jsem do klasického snu, který byl velice klidný. Spala jsem v kuse bez probuzení do devíti ráno.
A problém byl – jak jsem celou dobu předpokládala – vzpomenout si na to jméno… I přes veškerou snahu se mi podařilo zapamatovat si z písmen tak půlku až dvě třetiny a přesnou podobu nemůžu z hlavy vydolovat.
První jméno mělo pět písmen, to vím jistě. Připomínalo mi výslovností anglické Dave, ale napsala jsem si ho jako ,,Douve“, četlo se ,,douf“ otázka ovšem je, k jakému došlo mezitím zkreslení, je to jen odhad. Později mi došlo, že to taky mohl být ,,Dolf“, jako ,,Adolf“… Což je normální německé jméno. Mohl říct že je ,,Dolf“, nebo ,,Adolf“.
Druhé jméno bylo těžší, mělo tuším 7 písmen. Podobalo se českému ,,Michael“. – Malachiel? Malchiel? Malkiel? Malakiel? První písmeno bylo jistě M, končilo to na ,,el“, zbytek už chytám dost těžce. I tak je to ale docela úspěch, když si uvědomím, že nemám v paměti uložený náš rozhovor… tak alespoň že mám zhruba jméno. Budu se ptát po Dolfim Malkielovi, třeba budu mít úspěch.
Pamatuji si jen to nejdůležitější.
Celou dobu jakoby mě spíš pozoroval. Cokoliv jsem udělala nebo řekla nijak neovlivňoval, nechal mě projevovat se svobodně ve všem, nic nesoudil. A nezdálo se jakoby něco vyloženě zjišťoval, on mě znal… Spíš jakoby si jen něco ověřoval a také jakoby mi chtěl ukázat, že moje nedávné prosby slyšel a ví kde mě najít. Jakoby mi chtěl pomoct získat větší jistotu a klid.
Spíš než obsah slov byly pro nás víc důležité energie, přítomnost. Vzpomínka na něj mi ale zůstala, pokud ho znovu potkám, jeho obličej určitě poznám.
Tato skutečnost byla pro mne absolutně věrná a ještě teď co dokončuji článek, je to pro mne skoro až neuvěřitelné, přitom jsem to před pár hodinami zažila, viděla a cítila na vlastní ,,astrální kůži“.
Přestože jsem nakonec spala méně než šest hodin – což je pro mne málo – vzbudila jsem se před devátou – v poslední době mám problém že třeba chci vstát, znova upadnu do komatu a spím až do desíti a nemůžu za boha vstát, jak jsem v zimě unavená! – a znova jsem už neusnula, vstala jsem o půl desáté a zvládla jsem den i cestu do Brna úplně v pořádku.
Dolf mi dodal energii a astrální cesta zrovna tak…
Přesto jsem byla a pořád ještě jsem jakoby mimo. Pořád cítím že žiju v nějakém divném snu, dost se tomu pocitu v životě bráním, ale teď ještě víc zesílil. Chci se probudit z téhle šarády… Cítím, že to bude mít brzy nějakou dohru. Očekávám ji, jen nevím kdy, co a kde.
V poledne jsem měla tento článek z půlky rozepsaný, byla jsem ještě ve změněném stavu vědomí, plně koncentrovaná jen na tu noc, abych nic nezapomněla než to zaznamenám. Zazvonil na mě domácí a povídal něco o dřevě, paletách… Já ho poslouchala a vůbec jsem nebyla schopná se na něj soustředit, nechápala jsem co kde jak proč… Prostě jiný vesmír.
Přimhouřil oči a řekl: ,,Vy jste ÚPLNĚ MIMO!“
Dala jsem mu za pravdu… já jsem nonstop tak trochu mimo, žiju v jiné realitě. Ale dneska to bylo jiné a neřekla jsem mu proč. Nepochopil by mě. Nevím, jestli mě vůbec někdo pochopí… nebo uvěří.
(Událost z noci 26. na 27. ledna 2016)
Valentina Babor & David Garrett
https://www.youtube.com/watch?v=Kh6uRYNARa4
Poslední komentáře
-Jarka Děkuji všem výborně. M.Šípova
-Michaela Babička ví moc dobře. Taky jí přece bylo…
-Alue K. Loskotová Mě se líbí jak lidi vůbec nechápou tvárnost…
-sm Děkuji za nádherný článek.
-Pavel