No jo, tak mám další zvláštní zážitek ze všedního dne…
Šla jsem odpoledne do lesa ke studánce. Potřebovala jsem něco jen krátce probrat se zdejší vílou. Znáte ji, jmenuje se Galeara a už tu o ní vyšlo pár článků. Galeara je sice moc fajn, pořád optimistka, ale často za ní nechodím, protože mě pokaždé někdo ruší a kazí mi s ní rozhovory. Dnešek samozřejmě nebyl výjimkou.
Letos jsou v tom lese spousty hub, člověk hodně potkává nadšené houbaře, pusy od ucha k uchu a nabušené plné košíčky. I já, ačkoliv letos mám úplně jiné starosti a houby díky tomu nějak nesbírám, pokaždé hromadu najdu. Ale už se umím ovládat a když vím, že doma jich mám sušených spoustu ještě z loňska, předloňska, předpředloňska a večer smaženica nebude, tak houbičku nechám kde je… Ale to už je trochu jiný příběh.
Hned na kraji lesa na cestě, potkávám dvě babky
Bylo jim určitě něco přes šedesát. Obě měly na hlavě takovou tu chemickou krátkou trvalou, jedna na růžovo, druhá na světle rezavou. (Tyhle trvalé jsou fakt děs běs, z každé starší ženy udělají babu a ještě z toho ty vlasy hrozně řídnou, po letech připlešnou a zničí se. Co na tom ty staré ženy vidí?)
Jen co mě viděly, že jdu vzadu, hlasitě (nervozně) komentovaly, že ,,Támhle za náma jde mladá paní na houby… a jde s taškou.“
Jdu dál jakože nic neslyším a trochu nechápu. Měla jsem jenom kalhoty, tričko, v levé ruce tenkou bundu, aby mi v lese nebylo chladno a klíčky v kapse. Zkrátka jsem měla úplně prázdné ruce… Tak si říkám, že asi jenom blbě vidí a moji bundu považují za tašku, však co na tom. Ale vždycky znervozním, když slyším, že mě někdo hlasitě komentuje.
Babky šly strašně pomaličku, šouraly se a u toho velice hlasitě komentovaly úplně všechno, co viděly a co jim prolétlo hlavou. Možná hulákaly proto, že i špatně slyšely. Každopádně to jejich hulákání se rozléhalo po celém lese a také mi neuniklo, že těch pár hub, co našly (moc jich nebylo, co byste taky našli za houby, když nic nevidíte) si strkaly do plastového sáčku.
Nic proti sáčkům, akorát že všechno má prostě nějakou svoji ,,kulturu“, která má nějaký smysl. A u sběru hub tuplem. Strkat houbičky – dary lesa – do plastového sáčku, kde se zapaří a rozbijí, mi připadá stejně nevhodné, jako lít pivo do skleničky na víno, nebo prdět nahlas v opeře.
U starších lidí mě to velice překvapilo, plastikové sáčky bych čekala maximálně od hodně mladých pražáků, co jdou spontánně houbařit poprvé, nepoznají ani hříbek a neví co to je ,,třeň“. Prostě od někoho, kdo k tomu nemá vztah, jde poprvé a nikdo mu to neřekl… (Než mi tady začne psát do diskuze někdo z Prahy, že houby pozná a ať nemám předsudky, tak připomínám, že tohle byla pouze nadsázka.)
Ale jsou to jejich houby, ať si je strkají klidně do uší, co je mi vlastně po tom
Jdu kolem nich dál a jak je obcházím, samozřejmě pozdravím. Staré lidi zdravím vždycky.
Jen co před nimi udělám pár kroků, jedna z babek se mě úlisně ptá: ,,Taky, taky jdete na houbičky?“
Nastala asi třívteřinová chvíle ticha, během které jsem zastavila, ohlédla se a vzpomněla si na pověstný úlisný hlásek tří jeziněk, nebo babky z perníkové chaloupky. Úplně mi ty pohádky připomněla 😀 … A pak jsem přemýšlela, co vlastně na tak blbou otázku mám odpovědět?
Otáčím se na ně, pokrčím rameny a odpovídám, že ,,nemám košík“.
,,Jo, aha… hehe.“
Babky se tomu zasmály, protože mě asi považovaly za konkurenta, co je předběhne a všechno posbírá, protože navíc i dobře vidí. Tak měly radost, že se nemusí bát že jim to vysbírám a nemusí měnit směr. (Stejně jenom za těch dvacet metrů chůze jsem po obou stranách viděla hub jak nasekaný a nechápu, jak jim mohly uniknout. No nic…)
Babek jsem si nevšímala, došla ke studánce která tam byla kousíček a u toho jsem poslouchala, jak babky halekají na celý les… ,,A já si ještě před vstupem do lesa vypínám mp3, vytahuji sluchátka z uší a těmhle babkám je jedno, že tady řvou… Nemělo by to vlastně být naopak?“ Říkám si, mezitím co dělám kolem studánky trochu pořádek. Bylo tam pár spadlých větví.
Když jsem byla s úklidem spokojená, čupnu si a nabírám do dlaní vodu. Jak tuto studánku znám už roky, poprvé jsem si všimla, že větší část pramene si našla cestu přes kameny lemující studánku, místo aby vytékal pramen přímo z nerezové krátké roury, která tam byla. Na nachytání do dlaně to ale stačilo, když si člověk trošku počkal. Skoro to vypadalo, jakoby z trubky schválně teklo jen nezbytně malé množství, aby si pocestný mohl nabrat akorát do ruky a zbytek šel přes kameny.
Galeara tam byla hned a hezky se na mě usmívala, jako vždycky. Mluvit s ní ale bylo hodně těžké, protože ty dvě houbařící báby nevynechaly jedinou vteřinu na ticho. V životě jsem neviděla staré lidi, co by v lese takhle vyřvávali. Maximálně potkávám jednoho dědu, co chodí úplně potichu, pohybuje se velmi pomalu ale jistě a zatímco já měla kolikrát prázdný košíček, on si nesl dva plné, PROTOŽE ZKUŠENOST DĚLÁ MISTRA… Toto pro mne zkrátka byla novinka.
,,Pročpak jsi svedla svůj pramen přes kameny?“ ptám se Galeary.
,,Protože voda mnohem raději plyne přes ně, než skrz kovovou trubku.“ Řekla a nechala mě procítit, že jsem také voda.
,,Rozumím. Taky bych raději šla přes kameny, než skrz rouru. Ale děkuji, že jsi alespoň trochu nechala, aby si lidé mohli nabrat.“
Chvilku jsme s Galearou mluvily o tom, kvůli čemu jsem přišla, ale – achjo! – babky. Těžko se nám rozmlouvalo.
,,Tobě to halekání nevadí?“
,,Ne, já mám lidi moc ráda.“ Usmála se Galeara.
,,Ano, pamatuji se, že jsi mi to už v minulosti říkala… Ani takoví křiklouni ti nevadí?“
,,Mně přímo ani ne, spíš zvířatům.“
Jen co jsem na chvilku spustila ucho z hulákání těch babek, najednou po chvilce slyším, jak mluví o mně.
,,Hele všimla, sis jaká byla ta…“ Přestávám mluvit s Galearou a špicuji ucho. ,,To jako fakt má být hovor o mně?“
,,No, jo no. Normální člověk aspoň pozdraví!“
,,Ale jo, pozdravila.“
,,Fakt?
,,Jo, jako první zdravila. Já jsem ji slyšela.“
,,Já ne.“
,,No, a já na ni ještě, jestli jde na houbičky… A ona, že prý nemá košík.“
,,Ajo vlastně..“
Sedím tam u té studánky a čekám, co se stane, až jim dojde, že je celou dobu perfektně slyším, protože jsem jen pár metrů od nich. Však taky za pár vteřin:
,,Ježiš ona tady je.“
,,Co?“
,,No ta..“
,,Kde?“
,,Tam.“
,,Já nic nevidim.“
,,No tamhle! Tam sedí!“
,,No ježiš.“
,,No, a my ji ještě pomlouváme… Musíme být už ticho.“
Sedím tam jako opařená, ani se nehnu… a říkám si ,,Hurá, konečně tady už bude klid!“ A čekám, až babky konečně projdou… Prošly, ale za tři metry zase začaly hulákat a kromě hub a krájení jejich červivých nožek, jsem si ještě vyslechla ságu o tom, jak se jejich pejsek pořádně vykadil a jak hned po ,,aktu“ omylem nakopl svoje hovínko a jak letělo přes trávník a jak to bylo vtipné. Haha. (Měly s sebou takovou malinkou čivavu)
,,Promiň Galearo, že sem nechodím častěji. Jsi moc fajn, moc se mi tady u tebe líbí, ale..“
,,Já vím. Ruší tě lidé.“
,,Lidé jsou strašně hluční, nemám se před nimi pořádně kde schovat, když chci trochu klidu. Kamkoliv jdu a cokoliv dělám, pořád někdo dělá nějaký hluk, nebo mě pořád někdo komentuje.“
,,A přitom sama jsi člověk,“ směje se Galeara.
,,Jsem, akorát nějaký pofidérní, nějak mezi ně nezapadám.“
,,Ale jo, zapadáš..“
,,No dovol?“ Smějeme se… Když tu náš hovor opět přetrhly řvoucí babky…
No, upřímně, nějak mě pak už přešla nálada na odpočinek u studánky, i když mi Galeara zvedla celkem dost náladu. Původně jsem tam přišla smutná… Zatímco Galeara se poměrně slušně bavila. Jsem jediný člověk, co si za ní občas přijde popovídat. (To je dost smutné, ale slýchávám to často.)
Nakonec jsme to nějak uzavřely a já odcházela sice s dobrou náladou, ale s velkým otazníkem nad hlavou. Začala jsem analyzovat, ČÍM jsem mohla podráždit dvě babky, aby mě začaly rozebírat? Čím jsem jim mohla dát důvod? To fakt stačí kolem nich jenom projít a samy si už něco najdou?
Začala jsem se analyzovat: ,,No, vlasy mám zastřižený umytý, kalhoty normální, tmavé, bez dírek… Tričko z bavlny od The Mountain, v ruce červenou bundu… No nějak prostě nevím, co jim na mě mohlo vadit a na základě čeho usoudily, že nejsem normální?
Nebo prostě stačí nebýt stará, ošklivá a tlustá? Samo o sobě to možná k závisti a následné rozebíračce stačí. Možná jsem je nakrkla naopak tím, že nechodím do lesa jako trhan, ale upravím se ať jdu kamkoliv? Třeba jo…“
Začaly mě napadat i teoretické představy. Co by se asi stalo, kdybych u studánky vstala a přímo se jich zeptala, čím jim vadím, že o mě mluví, že jsem to nějak nezachytila… A když jsme u toho hodnocení, proč strkají houby do sáčku, že se to tak nedělá…?
Samozřejmě na takové chování nemám povahu, ale občas si říkám ,,coby kdyby to a ono.“ Patrně bych se stejně důvod nedozvěděla.
Také dlužno podotknout, že hluční lidé mi v lese vadí. Neustále bojuji s tichem v tom smyslu, že doma většinou nemám potřebný klid na práci, a když ten klid mám, tak drnčí telefon a pak když jdu do lesa, kde hledám klid, potkám hulákající babky, pejskaře s psy co štěkají když mě v dálce zahlédnou pod stromem, nebo se mě někdo ptá ,,Co tady tak sama dělám, nebo jestli jdu taky na houbičky“.
Já bych opravdu velmi ocenila, když už někoho v tom lese potkám, aby se omezil na ,,Dobrý den“ a šel v klidu dál po svém. Prostě tam jdu za tichem a jdu do lesa, když chci být sama… Kdybych si chtěla pokecat, tak jdu do města do restaurace a ne ke studánce, ne ke stromu.
Je pro mne opravdu těžké najít místo, kde budu mít klid a kde mě nikdo a nic neruší. Dokonce i v přírodě už je to problém a lidé na mě mluví, i když s nimi vůbec nenavazuji oční kontakt, neusmívám se na ně a moje řeč těla jasně ukazuje ,,chci být sám, nerušit“. Přijde mi zvláštní, že lidé ignorují tak jasnou řeč těla, kterou dokonce vysílám naprosto záměrně. Člověk který se nedívá na vás, ani se vám při setkání nepodívá do očí, s vámi prostě nechce mluvit, chce tam být sám. To je jasné. A v lese je to jasné tuplovaně.
Problém je, že lidská přítomnost a jejich ostré zvuky jsou pro mne, jako když vám někdo při telefonním hovoru ustřihne drát. Musíte se připojit znova, to vás zdržuje a otravuje. Toto ,,přestižení drátu“ vnímám i když potřebuji něco jenom sepsat a vedle mě někdo huláká, nebo vypráví do telefonu. Mission impossible. Musím prostě čekat, až zavře pusu, jinak neudělám nic.
Největší jízda je, když si sednu sama do přírody s listem papíru. Všichni se hned ptají jestli něco kreslím, nebo píšu a co… Chápu, myslí to dobře, ale když se vás takhle během hodiny zeptá někdo třikrát, máte zničenou celou meditaci.
Přírodní bytosti nejenom že upadají v zapomnění, nejsou respektovány, nikdo s nimi už nemluví, ale lidé nevědomky likvidují snahy o kontakt i u těch několika málo jedinců, kteří na ně ještě nezapomněli… I tím, že řvou v lese jako paviáni. Nikdy zkrátka nevíte, kde je někdo, komu tím ničíte příjem… nejenom že to plaší zvěř.
Párkrát mi bylo vyčítáno, že ,,My mladí nemáme úctu ke starším a chováme se tak či onak…“
Při vší úctě, nevím nevím, ale starší člověk by se vzhledem ke svým zkušenostem a životní moudrosti měl podle toho chovat. JÍT PŘÍKLADEM. A jelikož těch skutečných moudrých stařešinů a hodných babiček znám skromně (většinou převládá nepříjemná babka s trvalou), ptám se sama sebe, proč takoví očekávají, že si jich mladí budou vážit?
Když jde starší člověk příkladem a je na něm co obdivovat a čeho si vážit, určitě se mu toho přirozeně dostane i od mladých (pokud to nejsou úplně vymatlenci). Ale nečekejte, že se nové generace polepší, když už jim nemá kdo jít příkladem.
Když už ani staré babky dneska nevědí, jak se chodí na houby a že v lese se neřve, tak to se fakt svět v pr**l obrací. Kdo to ale pak ty mladé naučí?
Také je dost nepříjemné někoho slušně pozdravit a pak slyšet, že jeden to slyšel, ten druhý ne a stejně vás i tak pomluví. Je to demotivující.
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Přírodní bytosti“
• Otevřít rubriku ,,Nehmotné Bytosti Osobně“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Poslední komentáře
-Josef Stando - co se týká líčení se u…
-Jarka Děkuji všem výborně. M.Šípova
-Michaela Babička ví moc dobře. Taky jí přece bylo…
-Alue K. Loskotová Mě se líbí jak lidi vůbec nechápou tvárnost…
-sm