O CHLAPCI A VÍLE / autor: Marc Feld

22.3.2011 v Čtenáři 21

Drahá Alue.

Jelikož jsou tvé webové stránky snové a vnášejí cosi pohádkového do světa vezdejšího, rozhodl jsem se ti také něco poslat, jako výraz díků za poskytované a také jako připomínku toho, že svým způsobem jsou všechny naše životy pohádkou vyprávěnou skrze všechny prostory a časy našimi srdci na cestách. A jsou pravdivější než cokoliv co můžeme podržet ve svých rukou.

Pohádka, kterou ti posílám je vlastně stručným příběhem mého života. Snad se ti bude líbit. Snad inspirovat.

Marc

O CHLAPCI A VÍLE

Byl jednou jeden malý chlapec. Často zůstával sám doma, protože neměl tatínka a jeho maminka musela hodně pracovat. Měl sice mnoho kamarádů, ale nebyl s nimi rád, protože jej už nebavily hry, které si hráli a příliš jej ani nezajímalo to, o čem si povídali.

Jednoho dne o prázdninách byl zase sám a bylo mu tuze teskno. Seděl na posteli a snil o tom, jak jednou, až vyroste, bude velmi slavný a bohatý a podívá se do světa, kde potká nešťastnou dívku, kterou zachrání před zlým čarodějem a kterou si pak vezme za ženu.

No jo, ale to bude trvat ještě dlouho, povzdychl si.

Tak rád by už byl dospělý, tak rád by už žil ten skutečný život velkého světa.

Tu mu padla do oka pohádková knížka, kterou mu maminka koupila k Vánocům a on se do ní ještě ani nepodíval. Vzal tedy knihu z police a bezmyšlenkovitě ji uprostřed otevřel.

Jeho pohled upoutal zvláštní obrázek přes celou stranu. Na louce u lesa , kdesi v horách, seděly u malého ohníčku tři víly. Měsíc ozařoval jejich jemné čarokrásné tváře. Vlastně jen dvěma, neboť ta třetí seděla obrácena zády a jako by zbývajícím dvěma něco vysvětlovala. Na chlapce udělal obrázek hluboký dojem a nemohl od něj odtrhnout oči.

Najednou jakoby měsíc na obrázku zazářil jasněji a vše před chlapcovým užaslým zrakem najednou ožilo. Plameny ohníčku vyšlehly výše, tráva se zavlnila, zašuměl les a náhle jedna z víl vstala, ta co seděla k chlapci zády, otočila se a vydala se k němu. Chlapec stál jako přikovaný, nemohl málem ani dýchat.

Najednou nebyla žádná kniha, žádné doma. Víla stála v mžiku před ním. Měla nádherné černé vlasy až k pasu v kterých se jakoby třpytily všechny hvězdy co jich je na obloze. Když na chlapce pohlédla v temných očích ji zajiskřily plamínky zlatavého světla.

“Copak si přeješ Milane?”, zeptala se víla zvonivým hlasem a mile se usmála.

“Jak víte jak se jmenuji?”, odtušil překvapeně chlapec, když se mu konečně podařilo nadechnout.

“Jsem víla a víly vědí všechno. A vím i to proč jsi přišel. Ale ráda bych to slyšela od tebe. Přání se lidem splní jen když je dokážou vyslovit.”

Milan byl v rozpacích. Najednou nevěděl, co by si měl přát. Tu si vzpomněl, jak se ještě před chvílí cítil osamělý.

“Chtěl bych být tady s tebou, alespoň chvíli, abych nebyl tak sám.”

Víla se znovu, ještě zářivěji usmála.

“V našem světě lidé nemůžou přebývat, dokonce ani takoví malí chlapci jako ty. Ale jestli si to budeš moc přát a jestli na mne nezapomeneš, za nějaký čas mě ve svém světě můžeš potkat. A pak už nebudeš nikdy sám.”

Milan horlivě přikývl. Ano, to by si skutečně moc přál. To by byla krása.

“Ale něco mi musíš za to dát. To nejcennější co máš,” řekla víla.

“Ale já nic nemám,” pokrčil bezradně rameny Milan. Tu ho něco napadlo:

“Můžu ti nakreslit nějaký obrázek. To umím. Maminka vždycky říká, že kreslím moc pěkně a že to je velmi vzácný dar.”

“Ano já vím. A to mi stačí. ” odtušila víla, ještě jednou se usmála a pak náhle vztáhla ruku, dotkla se chlapcova čela a vše náhle zmizelo. A Milan stál opět doma ve svém pokoji, v rukou svíral otevřenou pohádkovou knihu a nevěřícně zíral na obrázek třech víl koupajících se v měsíční záři na lesní mýtině.

Ještě toho večera nakreslil víle slíbený obrázek a vložil jej do pohádkové knížky. Byla na něm ona víla stojící na kopci pod vysokým stromem a mávající komusi na polní cestě. Ani nevěděl, co vlastně kreslil. Bylo to, jako by se obrázek nakreslil sám.

A od toho dne Milan netrpělivě vyhlížel čarokrásnou vílu. Hledal ji v každé dívce i v každé ženě, kterou potkal nebo třebas jen letmo zahlédl. A dny ubíhaly. A ubíhaly roky. Chlapec mezitím vyrostl v muže. Jeho maminka onemocněla a záhy zemřela a tak zůstal skutečně sám. A vzpomínka na vílu se začala vytrácet. Pak potkal dívku, která se mu docela líbila. Neměla sice dlouhé černé vlasy a ani tak nádherné temné zářící oči jako jeho víla, ale co naplat. Již nechtěl být sám a tak si ji nakonec vzal za ženu a po čase se mu narodila i dcera a tak usilovně pracoval, aby je všechny uživil a jelikož pracoval opravdu hodně a dařilo se mu, časem zbohatl, postavil si velký dům, začal jezdit do světa a na vílu si již nevzpomněl. Jen občas měl takový zvláštní pocit, že mu cosi chybí, i když měl všeho dostatek. A ten pocit se časem stával silnějším a silnějším. Čím byl bohatší, čím více věcí nahromadil, tím více jej cosi vevnitř svíralo.

Jedné noci za úplňku nemohl dlouho usnout. A když jej až nad ránem přemohl spánek, zdál se mu sen. A v tom snu uviděl lesní mýtinu ozářenou měsícem a na ní u ohníčku tři sedící víly. Náhle jedna z víl vstala a přistoupila k němu.

“Copak si přeješ Milane?”, zeptala se a její temné oči zářily do tmy jako dvě zlatavé hvězdy.

“Jak víš, že si něco přeji”, odvětil Milan a ani si nevšiml, že jej víla oslovila jeho jménem.

“My víly víme všechno a navíc k nám lidé přicházejí jen s přáními,” řekla víla a když se usmála, bylo to, jako by rázem vyšlo tisíce sluncí. V Milanovi se cosi hnulo, jako by svěží vítr zavál v jeho srdci. Cosi jej vevnitř pohladilo. Cosi zabolelo.

“Máš pravdu. Něco si přeji. Něco mi chybí. Něco hledám. Už dlouho. Ale nevím co to je. Pomůžeš mi?”

“Ráda ti pomohu Milane. Pomohu ti najít, co hledáš. A až to najdeš, budeš i vědět co to je. Ale musíš mi za to něco dát. To nejcennější co si myslíš, že máš.”

“Dám ti cokoliv. Dám ti vše co mám. Jen mi prosím pomoz najít to co hledám. Pomoz mi uhasit tu touhu. Pomoz mi zahnat tu bolest.”

“Dobře tedy,”usmála se víla, “to mi stačí. Staň se tedy, jak si přeješ.” Náhle se víla letmo dotkla jeho čela a zmizela.

Když se Milan ráno probudil, necítil se příliš dobře. Vstal pozdě a tak jeho žena již byla v práci a dcera ve škole.

Ani nesnídal, sedl do svého luxusního vozu a pospíchal do práce, kde měl uzavřít zvláště výhodný obchod.

Na svůj sen zapomněl. Měl jen zvláštní pocit jakéhosi napětí. Jelikož pospíchal, jel velmi rychle a tak se stalo, že při odbočování do města nezvládl v zatáčce řízení, sjel do příkopy a naboural svůj vůz do stromu. Otřesen se vyškrábal z auta ven a špinavý a krvácející se vydal k nedaleké benzínové stanici přivolat pomoc. Když se právě chystal vstoupit do budovy, zahlédl svou ženu, jak nastupuje s nějakým cizím mužem do auta.

To bylo zvláštní, protože měla být v práci daleko odtud. Náhle spatřil, jak jeho žena muže objala a dlouze se políbili. Pak odjeli, aniž by si všimli jeho přítomnosti. Milan pocítil bolest na prsou. A ta zesílila ve chvíli, kdy zatelefonoval do práce a zjistil, že plánovaný obchod se neuskuteční.

A zprávy byly ještě horší, neboť mu bylo oznámeno, že jeden jeho zaměstnanec a přítel zároveň ukradl všechny peníze z firemního účtu, kde byly i peníze klientů, a zmizel.

A tak během jednoho dne přišel o svou ženu, své bohatství i dobré jméno. Uběhlo několik dalších týdnů , kdy díky dluhům přišel i o dům, zbytek přátel a nakonec i o přízeň své dcery. Nezbylo mu nic z toho, na co byl dříve pyšný.

A tak jednoho rána nasedl do starého půjčeného auta a vydal se na cestu hledat místo, kde by mohl trochu slušně žít. Slyšel o jedné daleké zemi, kde by se mu snad mohlo podařit začít znovu. K večeru dojel k malé vesnici kdesi v horách.

Byl unavený a měl hlad.

Zastavil tedy u malé hospůdky na návsi. Vevnitř bylo útulno a tak usedl ke stolu a přemítal, zda-li zde najde místo k přenocování.

“Co si budete přát pane?”, zeptal se kdosi hlasem, jenž se mu zdál povědomý. Vzhlédl a spatřil stát před sebou nádhernou dívku.

Dlouhé černé vlasy se ji třpytily v odlescích zapadajícího slunce a temné oči ji žhnuly tisícem světel. Milan užasle hleděl na kouzelnou bytost před sebou a jen stěží ze sebe vysoukal:

“Chtěl bych jen něco k večeři a také hledám nocleh pro tuto noc.”

“Dobré jídlo vám rádi uvaříme a s noclehem to také nějak zařídíme. Po večeři vám ukážu cestu k lidem, kteří vás jistě rádi ubytují,” řekla dívka a její úsměv zářil jako vycházející slunce.

Když se Milan najedl a chystal se k odchodu, černovlasá dívka se znovu objevila před ním.

“Pojďte, ukážu vám, kde můžete přenocovat. Půjdeme kousek za vesnici, na kopec, odkud je ten dům vidět.”

Za chvilku již stoupali vzhůru prašnou polní cestou. Když přišli k velkému osamocenému stromu, dívka se otočila a ukázala k nedalekému bílému stavení.

“Tam bydlí naše rodina. Řekněte, že vás posílám já. Oni už budou vědět,” řekla a znovu se usmála.

Milan stál opřen o kmen stromu a hleděl na dívku. Slunce mu svítilo do očí a tak vlastně viděl jen její siluetu. Do mysli se mu vkrádala jakási vzpomínka, něco velmi dávného klepalo na dveře jeho mysli. Nemohl si ale vzpomenout, co to bylo. Bylo mu však po dlouhé době jaksi dobře u srdce. Jako by se na něj snášel dlouho nepoznaný klid.

“Počkejte, vždyť ani nevím, jak se jmenujete,” vyhrkl k dívce, která se mezitím chystala k odchodu.

“Jmenuji se Isis. Divné jméno, že? Prý to byla nějaká bohyně,” znovu zazněl její zvonivý smích a v jeho ozvěně se Milan slyšel jak říká:

“Možná byla. A možná stále je.” A pak dodal: “Zdá se mi, jako bych vás už odněkud znal. Vím, že co teď řeknu, bude znít možná hloupě, ale asi se mi o vás zdálo.”

Dívka náhle zvážněla a upřeně se na něj zadívala. V té chvíli zašlo slunce za protější kopec a tak Milan mohl spatřit v její tváři výraz překvapení. A vzbuzený zájem. Neřekla nic, ale bylo vidět, že již tolik nespěchá s loučením. Chvíli stáli a hleděli mlčky na sebe. Pak se dívka jakoby probrala se zamyšlení a řekla:

“Možná se mi o vás také zdálo. Kdo ví? Kdyby jste měl někdy cestu okolo, zastavte se. Třeba vám o tom snu řeknu více.”

Znovu se usmála, otočila se a během mžiku již byla na polní cestě.

Milan se díval jak odchází. Najednou se ještě naposled otočila a zamávala mu. Ale nebylo to jako na rozloučenou. Spíše jako kdyby jej vítala. Alespoň se mu to tak v té chvíli zdálo.

Stavení našel snadno a byl velmi mile přijat. Ukázalo se, že majitelé jsou dívčini rodiče. Po vydatném spánku a ještě vydatnější snídani se vydal znovu na cestu. Ale neodjíždělo se mu snadno. Už tolik do světa nespěchal.

Nakonec však po dlouhé cestě přece jen dorazil do daleké země. Snadno si našel práci a nové přátele. A jelikož to byla země bohatá a Milan byl pracovitý, velmi brzy se mu začalo dařit dobře.

A možná by znovu zbohatl a usadil se, kdyby jej však neustále nepronásledovala vzpomínka na černovlasou dívku stojící na kopci pod vysokým stromem.

Jedné noci se mu opět zdálo o víle z lesní mýtiny. Přišla k němu, ale už se nezeptala, co si přeje. Jen se na něj mlčky dívala. Jakoby jej zkoumala. A tak Milan promluvil první:

“Naposled když jsem tě viděl, slíbilas mi, že najdu to, co hledám a já nakonec přišel o vše, co jsem měl.” řekl rozhořčeně. Víla jen pokrčila rameny, ale v jejích očích byl nekonečný jas.

“Nezáleží na tom, co jsi ztratil, záleží jen na tom, co jsi našel,” řekla a dodala:

“Pamatuj: to, co hledáme v dalekých krajích, leží často u našich nohou.” Zase se dotkla Milanova čela a zmizela.

Druhého dne ráno Milan napsal dopis do bílého stavení pod horami. Rozloučil se s novými přáteli a vydal se na cestu zpět.

Opustil bohatou zemi stejně chudý, jak byl, když do ní přijel, neboť vše utratil za cestu , která byla skutečně dlouhá a nákladná. Ale odjížděl s lehkým srdcem. Neboť již neutíkal.

Nyní se vracel. A měl kam. A věděl, že našel, co tak dlouho hledal.

Seděl v trávě a zády se opíral o rozkvetlou Lípu. Její květy už opadávaly a tak měl ramena i klín poseté zlatavými komfetami. Nijak se je nesnažil setřást a tak s každým závanem větru jich stále přibývalo. Seděl tam zřejmě dlouho. A zřejmě na někoho čekal, neboť co chvíli pohlédl k polní cestě, která se klikatila směrem k nedaleké vesnici.

Už se připozdívalo a slunce se pomalu chystalo schovat za protější kopec. Několik posledních paprsků problesklo mezi stromy a ozářilo na drobnou chvíli jeho tvář. Byla vážná a klidná. Jakoby zrcadlila mír skomírajícího dne.

Náhle jeho oči zazářily a po tváři se mu rozlil úsměv, v němž bylo možno spatřit očekávání i úlevu zároveň.

Po polní cestě se k němu kdosi blížil.

Drobné krůčky, plné radostné dychtivosti. Byla to dívka.

Dlouhé černé vlasy ji vlály ve větru a pohled měla upřený na muže u stromu. Netrvalo dlouho a stanula před ním. Muž se pomalu postavil a jejich pohledy se střetly.

Na kratičkou chvíli před tím, než si padli do náruče, se zazdálo, jako by se mezi nimi zablesklo a v tom výboji stříbřitého světla jste mohli v jediném okamžiku shlédnout společnou budoucnost toho muže a dívky. A nad tou krásou se i vílám zatajil dech.

Věnováno té, která mě zachránila.

Další víly – Zde

Komentáře

Ikona diskutujiciho vivien.viv 2011-03-22 06:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jůůůůůůůů, to je ale nádherná pohádka!!! Děkuju autorovi a taky Alušce za zveřejnění. Ranní pohlazení se zdařilo :o). Krásný den přeju všem – viv .o)

Ikona diskutujiciho Shebyk 2011-03-22 07:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak říká vivien. Moc krásné

Ikona diskutujiciho kattkaa 2011-03-22 08:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

miluji příběhy, které mají co říct…

Ikona diskutujiciho Verunka 2011-03-22 09:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc krásné, čtení.

Ikona diskutujiciho Katrin 2011-03-22 11:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný příběh:)

Ikona diskutujiciho Veronika 2011-03-22 11:15:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mám ráda tyhle příběhy, které člověka pohladí po duši a vykouzlí lehký úsměv 🙂 krása 🙂

Ikona diskutujiciho Leannka 2011-03-22 12:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Príbeh o to krajší, že je skutočný. Aspoň som to tak teda pochopila.

Ikona diskutujiciho Spiiiidy 2011-03-22 14:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc pěkný :-) Po dočtení mi ten úsměv nešel sundat :-D

Ikona diskutujiciho Di 2011-03-22 16:11:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Taky jsem příspěvku rozuměla jako osobnímu příběhu se šťastným koncem, v pohádce mi chybí stručná zmínka o tom, že  Milan zůstal otcem – jeho holčička z dřívějšího života tedy už do jeho šťastného období (s tou pravou vílou) dál nepatří? Nechci rušit asi nadbytečnou otázkou pohádkový happyend

Ikona diskutujiciho Jíťa 2011-03-22 16:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

KRÁSA.

Ikona diskutujiciho Karamelka 2011-03-22 16:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pěkné, pěkné, nádherné :-) !

Ikona diskutujiciho Albiii 2011-03-22 18:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nádherná pohádka

Ikona diskutujiciho Patricie Feld 2011-03-22 19:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Přízeň své dcery jsi neztratil..

Ikona diskutujiciho Jarka Š. 2011-03-22 19:52:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Myslím, že to může být opravdu ze života…moc hezké

Ikona diskutujiciho Petr H 2011-03-22 20:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný příběh. Často hledáme něco, co nám leží u nohou, ale protože se nedokážeme dívat srdcem, nevidíme to. Oči jsou často zaslepené. Ale jak říká Malý princ ze Saint Exupéryho – Co je důležité, je očím neviditelné.

Ikona diskutujiciho Gája 2011-03-23 07:39:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nádherný příběh, pohladil mě, děkuji za něj. Milanovi a jeho Černovlásce přeji šťastný život…

Ikona diskutujiciho Sintie 2011-03-23 20:23:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuju, tahle pohádka mi zásadně mění život.

Ikona diskutujiciho Jindra 2011-03-25 12:05:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Dnes jsem četl v bulváru a zaujalo mě to, je možné, aby tříleté dítě mohlo komunikovat s nenarozeným mimčem? Viz.: Těhotná Romana Jákl Vítová: Dcera na mě útočí nožem!

Ikona diskutujiciho Sherry 2011-03-27 15:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

"Pak potkal dívku, která se mu docela líbila. Neměla sice dlouhé černé vlasy a ani tak nádherné temné zářící oči jako jeho víla, ale co naplat. Již nechtěl být sám."

Ikona diskutujiciho Márty 2011-03-29 17:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji za příběh jako poděkování+pozdrav posílám typ na jednu pohádku ….

Ikona diskutujiciho Patricie Feld 2011-03-31 14:48:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

19 – Ano, jsem. Je tady něco k smíchu?

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek