O dětech – Jaroslav Dušek

13.4.2017 v Zajímavosti 8

Youtube mi náhodně nabídl přednášku Jaroslava Duška na téma dětí, jejich výchovy, údajných poruch chování a školní docházky. Je to tak překrásná, moudrá, vtipná a trefná řeč, že jsem vám ji prostě musela doporučit. 🙂 V mnohém mi připomíná knihu Naomi Aldort, kterou mám zrovna rozečtenou, kde jsou představovány podobné principy. Je pro mne šokující, jak moc vystihuje tato přednáška, nebo i zmíněná kniha moje pocity, když jsem byla malá… ovšem až na nějaké drobné detaily, které jsou však závislé na povaze konkrétního člověka.

Velice mě fascinuje mylná představa, že dítě musí někdo vzdělávat, jakoby nebylo schopno se vzdělávat samo. Přitom už je praxí ověřené, že když se v dítěti nezabije touha po znalostech a učení, dosahuje vlastní pílí mnohem lepších a rychlejších výsledků, než když se nutí do látky, která ho nezajímá. Paradoxně ji pak stejně v životě nepoužije… A je zajímavá ta představa, že člověk je vzdělaný podle toho, z jaké školy si odnesl papír, když učit se můžeme a měli bychom všichni celý svůj život. Pro některé dostatečně zdomestifikované lidi však skutečně získání vysněného papíru znamená konec jakékoliv výuky čehokoliv. Pamatuji dokonce na jednoho chlápka z Prahy, jak mi úplně dojatě vyprávěl, že když dodělal vysokou, tak vyšel z budovy s obrovskou úlevou: ,,Tak. Už se nebudu muset NIKDY NIC učit.“ … A čekal ode mě asi uznání nebo obdiv či co, ale mně ho bylo líto, protože to je přesně ten nežádoucí výsledek. Místo aby byl člověk stimulován k touze po vědomostech, udělá se z něčeho zcela přirozeného totálně nenáviděná a odporná činnost, kterou člověk začne odmítat.


O dětech – Jaroslav Dušek

https://www.youtube.com/watch?v=TREFaQD9IkI

Australia – Sydney 18. 3. 2017

Záznam vystoupeni Jaroslava Duška při návštěvě v Austrálii

Přitom touha znát a vědět člověka provází celý jeho život… nebo by alespoň měla. To je důvod, proč mnohdy lidé se základkou mají mnohem komplexnější znalosti a více toho v životě dokážou, než kdejaký vysokoškolák, který stojí frontu na pracáku, protože mu řeknou, že je ,,překvalifikovaný“…

Čím méně jsme zasaženi systémem školy, který nás učí nenávidět učení, tím více jsme potom ochotní se učit něco nového, přicházíme s vlastními nápady, jsme přirozeně podnikavější.

Sama jsem to viděla například když jsem chodila do jazykové školy. Byla jsem JEDINÁ z celé třídy po celé čtyři roky, kdo tam šel z vlastní touhy, čistě dobrovolně. Buď tam byli studenti co se to doučovali v rámci své školy, protože jejich učitel byl mizerný, nebo tam byli starší lidé, kteří potřebovali jazyk kvůli své práci, většinou to po nich chtěl zaměstnavatel. A když se ptali mě co já tam dělám, koukali na mě úplně vyjeveně, že jsem tam dobrovolně, protože chci umět německy… Taková obyčejná přirozená touha vědět, byla pro ně jako přírodní úkaz. ,,Někdo se DOBROVOLNĚ učí jazyk.. tak to jsem ještě nežral.“

Není potom divu, že jsem celé čtyři roky, bez ohledu na to kterou skupinu jsem daný rok dostala, byla tahoun, uměla všechna slovíčka, ruka nonstop nahoře, ke všemu miliarda doplňujících otázek, všechny úkoly navíc splněné… Zatímco zbytek se v lavicích spíše kroutil, rmoutil a zejména ti mladší se nemohli dočkat, až to skončí. Moje učitelka mi dala přezdívku ,,slovník“ a když ten její slovník oznámil, že dochodil čtvrtý rok, dosáhl úrovně jakou si předsevzal a pátý rok už nenastoupí, (taky jsem tam dojížděla hodinu a půl, to po letech unaví… mít to za humny, tak chodím asi dál) říkala jak ty roky se mnou utekly.

Nebo neustálé otázky, odkud co vím… kdo mě to naučil. Odkud to mám… Je to jednoduše výsledek přirozené zvědavosti a zvídavosti. Když si poskytnete v životě čas a prostor pro své samostatné hloubání a pro rozvíjení oborů které vás zajímají, máte šanci vyniknout a stát se skutečnými mistry v dané věci. Protože to, co vás zajímá a co studujete z vlastního zájmu, vám vždy skvěle půjde, budete z toho mít radost a budete schopni to uplatnit, než když se do vás něco násilím tlačí, zatímco byste nejraději byli někde úplně jinde a dělali něco jiného. A nesmíte se nechat zlomit školní docházkou a vlastním pocitem určité nedostatečnosti. Mnohdy se pak stane, že něco, co jste nebyli schopni pojmout ve škole, se doučíte sami tím, že to najednou k něčemu potřebujete. A to, co byl pro vás předtím zabiják, najednou snadno pochopíte a s velkou radostí aplikujete. Najednou to jde…. Co je ten blok? – Násilí. Tlačení vědomostí proti vašemu zájmu. Je to jako byste se snažili lít vodu do lahve, která má stále zátku. Teprve když máte o látku upřímný zájem, zátka povolí a vědomosti do vás přirozeně natečou jako do lahve. Cokoliv dělané násilím nemá smysl a nepřináší výsledky… Učení probíhá celý život přirozeně a ohraničovat určité období našeho života kolíkem, kdy se musíme učit a kdy už nemusíme protože jsme jakože dostatečně vzdělaní a dospělí, je nesmysl. Náš mozek navíc neustále potřebuje stimuly a nové vědomosti, aby nezačal lenivět a zakrňovat. Mozek se musí cvičit celý život, stejně jako svaly. Když ho budete denně pět hodin utlumovat u televize, bude z vás někdo úplně jiný, než kdybyste těch pět hodin věnovali četbě a sportu. (Ano, sport a cvičení stimulují a rozvíjejí mozek, jeho funkce. Proto děti potřebují pohyb a proto mají problém sedět strnule v lavici.)

Totální vrchol vší demence je ,,povinná četba“. Kniha, o kterou vůbec nemáte zájem, ale musíte si ji přečíst, protože to po vás chce nějaká osnova, nebo autorita. Bude to pro vás skutečné utrpení a spíše než k četbě, vás to navede k nějakému způsobu, jak nenáviděnou knihu obejít. Je to krásný způsob jak v lidech zabít přirozený zájem o knižní četbu, ale také o zajímavé tituly, které jsou součástí povinné četby. Osobně si pomalu mnohé tituly z povinné četby procházím, je pravda že jsem třeba jeden nebo dva nedočetla, protože mě nezaujaly ani v půlce, ale jiné jsou velice dobré. Ale mám svobodu v tom, že po mě nikdo nic nechce, nemusím to dělat a když mě to nezajímá, nemusím to dočíst. Samozřejmě, že mám potom úplně jiný čtenářský zážitek a odnesu si z toho mnohem více, než kdyby mě do toho někdo nutil. Navíc ke každé knize člověk musí postupem času dozrát a myslím si, že například děti na střední škole by měly mít absolutní svobodu vybrat si titul určený jejich věku. Kdo má zájem jako náctiletý číst klasiky, když je mentálně někde úplně jinde a tato četba není adekvátní jeho aktuální vlnové délce?? 🙂

Zajímavý fenomén je i ten můj morčoseriál. Je to pro každého, ale nejvíc ho sledují děti. Představte si, že mi chodí mailem dopisy rodičů těchto dětí.

Že prý nebyli schopní dceři například vysvětlit, kolik práce a zodpovědnosti je mít morče (ono se to nezdá na první pohled, ale tato zvířátka vyžadují specifické podmínky, aby byla spokojená a šťastná, není to jenom prcnout jedno morče do bedny, hodit mu seno a jít pryč…) a že žádné vysvětlování ani kniha nefungovala, ale morčoseriál recituje pomalu zpaměti. Najednou s ní je řeč a najednou umí dítě uznat, že by na to samo nestačilo, bude potřebovat souhlas a asistenci rodiče a je umožněn vzájemný dialog… Nebo jiné dopisy, že dítěti nikdo nebyl schopen vysvětlit poučováním jak se má správně starat, knížku hodilo do kouta, ale natrefilo na morčoseriál SAMO OD SEBE a najednou rapiděn zlepšilo přístup ke zvířeti i podmínky chovu… Jaký je klíč k úspěchu? – No přece dobrovolnost a vlastní zájem, nepodmíněný tím, že dítěti někdo druhý přikázal: ,,tak a tady si teď sedneš a budeš se to učit tak dlouho, dokud ti neřeknu stop“.

Výchova, to je také kapitola, o které by se dalo vyprávět donekonečna. Jaroslav Dušek tu říká jednoduchým jazykem v podstatě to samé, co Naomi Aldort. Že vlastně neexistuje něco jako ,,problematické dítě“. Je to mýtus. Existuje spíš dítě kterému se naslouchá a dítě, kterému se nenaslouchá. A když se mu nenaslouchá, má potom dítě několik způsobů, kterými ventiluje své potlačené pocity a touhy. Buď jde do podřízenosti a nucené spolupráce, ze strachu že ho jinak nikdo nebude mít rád a nebude s ním souhlasit, nebo začne mít záchvaty vzteku a zoufalosti.

V tom prvním případě se emoce začnou projevovat poruchami spánku, psychosomatickými nemocemi, depresí a jiným labilním chováním… V tom druhém případě zase rodičům tečou z dítěte nervy.

Přitom se tomu dá jednoduše předejít tím, že se dítěti naslouchá a že rodič aplikuje ohleduplné a respektující metody komunikace a přístupu. Takže potom vychová zdravého a vyrovnaného člověka a ne deprimované klubíčko třesoucích se nervů.

Video si rozhodně pusťte, bude se vám moc líbit a určitě se v něm najdete. Napište mi také, jak to vidíte vy a jaké jsou vaše zkušenosti. Ráda si počtu.

Komentáře

Ikona diskutujiciho Helene 2017-04-13 11:43:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Bylo to naprosto parádní a trefné povídání, zasmála jsem se jako nikdy. Nejvíc se mi líbil ten příběh o tanečnici a vzpoměla jsem si na sebe na základce. Pamatuješ, jak jsme museli doplácet za ,,půjčené" učebnice, jak moc jsme se zničili v průběhu toho roku…no a já si nemohla prostě pomoct a ty učebnice byly všechny pomalované …úplně durch prokleslené. Ještě si pamatuju vyděšený výraz učitelky a moji provinilost když jsme je odevzdávali, no platila jsem tenkrát nejvíc :-D  :-D …No a teď? Umím nádherně malovat, lidi se mě ptají jestli jsem studovala a moje odpověď zní ne, jsem samouk a nikdy do žádné školy nejdu, ještě si tak zprotivím moji nejoblíbenější činnost na světě. Nejvíc jsem se naučila malovat právě úplně přirozeně, bez ničeho, žádných knížek, šlo mi to jen tak samo z hlavy. Automaticky jsem chápala stínování a takové ty další věci. Postupem času jsem si samozřejmě znalosti rozvinula různými technikami z knížek atd., ale to jádro je prostě v člověku, je to talent, vášeň, chuť se učit, tvořit…na tohle školy nejsou, přesně jak ty tu píšeš.

Ikona diskutujiciho Fellien 2017-04-13 13:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nedávno jsem na toto téma četla super článek, který dost drsně ale velmi pravdivě přirovnával školu k vězení. Myslím, že to bylo někde ze stránek psychologie.cz. A musím tomu článku i tobě dát za pravdu. Základka mě hrozně bavila, jasně, byly věci, co jsme se MUSELI učit a já to nedělala ráda, ale ten zbytek byl hrozně fajn, chodili jsme třeba často i do přírody a na výlety a na exkurze, díky základce jsem byla ve Vídni, v Praze, v Dukovanech, v chráněných přírodních rezervacích… a bylo to celé super. Měli jsme povinnou četbu, která ale byla nastavená tak, že jsme měli každý měsíc přečíst nějakou knížku, ale bylo úplně jedno, jaká to bude. Mohli jsme si vybrat úplně jakoukoliv. A z toho jsme pak dělali čtenářský deník a referáty. A všechny nás to bavilo. Pak přišla střední a povinná četba byla na gymlu daná, kraviny typu "Labyrint světa a ráj srdce" a podobné věci, které nikoho nezajímaly. Ráda jsem četla a četla jsem pořád, ale abych stihla načíst veškerou povinnou četbu, musela jsem odkládat knihy, které mě opravdu zajímaly a s velikou nechutí číst spatlaniny od Viewegha, což je podle mě snad nejhorší autor na světe. Teda hned po té ženské, co napsala Padesát odstínů šedi… Jak to dopadlo? Samozřejmě že tak, že jsem číst přestala. A to jak povinnou četbu, tak i jakoukoli jinou. U matury jsem povinnou četbu řešila tím stylem, že jsem si přečetla děj knížky a naučila se ho. Tím to pro mě haslo. Reálně jsem ze seznamu k maturitě četla ze třiceti knih 5… Ale vytáhla jsem si zrovna Maryšu, kterou jsem teda četla :-D . Teď se ke čtení pomalu vracím. A vždycky když otevřu nějakou knihu, vzpomenu si, jak je vzdělávací systém na ho… Na dvě věci.

Ikona diskutujiciho áťa 77 2017-04-13 16:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já jsem nenáviděl povinnou četbu. Na gymplu jsem myslel, že z ní zešílím jen při představě na ni, nakonec jsem přečetl jen 5 knih a na zbytek už jsem neměl sílu. Nebýt zázraku, nemám maturitu. A dost šílený paradox je, že jsem si z internetu postahoval rozbory děl, které jsem si "vybral" (donucením) a já vůl jsem na jedno dílo zapomněl a zrovna to jsem dostal- knihu Sto roků samoty!! Myslel jsem, že tam vypotím duši. A úplným a naprostým zázrakem se mi pak podařilo vydolovat z paměti, co zrovna  zkoušející chtěla. A teď jsem už celou literaturu zapomněl.

Ikona diskutujiciho áťa 77 2017-04-13 16:47:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Teda, ale to mě dostalo- teď jsem si to video přehrál, to je přesně to video, které jsem si pustil před týdnem, abych mohl vysvětlit kolegovi na pedagogické fakultě, o co mi jde a proč nesouhlasím s koncipováním cílů výstupů i samotných hodin pro všechny stejně :-) ! To je síla a synchronicita O_O

Ikona diskutujiciho zdeněk 2017-04-14 19:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě se na škole nelíbí že jsou tam až moc různorodí lidi. U nás ve třídě jsme pomíchaní vysoce ambiciózní a nároční lidé, co se nespokojí s nějakým "prostě to tak je a hotovo" a lidi co se spokojí…zkráceně řečeno "s pivem a prsatou ženskou". Samozřejmě patřím do těch ambiciózních a náročných, jenže být tak často s primitivními lidmi je těžké. Teď nedávno už moje odolnost nevydržela a skončil jsem 2 měsíce v depresích, i mimo školu. Teď mám už "jen" úzkosti a "jen" ve škole. Mě se na tom všem nejvíc líbilo dopisování učiva. :-) Co moji spolužáci v odporných, teda odborných, předmětech brali ty 2 měsíce jsem se sám doučil za necelou hodinu. Opravdu by mě zajímalo jak nám to v té škole může trvat TAK DLOUHO?! To snad není ani možné. :D

Ikona diskutujiciho jirik 2017-04-16 10:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

O mezilidských vztazích –

Ikona diskutujiciho Marcela 2017-04-16 22:51:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nazdárek, tak to doporučuji ještě knihu nebo film Summerhill. ?

Ikona diskutujiciho ver 2017-04-20 11:27:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[1]:Ahoj!

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek