O pohádce, posteli a skřítkovi v divizně

11.6.2009 v Zážitky 0

Byl večer a já promýšlela svůj geniální nápad napsat pohádku ovílách, která by byla napůl pravdivá a také nějak poučná… měsíc ten večer svítil skoro jako slunce a mě se pořád nechtělo spát…

Vedle mé hlavy ležela na polštáři Viki, která napůl pospávala a u toho poslouchala moje myšlenky… vytvořila jsem si v hlavě hlavní ideu pohádky, potom jsem namyslela některé části příběhu, které jsem dohromady pospojovala a dobarvovala… u toho jsme si s Viki představovaly každý detail budoucího příběhu, který chci napsat.

Úplně jsem v hlavě viděla ty svěží barvy květin a obrázky z různých situací. Moc jsem se v tom vyžívala… abychom ale s Viki měly ještě nějakou společnost, přišel Laurej, lehl si za mě a připojil se k nám ve vytváření pěkných obrázků…

Když už uplynula nějaká hodinka, zeptal se Laurej svým medovým hlasem: ,,A co kdyby jsi napsala i pohádku o andělích?”

,,Já nevím”, zamyslela jsem se ,,o andělích se toho asi tak moc napsat nedá… víly jsou takové více příběhovo-pohádkové.”

,,Jakto, že se o nás nedá napsat pohádka?” Podíval se na mě Laurej vyjeveně, jakobych mu právě šlápla na kuří oko.

,,A dá? Co bys napsal?”

,,Samozřejmě že dá”, řekl Laurej slavnostně ,,Vždyť anděl prožívá s člověkem každý okamžik života. Andělé jsou u všeho, kdežto víly jsou pořád jenom u květin.”

,,COŽE?” – Zakrákala Viki a rozhořčene mi vyskočila na hlavu, aby před Laurejem vypadala větší. – ,,Víš, kolik je na světě různých kytek a víl a skřítků a všeho?”

,,To vím.” přikývl Laurej flegmaticky, ale Vikiinu dotčenost tím rozhodně nezchladil. ,,Nejsi ty na anděla ňákej drzej?”

,,Nejsem drzý, jen bych si přál, aby i andělé měli u Alušky svoji pohádku, ne jen víly.”

Vikiin obličej náhle roztál… slezla mi z hlavy, sklouzla ladně na polštář a sedla si na bobek. ,,Ano, to je pravda, všichni si vlasně zasloužíme být v pohádkách, nejen pořád víly.”

– ,,A budete!” – Přerušila jsem je vesele. ,,Určitě vymyslím i andělskou pohádku, uvidíte. Něco jistě vyfantazíruju.”

,,Děkuji ti, Aluško…” usmál se na mě hřejivě Laurej.

,,A bude o to Laurejovi?” Vyzvídala Viki nažhaveně.

,,Ale Viki, to bych už nepsala pohádku, ale skutečný příběh. Ale Laurej může být naše inspirace.”

,,Chtěl bych, aby andělé měli v srdcích lidí více místa.” – Dodal po chvilce Laurej zasněně, to ve mě ale vzbudilo otázku: ,,Máte děcka někdo pocit, že někomu nadržuju?”

– Viki i Laurej se oba chytli za brady a chvilku si je mnuli prsty…. pochvilce se naštěstí shodli: ,,Ne, to ne.”

,,To je dobře.” – Usmála jsem se a zachumlala se do peřin… spát jsem ale pořád nemohla.

,,Zítra udělám o tom našem dnešním filozofování článek.”

,,Jistě bude nádherný a potěší mnoho lidí.” – Řekl Laurej a pohladil mě po vlasech… to mě nějak unavilo, tak jsme opět všichni ztichli a čekali, až usnu, ale ono nějak pořád nic…vrtěla jsem a převalovala každou minutku…. ,,Zatr sakr… to dělá ten měsíc.” – Viki, která se mi uvelebila u hlavy to se mnou měla těžký. Pořád jsem měnila polohy občas až do skoro gymnastických poloh… Viki vždycky nadskočila, uhnula, nebo kousek odletěla a potom se ke mě zase vrátila.

Když už takto uhýbala snad podvacáté, tak už to nevydržela a zabručela: ,,S tebou se nedá spát, ty se pořád vrtíš… a na stolku se mi být nechce, je to tam studený, tvrdý a nejsi tam ty.”

… Po očku jsem na ni koukla. – Viki stála u mého nosu, ručky vbok a čekala, co jí na to řeknu. – Zamyslela jsem se, jak tu Viki dobře uložit, aby mohla u mě spávat a neuhýbala mým spacím kreacím.

Po chvilce mě to trklo: ,,Viki, co kdybych ti vyrobila postýlku?”

Viki nadskočila, otevřela pusu, rozevřela oči dokořán, zamžikala, jen se okolo ní zajiskřilo. ,,Postýlku?” – Pravila dojatě. ,,Fakt postýlku? A z čeho?”

,,Nevím… možná z ptačího hnízda… ale to jentak někde nenajdeš spadené a navíc jsi na malé hnízdo velká… možná z mechu, ale nechce se mi ničit mechové polštářky v lesích… a když uschne, bude píchat… zkusím něco hezkého vymyslet… třeba ti uháčkuju deku a ušiju polštářek… uvidíme, jak se ti co bude líbit. Chtěla bys ode mě Viki postýlku?”

Viki se stydlivě podívala dolů, zaryla trošku nožkou v polštáři a špitla: ,,Chtěla. Moc.”

,,Tak ji máš u mě, Viki.”

,,Hm, to se tu někdo má…” – zavrněl spokojeně Laurej za mými zády…

Když jsem ráno vstávala, uviděla jsem, jak se okolo mě zase hemží hejno bíloduhových jiskřiček, které ale po chviličce zmizely… začala jsem se oblékat, když tu se mi v hlavě objevil obraz nějaké bytosti, která má sedět ve sklenici se sušenou diviznou. (Sbírám bylinky a některé sklenice ještě nemám plné, jiné ano, ale nechávám je všechny otevřené, protože krásně voní. Ve skleničce s diviznou je zatím kvítků jen na dně.)

– Trochu jsem se otřepala a hleděla si svého, ale nějak mi to nedalo a koukla jsem se na sklenice. – A FAKT! – Ve sklenici s diviznou seděl malý, asi dvanácticentimetrový skřítek jak se patří. – Ale opravdu skřítek.. nevypadal jako kluk s křídly, které občas vídám, ale opravdovej skřítek! – Můj první, kterého jsem uviděla! – Je velice štíhlý, má dlouhé nohy a ruce, kulatou hlavu, špičatý malý nosík a hodně velké šedozelené oči. – Křídla nemá, zato na hlavě má zajímavý klobouček.

– Když jsem ho uviděla, spadla mi brada, zarazila jsem se a nevěděla jsem, co na to mám říct, jestli ho mám pozdravit, nebo co… on také reagoval docela zajímavě, asi nečekal, že ho v té divizně objevím. – Zatuhl v pozici, ve které byl (zrovna stál, rukama se držel okraje nádoby a vykukoval z ní ven.).

Oba jsme na sebe ztuhle koukali. I on na mě čučel, jen občas mrknul těma jeho velikánskýma očima. – Byl strašně roztomilej.

Potom se trošku lekl, protože mu došlo, že ho vážně vidím a zalezl zpátky do sklenice.

Nechala jsem ho napokoji, už tak vypadal, že má ze mě zážitek, akorát přemýšlím, kde se u mě vzal. – Až si na mě zvykne, podrobím ho výslechu.

Mezitím den plynul… ale co se nestalo, u cukrárny se dnes kácela mladá lípa. (Chudák strom, takhle ničit zeleň, která je úplně zdravá a už takhle je jí málo.) – Už jsem seděla v autě, ale padl mi zrak na hromádku polínek. – Na samém vrchu byl položený kus uříznutého kmenu stromu… hned mě napadlo: ,,Tohle bude dokonalá postýlka pro Viki!!!” – A za pár minut už se vezl kmen se mnou domů… nechám ho trošku vyschnout a pak promyslím, jak ho upravím… ale ideu už skoro mám 🙂

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek