Objetí fénixe

10.6.2008 v Zážitky 0

V sobotu 7.6. 2008 se moje máma vdávala… dokonce to bylo v Blesku (5krát… nic jsme za to nedostali… teď je máma naštvaná, že nám nic nedali, ale mě spíš naštvalo, že tam napsali lži… nesnáším lháře.)

Sjeli se hosté… měla jsem nádherný šaty… napeklo se koláčů… 4 týdny ode dne, kdy za mnou mamka přišla s tím, že si chce Michala vzít po čtyřech – nebo pěti? – letech uteklo jako voda a velký den byl tu.

Okolnosti okolo vás asi nebudou moc zajímat… a také je zbytečné je sem psát a plést vám s nimi hlavu, když důvod, proč píšu tento článek je jiný, než samotná skutečnost, že se moje máma vdává za podmínek, které jsou pro ostatní lidi nepochopitelné…

… zajímavý pro vás bude okamžik, kdy jsme seřazeni napochodovali do obřadní místnosti, mamka s Michalem se postavili dopředu, ostatní se posadili a začalo se oddávat.

Měla jsem korzet… děsný než si člověk zvykne… ale vypadalo to kouzelně.. 🙂

… po pár minutách oddávání se ve mě něco pohlo. Něco ve mě v tu chvíli u toho vůbec nechtělo být, něco ve mě chtělo utéct, něco ve mě chtělo plakat a křičet, něco ve mě prostě zpanikařilo, protože jsem si uvědomila, že ta svatba je v této situaci pro mě špatné znamení. (detaily vás nebudu zatěžovat) – toho vědomí… toho poznání na poslední chvíli a následné myšlenky potom, byly pro mě něco strašnýho.

Začal se mi z toho asi trochu odkrvovat mozek… koneckonců v korzetu se špatně dýchá a když se člověk takhle náhle rozhodí, je to špatný.

Začala jsem trochu blbnout a snažila se to zastavit… sedět… vklidu… úsměv… tak aspoň neutrální výraz! – tvař se sakra normálně! – nejde to. Nejde mi to… nemůžu se uklidnit… jestli rychle něco neudělám, kdoví co se stane!

Pomyslela jsem na ty, kteří mi stojí vždycky po boku a vždycky mě ze všeho vytáhnou, ať se děje co se děje… a ty jsem zavolala.

,,Pomoc! Pomoc! Zbavte mě toho prosím někdo! Pomoc!”

– Nenechali mě dlouho čekat.

Najednou jsem měla vidění. Úplně jiná realita… třetí oko se otevřelo. Jakobyste měli oči i vzadu. – Za mnou se objevilo světlo. Tak zářivé.. a tak silně žluté… skoro jakoby hořelo! Tak nádherné a teplé světlo!

Najednou se z jeho středu objevila dvě obrovská zářící žlutá křídla a objala mě jako vajíčko. Pak se ze středu světla vynořily dvě obrovské zářící ruce, pevně mě zezadu obejmuly a v hlavě jsem uviděla záblesk zvířete, podobného fénixům z lidských pohádek.

Byl to jen okamžik, ale když jsem se podívala pozorně na ty ruce, byly pokryté peřím! Jakoby zlaté!

– Najednou všechno zmizelo. Už jsem neviděla křídla a ruce zmizely. A já seděla a jen zírala. Pustil mě pocit zoufalosti… pustil mě pocit smutku… jen jsem seděla jako opařená… měla jsem chuť vstát a říct: ,,Hele lidi mě právě objalo něco obrovskýho a zlatýho… krásně to svítilo a vy ste si nikdo ničeho nevšiml! chá chá!” – ale raději jsem byla zticha.

Nějaké fotografie ze svatby:

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek