Oni nespí!

9.11.2008 v Zážitky 19

Dnes je 9.11.2008, píši ještě horký zážitek, doufám, že zaujme, bude se líbit a obohatí 🙂

Už čtyři dny jsem dřepěla doma a šíleně se nudila… čtvrtek pátek za maroda, o výkendu nuda… brácha na mě byl zlej, nechtěl nic… ani si povídat, ani si něco zahrát, ani pustit mě na pc… také byl hrubý, takže dnešní ráno jsem chvilku strávila u okna se slzami v očích…šla bych ven… ale venku je zima a mokro… a tak jsem byla pořád doma, většinou jsem přemýšlela, nebo jen seděla a koukala… dnes v poledne jsem i dvě hodinky zaspala a zdály se mi pěkné sny… ale ty čtyři dny samoty a nudy mě docela ničily, vůbec nic mě nebavilo, jen jsem si moc přála, aby tu byl někdo hodný, kdo by si se mnou třeba povídal… ale ne jemnohmotný… někdo z masa… ale nikdo takový tu nebyl a tak jsem byla sama… čekala jsem jen až bude pondělí, škola… sice je to tam hrozné, ale něco se aspoň děje a své spolužáky mám ráda 🙂

Až mé nudění se protrhla Katka… (Katka je má příbuzná. Je to sestřenice mojí mamky a přijela tento výkend na návštěvu k naší babičce, která bydlí hned za naším barákem přes dvorek…) já k ní žádný extra vztah nechovám, ale velice ráda jsem s ní poseděla v obýváku a povídala si… sice téma nic moc, ale byla jsem ráda, že je tu někdo, kdo mi může chvilku dělat společnost… mamka zrovna v pracovně měřila lidi, takže jsem se jí věnovala…

Pak přišla máti, začala dělat čaj a poslala mě pozavírat po celém baráku okna, že prý zapla topení, tak ať to neutíká ven… souhlasně jsem zabručela, seskočila z opěradla křesla a šla…

Ale jen za mnou zabouchly dveře, ještě jsem ani neudělala pět kroků, najednou slyším, jak na mě mamka nadává…

Slyšela jsem ji velice hlasitě a zřetelně, jakoby jí bylo úplně jedno, že ji slyším… došlo mi to. Poslala mě pryč, aby si na mě měla zase komu postěžovat… Nechala jsem si chladnou hlavu a pokračovala v zavírání oken… ,,Zase to udělala. Zase. Stěžuje si na mě za mými zády klidně i cizím lidem…” …když jsem si chtěla zajít na wc, domem se pořád rozléhalo mamčino spílání.

,,Nic se jí nelíbí! Nad vším ohrnuje nos! Tak co tomu děcku máš dát, když se mu nic nelíbí… minule jsem po ní chtěla, aby umyla zem! Co myslíš, že udělala? Ona…”

– Najednou bouchly dveře a já viděla jen tmavé vlasy… napadlo mě, že přišel asi domů brácha, chtěla jsem ho jít pozdravit, ale najednou se mi v uších ozval Laurej: ,,Aluško, to není vůbec dobrý nápad, běž na ten záchod a buď potichu.”

Nepřemýšlela jsem ani okamžik, zapadla jsem za dveře a ani nedutala…

Ten někdo vlezl do obýváku a přidal se k mamce…

,,To je normální alergie! Ona sleze dolů, dá do dřezu hrnek a talíř a jde a vezme si druhej!… NIC nedělá! Když něco chcem, tak…” – byl to Michal! – Ještě že mě Laurej varoval, Michala bych potkat nechtěla… ani jsem skoro nemohla vykonat potřebu, jak se mi jejich slova zadírala pod kůži…

Když jsem si šla umýt ruce, myslela jsem, že jsem v pohodě, ale když jsem se uviděla v zrcadle, došlo mi, že se dívám strašně zoufale a ustrašeně… to mě dostalo… dívám se pěkně zničeně a ani si to neuvědomuji…

Převlékla jsem si kalhoty, sebrala klíče a utekla z baráku, ani jsem se neohlédla… přeci nebudu poslouchat, jak na mě nadávají…

,,Za mými zády a ještě to, co není pravda… proč o mě lžou? Proč mě nutí s nimi žít, když mě stejně nemají rádi? Jaký to má smysl?”

Bylo mi smutno… narvala jsem si na hlavu sluchátka od KOSS, pustila pěkně Nightwish… jediná hudba, která mi dělá lépe a hodí mě do klidu, byť je to velice působivý gothic metal…

Míjela jsem lidi, na nikoho se nedívala, nezdravila… jediné, co mě zajímalo bylo schovat se. Schovat se před lidma tam, kde mě mají rádi… do lesa.

Cestou jsem ale dumala, jestli už kamarádi dávno nespí… ,,je přeci listopad a většina přírody už šla spát… budou se se mnou vůbec bavit?”

Šla jsem rychle, přes monumentální hudbu jsem slyšela, jak mi v kapse chrastí klíče a naráží do posledního oříšku, který mi zbyl z minulých toulek přírodou… vzala jsem ho, křupla a za pochodu jsem si ho pěkně vychutnala…

Když jsem se blížila ke Křížovému kopci, viděla jsem, jak stromy na něm jsou holé, celý kopec působí tak mrtvě… poslala jsem k nim svoji myšlenku… tak trošku jsem se ohlásila, že pospíchám k nim a dávala jsem dobrý pozor, jestli budou odpovídat…

Reakce byla nádherná…

Vnitřním zrakem jsem uviděla,jak se objevují bíle zářicí bytosti mezi stromy a zvědavě na mě koukají… vyzařovali energii, která mě velice lákala jít k nim, a tak jsem přidala do kroku… bylo mi v této situaci krásně… Oni nespí!

Oni se probudili a očekávají mě! Volají mě k nim… no to je nádherné!

Rychlým krokem jsem se blížila a bylo mi teploučko z radosti, kterou ve mě probudili… najednou jsem ucítila, že i Laurej má ze mě velikou radost…. začal vedle mě tančit a radovat se… viděla jsem, jak svými bosými chodidly jemně našlapuje a jak jeho róba krásně září… – pohled na jeho radost mě povzbudil ještě více a citíla jsem, jak mi dodává odvahu… kuráž… narovnala jsem se a hrdě šla, po očku sledujíc Laureje… moc jsme se oba těšili do malého lesíku…

Přišla jsem až k cestě poseté provlhlým listím, která vedla nahoru, na Křížový kopec…

Opatrně jsem se rozhlédla, jestli je někdo v okolí a nekouká po mě… nic – rychle jsem vyběhla kopeček a zastavila se asi po dvaceti metrech.

Byla jsem ohromená… bylo to jako tenkrát, když bývalo teplo a tady všude na mě koukali moji stromoví kamarádi… koukali na mě i teď, všichni se usmívali a vítali mě… i já se s nimi vítala, každý strom který jsem blízce oběšla, jsem si pořádně prohlédla a ten který mě o to poprosil jsem pohladila, přičuchla k jeho kmeni, někdy políbila a šla dál… mířila jsem na mýtinku, kde stojí jeden strom, který mám na celém tomto kopečku nejraději… šla jsem k němu a věděla jsem, že i on už na mě čeká…

Cítila jsem se krásně… ačkoliv už se stmívalo a bylo veliké šero, nebála jsem se ničeho, protože Oni byli se mnou…

Když jsem se konečně dostala k onomu oblíbenému stromu, měla jsem už ruce celé špinavé, jak jsem sahala na spousty mokrých kmenů…

I tento strom jsem přivítala… položila jsem na něj dlaně, opatrně jsem se rozhlédla, jestli jsme tu všichni skutečně bez lidí a vše jsem mu pomaličku vyprávěla… semtam jsem se zastavila, opět zkontrolovala, jestli někdo neposlouchá a pokračovala… asi dvakrát se mi sevřelo hrdlo a cítila jsem, že se mi zaplavují oči… zastavila jsem své vyprávění, sklopila oči a omluvila se, ale on mě vždy povzbudil a řekl, že chápe, že nemá smysl se omlouvat…

Když jsem mu to vše řekla, bylo mi mnohem lépe… během svého vyprávění jsem cítila, že mě slyší celý Křížový kopec… ačkoliv jsem šeptala do jediného stromu, slyšeli nás všichni, protože vždy když jsem zastavila své vyprávění a rozhlídla se, viděla jsem všechny stromy, jak bytosti v nich a celý lesík jsou tiše a naslouchají… jak všichni rozumí proč jsem tu a proč prožívám to, co se teď děje… cítila jsem, že je to zajímá a se zatajeným dechem čekají, co jim ještě povím… toto zjistění mi dělalo obrovskou radost, když jsem viděla, že nikoho neotravuji… vzbudila jsem celý Křížový kopec ze spánku a jim to nevadí, oni mají naopak velikou radost že jsem přišla a chtějí poslouchat můj příběh… takhle úžasně se ke mě nikdo z pozemských lidí nechová… jen oni.

Bylo mi krásně… dokončila jsem svůj příběh, ustoupila od stromu, do kterého jsem šeptala a stoupla si přímo před celý lesík… rozhlížela jsem se a prohlížela si všechny ty stromy a bytosti, kteří mě celou dobu tak napjatě poslouchali… za zády jsem měla svůj oblíbený strom, čelem ke zbytku lesa… bylo ticho… nikdo nic neříkal…

Ale pak najednou strom, do kterého jsem šeptala řekl, abych zazpívala a celý lesík se zaradoval v blaženém očekávání, protože i oni chtěli, abych zpívala… nevím proč, ale vždycky když příjdu na podobné místo, tak všechny bytosti lesů chtějí slyšet můj zpěv…

,,Zpívat? Ale mě teď zrovna nic nenapadá…”

,,To nevadí Aluško, zpívej prosím, zpívej jakoukoliv melodii…”

Chvilku jsem se odmlčela a začala jsem tiše broukat… cítila jsem, že mě opět všichni napjatě poslouchají a že mají ze mě radost.. a tak jsem si dodala odvahy a zpívala nahlas… najednou nádherné melodie přicházely samy od sebe a sama jsem se divila, jak nádherně zní můj hlas bez rozezpívání…

A tak jsem stála na kopci mezi všemi těmi stromy a zpívala jen pro ně, s láskou a vděčností za jejich úžasný přístup ke mě… bylo nám všem spolu nádherně a během svého zpěvu jsem viděla a cítila, jak radost z upřímného zpěvu člověka, zaplavuje celý les a zjevují se nádherné energie, které napájí mě a každou rostlinku, která se na tomto malém zázraku podílí… nikdo z lidí, jen my… jen pro nás byl tento upřímný koncert…

Také jsem stále dávala pozor, jestli sem nejde nějaký člověk… zpívám pro toho, kdo si to zaslouží a jen když chci, jen když mi to dělá radost… cizím lidem nezpívám…

Ale nikde nikdo, jen jsem sledovala, jak se u nedaleké kapličky semtam zjeví lidská postava… šedivá, průhledná… byli tam nějací duchové, kteří vyzařovali destrukci a nelíbilo se jim to… dokonce se jeden z nich objevil u mě a přímo do obličeje mi nahlas řekl: ,,Přestaň zpívat!” – Ale já zpívala dál… protože tam se mnou byli moji andělé a celý les a těm všem dělal můj zpěv velikou radost… a já nebudu ticho jen proto, že se na mě ošklivě šklebí nějaký duch… pokračovala jsem dál… duch odešel a byl klid… když tu jsem najednou uviděla nějakého chlapa v tmavé (asi modré) velké mikině, jak jde ke mě… byl docela blízko… nechápu, jak se tam mohl objevit, když jsem celou dobu bedlivě střežila okolí, jestli tam nikdo není… toho chlápka bych přeci musela zahlídnout…

Ale jakmile se objevil a já ho spatřila, okamžitě jsem ztichla, rozloučila se myšlenkou se stromem a rychlým, velice rychlým krokem jsem zamířila dolů z kopce zpátky.. to už byla docela tma… najednou ke mě dolehla myšlenka: ,,Počkej Aluško, nemusíš prchat, to není člověk!” – Ale já stejně šla… přeci jsem viděla nějakého chlápka… v tomto lesíku není moc bezpečno po setmění, nechtěla bych potkat nějaké podivné individuum a zadělat si na problémy… a tak jsem se po cestě loučila pohledem s každým míjeným stromem… ale po chvilce jsem se ohlédla: ,,Kde je ten chlápek?!?” – Zastavila jsem se… v nočním tichu se nepohnul ani lísteček a nikde žádný muž nebyl…

(:-*divné, teď jsem slyšela nějaké volání. – asi je tady, když o něm teď píšu…*-:)

Takto jsem se zastavila a ohlížela ještě několikrát, ale záhadný muž tam skutečně nebyl… došlo mi, proč mi les říkal, že není třeba nikam chodit, že to nebyl člověk…

Ten duch, kterému se nelíbil můj zpěv se zhmotnil do podoby živého člověka tak, abych ho nepoznala… a protože věděl, že zpívám jen pro své přátele a ne pro lidi, využil této situace, aby mě z toho lesa vystrnadil… chytrej duch, co?

Takže já viděla ducha, ne člověka… Ale co, kdo to mohl v ten okamžik tušit? 🙂

Takže 1:1 pro mě i pro ducha… příště až tam zase příjdu, tak toho ducha pošlu pryč, takhle mě vyhazovat od mých milovaných stromů… takhle mi přerušit můj zpěv… no, ale nechme to… svůj účel jsem splnila…

Ulevila jsem si od smutku, který mi způsobila zase moje úžasná rodinka, naplnila jsem celý náš malinký Hustopečský lesík krásnou energií a prodchla ho tonem svojí duše… a to se počítá… teď se tam tomu duchovi tolik líbit nebude 🙂

Komentáře

Ikona diskutujiciho Bella 2008-11-10 11:24:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc krásné!:-)

Ikona diskutujiciho Lirka :) 2008-11-10 12:45:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já jen čumim =-O … po mě totiž taky moji milí lesní přátelé CHTĚJÍ ZPĚV!!! =-O :D teda… to nebude "nááhoda" :D … hele, taky cítím, jak se celá moje příroda dává doklidu 🙁 :D a že usínají, ale nebyla jsem si sebou jistá, tak teď jsem ale na sebe hrdáá :D :D !!! Děkuji za KRÁÁSNÝ příběh!!! :-* S láskou Lirka 🙂

Ikona diskutujiciho Alis 2008-11-10 13:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluško, k čemu dlouhé řeči – tvůj příběh je nádherný, až mě to dojalo. I když jsem ho "jen" četla, ta energie co z něj vyzařuje je úžasná! Často na tebe myslíme a mluvíme o tobě. Víme, že to tu nemáš lehké a cítíme s tebou. Ale to, že jsi stále tu, jen ukazuje, jak silná a statečná jsi. Mámě tě moc rádi a přejeme vše dobré do tvých dnů. A+M

Ikona diskutujiciho Lily 2008-11-10 18:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Máš opravdu úžasný blog…moc se mi tu líbí…pořád si čtu ty příběhy…Zavedou mě do jinýho světa…Díky moc..  :)

Ikona diskutujiciho Miška 2008-11-10 20:14:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Pěkný večer Alue, krásný příběh. Je moc fajn, že píšes své zážitky s nehmotným světem. Pomáhá mi to otevírat oči a za to jsem ti moc vděčná. I když je to jakoby jen tvůj zážitek, tak ho prožívám s tebou (snad ti to nebude vadit :-)). Hodně štěstí.

Ikona diskutujiciho Alue 2008-11-10 20:48:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Děkuji všem za příjemné ohlasy… je to krásná změna 🙂

Ikona diskutujiciho Any 2008-11-10 21:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Krásný příběh, krásná energie. Děkuji ti za rozjasnění večera 🙂

Ikona diskutujiciho karantava 2008-11-10 23:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Karolko, tak za tohle Tě miluji. :-) A nejen za to.

Ikona diskutujiciho jila 2008-11-11 11:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc krásné,úžasné!

Ikona diskutujiciho Christi 2008-11-12 00:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jestli je něco, co obzvlášť miluju, pak je to ten nádherný pocit, když se mi rozlévá všechna ta krása v hrudi a pak kolem mě a všude ve mě..A přišlo to zase při čtení tvého zážitku..Tak doufám, že ses v lese cítila stejně skvěle jako já teď! A taky doufám, že už tolik nesmutníš ;-)

Ikona diskutujiciho Alue 2008-11-12 12:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Milá Christi, já smutním jen když mi někdo ublíží, jinak jsem neustále veselá 🙂

Ikona diskutujiciho Genstiade 2008-11-12 23:10:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

víkend :-)

Ikona diskutujiciho Christi 2008-11-13 22:30:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

A tak to je nejlepší ;-) A třeba časem nebudeš smutnit ani když ti někdo ublíží, protože zjistíš, že ten co ti ubližuje za ten smutek nestojí 🙂 tož se měj a směj :-D

Ikona diskutujiciho Trollkona 2008-11-14 14:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

vyprávíš tak pěkně, že mám pocit, jako bych u toho byla 🙂 a podařilo se ti zvednout mi náladu, poslední dobou na mě padá listopadová chmura.. – díky.. a z Michala si nic nedělej 🙂

Ikona diskutujiciho Eridani 2008-11-20 18:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

kráááááásné! :o)

Ikona diskutujiciho Martin 2008-11-21 16:13:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc krasný, Aluško…měj se nebesky hezky…:o)

Ikona diskutujiciho Aida 2010-01-01 14:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Všechny přírodní bytosti mulují zpěv lidské duše. Neexistuje žádný nástroj, který by ten zvuk mohl imitovat 😉

Ikona diskutujiciho Daja 2010-03-11 18:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Překrásně píšeš, jakobych se přenesla na to  místo jako jsi tam byla ty… Musím říct že ti zavidím, krom toho napětí v rodině;) Taky to nemám lehký, ale většinou to je na tom jak to zvládáš psychycky, proto ti závidím, pohohou ti vždy (aspoň) jemnohmotné bytosti;) Řeknu ti, že jsem na tom stejně, ale mám nevýhodu že se tím musím vyrovnat sama.

Ikona diskutujiciho Harmony 2010-06-10 18:02:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahoj Alue, moc krásný příběh. Opravdu se tam jakoby přenesu – do tohoto příběhu. Jedním slovem – nádhera!

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek