Aluška.org: Věděním ke svobodě

Následující text je příspěvek, který mi poslal Martin Havran. Aby jste měli lepší představu co vlastně čtete, jedná se o povídku, která byla stvořena v domácím prostředí okolo půlnoci, za napovídání víly. Sám autor své víle říká Aile.

V textu je jakýsi jemnohmotný zásah elementární bytosti patrný u čtení budete asi muset trošku přemýšlet, ale to není na škodu.

Co mi řekli mravenci…

Na kraji lesa žije malé mraveniště. Má jenom jednu kupku a jenom tři cesty k pařezům v okolí. Žije vedle parkoviště a vedle nové paseky a trochu taky skládky, jak už to u parkovišť bývá. V tom lese žijí ještě další zajímaví tvorové a ne všichni jsou vidět a není to vždy o tom, že jsou k lidem plaší. Někteří jsou jenom cítit v atmosféře místa a mluví v trsech trávy a z kůry stromů. V odrazu duše. Stačí se tiše dívat a myšlenky, tajná poselství o nás, od nich, přicházejí. Tak zvláštní a jiná, jak jiná a zvláštní jsou stvoření, která je sdělují. Je toho víc. Stále na začátku cesty malý chlapec a malá holčička. Stále znovu a znovu, bez konce. Je jedno kolik, na věku nezáleží. Je to jenom číslo. Všechno je to právě dnes. Jeden den v obměnách. Opakující se učení a zapomínání. Vývoj ve spirále, která je jenom součástí jiné větší spirály a ta zase jiné. Život uzavřený sám do sebe. A tam někde, v propletenci spirál jsme i my. Stále hledáme východ anebo vstup, ale dostáváme jenom přestup a chvíli věříme v posun. Myška a kolovrátek. Ptala jsi se, proč pořád další a další zkoušky? Co když je to všechno jinak a nemáme číst zleva doprava a odshora dolů, ale odkudkoliv, protože na tom moc nezáleží? Brát co je důležité a zajímavé, odkudkoli? Platíme draze za úzké vidění světa. V tom lese je spousta stromů, velké i docela maličké. Je tam mech a tráva, větvičky a pavučiny, sluníčko tam hřeje a větřík hladí. Klid duše. Pohlazení a nápověda na cestě. Peklo, nebo ráj. Čas není a budoucnost ovlivňuje minulost. Kdo doopravdy jsme? Kde jsi ty, a kde jsem já. Možná jsme blíž, než si myslíme. Nadosah. Vnímáme se jako střed, možná jím jsme. Možná jsme jenom fragmenty jednoho vědomí, které se ztratilo samo v sobě a už zapomnělo, co je venku. Že je tam krásně, sluníčko tam svítí a mraky plují na velebném nebi. Tráva je vysoká a ve větru šustí. Mravenci běhají po svých cestičkách ve svém malém světě a pachtí se a nikdy se nezastaví, ale jsou šťastní a mají se rádi a radují se ze slunného dne a z tučné housenky a z miminek v podzemí. Mají jeden druhého a jsou spolu a nepotřebují povolení, aby se mohli obejmout. Tak to je. To mi řekli mravenci.

Martin Havran

Další obrázky Lesa a Stromů – ZDE