Připravte se na setkání se svými duchovními průvodci

10.1.2011 v Zážitky 10

Aluška.org - malé logo

Šla jsem přírodou a bylo mi hrozně smutno. Tak moc zle, jak mi bylo ten den, mi nebylo od té doby, co odešla máma.

Rozhodla jsem se, že půjdu za těmi, kteří tu vždy pro mě spolehlivě byli a že ti mi snad pomohou.

Šla jsem přes pole, sníh chroupal pod nohama a do zad svítilo sluníčko. Hladilo mě, jakoby říkalo, abych se netrápila, že se to vyřeší. Bylo opravdu krásné počasí.

Po cestě okolo plotu nějaké zahrádky jakýsi starý pán věšel mokré ložní prádlo. Chvilku jsem jentak koukala, protože právě tento pohled se mi předchozí noc zdál ve snu. Bylo to znamení.

Míjela mě nádherná jabloň, na které seděli kosíci, prošla jsem cestami a dostala se na okraj lesa. Obešla jsem pár stromů, pár jich pohladila.

Zajímavé, že než jsem přišla ke stromům, tekly mi slzy po tváři celou cestu přes hodinu. Jakmile jsem se schovala mezi stromy, pláč přestal a najednou jsem byla tak zvláštně klidná a smířená. Před léty, když jsem měla trápení, objala jsem prostě strom a pěkně nahlas, za breku jsem mu všechno řekla. Většinou mi poradil.

Teď to bylo jiné. Nikdo se mnou nemluvil, protože Dévové v zimě spí, ale cítila jsem, že mě rádi vidí a to mě uklidňovalo. Šla jsem mezi stromy a cítila se, jakobych byla doma. Není to tak, že by mi snad doma nebylo dobře, ale když jdu lesem, mám pocit, že každý centimetr okolo mě je mi povědomý, že mě každý strom zná a já znám jeho.

Šla jsem několik hodin, pomaličku jsem se šourala a z lesíku jsem překonala zorané pole. Nebyla to zrovna cestička pro slečinky jako já. Zmrzlé hrudky hlíny, poseté sněhem se nečekaně chvilkami drolily, takže jsem se šinula rychlostí krok za minutu. To zajíc, kterého jsem po cestě polekala, přeběhl to, co jsem já zdolávala už asi půl hodiny, za deset vteřin. Jak ubohé výkony podává člověk, když je závislý jen na síle svalů.

Když jsem se konečně dostala přes pole, abych se dostala na cestu, kterou znám, postavil se přede mě kopeček. Není to žádný med, zvládat sníh v mých botách. Podrážka moc zářezů nemá, takže jsem ho spíše vyběhla a zbytek vydrápala, než vylezla. Pěkně to kloukalo.

A najednou kde se vzali, tu se vzali, seznámila jsem se sympatickým párem v důchodu, kterému jsem skoro vběhla pod nohy. Nechápu to, že já se vždycky seznámím na takových zvláštních místech. Jiní lidé většinou potkají kamarády ve škole, nebo v hospodě a ještě vrstevníky. Já ne, já musím vždycky mít něco extra.

Jak jsem byla šťastná, že jsem je potkala. Konečně rozptýlení po hodinách mlčení. Už jsem byla na cestě dlouho, ale jak jsme se dali do řeči, najednou mě nohy přestaly bolet.

Je snad ve vzduchu nové přátelství? Nevím. Uvidíme, ale náhoda to nebyla.

Když jsme se na rozcestí loučili, byla jsem šťastná jako blecha a po očku koukala po nebi, jestli se na mě někdo neusměje. Určitě mi je někdo poslal.

To nejhorší bylo sice ještě přede mnou, ale do večera se situace vysvětlila a já si šla lehnout dřív.

Bolela mě hlava, pálily oči, srdce bušilo, ale problém byl překonán. Hlavně v klidu usnout, nechat si všechno uležet v hlavě a v klidu zapomenout.

Ležela jsem na zádech a zhluboka dýchala, abych uvolnila napětí. Myslela jsem na Laureje a v duchu jsem se mu omlouvala, že se na mě musí dívat, když se trápím. Nemám ráda, když mě vidí nespokojenou, protože se tváří smutně.

Musím ale říct, že nehmotné bytosti jsou úžasné eso. Když se k vám na pár hodin nebo dnů svět otočí zády a vám je opravdu zle, víte, že máte za kým jít. Víly a dévové mi možná neuvaří čaj, ale dá se s nimi o mnohém mluvit a dokáží zasáhnout tak, aby se všechno v dobré obrátilo.

Slyšela jsem typický šum, dotek prstů na tváři a najednou někdo zašeptal: ,,Telmo”

Probrala jsem se, koukala okolo sebe, ale nikdo nebyl vidět. Chvilku jsem seděla na posteli, rozhlížela se a čekala, jestli se mnou třeba někdo nechce mluvit… v pokoji byla tma a ticho, nikdo se neozýval.

Lehla jsem si zpátky a nepřemýšlela dál. Určitě na mě někdo šeptal, ale když se neozývá, co se budu namáhat.. já už toho měla pro dnešek dost.

Ležím dál a najednou zase někdo zašeptal: ,,Slyšelas?”

Znovu jsem si sedla na postel  a koukám, nikde nikdo.

Ale protože se mi podobné věci holt občas stávají, usnula jsem a nechala to znovu být.

Druhý den ráno jsem potřebovala vyčíst nějaké údaje ze svých poznámek a hrábla po modrém svazku. Z knihovny najednou vypadla andělská knížka, kterou mi strčil do ruky Laurej před časem, když jsem tápala. (Byl o tom i vtipně laděný článek: Nerozesmívej mě pořád, nebo neusnu!)

,,Buch!”

Bylo to dost slyšet, ale neotočila jsem se, protože bylo potřeba rychle pracovat myšlenku. Když jsem se za pár hodin vrátila zpátky ke knihovně, ležela na zemi ta zvláštní kniha, která se mi plete do cesty pokaždé, když se něco děje.

Chvilku jsem na ni jen tak koukala, jak si tam na té zemi leží, tiše a naléhavě.

,,Vem si mě! Vem si mě! Otevři mě! Otevři mě!” – Kdyby ta knížka uměla mluvit, křičela by na celé kolo.

Když jsem ji vzala do ruky, vzpomněla jsem si, že to určitě bude znamení. Pohladila jsem ji po vazbě a otevřela přesně na místě, ke byla moje záložka z minula.

Byl tam začátek nové kapitoly. Na dvojlistě nic, jenom obrázek anděla, který objímá člověka a nad tím velké písmo: ,,Připravte se na setkání se svými duchovními průvodci”.

Dlouho jsem na tu větu prostě zírala, protože mi bylo jasné, že je to právě ta věc, kterou mi asi chtěl někdo říct.

Četla jsem kousek dál v domnění, že se třeba něco dalšího dozvím mezi řádky, ale žádné poselství tam schované nebylo. To co bylo důležité jsem už viděla.

Sedla jsem si na zem, koukala před sebe a přemýšlela, co měl znamenat ten ,,Telmo”.

Seděla jsem asi deset minut a jenom šrotila v hlavě. Kdyby se na mě někdo díval, asi by si říkal, jestli mi něco není, když nehnutě sedím na zemi a nehýbu se.

Najednou přišla myšlenka, že se mám podívat do písma od Lenky. Tam bylo přece také nějaké jméno.

,,… nezapomeň, máš nás vedle sebe a ty vždy o vše požádej,milujeme tebe,Tadeol a více než duchovní bratr tvůj a je nás mnoho…”

Koukala jsem na tu větu dlouho. Je snad Tadeol a Telmo tatáž bytost? Nikdy jsme spolu ještě nemluvili. Je to snad právě to setkání, které bylo v knize? Přijde ve snu, nebo se zjeví? Co mi asi chce?

Nevím. To ukáže čas.

Siesta

Další víly – ZDE

Komentáře

Ikona diskutujiciho M+M 2011-01-10 08:00:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ahojky Alue,myslim ze to je mnoho nahod na jednou a ja verim ,ze se nahody nedeji.Tak doufam ,ze tvuj clanek bude pokracovat dale.Uz se tesim jak.Preji ti hodne stesti,lasky,pratel a vnitrniho teplicka u srdicka do noveho roku 2011.Jsem rad ,ze jsi a ze mas tyto stranky.Pomahas lidem vice nez jsi myslis.S pozdravem m+m

Ikona diskutujiciho Alibaba 2011-01-10 10:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Prajem všetko dobré do tohto roka! Ach, veru, každý máme nejaké to svoje trápenie.

Ikona diskutujiciho Domácí čajovna 2011-01-10 11:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aluško, je to moc hezký článek, úplně mě pohladil. Mám to trošičku podobně, je-li mi ouvej, občas mě napadne otevřít knihu nebo někam zasurfovat. Je jedno, jeslti je to kniha u postele nebo v knihkupectví, tam se mi to ale stává nejčastěji, takže já chodím pro rady do krámu s knihama… Jedna na mě křičí, já ji otevřu – a VÍM.

Ikona diskutujiciho Verča 2011-01-10 12:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Moc hezký článek. Jo, vnitřní vedení je skvělá věc.

Ikona diskutujiciho Laigo 2011-01-10 14:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Je od Tebe hezké, že nám sem píšeš věci, které se Ti dějí. Čtu od Tebe ze života hrozně moc ráda Tvé články, protože nám tím ukazuješ, co dokáže "obyčejná blonďatá holka" – pro lidi, kteří nevěří. Zdaleka pro mě nejsi "ledajaká holka". Stvoření Lásky a Odvahy :).. Milá Alue, děkuji Ti za všecko..ze srdce moc 🙂

Ikona diskutujiciho Smejko 2011-01-10 15:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

:-)(-:

Ikona diskutujiciho Mark 2011-01-10 21:49:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Budu opakovat již jinak napsané, přesto: Moc pěkný příběh. Zcela vyzněl, jako sametové pohlazení. Díky za něj.

Ikona diskutujiciho Básník 2011-02-13 19:53:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ano, v přírodě mi je také nejlépe. Je to svět plný dobrodružství a  prožitků. Prožitek je to nejlepší co může být, ten je na věky.  S knihami to mám podobné. Často mi leží roky doma a pak přijde tichá výzva, nutkání tu si přečti. A opravdu se prolne svět můj a děj, myšlenka v knize. Na mysli mi vytane tušení dávných časů. To již odněkud znám, co teď s tím vším udělám?

Ikona diskutujiciho Básník 2011-02-13 20:01:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Nemyslím, že je nutné hned všechno vidět. Někdo vyciťuje, jiný slyší, někdo jedná intuitivně. Nicméně svět bytostí je jistě velmi krásný. Říká se, že je-li nouze nejvyšší, je pomoc Boží nejbližší. A pokud vím všechny přírodní bytosti jsou věrnými služebníky stvořitele.

Ikona diskutujiciho Básník 2011-02-13 20:07:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Prosba, to je to pravé co pomáhá a otevírá dveře. Jde jen o to, aby byla čistá a opravdová, pak letí rychlostí blesku. Někdy tak daleko, že trvá než se k nám vrátí s odpovědí, snad i proto, abychom se sami pohnuli. Pomoc mi přichází v různých formách , potkám člověka, přečtu tu správnou knihu nebo jen řádek, je mi vnuknuta myšlenka, nesplní se to co jsem původně chtěl. K někomu přijdou přírodní bytosti. Možností je mnoho  a pro každého je tu něco.

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek