Aluška.org: Věděním ke svobodě

Už odmalička se hrozně ráda rýpu v zemi… jako malá jsem neměla nikdy moc příležitostí, protože babička zabrala celou obrovskou zahradu a do všeho mi kecala… takže jsem svoji vášeň ventilovala tak, že jsem vždycky zasadila krmení pro zvířátka co jsme měli doma a pak jsem se radovala, co to leze z hlíny… sadila jsem hlavně proso, protože jsem měla andulky a slunečnici, kterou jsem vybírala z krmné směsi pro morčátka.

Bohužel ale dům ve kterém jsem vyrostla má velice špatné energie a šlo to vidět… moje pokojové rostlinky byly smutné, povadlé, ale rostly, protože jsem je měla vždycky moc ráda.

Zato sazeničky to moc dlouho nedávaly… vždycky se šílenou rychlostí vytáhly za světlem, potom zežloutly, seschly a umřely. – Tenkrát jsem nevěděla proč to dělají a přičítala jsem to nedostatku světla, ale na světle i bez něj, vždycky udělaly to samé.

Takže jsem vždycky vysadila proso a dala jsem ho sníst morčátkům dřív než mi chcíplo, aby morčátka měla radost… a to měla, hlavně když byla zima, ona jedla pořád seno a najednou jsem jim přinesla malý zelený trávníček… hned to slupli a já jsem se cítila jako královna 🙂

Dnes jsem už ale z toho baráku pryč a žiji v přesném opaku. Spousta světla, žádné záření, žádný stres, žádná spodní voda, vysoce konstruktivní energie.

Mé zvadlé květinky co jsem si přinesla z domu bují jako o závod, ze stropu mi visí lijány plazivých květin a okna i skříně jsou obložené květináčky s veselými rostlinkami, mezi kterými se vyjímá postýlka pro víly, kde každé ráno nějaké načapám, jak v ní odpočívají.

A právě tady roste všechno… najdu semínka, pecky… ihned hážu do vody aby nabraly tekutinu, jak to naklíčí, plácnu to do hlíny a pak nadšeně čekám.

Na podzim jsem šla lesem a protože bylo hodně mokro, našla jsem spousty naklíčených žaludů, které se válely jentak u cesty… říkala jsem si že je to škoda, nechat je všechny jentak na cestě. Na ní by asi těžko vzešly, kor když za chvilku bude zima… a tak jsem se sklonila a intuitivně jsem začala vybírat, které si vezmu domů na svůj malý hokus pokus.

Nakonec jsem si vybrala dva žaludy, ze kterých jsem úplně cítila, jak vyzařují velikou sílu.

Kdybych mohla, posbírala bych jich padesát a všechny bych nacpala do květináčků a na jaře bych je všechny šla sadit.. ale nejsou květináčky a nejsou plochy 🙂

Žaludy jsem si odnesla domů, na pár dní jsem je ještě naložila do vody, abych měla jistotu že jsou pěkně nacuclé, a potom skončily vedle sebe v mokré hlíně.

Když se po třech týdnech nic nestalo, začala jsem se pídit, kde to vázne. – Vzala jsem květináček a prstem jsem začala hledat žaludy. – Když jsem narazila na jeden z nich, vyhrábla jsem ho z hlíny s přesvědčením, že mi asi oba chcípli… ale jakéb ylo mé překvapení, když jsem vytáhla z hlíny žalud, kterému z boku koukaly obrovské a tlusté kořeny?

Rozsvítily se mi očka a najednou jsem cítila, jakoby ten žalud říkal ,,Koukej mě tam rychle vrátit!” – Tak jsem se zastyděla že jsem nedočkavá a rychle jsem ho zase schovala pod hlínu. Ten druhý žalud jsem raději nechala napokoji.

Za týden se v květináčku objevila zelená hlavička, potom druhá a nakonec ještě třetí. Všechny začaly vystrkovat krásně vykrojené lístečky, které byly zezačátku rozkošně světle zelené a průsvitné.

Čekala jsem další týden, co udělá ten druhý žalud, ale on pořád nějak nic. – Tak jsem zase nadrzo rýpla prstem do klíny a vytáhla ten druhý, který byl právě v procesu vystrkování průsvitných kořenů… oddechla jsem si že nechcípl a s přesvědčením žem to prostě bude trvat dýl jsem ho zastrčila zpátky a čekám na něho doteď, zatímco první žalud na mě vykukuje a bují jako o závod 🙂

…..

Nebo na jaře minulého roku jsem zase našla na zemi hromadu černých semínek. Nevěděla jsem co to je, tak jsem jich deset posbírala… dva měsíce ležely ve vodě, když se konečně dvě semínka probudila. Plácla jsem je do hlíny a po čase skutečně dvě hlavičky vykoukly… až na to, že jedno semínko bylo nahnilé a brzy chcíplo, zatímco ta druhá rostlinka si hoví na okně dodnes… semínka jsou samé překvapení. Naložím jich deset, naklíčí mi dvě a přežije jenom jedno 🙂

A proč to tak strašně moc miluji? – Vždycky když strkám naklíčené semínko do hlíny, cítím se jako někdo, do dělá dobrý skutek a snaží se rozšířit život vesmíru o další existenci. A když potom vidím, že moje snaha se povedla a že na mě z hlíny kouká malé zelené miminko, mám takovou radost, že slavím, jakobych měla narozeniny.

Cítím se jako Bůh, který dal něčemu život a teď se raduje, jak to pěkně funguje.

Vždycky je potom celý den slavnostní, jakobych měla narozeniny.

Není to stejné, jako když najdete v lese sazeničku. – Je krásná, to ano, ale nemá s vaší prací nic společného. Sama si někde spadla, sama si naklíčila, sama si roste.

Ale když si něco probudím já a potom to vyroste, cítím se jako rodič co je pyšný na své děti, nebo jako stvořitel, který má radost ze svých výtvorů, nebo jako majitel nějakého zvířátka, které moc miluje.

Takové sazeničky často hladím po lístcích a říkám jim, jak jsem ráda že mi vyrostly, chválím je jak pěkně rostou a cítím, že rostlinky z toho mají radost.

Když mi nějaká vykoukne a pak začne rychle růst, beru květináček a ukazuji ten malý zázrak všem lidem, kteří se okolo mě zrovna nachomýtnou.

Myslím, že kdybych měla svoji vlastní zahradu, kde bych mohla svoji vášeň ze společného tvoření realizovat ve velkém, nikdo by mě asi od zahrádky už neodtrhl a všechny návštěvy bych tahala na procházku po zahrádce a ukazovala bych všechny květinky, kterým se u mě líbí.

Vím, že kdo má rád lidi, ten má rád i zvířata a kdo má rád zvířata, má rád i rostlinky, jedno bez druhého nefunguje. A také vím, že láska k rostlinám, k lidem a ke zvířatům je vysoce konstruktivní a pomáhá proslunit vesmír.

A proto svoji ,,květinovou vášeň” netlumím, naopak ji podporuji a vím, že kdyby vermír měl ústa, smál by se na mě každý den od ucha k uchu.

Další obrázky stromů – ZDE