,,Psycho večer”

10.5.2007 v Zážitky 1

Byl to divnej den. Po cestě ze školy mě málem srazilo auto vyřítíce se zpoza rohu a večer…

Seděla jsem u počítače a pomalu jsem se chystala jít dělat něco jinýho… bylo asi osm hodin. Najednou mi ale praskly nervy. – Narodila jsem se jako takové malé nedochůdče, tak teď jedu v detoxikaci Josefa Jonáše, ale je to na dlouhý lokte a ještě k tomu detoxikační projevy… všechno mě bolí. – Zkuste si představit, že máš pořád něco bolí. Nemine jediná minuta, aby vás někde nepíchlo, neucítili jste jak něco ve vás rupe, jak vás bořád bolí hlava… někdy horečka, někdy srdce, jindy kosti… někdy tamto, tedka tohleto… no hrůza. A člověka to pořád strašně štve. Jakmile ho chviličku něco nebolí, je jako z divokých vajec samou radostí. Pak ho ale zase něco rozbolí a má po štěstí. Už skoro věřím tomu, že mi nikdy nebude dobře, že si to vezmu s sebou do hrobu. A když to pořád v sobě dusíte… když se to pořád snažíte ignorovat, někdy to prostě bouchne a člověk pak propadne strašlivému vzteku, strachu, depresi… A tohle velký BUM mě chytlo nečekaně včera večer.
Měla jsem silné nutkání běžet a křičet. Třeba si i rvát vlasy a brečet. Pár minut jsem to v sobě dusila, co to jde. Ale když jsem vstava od počítače, tak jsem prostě nedokázala být v klidu. Nazula jsem kožené okopané botky a vystřelila od baráku směrem k větrolamu. Chvilku běžím,

pak mnou najednou projela vlna vzteku a bolesti a já přidala do běhu, co to jen dalo. Vítr mi kolem uší jen svištěl a já si užívala té symboliky: ,,utíkám před svým problémem” – ale, neventilovala jsem se dlouho… během chviličky mě zastavila strašná bolest srdce, plic, břicha a do hlavy mi vystřelovala ostrá bolest, jako by mě do ní něco zabodávalo hřebíky. A tak jsem jen šla a zhluboka dýchala. Při každém výdechu se mi strašně zatlo břicho a plíce vydechly úplně do mrtě. Jakobych se ze sebe tímto snažila dostat to psycho, který mnou cloumalo.
Nohy jsem měla jako ze železa a ta bolest a ten vztek… a jaká mi byla zima… ale vlastně mi to bylo jedno. Teď jsem se snažila co nejrychleji dostat ke svému stromu úplně vzadu na kopci, který sídlil ve větrolamu. Měla jsem v plánu se u něj uklidnit jako vždycky a kdyžtak si s ním i popovídat.

Zajímavé je, že když jsem byla asi v půli cesty, koukla jsem na svoje ruce – byly ÚPLNĚ zelené! Strašně mě to polekalo. A když jsem se podívala na svoje lýtka – abych zjistila, jestli jenom nemám haluze – a ty měly barvu úplně normální, byla jsem absolutně zmatená a doteďka nevím, jak se to mohlo stát.

Byla jsem už jen asi 50 metrů od svého cíle, když jsem najednou ucítila, že mám v sobě maličko nové energie. Zároveň mě ale ještě víc pohltilo to moje strašný psycho a já jsem zase chviličku běžela co to dalo. Pak ale – lup – do čtvrté čakry mi něco vlítlo, srdce udělálo ,,ÁÁÁ!” a už jsem zase měla co dělat, abych se udržela na nohou. A v duši mi zazněl hlas andílka: ,,Kájo.. co to děláš.. 🙁 chápu tě, ale zkus trošinku ubrat, ubližuješ si…” a tak jsem ke stromu šla krokem s tím, že ho radši poslechnu. Když jsem uviděla tvůj milovaný stromeček, hned jsem se s ním přivítala. – Jen slovně ,,Ahoj Rendo” – protože mě přestaly nohy nést. A já mu padla ke kořenům a dala hlavu do dlaní. Už v tu chvíli jsem se ale cítila nesvá. Cítila jsem něco negativního a to mi nahánělo strach. Když jsem taky chvilku měla hlavu v dlaních, viděla jsem, jak se kolem mě stahuje černota. A když jsem se rozhlídla, – nic.

Vítr fičel.. slunce zapadalo… nikde nikdo.. jenom já, andílci a tento les. To se mi to brečelo. Rozhodně lepší, než doma, kde riskuju že mi do pokoje vpadne rodinný příslušník.
Jeho kůra mě najednou začala příjemně hřát do zad. A jakobych se propadala do jeho kmene. Jakobych byla pěkně v nějakém výklenku… trošku mě z toho polívalo horko. Pak jsem ucítila, že ho mám obejmout. – doteďka nevím, kdo mi to poradil. Jestli Rendo, Vnitřní hlas, Andělé… nebo někdo jiný…

Každopádně… otočila jsem se, stoupla si a pořádně svůj stromeček objala. Cítila jsem, jak do mě proudí trošinka jeho energie.

Nemohla jsem se v tu chvíli pořádně hýbat. Jakobych byla přilepená. Přitiskla jsem obličej na jeho kmen a otočila hlavu doleva. Nechala jsem se konejšit jeho energií. Bylo mi teploučko okolo čtvrté čakry a koukala jsem na ostatní stromy.

To ale zdaleka nestačilo na můj smutek. Bylo mi strašně. Pořád jsem měla nutkání to ze sebe dostávat. Cítila jsem, jak jsem v tu chvíli strašně zranitelná a jakoby kolem mě byli moji andílci a chránili mě. Ale necítila jsem je úplně. Byla jsem v žalostné křeči. A objímal mě hrozný strach. V tu chvíli jsem nechtěla uvěřit svému instinktu, který říkal, že je tu něco zlýho.

Pak ale se stalo to, proč hlavně tohle všechno píšu. Za mnou někdo stál. Byl celý v černém, ale před střed trupu měl bílý pruh. Viděla jsem ho jen koutkem oka. Přece jsem byla namáčknutá na stromě. Chvíli jsem na něj jen tak koukala. Říkala jsem si: ,,Kdo to je? Co tu dělá? Co mi chce? Není to úchylák? Proč jsem ho neslyšela přicházet? A proč sakra nemluví?” a můj strach byl pořád větší, čím blíž byl u mě. Ale já se pořád nemohla otočit! Pak se zastavil a koukal na mě.
V tu ránu už to šlo. Rychle jsem se otočila s otázkou co tu dělá a kdyby náhodou, nachystaná vymáčknout ze sebe poslední kapky síly na sebeobranu. ALE NIKDO TAM NEBYL!
Okamžitě jsem se namáčkla na Rendouův kmen a s hrůzou v očích civěla před sebe. Byl to démon!
Ucítila jsem aspoň malé vysvětlení andílků. Ucítil, že jsem slabá a šel to zkusit. Ale nevyšlo mu to. Jindy si tyhle potvory dovolí jít ke mě na několik metrů – a to se mi dokonce ani nezjevují, jen je cítím. Ale teď byl tak blízko jen proto, že jsem měla depku, všechno mě bolelo a neměla jsem sílu se nějak vzepřít. Byla jsem vlastně odkázaná na svoji ochranu. A ta, je skvělá, takže temná postava měla smůlu.

Ale strach mě nepustil. Toho černýho cosi jsem už neviděla. Ale byl tam pořád. Ale náhoda tomu tak dala, byla jsem ASI zrovna trochu otevřená jemnohmotným bytostem… prostě:

Zničehonic ze stromu napravo ode mě vykoukla stará, světle zelená tvář a čuměla na mě. Rychle jsem se na to podívala, ale pochopitelně to zmizelo!

Měla jsem dost. Depka, teď do toho ty bytosti tu do mě valily… cítila jsem, jak ze mě pomalu odchází všechna moje psychická síla. Něco zrzavýho mi obrovskou rychlostí přeběhlo pod nohama… sem tam jsem zahlídla podivný stín… Byla jsem – jak lidé často tak rádi říkají – ,,na dně”. V tu chvíli ale nastoupili andílci a poradili mi, co dělat. Dostala jsem pokyn, ať zmobilizuju aspoň krapítek svých sil a soustředím se. Potřebovala jsem se s andílky blíže spojit, protože jsem potřebovala jejich pomoc. Chtěla jsem jít domů. Ale strach, povinost a slabost mě nepustili.
Cítila jsem, jak stojí všichni mí andílci kolem mě a snaží se mi pomoct. Představila jsem si to světlo, které se kolem mě vznáší a chrání mě, jak se najednou zvětšilo do obrovských rozměrů, takže jsem byla ve světelné bublině, ve které byli jen andílci a já. Všechno negativní bylo tam. Venku. A do mojí ochrany se vešla i velká část lesíku, včetně mého stromu.

A cítila jsem se líp. Do mojí hlavy přicházely utěšující myšlenky andílků, do mých zad začala znovu proudit energie z mého oblíbeného stromu, na kterém jsem byla pořád ještě nalepená a moje světelná koule se začala pomalu zmenšovat na normální velikost.
Moje psychická křeč povolila a já se mohla znova normálně nadechnout. Přítomnost zlých bytostí jsem cítila pořád. Ale v hlavě se mi přehrávaly fráze mých andílků a cítila jsem tu obrovskou sílu, která mě v tu chvíli chránila. Teď už jsem se nebála, že mě něco ohrožuje. Byla jsem v úplné moci andělů. ,,Jdi Aluenko, neboj se, držíme tě.” řekli mi. A já konečně vyšla pomalými maličkými krůčky z lesíku. Cítila jsem, jak je okolo mě hustej vzduch, kterej mě drží na nohách.
To, co mi umožňovalo chodit, nebyla moje síla. Bylo to něco vyššího. Veškerá moje energie byla přece pryč. V háji. Vyčerpaná. Byla jsem tak strašně slaboučká. A našlapovala jsem tak pomalu a opatrně… když jsem trochu zakopla, zvduch kolem mě zhoustl a udržel mě. V hlavě se mi pořád zjevovala představa, jak mě Laurej a Kerien podpírají z boku, jindy mě zas drží za ruce a Mílio jak podporuje mou chůzi. Osvěcoval každý můj krok a nenechal mě. Cítila jsem jejich lásku. Pořád mě podporovali a pomalu mě vedli domů. I se zavřenýma očima bych tam došla. Jakoby to nebyly moje nohy. Když jsme ale vyšli z lesíku, to temné stvoření nás sledovalo. Jakoby číhalo. Čekalo asi na svou příležitost nebo co. Ale to měl smůlu. Protože jsem se najednou zastavila a přenesla se v duchu do svojí meditační zahrady. Pozvala jsem si toho černýho cosi do ní. A když přišel, bafli na něj andílci a celýho ho rozpustili ve světle. Až z něj nic nezbylo. Pak jsme zase v klidu pokračovali v návratu domů a nic nás nesledovalo.
Když se nad tím celým zamyslím, už bych se nechtěla vrátit v čase a prožít to celý znovu. Ale uznávám, že ve mě tohle všechno ještě víc podpořilo mou důvěru v andílky.

A na závěr bych se vám chtěla pochlubit, co jsem namalovala v hodině Čj:

Prasátko pro štěstí… roztomilé ne? 🙂

Komentáře

Ikona diskutujiciho Stalin 2007-05-11 10:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

No husteee ty bys mela bejt spisovatelka ;-) :D

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek