Aluška.org: Věděním ke svobodě

Bylo ráno, sluníčko svítilo do oken a já zrovna rozlepila oči. – Zblbnutě jsem natáhla ruku a začala hledat iPod, abych se podívala, kolik je hodin, ale najednou mi padla pod ruku kniha o Fyziognomice, ve které jsem měla založené zrcátko. – Nějak jsem ji blbě uchopila a najednou *KŘÁP!* – Zrcátko bylo na padrť.

V tu ránu se moje rozespalost vytratila. – Vykoukla jsem z postele pod sebe, kde na podlaze ležely střepy a první věc co mě napadla bylo: ,,Sedm let smůly.”

Rychle jsem vstala, naházela střepy do sklenice a šla jsem si pro vysavač, aby se mi nějaký malinký střípek ještě nezaryl do nohy. – Už jsem se o sklo párkrát pořezala, je to vážně super, ale zažít znova to nechci.

Ňuf který slyšel ránu se hned zvědavě ptal, co to bylo. ,,Ááále.. rozbila jsem si zrcátko.” Prohodila jsem, ale Ňuf jen kvíkl: ,,COŽE?!?”

– Na to jsem dělala, že neslyším. – První věc co mě zajímala bylo vysát ty střepy a navíc mě jeho rozrušení nějak nedocvaklo. – Nepamatuji si, že bych rozbila někdy jindy zrcadlo a nebyla jsem si jistá, jestli jsou ty pověry co se okolo toho tradují pravdivé. – A i kdyby byly, co já s tím nadělám? Nejsem Pánbůh, ani Krakonoš a kouzla fakt nedělám.

Když byly střepy separovány ve sklenici a zbytek skončil ve vysavači, došel za mnou Ňuf a jaksi mi vysvětlil, co jsem to za strašné jelito, že klidně nechám z knížce zrcátko, tak nebezpečný předmět, že o zrcadlech píšu a já ho klidně rozbiju. – Ano, i mistr tesař se někdy utne, ale kdybych ho v té knížce nepotřebovala, tak ho tam nemám. – A jak mi teď chybí, druhý už jaksi nevlastním.

Ňuf mi vysvětlil, že pověra o sedmi letech smůly za rozbité zrcadlo je pravdivá, čímž mi v podstatě docvaklo, proč se mi ta věta hned vnukla do hlavy, když jsem se ráno podívala na střepy. – Asi vnitřní vedení.

On naštěstí coby starší a moudrý člověk věděl co s tím, takže jsme se domluvili o společné cestě, abychom se toho prokletí zbavili.

Naházela jsem na sebe nějaké hadry a šla si zkrotit rozcuch k zrcadlu, když najednou se okolo mě objevily bílé jiskřičky.

Rozhlížela jsem se, poletovaly všude okolo mě. Vypadaly jako malinká bílá světýlka, která se pohybují ve shluku, zhruba jako když se rojí komáři. – Dosatal jsem šílenou radost, že vidím svoje ochranné energie a začala jsem poskakovat a nadšeně kvílet: ,,Já je vidím! Já vidím jiskřičky! Tady hele! Taky všude okolo! A tady!” – Mohla jsem si mrkat a koukat kam jsem chtěla, jiskřičky jsem viděla asi minutu a potom se pomaličku ztratily.

Z vedlejšího pokoje se ozval Ňuf: ,,Když je vidíš, tak ti dávají najevo, že je potřebuješ. To není dobré znamení.”

To už mě moje nadšení pustilo a došlo mi to. – ,,Sakra. – Asi mě varují skrz to rozflákané zrcátko.”

Začal jsem se cítit nervozně…

Přesto jsme s Ňufem ještě ten den odpoledne nasedli do auta a vydali se na cestu, abychom kletbu z rozbitého zrcátka ze mě sundali.

Po cestě jsem se dověděla zajímavé věci, které parádně seděly do všeho… Jednou jsem o zrcadlech sepsala zajímavý článek, který si mimochodem můžete přečíst TADY.

Krom toho co je tam napsané se teď máte možnost dovědět něco nového, co mi nedošlo a co jsem do toho článku nenapsala.

Jelikož jsou zrcadla brány do jiných dimenzí, používají je různé bytosti jako portály, přes které se přemisťují. – Světlá strana tohle nedělá, zrcadla proto používají pouze temné síly. – Ne že by zrcadlo samo o sobě bylo špatné, ale je to nástroj temných sil, proto je nutné se zrcadly opatrně.

To je jeden z důchodů, proč se zrcadla nemají dávát do ložnic, hlavně na ně nesmíte z postele vidět, protože potom vás tyto temné bytosti otravují.

Důvod proč máte za rozbité zrcadlo sedm let smůly je založen na velice jednoduchém principu:

Vemte si zrcadlo jako portál, přes který cestují temné síly. – Když zrcadlo rozbijete, tento portál zničíte a uzavřete tak temným silám jednu cestu, kterou již nemůžou používat. – Proto pokud máte doma hodně temných bytostí, stačí odnést pryč všechna zrcadla.

Když temným silám uděláte cokoliv co se jim hodně nelíbí, platíte za to často velikou cenu. – To není slovní obrat, já to zažila na vlastní kůži. – Za rozbití zrcadla vám temné síly škodí 7 let, přesvědčilo se o tom již mnoho lidí.

Naštěstí existuje způsob, jak to ze sebe sundat. – A to byl právě důvod, proč jsme se s Ňufem vydali na cestu. Než jsme se dostali na místo, asi pětkrát mě Ňuf neustále opakoval, co musím udělat, abych na něco nezapomněla a abych to nezdupala.

Přivezl mě k veliké řece (potok by nestačil) a vypustil mě z auta s mojí sklenicí plnou střepů. – Vyšla jsem na most přesně doprostřed řeky a opřela jsem se o zábradlí. Důležité bylo, aby voda tekla směrem proti mému obličeji a vzdalovala se od mých zad.

Byla jsem strašně nervozní a nebyl čas ani pozorovat labutě, které byly opravdu nádherné.

Znovu jsem si v duchu přehrála co dělat. Počkala jsem, abych byla na mostě sama. – Vzala jsem střepy do pravé ruky a zavřela oči. – V tuto chvíli bylo nutné říci tu správnou prosbu, takže jsem se musela soustředit:

,,Drahá Konstruktivní Sílo Vesmíru, prosím Tě, aby jsi mě zbavila všech nepříjemných událostí, které by se mohly odehrát nyní i v daleké budoucnosti ve spojitosti s tímto rozbitým zrcadlem. Děkuji Ti.”

Řekla jsem to pro jistotu dvakrát a potom jsem rychle hodila střepy za sebe. – Zaryla jsem pohled na beton mostu. – Člověk se totiž po odhození střepů nesmí podívat na tu půlku řeky, kam střepy hodil, jinak se to neodruší.

Na most zrovna vcházeli lidé, ale protože neviděli co tam házím, soudili z výrazu mého ustaraného obličeje a nervozní chůze, kdovíco…. nikdo na mě neměl řeči, takže jsem se rychle odpařila.

Když jsme se vzdalovali od řeky, cítila jsem, jak mi padá kámen ze srdce… druhý den jsem potkala ještě jednu malou jiskřičku, ale smůla byla díkybohu zažehnána.

…. Musím si jít koupit nové zrcátko… ale nějaké rámované nejlíp zalité v plastu, abych ho příště tak jednoduše nekřápla, mě už se povedlo i rozflákat hodně skleniček a štamprlí 🙂

Další obrázky Přírody – ZDE