Aluška.org: Věděním ke svobodě

,,Slečno a to se nebojíte takhle sama v lese?“

Položil vám někdy někdo obdobnou otázku? Mě už ano a můžu vám říct, že jsem po ní měla pocit, jako bych mluvila s mimozemšťanem z jiné planety.

Je to asi tak stejně blbá myšlenka, jakože slunce je potvora, která vyzařuje fuj fuj rakovinotvorné záření a musíme se před ním chránit. – Přitom uvažujte: Slunce nás stvořilo, všechno co jíme, nebo co máme okolo sebe, je ze slunce. Všechno je materializované světlo. – Jakže? Slunce, které mě stvořilo a které mě živí, že by mělo být nebezpečné? – To je ale blbost. (Mimochodem připomínám ,,Všeho moc škodí“, moc lásky škodí, moc pití škodí, moc přátel škodí, moc peněz škodí… škodí i přehnané slunce – úpal, úžeh, spálení, ale když člověk není blbec a zná míru, čeho by se měl bát?)

Stejně to mám s lesem.

Vypadnu od lidí, zajdu nebo zajedu do hlubokých lesů, tam na mýtině zalezu mezi stromy, vrátím se za pár hodin, nabitá energií, prozářené modré oči, úsměv od ucha k uchu a v puse a v kapsách všechno možné, co jsem kde našla a co jsem si vzala s sebou.

V lese se cítím bezpečně a milovaně, vždyť je to prostředí, které nás tu všechny živí a léčí. Teď vládne červen, venku je krásně a v lesích je spousta jídla, dobré vody a krásných zvířat, spousta rostlin, bylinek a zajímavého hmyzu.

Potoky jsou nejkrásnější atrakce, neznám nic lepšího, než když se jdete rituálně smáčet do potoka a brouzdáte v jeho korytě… studená voda z vás odnese všechno, co vás tíží. Zapomenete. – Jiná dimenze, jiná forma bytí, myšlenky jdou nahoru.

Koryto potoka zajede pod tunel a vy jdete ve tmě, pod nohama kamení a studená voda… páni, to je ale vzrušení! A tunelem se ozývá veselý smích.

V potoce pobíhají breberky, schovávají se pod kameny a vy je tam můžete zlobit, lechtat, chytat, můžete jim převracet kamínky a smát se, jak zase rychle utíkají za jinou skrýší.

Tuhle slimák, tady šnek, žabky, pulci, co může být lepšího?

A co se budete obouvat? Běžte lesem dál bosky, trocha jehličí a smůly vám udělá jen dobře.

Stromy v lese, každý z nich je jako náruč. Každý má duši, své bytí, moudrost a svoji dobrou bytost.

Uvědomujete si, že když jdete po lese, kolik různých forem života a nehmotných bytostí je tam s vámi? A kdo z nich by vám co měl dělat? Lesní bytosti jsou jen dobré, všechny jsou milující a když se s některými osobně seznámíte, pohovoříte si, projevíte snahu porozumět a přátelit se, najednou vás má rád celý les široko daleko okolo vás a vy se prostě nemůžete cítit špatně, nebo se bát. – Čeho?

Les mě schovává a hýčká, najdu tam jen to nejlepší. Na skále si zdřímnu, v potoce se zchladím, bylinek a plodů se najím… s hmyzem se zasměju, se stromy se obejmu. – Chybí mi snad něco?

Když je příjemné počasí, tak nic… a když je vám těžko u srdce a jdete do přírody za pomocí, bude vám tam dobře, i když je zima a prší.

V lese se není čeho bát a přitom to lidé mají naopak. Doma že se cítí bezpečněji než venku v lese? Jak je to vtipné. Copak člověk je tvor, který žije v symbióze se čtyřmi stěnami? – Váš dům vám dává jídlo, vodu, energii, léčbu a zábavu? – Dům je jen takový, jaký si ho uděláte. Jídlo a vodu si tam musíte donést, příjemnou atmosféru si tam musíme vytvořit, aby se vám tam líbilo, musíte ho uklízet.

V lese?

Tam je tohle všechno zdarma a ať už hodíte jakýkoliv kámen nebo klacek kterýmkoliv směrem se vám zlíbí, nikdo po vás nechce, abyste ho uklízeli, protože bude krásný kdekoliv, kam ho zahodíte.

V tom je kouzlo lesa.

A když máte zájem o bylinky a broučky, jucháte na každém rohu. ,,Jé, zlatohlávek, toho jsem už dlouho neviděl! – Tý vado, vraní oko čtyřlisté a kolik jich tu je!“

Já se rozhodně sama v lese nebojím ani trošku, zato se bojím sama ve městě, taky po setmění, protože tam je spousta nebezpečných tvorů.

Když se zamyslím nad tím, kdo mi v životě co udělal nejhoršího, vždycky to byli lidé. A bohužel právě tací, kteří by měli být člověku naopak nejblíž… po přízni řízni, ale i zklamaná přátelství a zlomené lásky.

Když jsem byla malá, neměla jsem k dispozici les, chodila jsem do polí a do sadů. – Nikdy mi tam nikdo nic neudělal, ani mě nikdo neobtěžoval, vlastně jsem na těch místech skoro nikdy druhého člověka nepotkala… a že jsem tam byla sakra dlouho, klidně celý den, do noci, jenom abych mohla být sama v přírodě, kde se cítím dobře.

Do dneška vzpomínám, jak jsem před lety, v době, kdy bylo opravdu zle, spala na louce ve velkém hnízdě, které jsem si tam udělala ze sena, které tam někdo nechal sušit. To bylo úžasné.

Po návratu mezi lidi spokojenost spadla, dneska už to tak ale není… cítím se dobře i mezi lidmi, ale to jen proto, že si umím společníky přitáhnout a správně vybrat.

Teď chodím do lesů a je to úžasné, mnohem lepší než kultivovaně sázené stromy do řádků. V lese je veselo a pestro. V sadu najdete jen v jednu dobu jeden druh ovoce, když se přilepší, tak planě špendlíky, ale v lese je obrovský mix všeho a ještě hodně navíc… jsou tam hlavně ty potoky a prameny, nádherná místa!

A čím déle tam jsem, tím méně se mě bojí zvířata. Stačí půlhodinka a člověk jakoby víc splyne. Ještěrka mě vidí na několik metrů, ale neuteče, nechá mě, abych přišla, sklonila se a natáhla k ní ruku. Pulci ve vodě přestanou utíkat, můžu nad nimi stát a sledovat zblízka jejich skvrnky na zádech a rašící nožičky… žabky mi nevyskakují z dlaně. Jakobych byla jedním s jejich vědomím, jakoby věděli kdo jsem a proč tam jsem.

To jsou jedny z nejkránějších chvílí v mém životě, být v jednotě s někým druhým.

Možná se jiní lidé bojí být sami v divočině jen proto, že nejsou na něco takového zvyklí.

Ale není to smutné, nebýt zvyklý na něco, co tvoří základ mojí bytosti, základ mého zdraví?

Onehdá jsem byla svědkem toho, jak si nejmenovaný člověk na nejmenovaném místě za nejmenovaných okolností přede mnou spletl fretku s krtkem a když jsem mu to vysvětlila, po dvaceti minutách z něho vypadlo, že stejně nevěří, že v té kleci je bílá fretka… pardon přátelé, ale kde to žijeme, když už ani nevíme, jak vypadá krtek a že se nepěstuje v kleci jako domácí mazel, ale žije podzemí? … Jak barbarské.

Připadala jsem si vedle něj jako úplný debil a to přitom nejsem ta, co označila bílou fretku za krtka.

Stejně tak si připadám jako debil, když mi někdo začne vykládat, jak se musí před procházkou namazat UV máčkou nejvyššího faktoru, aby na něho nelezlo slunko, nebo že se bojí sám v lese.

Čím déle tady na tom světě jsem, tím víc sleduji, že lidé hloupnou. Pořád se říká, jak nové generace předčí tu starou, jak jsme chytřejší, vyspělejší, jak jde všechno dopředu… mladí se dívají na své rodiče a prarodiče jako na vykopávky, když nechápou, co to je ,,zmáčkni eskejp“.

A přitom je to naopak, my tu degenerujeme. Fretky považujeme za krtky, v lese se bojíme, před slunkem se chráníme a co jde jako dopředu? – Zdravotnictví? To, kde se za peníze zdravým holkám řežou prsa a páni doktoři mastí kapsu, nebo snad potravinářský průmysl, kde se dávají do jídla jedy a když řeknete, že si Sprite nedáte, protože je v tom aspartam, tak na vás ostatní čučí jako na marťana? To je jako pokrok dopředu, když lidé něco jedí, něco pijí a vůbec neví, co to je a CO V TOM JE?

Naši prarodiče možná neumí zmáčknout eskejp, ale vyrostli alespoň na normální stravě a nepodlehli takové degeneraci, aby nepoznali krtka.

Tento článek mi tak trochu připomíná mé předešlé zamyšlení o zvířatech. (viz ,,Nech koníčka„) Souvisí s tématem. Stejně tak jako se odcizujeme přírodě, odcizujeme se zvířatům a pak i sami sobě.

Choďte přátelé do lesa, nebojte se tam, choďte bosky a nepleťte si krtky s fretkama, pomůžete zastavit naši kolektivní degeneraci 🙂

Kam dál:

• Další obrazy umělce Davida Delamare – ZDE

• Otevřít rubriku ,,Zamyšlení“

• Navštivte CHAT

• Máte rádi stránky Aluška.org? Doporučte je svým známým: https://aluska.org/