Zašla jsem si do lesa vyčistit hlavu. Cítím, že život moderního člověka je strašně rychlý, uspěchaný.
Pořád se něco děje, pořád někde lítáme, pořád něco řešíme, všechno spěchá a my taky… Mám vlastně ráda shon. Ráda pořád něco dělám, v podstatě neznám nudu. I když to někdy vypadá, že zrovna nic nedělám, opak je pravdou. Ale když je toho shonu moc, někdy má člověk pocit, že by se měl na chvilku zbrzdit a vrátit se.
Kam? – Do lesa… V lese cítím, že jsem nejvíc sama sebou. Nejvíc se přiblížím ke své vlastní opravdové podstatě a ten pocit mi dává sílu. Uklidňuje mě, těší, inspiruje, naplňuje… Když jsem sama, cítím se tak také, ale v přírodě je to něco mnohem lepšího, silnějšího.
Šla jsem mezi stromy a říkala si ,,Hrome hrome, s Laurejem si povídám každý večer. Pořád, pořád, pořád. Když mě večer nepohladí, tak já už ani neusnu… ale co Víly? Les?“
Už mi chyběly víly v lese. Jejich slova, energie, moudrost, dotek. Stýskalo se mi po lese.
Po cestě jsem si hodně kladla otázky: Kdy naposledy jsem šla lesem úplně sama, bezcílně? Kdy naposledy jsem se svěřila stromům a jenom tak bloumala? Nechala čas prostě téct, práci stát, lidi být někde daleko a nezajímat se? – Už je to dlouho, protože pořád jsem někde s někým. A když jsem s někým, tak jsem zaměřená na něho a tyhle jemné věci jsou odsunuté stranou. Jdu lesem, ale vidím ho jinýma očima. Doopravdy ožije, až když jsem sama… Možná proto, že já jsem jiná, když nejsem sama? – Možná… Nevím.
Vyšla jsem si sama, abych měla klid. ,,Na oko“ jsem ,,jakože“ šla sbírat houby, ale stejně tam žádné nerostou… Šla jsem ve skutečnosti za vílami.
Po asi půlhodince cesty jsem si vybrala pár stromů. Měla jsem z lesa jiný pocit, protože poté co jsem v něm delší dobu nebyla úplně sama, jsem se cítila víc jako návštěva než jako člen rodiny, jestli víte, co tím chci říct. – Ten pocit mi vadil. Dřív jsem stíhala spojovat osamělé procházky s doprovodem, ale teď jak se smrsklo na doprovod, se ve mě ozývaly ty staré dobré pudy. – Vrátit se do lesa osamotě. Nechat v něm kus sebe sama, splynout, stát se jedním.
Obešla jsem pár stromů, až jsem nakonec zůstala sedět pod jedním bukem. Buky jsou moc fajn, mají jemnou kůru, která se dobře hladí, objímá a netlačí do zad.
Chvíli jsem tak seděla, koukala před sebe a užívala si tu chvíli. Kdy je člověk konečně sám, vůbec nikdo neví kde je a může si dělat a myslet co chce… Přesto jsem tu chvilku využila k něčemu, co jsem chtěla udělat celý den. – Omluvila jsem se, protože jsem to tak zkrátka cítila. Vím, že oni po mě nic povinně nechtějí a že nic nemusím, natož je pravidelně navštěvovat jako nějakou babičku, jsou to přece víly, stromy… Oni vidí svět jinak, ale přesto… Cítila jsem, že mi v tomto rozumí a bylo mi pak mnohem lépe.
Zaměřila jsem se na borovici před sebou. Říkala jsem si, že nejlepší způsob, jak se zbavit pocitu že jsem návštěva, je opět splynout. Otevřela jsem si zeshora kanál energie a nabrala ji do rukou. Musela jsem se u toho smát, když jsem si vzpomněla, jak jsem tenhle postup ,,objevila“ metodou pokus-omyl, když jsem byla malá a pak to za pár let nadšeně dala sem na stránky. – A jak dobře to dodneška slouží, že? 🙂
Poslala jsem energii stromu před sebou a přesně jak jsem čekala, vzápětí mi ji vrátil. Bylo to zajímavé, protože evidentně věděl, proč to dělám. Aby taky ne, vždyť mě měl celou dobu před sebou, když jsem se omlouvala. Musel to slyšet… První mi poslal energii zpět jako kouli, vypadala stejně jako to, co jsem mu poslala jako první.
Potom mi začalo úplně mrazit v zádech, protože se nám propojily energie. Z horní části kmenu pak šla v hodně silném proudu ke mně do hrudi a z mé šišinky zase zpět do stromu. – Potom se konečně všechna příroda rozsvítila a já měla obrovskou radost, že se to povedlo.
Viděla jsem několik vyšších, sytě zelených postav, které odkudsi přišly a obklopily mě. Nepovídali jsme si, ale měla jsem radost, že se na mě přišli podívat. Koukala jsem před sebe a užívala si tu nádheru.
Totiž když člověk zažije spojení, všechno začne hodně svítit. Mysl se povznese a bývají to ty chvíle, kdy jste opravdu mimo tento svět, že i kdyby někdo právě prošel metr od vás, tak vás ani nepostřehne. (Stává se.)
Potom jsem cítila dotek. Stejný, jako když mě hladí Laurej po tváři, ale jinde. Objal mne déva stromu. Moc často se mi to nestává, ale teď ano… Nakonec i jedna z vysokých bytostí přišla blíž a povídaly jsme si. Vypadala jako žena, asi třicetiletá. Měla dlouhé vlasy a mluvila hodně upřímně, mile.
Je to zajímavé, ale s nimi se bavíte, jakoby to byli vaši staří známí. Přátelsky a nenuceně. Nemusíte nic hrát a ani to nejde, protože do vás vidí lépe, než vy do vás samotných.
Bylo mi tam krásně. Vlastně bych tam seděla déle, ale po dvou hodinách mě vyhnal chlad, takže jsem vstala, rozloučila se, objala na oplátku strom za mnou a vyrazila zpátky.
Ještě jsem se po cestě stihla zastavit u studánky a pozdravit tam svoji starou známou Galearu. Byla ráda, že mě vidí. Vypadá pořád stejně, jako vždycky. A taky je pořád úplně stejně spokojená a milá.
Vím, proč mi po určité době začnou tyto bytosti chybět. Je v nich něco, co s lidmi nedostanete. Je to takový nevyslovitelný a neuchopitelný pocit vnitřního hlubokého sdílení, kdy jsou obě strany plně upřímné a ani jedna nemá obavu, že by ten druhý měl jakýkoliv postranní úmysl, nebo že by svěřené tajemství někdo nějak zneužil. Můžete sdílet všechno ze sebe, nic neschovávat, ani bránit. To je ono… absolutní důvěra.
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky: Přírodní bytosti“
• Otevřít rubriku ,,Nehmotné Bytosti Osobně“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org
• Na Aluška.org najdete také interaktivní chat – Vstoupit do Chatu – ZDE
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Poslední komentáře
-Jarka Děkuji všem výborně. M.Šípova
-Michaela Babička ví moc dobře. Taky jí přece bylo…
-Alue K. Loskotová Mě se líbí jak lidi vůbec nechápou tvárnost…
-sm Děkuji za nádherný článek.
-Pavel