Syndrom vyhoření a jak se mu bránit

25.1.2018 v Psychologie 18

Vyhoření je nejčastěji důsledkem dlouhodobého stresu a nejvíce bývá spojeno s prací vyžadující součinnost s jinými lidmi. Poměrně často člověk reaguje na zvýšenou krátkodobou zátěž bez nějakých velkých problémů. Jestliže však tlak bez úlevy trvá dlouhou dobu, den po dni, dostavuje se mentální a citové vyčerpání. Vyhoření.

Poznamenejme, že také můžete být ve stresu a nevyhořet. Stres vás přivede do deprese a hluboké únavy, přesto však nepůjde o vyhoření. To je totiž vždycky vázáno na konkrétní oblast činnosti, o jejímž smyslu a účelu v důsledku vyhoření začínáte pochybovat, přestáváte je vidět. Cítíte prázdnotu, ztrácíte motivaci, nevidíte žádnou naději na nějakou pozitivní změnu. Při syndromu vyhoření člověk začne zastávat cynické postoje a zároveň se cítí být neefektivním jedincem.

Vyhoření se nemusí nijak extrémně projevovat. Člověk dál pracuje, ovšem bez náznaku nadšení nebo zaujetí. Jeho činnost je více méně automatická. Asi nejrozšířenějším příznakem vyhoření je absence zájmu o práci a o život vůbec.


Jaké tedy jsou hlavní příznaky syndromu vyhoření? Především je najdeme v oblasti citové – člověk je popudlivý, sklíčený, nevidí žádnou naději, pociťuje bezmoc, někdy i neklid a úzkost. Mění se také jeho dosavadní postoje, projevuje cynismus, odpor a znechucení, nedokáže se soustředit, snadno zapomíná, uzavírá se, vyvolává konflikty v dříve bezproblémových vztazích.

Je bez energie, má problémy se spaním, nechutná mu jíst, bolí ho hlava, cítí tlak na prsou, dokonce se vyskytují domnělé srdeční potíže, člověk je zvýšeně únavný, relativně často se zvyšuje krevní tlak. Pociťuje celkovou vyčerpanost, jeho výkon klesá a dopouští se chyb.

V podstatě každý může vyhořet. Přesto je pozorovatelné, že převažují zaměstnání, kde je člověk ve styku a součinnosti s dalšími lidmi. Frekvence je vysoká u tzv. pomáhajících profesí, jako jsou zdravotníci, učitelé, psychoterapeuti, policisté, telefonní operátoři atd. Odborníci rovněž zjišťují, že riziku jsou více vystaveni lidé osamělí, žijící bez partnera a rodiny, bez přátel, bez nějakého zájmu či hobby. Často jde o lidi původně zapálené pro svou profesi, aktivní a činorodé, naplněné touhou pomáhat a být pokud možná dokonalí a co nejefektivnější. Možná až příliš. Jejich nadšení, výkon, spolehlivost a ochota vedou k tomu, že se na ně všichni obracejí, všichni na ně spoléhají, všichni se k nim utíkají o radu a pomoc. A oni velmi často nedokážou říci ne. Nával povinností pak často způsobí, že o nich ztrácejí přehled, nedostatečně si je organizují a jednoduše nejsou fyzicky ani duševně schopni všechno zvládnout. Pokud se přidá faktické či domnělé nedostatečné ocenění, zklamání původních očekávání a vyčerpanost, je problém nastolen. Z původního zápalu nezbude nic než pocit naprosté otupělosti a bezperspektivnosti.

Jak z toho ven?

Pokud si člověk je schopen uvědomit si, v čem se ocitl, můžeme mu většinou pomoci. Někdy stačí přátelská pomoc kolegy v práci, například nabídka zástupu v době dovolené. Otevřený rozhovor, trpělivé naslouchání, projev zájmu a účasti, to všechno se může stát pomocným nástrojem k překonání nejhoršího. Postižený se také musí zamyslet sám nad sebou – vždyť problém našel odezvu v založení jeho osobnosti. Měl by přemýšlet nad svými hodnotami, dalšími plány, nad rezervami, které má či nemá, nad tím, kudy dál jít a jak se rozvíjet, čemu se v rámci záchranného programu naučit. Musí si důkladně a dlouhodobě odpočinout, nejlépe na čas změnit totálně prostředí. Pokud je doba odpočinku dostatečná a odhodlání věci změnit dost silné, může to stačit. Je-li však syndrom už rozvinutý a dotyčný si třeba ani nechce přiznat pravdu, je vhodná a nejspíš také jedině možná pomoc psychologa či psychiatra. Může jít o stav hluboké deprese spojené s pocity bezmoci, bezvýchodnosti a inklinací k osudovým řešením.

Prevencí syndromu vyhoření jsou především dobré vztahy s lidmi – s rodinou, přáteli, partnerem, kolegy v zaměstnání. Má-li člověk možnost o svých starostech i radostech hovořit, má-li ucho ochotné ho vyslechnout, je to vůbec nejlepší způsob předejití problému. Měl by rovněž umět vyvážit hodnoty, které v životě vyznává. Nešílet kvůli kariéře, nebýt v práci od nevidím do nevidím a obětovat jí veškerý svůj čas, nepodléhat pocitu, že nesmí nic odložit na zítřek a že jeho osobní zájmy jsou „až za druhé“. Je třeba také odpočívat, stýkat se s lidmi mimo práci, věnovat se svým zálibám a koníčkům. A někdy nedělat vůbec nic. Život je nekonečně pestrý a zúžit si ho na pouhou pracovní povinnost je velmi smutné.

Také zaměstnavatelé mohou udělat hodně. Kromě různých aktivit často jen pochybně tmelících tým by to měly být především různě tématicky zaměřené a kvalitní workshopy, které se mohou přímo dotýkat problematiky workoholismu, stresu a syndromu vyhoření. Ani zdaleka nejde o pouhý zaměstnanecký benefit. Je v tom i zájem zaměstnavatele. Poučený zaměstnanec je rozhodně lépe chráněn a jeho výkon více zaručen.

zdroj: https://www.pronaladu.cz/syndrom-vyhoreni-a-jak-se-mu-branit/

Komentáře

Ikona diskutujiciho Verča 2018-01-25 09:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

děkuji za článek!je to nesmírně závažné téma…mě zničilo téměř zdraví. dovolenou jsem neměla 6 let. byla jsem doslova otrokem.ale mohla jsem si za to částěčně sama, byla jsem příliš ohleduplná a laskavá k okolí!

Ikona diskutujiciho Aeonsun 2018-01-25 10:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě to připomíná Temnou noc duše zmiňovanou v Mystice.

Ikona diskutujiciho Ilíriel 2018-01-25 11:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Po několika letech podnikání znám tohle důvěrně, ačkoliv poprvé jsem vyhořela ještě jako zaměstnanec. Permanentní vyčerpání, nezájem o cokoliv a pocit, že život, který vedu je jen ztráta času. Mimo jiné mi hodně pomohly i návody tady na webu, jak si doplnit energii. Když se člověku život smrskne na práci a spánek, tak ty činnosti, kterými by si energii přirozeně doplnil, úplně vytěsní, aniž by si to uvědomil, a pak třeba úplně zapomene, jak se zase vrátit k normálnímu životu. A přitom obyčejná procházka dělá skoro zázraky. Nebo si cestou domů z práce pustit do sluchátek příjemnou muziku. Někdy stačí fakt málo, jen se vytrhnout z té apatie a udělat tu správnou věc. (A uspořádat si priority, svou spokojenost dát na první místo a být v tom nekompromisní.)

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-25 12:46:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[3]:  Já zjistila že jsem nejvíc mentálně odpočatá když pravidelně cvičím. Úplně se mi vygumuje mozek a dokonale mě to uvolní, jsem jenom tady a teď. U žádné jiné aktivity jsem si nevšimla, že bych to uměla až tak dobře.

Ikona diskutujiciho Ilíriel 2018-01-25 18:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[4]: Pod to bych se mohla podepsat, hlavně pod tu druhou část.

Ikona diskutujiciho BeFi 2018-01-25 21:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

A co takhle sportovci, Aluško?

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-26 10:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[6]:  Vrcholový sport musí být otřesná zátěž na psychiku. Podle mě má smysl se tomu věnovat pouze v rámci koníčku protože z toho má člověk radost a po čase obměnit aktivitu aby z toho nebyla nuda. Proč to někdo dělá na profi úrovni jsem dodneška nepochopila, ani tomu bůhvíjak nerozumím, takže ti možná můj názor bude připadat moc jednoduchý, ale když se z toho cítíš takhle, prostě s tím sekni. Nebo z toho jsou nějaké zásadní výhody, kterých se nemůžeš vzdát? Možná si zvážit pro a proti, pokud proti převáží, zanechat toho.

Ikona diskutujiciho Aeonsun 2018-01-26 11:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[7]: Plně s tebou souhlasím, když je to pro dobro těla je to dobré

Ikona diskutujiciho Firzen 2018-01-26 14:22:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. :-)

Ikona diskutujiciho Magdalena 2018-01-27 06:55:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Otázka je, jestli může vyhořet i student. Protože jestli ano, mám tomu velice blízko. Na většinu příznaků jsem kývla, svoji vysokou nemám ráda (slušně řečeno), jenže jsem teď pár měsíců před odevzdáním bakalářky, a je mi i docela jedno, jestli ten titul dostanu nebo ne. A lidi, co mi pořád dokola opakují, že studentská léta jsou nejlepší chvíle života, mi taky zrovna nepomáhají. Ráda věnuji desetiminutový zážitek v mé hlavě. :-D

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-27 09:20:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[10]: vyhořet může i dítě na základce, myslím že právě škola je místo kde se dá vyhořet líp než v práci, protože za tu školu nedostaneš žádné peníze, nemáš jistotu že ji doděláš a většinu času tam máš program striktně daný a skoro nad ničím nemáš kontrolu…. takže dřina, drill, ranní vstávání, úmorné vysedávání v lavici, záruky vůbec žádné, finance nula.

Ikona diskutujiciho NoName 2021-03-03 14:28:16
Ikona diskutujiciho
sipka

Sem v 6. třídě a minulý pátek jsem dělala úkoly až do půl jedenácté….potom sem padla a měla co dělat, abych vůbec došla do postele.

Ikona diskutujiciho Gray 2018-01-30 08:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[11]: No… to sice ano, ale zase o všechno se starají rodiče. Dokud jsem nezačala žít sama, ani jsem si plně neuvědomovala, jakou "služku" mi maminka dělala. Dítě sice musí odsedět mládí v ústavu vymývání mozku ale doma má navařeno, uklizeno, až na výpomoc se o nic nemusí starat a nespadá na něj žádná zodpovědnost. Naopak rodič je ten, co to všechno musí obstarat a ještě si odsedět zbytek života v práci kde ano, dostane sice peníze, ale systém je stejně většinou nastavený tak, že jich není dostatek a neustále něco někde žere dospělému pozornost čas a energii i v tom směšném zbytku volna co mu byl ponechán. Já nestíhám vůbec nic a to se starám jen sama o sebe.

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-30 09:30:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[12]:  V tomto vidíme věc trošku jinak, protože já po odchodu z domova pocítila naopak poprvé svobodu a štěstí v životě, odmalička mě nikdo moc extra neobsluhoval, na spoustu věcí které běžně mají dělat rodiče jsem musela stačit sama, kromě jídelního oběda, pokud mi teda dali peníze na dobití kartičky, jsem si i sama chystala všechno jídlo. A praní, mno… hodíš to do pračky, pověsíš a když se ti nechce, vyžehlíš jenom to elegantní co to nutně potřebuje a na zbytek se vyseje bílej tesák. Co mám na starost obrovský barák, tak bojuju jenom s nošením dřeva které je v zimě zatraceně těžké a s denním vařením, kdy mi často dochází nápady a moc mě to nebaví. Zase je ale fajn, že vařím podle toho co mi chutná, takže když nemám kopra, tak můžu klidně každý den hodovat na tom co mám nejradši. Zhynuly dny, kdy jsem do sebe tlačila násilím nějakou nechutnou šlichtu.

Ikona diskutujiciho Gray 2018-01-30 12:38:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[13]: Ono to bude asi i tím, že já u sebe všechno musím mít lesklé a vydrhnuté. Je to takové moje "postižení". A když děláš dvanáctky a jezdíš do práce hodinu… :D Jinak samozřejmě svoboda a dělání si věcí po svém byla hlavní motivace osamostatnění. Konečně si člověk může "beztrestně" vystavovat své věci a knížky a dělat si co chce kdy chce jak chce, sice omezeně, ale je více méně na něm, jak si to zařídí. Třeba doma nemám wifi, vlastně žádný internet. Rodině doma bylo absolutně nevysvětlitelné že je to tak lepší. Co si potřebuji vyřídit, vyřídím (když je prostor) pohodlně z práce, třeba teď. :-)

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-30 19:13:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[14]:  V tom případě nechápu jak stíháš, pokud správně počítám tak z 24 hodin ti 14 zabere práce, 8 hodin máš spát a zbývají ti dvě hodiny…. to mi hlava nebere.

Ikona diskutujiciho Gray 2018-01-31 13:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[15]: Nechodím do práce každý den, vychází to tak na 15-16 dnů do měsíce. Jenže když už mám mezitím volno, většinou ho prospím. Hodně dělá i sem tam nějaká ta noční, to je pak člověk úplně rozbouranej, zvlášť když má pak zase jen den dva na to aby se přenastavil na práci ve dne. Jde to, jen je to trochu nešikovné.

Ikona diskutujiciho quack 2018-02-05 19:42:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Tak tohle moc dobře znám 🙁 … Můj tatínek má syndrom vyhoření … Už 6 let je doma, v invalidním důchodě. Máme pevnou rodinu, pomáháme, kde je třeba, ze začátku to bylo hodně těžké a pořád je to ještě těžší. Jeho deprese dopadají na nás všechny, trpí psychosomatickými bolestmi klíčních kostí, den co den … Nevíme, jak to zlomit, lékaři si s tím taky neví moc rady, … Jezdíval hrozně rád na kolo s námi, ale už nezvládá ani to. 🙁 Někde něco je hrozně špatně.

Napsat komentář: Gray Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek