Aby žena mohla potkat svého stalkera, který jí bude ztrpčovat pěkně dlouho život, nemusí toho udělat moc. Je to vlastně celkem snadné. Já svého stalkera poznala tak, jako poznávám spousty jiných lidí. Díky internetu.
Jak se to semlelo?
Uvedla jsem před delší dobou článek, kde jsem popsala pár svých zajímavých snů a vznesla tam i určité otázky. Na to se mi ozvali dokonce dva muži, že by mohli být tou osobou z mých popsaných snů. – Bylo to pro mne zajímavé a dobrodružné, takže jsem šla do setkání.
Realita
Setkání s tím prvním nebylo nijak extra zajímavé, takové to typické rande naslepo, kdy zjistíte, že jste střelili vedle a že z toho člověka nebude ani váš kamarád. Prostě nic. Komunikační šum jako blázen, nuda… To se vám stane úplně běžně. Když to nebylo slavné ani napodruhé, nechala jsem to plavat. Chlapec sice pak trochu psal, trochu se doprošoval, trochu se mnou diskutoval (ve stylu ,,proč mi nedáš další šanci“, znáte to), ale pak to pochopil a nechal to být. Tady v podstatě nevzniknul žádný problém, tohle se občas stane všem. Nic zajímavého.
Zato ten druhý, to už byl pěkný průšvih
Představil se mi jako Miroslav a původně měl celkem zajímavý styl vyjadřování. Psal dlouhé zprávy s různými osobními podrobnostmi. Popisoval mé i své sny a mluvil o vzájemných podobnostech, dokonce k tomu i přidával… Vzbudilo to ve mně upřímnou zvědavost. Něco mi říkalo, že ten člověk není někdo, s kým se budu chtít v budoucnu znát, ale ten hlásek přebila moje zvědavost.
Zvědavost, to je moje typická vlastnost, která mě občas přivede do celkem zajímavých situací. Říkám zajímavých, protože si nemyslím, že je to špatné, aby byl člověk v mém věku zvědavý. To podle mě patří k poznávání světa a k tomu, když máte oči otevřené a přijímáte okolní svět se zájmem.
Budiž. Napsali jsme si, že se tedy potkáme, že to může být zajímavé setkání. Ale nic jsme si vzájemně neslíbili. Já stavěla na tom, že pokud má někdo stejné sny jako já a takto zajímavě píše, potom to asi bude zajímavý člověk a já bych zkrátka ráda věděla, kdo to je. Nic víc…
Poslal mi i svoji fotku, ze které bylo na první pohled patrno, že se nejedná o žádného krasavce, ani kasanovu, ani potencionálního partnera v záloze. Ale já nejsem povrchní a nescházím se s lidmi proto, že chci hned někoho balit.
Ne vždy musíte mít nutně světské úmysly…. I když, je touha po lásce světská? Podle mě vlastně není… Podle mě je to velmi ušlechtilá touha, no ale to nechme stranou. Tohle byla z mé strany zkrátka jenom nevinná zvědavost, jako snad pokaždé…
Vybrali jsme neutrální místo v centru města. On přijel odkudsi z dědiny (psal mi přibližněji odkud, ale já si nepodstatné věci nepamatuji) a město neznal, průvodce jsem tedy byla já, což mi nedělá problém. Dělám lidem průvodce po městě pořád, takže už mám v oku ,,kde s kým kam jít“, aby den vyšel hezky a aby se časově stíhalo.
Prvních pár minut? – Zklamání.
Když si všimnu, že má dotyčný na sobě oblečení asi o 2 velikosti větší a je cítit starým domem, tuším nějakou zradu. Ale usmíval se na mě modrooký mladý člověk, tak tedy: Když už jsem si tuhle ,,šachovou partii rozjela“, tak ji taky dohraju.
Upřímně, nakonec jsem se modlila, až bude konec schůzky, protože jsem nepočítala s tím, že ten člověk nebude schopen složit pár pořádných vět dohromady. Přes internet a přes písmenka mu to povídalo, jelo, básnilo… Měla jsem za to, že potkám někoho, kdo bude veselá kopa a komu se pusa nezastaví.
Čekala jsem příjemné a zábavné odpoledne. Ve skutečnosti to byl úplně přesný opak.
Mluvila jsem jenom já, on mi jenom přikyvoval a jinak byly dlouhé chvíle ticha. Skoro nic jsem se za ten den nedozvěděla.
Když konečně odjel autobusem v 7 večer, byla jsem šťastná, že je to za mnou a ulevilo se mi. Byla jsem šťastná, že jsem konečně sama a že ten den nakonec proběhl tak nějak normálně. A uznala jsem, že příště se budu víc řídit podle toho jak dotyčný vypadá na fotce a ne jenom podle toho jak a kolik mi toho napíše. Zkrátka brát víc v potaz vizuální stránku člověka, protože ta mluví beze slov a tady se už lhát nedá. Zato v psaném projevu se dá nakecat spousta blbostí, to však předbíhám.
Po cestě zpátky jsem jela unavená a skleslá.
Bylo mi trochu líto, že jsem zabila celé odpoledne s člověkem, se kterým jsem si vůbec nepopovídala a ani jsem nerozuměla tomu, proč jsme se sakra vůbec setkali, jaký to mělo pro mě smysl?
Smysl nakonec byl. Když jsem ještě ten den po cestě domů jakoby ,,náhodou“ potkala někoho dalšího, s kým jsem poté prožila několik úžasných měsíců a na tuhle dobu budu asi celý život šťastně vzpomínat. Vychutnala jsem si to, jak nejlépe šlo a byla jsem šťastná, že to dopadlo jak to dopadlo. Ano, tedy nějaký smysl to nakonec pro mě mělo… Mezitím však Miroslav začal postupně vyšilovat a z milého ,,kamaráda“ přes internet byl rázem stalker.
První dva týdny od našeho setkání byl poměrně klid, jenomže potom mi začaly chodit pořádně dlouhé dopisy. Vím, že jeden z těch prvních nejšílenějších měl čtyři strany, i když jsem to tiskla v tom nejmenším písmu a četla jsem to třičtvrtě hodiny. Mezitím jsem se dočetla, že Miroslav lhal, až se mu od pusy prášilo, čímž si to u mne naprosto pohnojil a já už s ním poté nechtěla mít vůbec nic společného.
Potom co jsem se dozvěděla, co všechno si vymyslel, aby se se mnou mohl setkat, jaké věty nemyslel upřímně a řekl mi je jenom aby se mi vetřel do přízně, připadala jsem si jako děcko, kterému právě někdo sebral plyšáka. Okradeně, zneužitě a mrzelo mě to… Pochopila jsem, že celé to setkání a všechno co mi psal, byla jedna obrovská lež, perfektně vymyšlená a navléknutá tak, aby ve mě probudila zvědavost a abych se chytila na návnadu.
Sledoval nějakou dobu web a prostě jenom čekal na svoji příležitost. Pak po ní skočil. Nechápu ale, proč se mi k tomu přiznával?
Naštvaná jsem však moc nebyla, v té době jsem řešila svých záležitostí dost, a tak mi byly Miroslavovy výlevy poměrně ukradené. Nepodařených rande jsem už zažila dost a taky nejsem malá, přežiju to zjištění, že mě někdo obelhal. Taky se mi to přece nestalo poprvé…
Přesto to ve mě zanechalo hořký dojem a nějakou dobu jsem o tom mluvila. – Tehdy mi přítel, kterého jsem díky němu potkala nabízel, že ho najde a zmlátí, aby mi dal konečně pokoj.
Ale já ho rychle zchladila: ,,To ne. Nemůžeme vůči němu chovat nenávist, protože kdybych se nepotkala s ním, nepotkám se ani s tebou. A já jsem ráda že tě znám, za to mu musíme být vděční. Však on toho nechá sám, uvidíš. Jednou ho to přestane bavit…“
Násilí plodí zase jenom samé násilí. Jet někomu ,,narovnat obličej“ stejně není řešení ničeho, a není smyslem přidělávat někomu další bolest, kdy jí má už tak dost sám o sobě. Navíc já na to nemám žaludek. Nejsem žalovníček, ani žádná pomstychtivá mrcha, co by jí vědomí, že někdo přišel k úrazu, udělalo radost. Ne, to by mi rozhodně radost neudělalo, tuplem ne v tomto případě.
Měsíce plynuly, spousta slov a vody utekla… a Miroslav šílel stále stejně.
Po přečtení toho dlouhého dopisu, kde se mi přiznal ke své kopě lží a nabídl mi další setkání, jsem ho samozřejmě odmítla. Ale slušně. Někomu nadávat do debilů a lhářů, to je pod moji úroveň.
Poté mi přišel druhý dlouhý dopis a další a další. Miroslav se začal doprošovat a poníženě škemrat. – Ne, znovu jsem potvrdila, že ho už vidět opravdu nepotřebuji ať se přede mnou tak neplazí.
Napsal znovu. – Znovu jsem opakovala, že ho nechci vidět a zablokovala jsem jeho e-mail, protože už jsem toho měla dost.
Nějakou dobu byl klid… Pak mi začaly ty obrovské dopisy chodit do moderovaných diskuzí na web. Občas caps-lockem, občas to byly úplné mega story, básně, něco šíleného. Všechno jsem poctivě mazala.
Když vyšel na webu nějaký článek, který se tématicky dotýkal svobody člověka, přejmenoval se Miroslav na ,,Miroslav Svobodný Obecný“ a začal si zakládat maily, ze kterých mi pořád psal.
Když jsem mu novou schránku blokla, místo 01 si prostě založil 02 … pak 03 … 04. Všechno v podstatě schránky na jedno použití, jenom aby se mi mohl znovu vyzvracet do e-mailu.
Když jsem si občas kousek přečetla, bylo to něco šíleného. Jako kdyby jel na drogách. Nedalo se číst všechno. Bylo toho tolik, že se čtení nedalo stíhat a navíc se to pořád dokola opakovalo. (Navíc proč bych měla zabíjet čas s tímhletím, když tu mám desítky jiných důležitých dopisů od čtenářů?) Bylo toho tolik, jakoby ten chlap seděl jenom u komplu a celý den smolil ty dopisy a vymýšlel, kudy a jak mi je ještě podstrčit.
V těch dopisech bylo všechno možné. Že jsem jeho spřízněná duše, že jsme oba celý život strašně trpěli, jenom abysme na sebe čekali, jenom abysme se nakonec takto našli. Že jsme si souzení, že jsme vyvolení, že nikoho jiného už ani jeden z nás nechce, nehledá, nepotká, protože patříme k sobě, že jsme prostě takový jin – jang, kidy pidy.
(Mimochodem já nepatřím k těm lidem, co si myslí, že životní štěstí mohou zažít jenom s jedním jediným člověkem a ve svých dvaceti letech v žádném případě nečekám na prince na bílém koni, se kterým zestárnu. Na co se omezovat, když je svět plný zajímavých lidí, kteří stojí za poznání? Zabřednout ve stereotypu a pak čekat na smrt můžu, až budu stará. Teď ne.)
Že jsme si v minulých životech slíbili že budeme spolu, že to je osud, že před ním neuteču, že on svůj slib dodržel, ale já ne, jestli s tím dokážu takhle žít?
Že udělal spoustu chyb při tom našem setkání, že se vůbec nedoprošuje, že to je pod jeho úroveň, ale že mě snažně prosí ještě alespoň o jedinou schůzku a tam mě jakože přesvědčí, že on je ten jediný a správný muž pro mě, že mě nakonec okouzlí… (Protiřečil si v jednom kuse.)
Když nastal třeba týden výpadek, tak jsem se radovala, že ho to konečně přešlo, že si asi našel nějakou jinou zábavu… Dokud mi nedošel další dopis.
A pořád to samé: Že mě prosí o další schůzku, že musíme být spolu…
Říkám si ,,Ok, tak holt budu muset počkat déle, ono ho to nakonec přestane bavit.“
Už je to dlouho a bavit ho to nepřestalo. Naopak mám dojem, že se to zhoršuje. Vždy je 1-2 týdny pauza, pak mě asi týden bombarduje a pak zase chvíli pauza. Dopisy jsou pořád stejné. Od ,,musíme být spolu, protože ty ke mě patříš a tys mi to slíbila,“ se dostal k ,,bez tebe nemůžu žít, už nikdy nebudu šťastný, ty jsi ta nejdůležitější duše na celém světě, jenom ty ty ty a nikdo jiný, musím tě mít.“
Pod mým jedním videem se objevilo něco obrovsky rozepsaného a tak nějak divně oslizlého. Mám dojem, že nad těmi materiály asi i … no však víte co.
Jak je něco z mého života, už je tam nacpaný a už spisuje ty svoje výplachy.
A máme novou změnu. Z ,,Miroslava Svobodného Obecného“ se stal prostě jenom M.S.O., který píše, píše, píše, kam se jenom dá.
Co s tím dělám?
Nedělám nic. Pořád čekám, až ho to přestane bavit.
A jestli mám strach? Tak ano. Ale ne o sebe. Upřímně, fakt jsem ráda, že nikdo neví kde jsem, protože on by mě tam stoprocentně jel hledat. A kdybych ho potkala na ulici, tasím rovnou pepřák, protože on by si ze mě určitě minimálně ukrojil prst, zarámoval si ho a dal doma si vitrínky, aby ho mohl uctívat… Spíš mám obavu, aby si neudělal něco on sám, protože tento schizofrenní stav asi moc dlouho nevydrží.
Nevím kde má rodinu, ale kdybych mohla, tak jim napíšu a budu je varovat, ať na něho dají pozor a ať dbají na jeho bezpečí a nenechávají ho nikde samotného po večerech courat venku, protože se už pěkně dlouho chová jako blázen. A blázni dělají různé věci, však to znáte.
… Jo, je to jeden z mnoha důvodů, proč letos nedělám Alušpacíry. Nechci tam potkat tohleto a pak ještě pár dalších chlapů. Radši se scházím inkognito.
… A kdo se ještě dnes opakovaně ptá, proč mám moderované diskuze, ať si zkusí představit, jak by to vypadalo, kdyby měl M.S.O. volnou ruku v diskuzích. Nečetli byste nic jiného, než psychopatické vzkazy a žebrání o schůzku.
Ne, nezanevřela jsem díky tomu na muže. Ne, neodradilo mě to od lidí. Ne, žádnou iluzi mi to nepokazilo… Ale rozhodně po této a mnoha dalších zkušenostech jsem pořád opatrnější a opatrnější. Pořád víc a víc si vybírám, s kým se potkám, protože bych nerada měla dalšího na krku. Tenhle stalker se mě asi jentak nepustí.
Popřejme mu všichni co nejdříve prozření a snad neudělá nějakou pitomost.
Kam dál:
• Otevřít rubriku ,,Zážitky – Ostatní“
• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
Poslední komentáře
-dodo Ahoj, můžu se zeptat jestli skutečně existují vílí…
-Lily Wow, skvělý článek! :D děkuji a ukládám.
-zuzi Článek o krizi středního věku... a v diskuzi…
-Květa Tak to jsem se zase jednou hezky pobavil:-)…
-Rambousek