V. / Neuvěřitelné zážitky z ,,Rodinného výletu” do Štermberka (z deníku Alue) / Den 4. Úterý – Podivné energie na Sovinci, Další velké setkání s bytostmi lesa – nejkrásnější zážitek z výletu do Štermberku.

26.8.2007 v Zážitky 0

odkaz na první článek pro ty, kdo ho nečetli 🙂

Odpoledně jsme já, mamuška, michal a tetky i s Kačkou navštívili hrad Sovinec. Zajímavé. Roku 1945 vyhořel, pak byl postupně restaurován, takže jsme procházeli místnostmi s buď novými, nebo kombinovanými zvmi. Když jsme se s mámou ocitly v ,,Jediné původní místnoti hradu, kterou jako jedinou nezasáhl ten ničivý požár z roku 1945″ … do té ,,veliké vzácnosti”, začaly jsme se s mámou poněkud dusit. Tolik negativní energie na jednom místě… FUUUJ! Rychle jsme z ní vylezly ven, na ochozy, aniž bychom si ji nějak více prohlédly, aby jsme se mohly nadechnout. Ale za zády jsme měly tu původní zeď, takže máma se mírně dusila a mě z toho strachy o ni málem začalo hrabat. Já se snažila držet se od té zdi co nejdál to půjde, ale máma, – nevím, co to toho blázna blonďatýho napadlo, možná jakýsi její osobní výzkum – se po chvilce o tu zeď opřela! Najednou se od ní odtrhla a začala se brutálně dusit. Úplně se vyvrátila, zbledla a vypadala, jakože mě v co nejbližší době poblinká. Já jsem samozřejmě okamžitě s hrůzou zareagovala, trochu jí pomohla se toho zbavit, dala jí ochranu, – čímž jsme ale vzbudily pozornost všech ostatních ze skupinky a po celou dobu prohlídky se na nás neustále upínaly zraky ostatních, včetně paní průvodkyně, což bylo krajně nepříjemné. (Nemám ráda, když na mě pořád někdo čučí, ačkoliv se mi to stává vlastně pořád.) – Toť vše zajímavé z úterního dopoledne (o zpáteční cestě vedle malé Kačky se nebudu zmiňovat, byl to horor, málem mě z ní kleplo.)

Ale večer byl zajímavější. Myslim, že je to ten nejlepší zážitek, kterej nás s mámou tady potkal. Asi půl hodinky před setměním jsme se obě posbíraly a vyrazily do lesa. Hned nás přivítaly průvodkyně a šlo se. Máma byla zase v sedmém nebi. Už bylo trochu šero, když jsme došly na to místečko, kde vede několik cest a daly se směrem nahoru. Ale měla jsem pořád divnej pocit. Nevím jak mamka, ale já rozhodně. Po pár metrech to ve mě vyvrcholilo a v turánu se mnou máti smýkla, otočila se, koukla na cestu a povídá: ,,CÍTÍŠ TO?!?” Kouknu a vidím toho strážce, který byl ještě včera jako beránek. ,,Stát!” Křikl a bouchl jakouci holí o zem. ,,Tam se nesmí!” A pak se ozval praskot a jednomu ze stromů se začaly lámat zničehonic větve, jakoby na něm skákalo stádo slonů. Okamžitě jsme se otočily a pospíchaly zpátky. V tu chvíli si asi ,,Strážce lesa” uvědomil, že to přehnal, šel vedle mě a začal se nám omlouvat. Prý nečekal, že budeme reagovat tak citlivě a že kdybychom šly dál a vstoupily do toho dění tam, něco bysme pokazily a mohlo by nás to negativně ovlivnit.

Řekla jsem mu, že příště by opravdu mohl být jemnější, ale hlavní přeci bylo, že jsme tam nevstoupily. Dokonce jsem mu zpoděkovala a zpomalila jsem mamku na přání bytostí lesa, které byly taky zvědavé na nás. ,,Za chvíli se přeci setmí, to bude čas, kdy bytosti vycházejí i ze stromů a lze s nimi líp komunikovat. Tak kam pospícháš?”

Po cestě jsme dostávaly pokyny, abychom vyfotily tmu tam, pak zase tam… byla už skoro tma, bytosti vycházely ze stromů a řešily se ,,záležitosti lesa”. Po mojí levici šel Strážce lesa a napravo máma. Po její pravici šla průvodkyně a těsně za námi šla druhá. Mamuš začala mluvit o tom hradu Sovinci. Že už ví, proč ho tenkrát vypálili. A najednou začal vyprávět náš třímetrová doprovod – Pán/Strážce lesa. Vyprávěl mi tento příběh:

,,Ten hrad znám. Před časem jsem ho byl navštívit, abych poznal okolí svého lesa. Tenkrát jsem poprvé zaznamenal tolik negativní energie, kterou ten hrad skrýval. Raději jsem odtamtud utekl. Tenkrát, o pár dní později, se konalo shromážděním ve vedlejším panství. (tím myslel vedlejší les) Přítomni na něm byli i někteří z Archadělů. Sám jsem se podílel na našem společném rozhodnutí, že jim to tam musíme ,,provětrat”. Vybrali jsme si jednoho z vašich řad, aby hrad zapálil. Navštívili jsme jej ve spánku. Souhlasil, že nám pomůže, aniž by pak byl zatížen nějakým ,,špatným skutkem”. …Když bylo po šem, celé širé okolí hradu si mocně oddechlo.”

– Vše jsem mámě přetlumočila – no kůkala, jak sůva. 🙂

Když se úplně setmělo, stály jsme spolu na kraji lesa a já stále rozmlouvala se Strážcem lesa. Byl pořád u mě, protože věděl, že ho vnímám líp než mamka.
,,c… c… co… co tooo je?” – Vyblekotala mamka. ,,Tadyk.. někdo je… kdo to je?” – a ukázala vedle sebe na jednu z našich průvodkyň, která se na ni přiblble usmála a mrkla na mě. – Tak jsem to mámě vysvětlila a ta byla z toho strašně veselá 🙂

Potom se začal celý les mocně ozývat. Všude pobíhaly bytosti…. tam něco přeběhlo… tam byl cítit závan energie… prostě byla noc a les si zařizoval svoje potřeby. 🙂 A my tam seděly, na kraji lesa, tiše vnímaly, poslouchaly a snažily se je nerušit.

Pak nám strážkyně řekly, že chtějí, abychom u nich v ten večer zůstaly co nejdéle. Byli tak moc rádi, že k nim přicházejí dva lidé, kteří jsou prostě jiní. Taky mi zdělily, že takovou dvojici, v takovém spojení, jako jsem já a mamka, tu už velmi dlouho neměli. Seděly jsme na kraji lesní cesty a vnímly bytosti, které k nám přicházely. Strážce lesa se vedle mě usadil a vyprávěl mi něco z historie jeho lesa. Vyprávěl mi příběhy o tom, jak se jednou potýkali s pytláky, jak sháněli nového strážce pro vedlejší les poté, co jej rozdělila lidská silnice, protože bytosti skrze ,,lidská uzemí, která jsme si zabavili” nechtějí přebíhat… vyprávěl o vzniku a účelu průvodkyň a zmínil se i o účelu tehdejší mojí noční návštěvy, kterou popisuji v prvním článku… okolo nás sedělo hodně různých bytostí a křítků. Někteří vyšli ze stromů.. jiní ze země… ze skal…

Pak nastalo něco jako oslava. Napravo, od místa, kde jsme seděly, se shromáždila hromada lesních bytostí a začali tančit na klidnou pomalou hudbu. Během této oslavy se na nás přišel podívat i strážce z vedlejšího lesa. Byl podstatně mladší a trochu menší, než ten co byl s námi.

Mamuška se z toho dostala do supr nálady a začala objímat a líbat stromy. Já se postavila doprostřed cesty a jen sledovala, jak jí bytosti ze stromů samou radostí skoro skáčou do náruče, když jim tam žačala projevovat náklonost.

Pobyly jsme ve studeném lesíku celkem hodinku. Pak nám začala být zima, a tak jsme se posbíraly a vyrazily k domovu… a najednou jsem začala viset očima ja jednom malým smrku.. jakoby mi něco chtěl… řekl: ,,Ty nás slyšíš?” – ,,Noane? :)” řekla jsem a usmála se na něho. 🙂

… pátý den našeho výletu se nic nedělo, tudíž nevznikl článek…

pokračování příběhu – zde. 🙂

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek