Ve škole se mi smáli a já se teď bojím mluvit s lidmi. Co se s tím dá dělat?

12.7.2012 v Poradna 20

Dopis:

Ahoj Alue,

obracím se na Tebe s prosbou o pomoc, protože už pomalu nevím, kde jinde ji hledat.

Můj problém se nejspíše týká sociálních vztahů, mám pocit, že jakmile jeden dořeším, objeví se další a znovu v nich.

Před pěti lety jsem nastoupila na střední školu, ze začátku to vypadalo dobře, nic se nedělo, všechno bylo v pořádku. Jenomže na začátku druhého ročníku se všechno otočilo a život mi začal stagnovat.

Spolužáci se se mnou přestali bavit vyloženě kvůli vzhledu, kvůli tomu, jak jsem vypadala (vlasy), v té době jsem nosila ještě korzet, takže to taky na věci dvakrát nepřidalo.

Prvních 10 minut z první hodiny té doby si pamatuji ještě doteď. Celá třída vypukla v šílený smích jak mě uviděli a v pozdější „přestávce“ mezi záchvaty smíchu jsem slyšela větu jedné z mých spolužaček jak říká „Jí se to líbí“.

V té chvíli jsem se uzavřela, a to nejspíše byla má chyba. Protože na druhý den, když jsem ještě čekala na pár kamarádek před busákem, tak tam byla skupina právě těhle spolužaček a jedna z nich na mě mávala ať jdu k nim. Jenomže po tom, co se odehrálo včerejšího dne jsem to odmítla.

Kdybych tohle tenkrát vyřešila jinak, nejspíše bych dnes nebyla tam, kde jsem, protože na konci prvního školního týdne, což bylo po onom dni, spolužačku, která pronesla větu, jež je nahoře, napadl nápad, co kdyby udělali to, že by se se mnou nikdo nebavil a já bych byla sama.


Protože tenkrát jsem nešla k nim. Z celé třídy se mnou zůstali asi tři lidi.

Postupně tohle odpadalo, ale za černou ovci a cílem trefných poznámek, jsem byla až do konce roku. Kdybych to řekla někomu z učitelů, tenkrát by mi nevěřili, jelikož má třída patřila k nejlepším na celé škole.

Ve druháku jsem byla uzavřená a občas jen občas jsem prohodila pár slov s človíčkem, který se tentokrát k ostatním nepřidal.

Ve třeťáku jsem byla skoro celý rok mimo školu, protože jsem ho proležela v nemocnici kvůli zoperované páteři, vzhledem k tomu, že jsem se vrátila až ke konci roku, tak ten rok byl v pohodě.

V maturitním ročníku, kde jsem opět byla celý rok, se klasicky pořádá stužkovací večírek na začátku roku a v pololetí maturitní ples. Na stužkovací večírek a ani na maturitní ples jsem nešla. Obojí, kvůli druhému ročníku a neustále se opakujícím pomluvám, které jsem slyšela od mých spolužáků.

Samozřejmě, že se to neobešlo ani bez poznámek učitelů, proč jsem na večírku nebyla, ale s tím jsem počítala. Nikdo tenkrát neznal důvod, proč jsem tam nebyla, většina lidí totiž si myslela, že to bylo kvůli tomu, že jsem nechtěla. Po stužkováku mě ale ignorovali spolužáci (na což jsem byla zvyklá), tak i učitelé, s čímž jsem tentokrát nepočítala. Nedošlo mi, že oni vlastně nevědí, co se dělo ty roky ve třídě mezi mnou a mými spolužáky. Moji třídu viděli jako nejlepší (v rámci průměru a i chování na škole, což jako celek jsme skutečně byli) a mě od té doby jako „někoho“.

Nevím, jak to mám slovně vyjádřit. Odmaturovala jsem vlastně jen díky svojí víře (tajemství). Ano, tenkrát to byla chyba. Pamatuji si, že vloni jsem v době maturit byla už tak na dně, že jsem si vzala asi 10 ibalginů, jediný výsledek byl ten, že jsem usnula a probudila jsem se se záchvatem pláče, když jsem zjistila, že zde stále jsem.

Po prázdninách jsem nastoupila do nultého ročníku, kvůli změně oboru. Ze začátku jsem měla strach, že minulost se bude opakovat. Vyloženě mě chvílemi děsily představy, že jakmile mě mí noví spolužáci uvidí, okamžitě propuknou v smích. Nestalo se tak. Celý školní rok do mě nikdo neryl, po střední škole to byl neuvěřitelný klid. Jak doma, tak i ve škole. V průběhu roku jsem se i chtěla začít bavit s lidmi. Vždycky jsem ale počkala, až mě někdo osloví…

Jenomže zjistila jsem, že mám problém bavit se s lidmi. Mám strach (z předešlých zkušeností) se dát s lidmi stejného věku do řeči. Nevím, jak je mám oslovit. O čem se s nimi potom bavit. Neumím vyprávět, vlastně se vyhýbám komunikaci s nimi, na druhou stranu bych se chtěla naučit s nimi bavit, najít si přátelé a začít znovu. Udělat čáru za minulostí.

Také mám strach, že mám v sobě asi dvoje povahy. Občas ze mě neustále vyprahne šílený vztek, na lidi. Ne na ty, které neznám či mi nic neudělali, ale na ty minulé, na které chci zapomenout.

Na druhou stranu jsem zase plachá, „malá“ (v povaze), mám strach na veřejnosti vyjádřit svůj názor a často si vybírám jen odpovědi s co nejmenším počtem slov, abych nemusela mluvit.

Chtěla bych se naučit změnit svoji povahu, abych dokonce života nebyla za plachou myš a o samotě za vzteklou a hysterickou. Naučit se bavit s lidmi a nenechat do sebe kopat bez toho, že dotyčný ví, že se mu nic nevrátí, jelikož nebudu mít odvahu s tím něco dělat. Ale nevím jak.

Zkoušela jsem praktikovat Louisinu knížku „Miluj svůj život“ v praxi a také tvůj seriál sebelásky, jenomže výsledky nevidím. Spíše mám pocit, že se život zhoršuje. Je ještě brzo, dělám něco špatně ? Vidím kolem sebe jen nenávist, ne pomoc a přátele.

„Noví“ lidé, kteří přijdou a odejdou, aniž by se cokoliv stalo. Ať dobrého nebo zlého. Nechci být celý život sama.

Co dělám špatně ?

Vím, že toho máš moc a času málo. Budu Ti vděčná za jakkoukoliv odpověď.

Děkuji

M.

Odpověď:

Ahoj,
Rozumím ti. Bohužel se ti stalo právě to, co by se nikdy nikomu stát nemělo. – Když ti někdo ve škole způsobí takovéhle trauma, je velmi těžké se z toho vzpamatovat. Vytvoří se v tobě blok, který ti potom brání jít dál. – Díky tomu máš teď problém s komunikací… ale teda posmívat se někomu za to, že nosí korzet? – Škoda, že jsem tam nebyla, já bych jim dala… Copak za to někdo může, že má skoliozu? Já bych je chtěla vidět, jak by celí šťastní s tím chodili do školy. Tomu se může smát jenom úplný idiot, co nikdy nic takového nepoznal.

Že jsi nešla na maturiťák a stužkovací ples, tomu taky rozumím, mě můj kolektiv zase neměl rád na základní škole, takže jsem nejezdila na výlety, nebyla jsem ani na lyžáku, ani na rozlučáku… Nešlo vůbec o věc samotnou, šlo o ty lidi tam.
Takže jestli někdo tvoje chování může pochopit, tak jsem to já, protože vím, že když nestojí okolní lidé o tebe a ty nestojíš o ně, tak se prostě podobným shromážděním vyhneš. Je to mnohem jednodušší, než si pak zase nechat od někoho něco udělat a řešit si následné vzpomínky.

Ale co teď s tím? – Úplně první věc, kterou je potřeba udělat, je uvědomit si, že ten komunikační problém je právě z toho posmívání a z toho vyvodit logický závěr, že to co se v tobě teď tak bojí, ve skutečnosti VŮBEC NEJSI TY SAMOTNÁ, ale je to jenom to jedno trauma, které tam v tobě někde sedí a dusí všechno, co kolem projde.

Je potřeba vyléčit si to trauma. To se dělá tak, že první odpustíš všem lidem, kteří k tomu nějak přispěli a pak odpustíš všem lidem, co ti nějak ublížili v dalších věcech. Takže v první řadě to budou bývalí spolužáci, potom kdokoliv kdo tě nepadne a v poslední řadě to budeš ty sama. – Určitě se najde něco, co sama sobě vyčítáš: ,,Neudělala jsem to a ono a já nejsem taková a maková… A měla bych být…“ – I tohle je potřeba odpustit a přijmout se.
Odpouští se takovým zajímavým způsobem: Nestačí říct že prostě odpouštíš a za týden na ně nadáváš. Musí to jít zevnitř.

Na tohle odpuštění mi opravdu strašně moc pomohla kniha Radikální odpuštění. S tou jsem zvládla všechno nejhorší, takže si ji rozhodně sežeň a projdi celou poctivě:

,,Radikální odpuštění – autor Colin C. Tipping“
V té recenzi je i proklik na jeden můj zážitek s tou knihou, rozhodně si to přečti taky, uvidíš, že ti to hodně dá.

A abych pokračovala konkrétně těmi spolužáky:
Takže si vezmi, že ti lidi, co se ti smáli, se vlastně vůbec nesmáli tobě. Víš to?
Ano, ty jsi tam vlastně stála a oni propukli v smích, ale proč? – Myslíš si, že rozumný člověk se ti bude smát za to jak vypadáš? – Ne! Ten alespoň drží pusu, když už nic. Co je to tedy ten jejich smích? – Je to jasný důkaz toho, že jsou hloupí.

A ty si hodláš dělat nějaké trauma na základě takové skupinky, co se směje tomu, že je hloupá? – Víš, že to vlastně s tebou nemá vůbec nic společného?
Kdo se ti takhle zasměje, tak si jenom řeší nějaký vlastní komplex. Řeší jenom sám sebe. Svoje ego, skrývaný pocit méněcennosti, nebo se bojí nezasmát, protože by před ostatními hlupáky vypadal divně. Mentalita stáda jako vyšitá.

Hlavní postavou v životě každého z nás jsme jen my sami a ačkoliv se to vždy nezdá, naše reakce na okolí vypovídá jenom o nás samotných a o nikom druhém. Ať se děje co se děje, platí to. Kdo se takhle bezdůvodně směje druhým, je sám posměchuhodný a ubohý, to je zkrátka fakt. Vždyť se na většinu posměváčků podívej, mají v hlavě akorát tak trochu sádla a svůj mobil. ,,Ho ho ho, děsně hustý se smát lidem s korzetem.“

Takže co z toho vyplívá:
Ty jim nemáš CO odpouštět, protože oni si řešili SVOJE nedostatečné mozečky a tys byla pouze ZÁMINKA jak se ventilovat.
Takže se nad tu celou věc můžeš krásně povznést, klidně je i polituj, že jsou chudáčci hloupoučcí a že je asi maminka neměla dost ráda a buď lepší než oni.
A nezakládej si na tom, že ti tohle udělali. Buď silná a vždycky když ti přijde ten strach z komunikace, mysli na to, proč ten strach vzniká, odkud vychází a uvědomuj si, že ty přece nebudeš obětí nějaké takové situace, že ty přece nemáš zapotřebí se deptat tím co bylo a máš důležitější věci na práci, než se piplat v takových věcech.

Prostě ti taková ,,maličkost“ vůbec, vůbec, vůbec, vůbec, ale fakt ani trošičku nestojí za to, aby ovlivňovala jakýmkoliv způsobem tvůj život.

A o tomhle se pořád dokola přesvědčuj, říkej si to. Je důležité vnitřně vědět, že zkrátka není důvod nechávat si v sobě nějaké bloky od hloupoučkých lidí, co neví, čemu se smějí.

Je to důležité také proto, že tím rozpouštíš blok nejenom na komunikaci, ale tvoje uzavřenost, tichá lítost a občasné výbuchy agrese jsou způsobené tím, že se cítíš být ublížená od ostatních lidí a tu bolest nedokážeš strávit, proto tě drásá zevnitř.
– Takže proto je tak moc důležité si říct, že byli hloupí, že řešili sebe sama a že s tebou to nemá nic společného, že ty jsi lepší než oni a že se tím vůbec nebudeš trápit.

Kamarády ve své aktuální třídě použij jako cvičný terč pro svoje nové sebevědomí. – Podívej se, když jsi mi psala ten dlouhý email, co jsi cítila? – Určitě důvěru, otevřela ses mi a cítila jsi i naději. To jsou samé hezké pocity a přesně tyhle pocity je potřeba cítit, když navazuješ nové přátelství. Přijdi za druhým člověkem upřímně s důvěrou. Ano, ne všichni lidi jsou v pohodě, ale určitě se najde někdo, na kom je vidět, že má dobré srdce a že by to s ním stálo za pokus.
– Takže si ho vezmi pěkně na paškál a dojdi za ním například s prosbou, jestli by ti neřekl, co bylo ve škole, když jsi byla nemocná… jestli neví jestli nebude písemka, co máte za úkol, nebo jestli by ti po nemoci nenechal opsat sešit…

Taky je dobrá metoda jídelna. Jestli tam chodíš, tak se jednoho dne prosbě seber, hecni se, že to zvládneš a schválně si sedni ke spolužákům ke stolu. Buď s nimi a buď prostě jenom milá, to stačí… hlavně ale neseď jako prkno a směj se, když se budou smát 🙂 – Zbav se prostě té bojácné křeči, co ti brání.
Nebo funguje: Jé hele, ty máš úplně super.. (já nevim třeba boty) tohle se mi vždycky šíleně líbilo, to nemá každej, kde jsi to vzala?
A nechodí někdo po cestě ze školy tvým směrem? – ,,Jé hele, můžu jít s tebou?“ – A dáte se do řeči a za týden ho pozveš na návštěvu..

– Chce to odvahu, ale nic není zadarmo. Když chceš s tím problémem bojovat, tak prostě bojuj. Nehaž flintu do žita, nerezignuj, ale jasně si urči, jaká chceš být a pak taková prostě buď. Nemusíš nikomu lézt do zadku, stačí to prostě jenom jednou zkusit a počkat, jestli bude reakce dostatečně vstřícná. Když nic moc, tak nic moc, no… však se nic nestane, vždyť jsi chtěla jenom říct, co máte za úkol 🙂

Pamatuj si, že kolik lásky (já vím, je to otřepané slovo, ale lepší na to nemám) vyšleš do okolí, tolik jí tvoje okolí vrátí tobě. Když budeš miloučká, budou na tebe i ostatní lidé miloučcí. Rozumíš tomu? – A když budeš jako prkno, tak tě budou ostatní lidi ignorovat.
Volba je jenom na tobě, ty si to určuješ, takže máš úplně čisté plátno a maluj si po svém. Někdy se zkrátka tu komunikaci s lidma naučit musíš. Žádný učený z nebe nespadl, někdy to prostě přijde a je nutné s tím pracovat. Je to moc důležitá lekce do života, mít přátele a umět mluvit s lidmi je v životě úplný základ. Takže pilně cvič… a hledej kamarády i jinde, v kroužcích a třebas i na internetu, zatím ti to jde přes písmenka možná líp, tak přes ně procvičuj taky.

Že se cítíš odkopnutá a odcizená od ostatních lidí a svět vidíš jako nepřátelské místo, tím se odsuzuješ k sebetrýznění. Je nutné změnit svůj postoj, usmát se na svět, usmát se na lidi a pak až se začnou ti všichni ostatní smát na tebe. – Když se směješ na někoho druhého, ve skutečnosti se směješ sama na sebe, protože všechno je jenom o tobě.
Klidně si zkus po večerech pokládat dlaně na břicho (to umocňuje prožitek sama sebe) a říkat si: ,,Mám se ráda, mám se ráda, jsem fakt moc fajn holka a jsem ráda, že jsem sama sebou… a mám se moc moc moc ráda a zítra si udělám něco dobrého k jídlu, abych si udělala radost, protože si to zasloužím a zasloužím si mít se dobře… a jsem moc šikovná a hodná…“

Zkus to a uvidíš, co to s tebou začne dělat. Někdo to zezačátku nedokáže ani říkat, ale ve chvíli kdy to můžeš říct a bude to upřímné a nebudeš si u toho myslet ,,No jasně, kravina, vždyť to není pravda, pokaňhám co můžu“, tak jsi ,,vyléčená“. – Protože když máš ráda sama sebe a můžeš to svobodně projevit, potom máš ráda i okolní svět a dokážeš to tak projevit. Je to velmi úzce spjaté.

Ty vůbec nejsi v těžké situaci a nestojí před tebou vůbec žádná strašná překážka. Takže PROSÍMTĚ ibalginy nech hezky v šuplíku, tady je jenom potřeba zapracovat na svém nitru a ono to pak už půjde samo, neboj se toho. Já si něčím takovým musela taky projít, bylo to před tou změnou opravdu strašné, ale mám to úspěšně za sebou. A když to umím já, tak ty to umíš taky, jsme přece lidi, všichni stejní a máme stejná práva a možnosti.

Takže vůbec neváhej a rychle se pusť do Radikálního odpuštění, začni ,,to“ zkoušet na spolužáky a nezapomeň se chovat také hezky sama k sobě. Neubližuj si ani slovně, ani činy. Hezky se hýčkej, i své tělo, dopřej si příjemné věci a přesvědčíš sama sebe, že svět nakonec není tak ošklivé místo, jak to někteří lidé vidí. – Vidí to tak, protože mají na nose černé brýle, vypadají jako mouchy a do slunce se neusmějou. Stačí ty brýle jenom zahodit a svět najednou vypadá úplně jinak. Pusť se do toho ještě dneska.

Hodně štěstí 🙂
Alue

Kam dál:

Otevřít rubriku ,,Poradna: Životní směr“ pro další otázky a odpovědi – ZDE

Další obrázky andělů: ZDE

Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

Komentáře

Ikona diskutujiciho Sonča 2012-07-12 07:57:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem zažila něco podobného. Už od 4 třídy mě spolužáci šikanovali. Naštěstí pro mě jsem to musela vydržet jen do 6 třídy. Pak jsem se odstěhovala k babičce. Jenže tady mě taky děcka šikanovala a v sedmičce mě začal šikanovat(nebo spíše ponižovat) učitel tělocviku. Proto jsem přešla na jinou školu a tam jsem se rozhodla, že to budu řešit jinak, takže do devítky to pak bylo v pohodě. Teď jsem druhým rokem na střední. Několik lidí to zkoušelo, ale já jsem se začala bránit a vracet jim to, takže je to teď v pořádku (všichni měli totiž problém s tím, že jsem taková vzorná, pořád se hlásím a jsem oblíbená u učitelů).

Ikona diskutujiciho Yuuna 2012-07-12 09:51:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taktiež som bola šikanovaná a docela ma to aj poznačilo. Keď som bola menšia tak som to tak veľmi nevnímala, ale postupom času som si uvedomila, že to v poriadku nie je. Bohužiaľ mali sme v triede veľa hlupákov a vytvorili si o mne mienku, ktorá ani nebola pravdivá. Posmievali sa mi a ohovárali ma. Málo kto sa so mnou bavil a bola som uzatvorená. Vytvoril sa vo mne ale blok, ktorého sa teraz len ťažko zbavujem. Prišla som do nového kolektívu a snažím sa povzniesť na to čo bolo, je to pritom také ľahké, ale stále som to nedokázala úplne, síce postupom  času sa to oveľa zlepšilo. Narazila som aj na jedného človeka, ktorý bol taký zakomplexovaný, že to až bolelo. Každému nadával koho uvidel a robilo mu radosť ubližovať, i keď si ho vlastne pre jeho správanie nikto nevšíma. Doma ma problémy a preto si to konpenzuje v škole. Je to maximálna úbohosť, ale aj takí ľudia sú tu…

Ikona diskutujiciho Martin 2012-07-12 10:09:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám "strach" z lidí, řečeno s nadsázkou. Dá se tedy říci, že je to podobný problém. Alternativou, jak si najít k lidem cestu je blog.cz Takto jsem se svého bloku částečně zbavil i já.

Ikona diskutujiciho planetarka 2012-07-12 10:12:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Byla jsem šikanovaná a strašně mi to ublížilo. Naštěstí pouze 2 roky, ale byla to pouze závist. Řekla jsem to výchovné poradkyni ve škol, mamce atd. Výchovná poradkyně ani učitelka to neřešily, ale moje mamka zasahovala, protože když jsem třeba přišla ze školy, tak jsem se zavřela v koupelně a celé odpoledne jsem plakala. Kdybych nebyla šikanována, tak bych tam ještě zůstala, ale mamka  a já jsme se rozhodly, že mě mamka přihlásí na jiný gympl. Od Primy. Prostě jsem byla šikanována od 3. třídy až do 5. třídy. Ten kdo to nezažije, ten to nepochopí.

Ikona diskutujiciho Avalon 2012-07-12 10:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Lidé jsou prostě zlí. Já si zvolila jako obor pro střední knihovnickou školu, očekávám od ní stejné typy, jako jsem já a absenci těchto… Problémů.

Ikona diskutujiciho petrahynkova 2012-07-12 11:08:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Já mám taky velký problém s komunikací, protože se mi v mládí dost často smáli. Ale už se z toho začínám dostávat. Přestup na jinou školu a dobrý kolektiv mi hodně pomohl. Nikoho už nezajímá, kdo jak vypadá, co nosí atd. Možná je to i díky tomu, že je u nás víc kluků než holek a ti nemají potřebu to nějak prožívat. Sice jsem pořád hodně uzavřená, ale už se to zlepšuje. Chce to čas a lidi, kteří vás nebudou nijak soudit a budou vás brát takové, jací jste. 🙂

Ikona diskutujiciho Furyl 2012-07-12 13:16:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zdravím. Podobné problémy občas musí prožít každý, a tento konkrétní jsem v jisté obměně prožil také já. Narozdíl od ostatních ti poradím něco jiného, než odpustit, nebo se obrnit. Otevři se. Absolutně se otevři, ukaž slabiny. Budeš sice v jistém slova smyslu měkkota, ale budeš příliš měkká i pro údery.

Ikona diskutujiciho Durino 2012-07-12 13:40:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Obeť šikanovania je zvyčajne uzavretá osoba s nejakým fyzickým alebo duševným postihnutím (nemusí to byť nižší intelekt ale napr. aj nižšie sebavedomie, komplex z niečoho a pod.). Osoby, ktoré sa šikanovania dopúšťajú sú emocionálne a duševne na nižšej úrovni ako samotná obeť. Uvedomelý a duševne vyspelý človek sa totiž šikanovania nedopúšťa.  "Ak sa Ti chce niekto vyrovnať, zvyčajne Ťa ponižuje." /Lechan M/. Čo si z toho zoberieš nechám na Teba. Popracuj na svojom sebavedomí a uvedom si, že si výnimočná ľudská bytosť a nemôže Ťa rozhádzať hlúposť ľudí, ktorí sú natoľko obmedzení, že nevidia v Tebe vnútornú krásu.

Ikona diskutujiciho Farah 2012-07-12 15:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ano, ano… jak jsou tihle zdanlive nejlepsi v prospechu a chovani, tak umeji byt prohnili zevnitr, ze? No, na to bych mela reseni. Rict do oci kazdemu, samozrejme az kdybych si byla jista, ze mi dotycny nezkrizi cestu, CO SI O NEM MYSLIM! A nejlepe jeste pred uciteli 😉 aby videli vsichni, koho to ucili :D ja nevim, ale byla by to dobra pomsta, protoze s tim, co bych tem lidem rekla, tak by s tim ONI museli dal zit a bylo by to tak hnusny, ze by se nechteli podivat na sebe do zrcadla.

Ikona diskutujiciho xiiixoo 2013-03-30 11:44:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Soucitim s autorkou. Na zakladni skole jsem byla sikanovana,priznavam ze kdyz sem byla mala, moc sem neresila co nosim a nebyla sem jako ostatni. Jsem spise introvert, tak tim to mozna je. Od prestupu na stredni skolu jsem cekala ze to bydu jine, ale co si budem rikat, jsme trida cela (jenom holek)…kosmeticek. A ted to nemyslim nejak arogantne, ale i kdyz se z nich oblekam nejlepe, nejak divne se nechovam, stejnak maji narazky…zdrejme jim proste pride divne ze sem tak ticha. Ve skutecnosti ale zas tak ticha nejsem, kdyz sem z nejakou kamoskou tak mam vetsinou hl. slovo :D ..asi je to proste tim ze se holt pomalu rozkouvamam u noveho kolektivu. Proste nejsem dilina jako oni, nekourim, nepiju ( jen prilezitostne nebo slabejsi, nestridam kluky jako ponozky, nechovam se tak tupe jako oni (ala umele zachvaty smichu, nedrbu vechny vsetne mejch kamosek …). Proste me to SERE, necejtim se, ze bych tam patrila, presto me ale skola bavi (tedy ne skola ale tento obor). Ale chapete jako to je ve tride, kde jsou same holky a jen se tam drbe? Docela rada bych byla ve tride, kde jsou lidi normalni. I kdyz ja sama nejsem nejaka chytra, hledam si vetsinou za kamose lidi chytrejsi a tak neni divu ze si tady moc z nikym nesedim (tedy s nikym se tu bavim, to jo ale kamaradi asi nikdy nebudem). Uprime ta jejich inteligence, chvilema si pripadam jak na ucnaku..jak sou tupy.

Ikona diskutujiciho martin 2013-05-30 09:59:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky jsem zažil něco podobného a taky jsem si nesl stejné následky. Ale, já jsem měl štěstí a potkal jsem lidi, kteří mají podobné problémy. Neuvěřitelné kolik lidí s takovými problémy existuje. Scházíme se a tyto naše strachy odstranujeme s opravdovou upřímností, pochopením a laskavostí protože si všichni rozumíme.

Ikona diskutujiciho Lea 2014-10-31 22:04:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Zažila jsem něco podobného, ale můj problém vznikl již ve školce, když si ostatní děti semnou odmítali hrát. Neustále jsem brečela, děti mě štípaly a tahaly za vlasy. Když jsem nastoupila na základní školu tak to bylo úplně stejné nikdo semnou nemluvil, neustále se mi smáli a učitelky mi pořád nadavaly ať nebrečím. Dokonce jednou jsem se bála před třídou něco říct, bála jsem se jit pred tabuli a tak učitelka řekla ostatnim aby me k ty tabuli dotahly. Nechtěla jsem, brečela jsem, ale jim to bylo jedno.Učitelky s tím nic neděly. Od té doby jakmile mám něco říct před tabulí tak ze mě nevypadne ani slovo a brečím. Dokonce mě potkala i slovní šikana. Po nástupu na střední školu jsem doufala že se to zlepší, a zlepšilo se to že když jsem se poprvé na střední rozbrečela tak mě spolužačky neodmítli, nepřestaly se semnou bavit jako tomu bylo na základce. Ale stále se zhoršuje moje komunikace před tabulí a s učitely. Stále brečim i kdyz mam jit precist aktualitu. Jsem velmi tichá, mluvím strašně potichu.Teď je mi 18 a nevim co delat.

Ikona diskutujiciho Čičina 2015-10-07 16:19:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Taky se mi stalo něco podobného. Akorát na základce. Byla jsem šikanovaná, i když kvůli své vlastní chybě, na kterou asi nikdy nezapomenu. V osmé třídě se mi líbil jeden kluk a psali jsme si na fb. On mi začal psát, ať mu pošlu nějaké fotky. Nejdřív jsem nechtěla, ale pak ve mě najednou převládl ten pocit, že když se mi líbil, tak pro něho přece udělám cokoliv. Řekl mi, ať mu pošlu fotku bez podprsenky a s obličejem. Nejdřív jsem si pořád říkala, že mu to pošlu, ale bez bličeje a pak najednou.. jsem to prostě vyfotila a poslala mu to do zprávy. Problém je v tom, že i když říkal, že to nikomu nepošle, tak udělal pravý opak. Poslal to všem lidem z mojí i jeho třídy a pak se to asi rozeslalo ještě do třídy, co byla pod námi a nevím,, kam se ta fotka až dostala. Vím, že se to dostalo i mezi moje kámoše z vedlejšího města. Ono, kdyby ta fotka byla aspoň hezká, ale problém je taky v tom, že nejsem moc fotogenická a HLAVNĚ mám malá prsa. Takže to na kráse fotky moc nepřidalo. Tenkrát jsem se bála chodit mezi lidi, říkala jsem si, že mě musí znát snad úplně každý. Spolužáci se mi za to smáli a postupně jsem ztrácela kamarády. Byla jsem úplně na dně a každý večer jsem probrečela. Přála jsem si, abych se změnila, aby mě lidi nepoznali a hlavně jsem chtěla zapomenout na všechny lidi, co mě ve třídě šikanovali. Tohle jim nikdy neodpustím, já přece nemůžu za to, jak vypadám.. Na druhou stranu, kdybych tu fotku nevyfotila, tak se nic takového nestalo a mám kamarády pořád. Jenže tady tím jsem si aspoň uvědomila, kdo je můj skutečný kamarád a kdo ne. Z celé třídy se se mnou bavili asi jen 2 holky, jinak vůbec nikdo. Celé dva roky mě ignorovali. Chovali se ke mě jako ke špíně, která má na hrudníku lentilky pod kobercem a označovali mě jako "lehkou holku". Jenže letos, přesně před půl rokem, jsem si našla kluka, je to úžasný člověk, který mě dokáže ve všem podržet. Pak se dozvěděl tu situaci s tou fotkou.. já jsem mu to vysvětlila, tak, jak to bylo, on to pochopil a řekl, že je to minulost a že mě kvůli mé minulosti neopustí, že mě miluje takovou, jaká jsem. A navíc se mu malá prsa líbí, jak už jsem zjistila 🙂 Jsem za něho opravdu ráda, tenhle člověk mi hodně pomohl, když jsem myslela, že už jsem ztratila úplně každého, tak se mi najednou objevil v mém životě a.. já jsem byla šťastná. Přestala jsem na tu situaci s fotkou myslet, dokud se mi na fb nezačali objevovat zprávy o tom, jak jsem to mohla udělat, jestli jsem opravdu tak blbá apod. Moje odpověď byla vždy stejná. "Ano, přiznávám, že blbá jsem a že jsem to posílat neměla, ale toho kluka jsem v té době milovala a důvěřovala jsem mu. Nikdy mi neublížil, až doteď."

Ikona diskutujiciho Luna 2015-12-04 19:36:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Vždy když se mi někdo posmívá že jsme divná vzpomenu si na Lenku Láskorádovou z Harryho Pottera, pomáhá mi to. I když vím že to tvoje je daleko složitější. Zkus si najít přátele mimo školu, v nějakém zájmovém kroužku, v okruhu lidí se stejnými myšlenkami a cíli se hledá lépe:). Hodně síly

Ikona diskutujiciho Lukáš 2016-12-24 00:58:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

To je moc krásná a přesná odpověď. Víš, o čem mluvíš. Pod tvá slova se mohu podepsat. Myslím, že je dost lidí, kterým Tvůj blog pomáhá, a musím přiznat, že obsah mě velmi zaujal.

Ikona diskutujiciho Lily 2017-01-30 07:17:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

I já mám problém. Ve škole jsem celkem oblíbená kamarádky mám, jinak ve třídě s každým vycházím ale: nějaké moje kamarádky nebo spolužačky se mi někdy smějí kvůli mímu stylu. Prostě jednou jsem si vzala do školy svoji oblíbenou šálu ale holky začaly říkat že to vypadá divně a že se to nehodí. Nebývá to moc často ale když už to je, vadí mi to. Nikdo se jich na názor neptal, tak proč ho říkají? Teď jsem si do školy udělala dva drdoly (viděla jsem to v televizy na krasobruslení) ale už slyším jaký zas holky budou mít keci. Obvykle na to řeknu svůj názor ale to že mi to říkají mě mrzí. Cítím se kvůli tomu trapně. Co bych podle vás měla dělat? (Svůj styl ale měnit nehodlám!)

Ikona diskutujiciho Alue 2017-01-30 09:41:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[16]:  Jestli se do tebe bude někdo nepříjemně navážet kvůli drdolům, tak buď není normální, nebo ti něco závidí 🙂 Takže ignoruj.

Ikona diskutujiciho Alice 2018-01-06 03:03:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Mě se posmívá jedna moje spolužačka. Furt mě přede všema pomlouvá a všechny manipuluje proti mě. Když ji chi říct aby přestala, tak mi řekne abych držela hubu a že jí nezajímá, jak moc trpím. Furt přemýšlím nad tím, že bych se měla začít sebepoškozovat a nebo se jít rovnou zabít. Před dvěma nebo třemi lety proti mě zmanipulovala moji kamarádku a vždy když jsem seděla blízko nich, tak do mě začaly křičet ať pošoupnu svou lavici blíž k lavici přede mnou. Škola to vůbec neřeší. Ta holka je se mnou od školky. Pak jsme do 5. třídy byly v jiných školách. Taky všude roznáší pomluvy o tom, že já a můj kamarád jsme měli pohlavní styk. Taky si myslí, že jsem si do svého současného domu přitáhla štěnice, což vůbec není pravda. Všem říká, že jsem líná k**rva, co si hraje na důležitou a nemusí nic dělat. Pokud bych změnila školu, tak by to asi zjistila a přestěhovala by se tam aby proti mě každého poštvala a zhoršila mi moje deprese. Tento školní rok jsem hodně chyběla, většinou kvůli té holce a nemocem. Tento školní rok se k nám taky přidaly 3 nové holky a s jednou z nich se začala kamarádit a ponižovat úplně všechny. Před rokem mi párkrát schválně rozbila propisku s tím, že to udělala omylem. Vždycky ráno před první hodinou nás nutí nechat třídu zhasnutou a tím některým kazit zrak. Všichni mi říkají abych jí ignorovala, ale vůbec to nedokážu. Od svých 9-ti let jsem v pětounské péči, protože můj otec zemřel před 18-ti lety a moje matka krátce poté, co jsem se já a můj bratr-dvojče narodili. Moje adoptivní matka mě furt mlátí, křičí na mě a ignoruje mě, když jí řeknu, že nechci do školy. Před rokem jsem šla na vysokou a ta holka šla na tu stejnou školu taky. Já jsem kvůli ní natolik paranoidní, že si občas myslím, že mi po celém mém domě nainstalovala skryté kamery.

Ikona diskutujiciho Alue 2018-01-06 12:32:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

[18]:  Alice nezlob se za můj trochu razantní názor, ale takové holce bych už na základní škole dala dávno do držky, aby si uvědomila že na mě si nic dovolovat nebude a měla bys od ní už dávno pokoj. Šikanátoři jsou srábkové a zajdou tak daleko, jak daleko jim to dovolíš. Když se nebráníš a všechno necháš, tak jasně že ji to baví a jasně že si na tobě bude léčit svůj komplex méněcennosti. Kdyby ses sebrala a vysvětlila jí to ručně, tak se ti takové věci vůbec nemusely dít. A to ti říkám z vlastní zkušenosti, já byla vždycky outsider, čili ideální adept na šikanu, ale na mě si nikdo nepřišel, na začátku roku jsem šikanátory zliskala na hromadu a do konce školního roku ze mě měli strach, pak se jenom stačilo škaredě podívat a vyklidili pole sami. Obvykle přes prázdniny zapomněli, tak to na mě zkusili, tak jsem jim to znova musela ukázat že na mě fakt ne a zase jsem měla rok klid.

Ikona diskutujiciho Tom 2018-03-28 23:34:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Hodně dobrá odpověď! Hezky!

Napsat komentář: Alice Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek