Aluška.org: Věděním ke svobodě

Jsem přesvědčená o tom, že to mnoho z vás to dobře zná, nebo si tím aktuálně prochází. Snad vám moje dnešní zamyšlení dodá inspiraci, optimismus, anebo nápad jak některé věci lépe vyřešit, či přijmout.

Jako dítě jsem měla potíž se sebepřijetím, a není se mi co divit. Ostatní děti jsem dráždila, aniž bych chtěla a ostatní děti zase dráždily mě, často aniž by to byl jejich záměr. V projevech mé povahy nebo vlastností, které jsou mi vrozené a dané, okolí vidělo chybu, nebo vadu. Například moje stranění se kolektivu. Když šla třída někam, obvykle jsem byla poslední a šla dva kroky za všemi (abych měla klid na svoje přemýšlení a aby do mě nikdo nešťoural). Ve třídě jsem se vždycky postupně přesunula úplně dozadu, ať jsem na začátku roku seděla kdekoliv. Učitelé mě tam nechávali protože jsem byla tichá a pečlivá (neměli záminku), ale neradi, protože jsem byla takový podivný ostrůvek sama pro sebe. Přede mnou klidně dvě prázdné lavice, vedle mě další prázdné lavice. Nikdo nechápal, proč jsem tam tak spokojená.

Příliš blízká společnost spolužáků mě totiž obrovsky vyčerpávala, také zneklidňovala a rušila moji koncentraci, když do mě různě šťouchali, nebo jsem s nimi musela bojovat o svoji půlku, když se moc roztahovali.

V prvotních fázích jsem se snažila ostatním zalíbit a vyhovět jim, když mi bylo mnohokrát opakováno, ať se nestraním, ať se prostě normálně socializuju jako ti všichni ostatní.

Nejvíc mě to bolelo od mamky, když mi říkala se smutným výrazem že se strašně straním a ať to nedělám, měla jsem pocit že nenaplňuji její očekávání toho jaké bych měla být ideální dítě. A já chtěla být ideální, tak jsem se snažila. Ale nedařilo se mi to a postupně jsem pochopila, že o to doopravdy ani nestojím, že jsou to pokusy spíš proto že to chtějí ti ostatní a ne že bych to potřebovala přímo já… Vzdala jsem to a soustředila se pouze na jednu svou nejlepší kamarádku, která byla starší.

Dneska už víme, že se těmto kreaturám říká introverti a že je u nich normální mít pár nejbližších a že netouží po pěstování desítek povrchním vztahů, raději mají pár vazeb, zato hlubokých a velmi pevných. Jenomže v mé době to okolí vidělo jako nějaký druh mentální deformace a pak není divu, že kolem toho probíhalo dlouhodobé zápolení. Zápolení mezi tím kdo jsem, kým chci být, jak mě vidí mé okolí, co chce moje okolí a mojí touhou svému okolí vyhovět. Nedalo se naplnit vše naráz a když jsem šla hlavou proti zdi, výsledek nebyl takový jako u ostatních a nakonec mě to snažení otřesně vyčerpalo, až jsem se nakonec ptala sama sebe, jestli mi to za to stálo. Postupem let jsem si uvědomila, že fakt nestálo.

I když to bude znít zvláštně, jsem celkem ráda za tuhle dobu, protože si můžu načíst mnoho o tom kdo jsem, proč jsem taková a jestli se s něčím něco nějak dá, nebo nedá dělat. Spoustu věcí lze vypozorovat, můžu sledovat že něco nějak vnímám nebo dělám, ale výzkumy a závěry z nich, volný přístup k nim, mi dávají odpověď na otázku PROČ. Vím že to tak je, ale potřebuju taky vědět PROČ, aby se z toho dal vytáhnout nějaký další konkrétní závěr a postup.

Zrovna mám rozečtenou knihu Život s vysokou inteligencí a je tam popsaný výsledek studie, která vysvětluje hmotně pozorovatelné rozdíly v mozku normálního a nadaného člověka. Tato studie dokonale potvrzuje a dovysvětluje důvod hyperreaktivity a pocitů přesycení smyslů, které mám stále. Ani jsem nečekala, že se v té knize tolik najdu, ale měla jsem pocit že bych si ji měla přečíst, tak jsem ji koupila a hle. Vypadá jako můj životopis. Šokovalo mě, jak dobře mě může mít někdo přečtenou se silnými stránkami i slabostmi. Nejsem unikátní sněžná vločka, jsem člověk který zapadá do velmi konkrétních charakteristik, akorát že to jsou výsledky poměrně nových, všeobecně méně známých výzkumů, které v době mého dětství možná byly v plenkách, v žádném případě však rozšířené mezi širokou veřejností. Dnešní děti mají tolik možností a výhod díky novodobým přístupům a to uběhlo jenom 20 let… uvědomují si to vlastně?

Když vyrostete s pocitem že jste vadní, plyne z toho spousta věcí, které vydají na celé knihy a stovky článků. Viz. třeba moje Svítání o nalezení sebelásky a sebepřijetí. Dneska bych ale chtěla mluvit o něčem trochu jiném než je sebeláska, o něčem čemu jsem doteď samostatný článek nevěnovala.

I když si postupně člověk načte a zjistí vše dostupné o tom kdo je, jak funguje jeho mozek a proč má nějaké specifické vlastnosti které ho často velice limitují v běžném denním provozu, pořád má potřebu se nějakým způsobem srovnávat s ostatními, zapadnout do řádku, ,,být normální” a dělat věci tak jako ostatní.

Je to takový zvláštní vnitřní tlak, který vám pořád říká, že tak jak jste, ještě ,,nejste dost v pořádku” a je potřeba se přemoct a spoustu věcí doladit, dotáhnout, změnit. Čím víc se o to ale snažíte a čím víc se snažíte tomu tlaku naslouchat, paradoxně tím větší ten vnitřní tlak je, protože zjistíte, že mu nelze vyhovět a pokud ano, jedině za cenu obrovské ztráty energie, potažmo času, který jste mohli vložit do něčeho mnohem produktivnějšího a příjemnějšího, co by vás ani tolik nevyčerpalo, nebo by vám to naopak mohlo mnoho energie dodat.

Když se třeba vrátím k nakousnutému tématu socializace (to je úžasně výživné a pestré téma), dlouhodobě jsem měla pocit, že mít dva nejbližší je pořád nějak málo, že bych snad mohla a měla pěstovat více kontaktů i vně, mimo, venku. Říkal mi to můj vnitřní tlak, program, podle kterého je to prostě takhle správně a tak by to mělo být. Že je člověk lačný po společnosti, hledá si nové kamarády, chodí do klubů, na párty, na tancovačku, přednášky, školení, kurzy, rauty, sešlosti, srazy, kluby ajánevimcoještěvšechno.

Paradox byl v tom, že čím aktivnější a svědomitější jsem byla v tématu své socializace, tím více jsem si způsobila problémů. Setkala jsem se s řadou dobrých lidí, ale většinou jsem si spíš nabila hubu a mnoho z těch lidí mi ublížilo, pomluvilo mě, nebo samotný fakt že mě osobně znají, použili proti mně ve svůj prospěch, nebo mi nějak jinak vrazili kudlu do zad. Mnohé z těch zážitků bych celkem oželela, jiné mi alespoň posloužily k poučení.

V mnohých případech to pro změnu vůbec nebyli zlí lidé ve vztahu ke mně, ale měli tak zlou a destruktivní energii, že jsem měla zdravotní problémy ještě několik dnů poté, co jsem se s nimi setkala. Bohužel tento druh přecitlivělosti se u mě zostřuje postupem věku, místo aby slábnul, takže zatímco v některých ohledech rozšiřuje mé pole působnosti (v intimní a profesionální sféře je to lahoda), v běžném denním provozu a mezilidském kontaktu mě naopak pořád víc a víc limituje, osekává, omezuje, vyčerpává.

Další komplikací pak často bývá, jak mám někomu vysvětlit, proč už se s ním nehodlám dál kamarádit, když předtím jsem to přátelství sama iniciovala?

,,Protože jsi destruktivní.” … hm, ne. ,,Protože mi saješ energii.”… ,,Protože vždycky když se potkáme, tak celou noc nespím a je mi blbě od žaludku, pak mám migrénu a chřipku” no to asi taky ne. ,,Protože mě nudíš.” … ,,Protože mě nebaví pokaždé dvě hodiny v kuse poslouchat jak to máš strašně blbý a jak s tím nehodláš nic dělat.” hmmm :-/ Fakt dobrej způsob, jak se s někým rozejít ,,v dobrém”, nemyslíte?

O zástupu příšerných psychopatických ctitelů co mě pak nenechali napokoji nebo se mi pokoušeli vlámat do baráku, ani nemluvě. Jeden byl dokonce na setkání venku ozbrojený střelnou zbraní, kdyby chtěl, mohl mě v pohodě odpravit někde za keřem a mohla bych si za to sama tou svou ,,socializací.” Naštěstí mi nic neudělal, ale byl to pro mě zdvižený prst.

Doma jsem to tehdy radši ani neřekla, jinak bych měla s vycházkami utrum, dospělost nedospělost. Nevěřili byste, kolik lidí u sebe běžně nosí zbraně.

Trvalo mi relativně dlouho, než jsem pochopila, že si to dělám vlastně sama a že bych se na to měla vykašlat, nesnažit se vyhovět nějakému programu co mi říká že nemám být samotář a být prostě taková jaká jsem…

Relativně dlouho, nebo relativně krátce? Poprvé jsem se podle toho začala chovat, když mi bylo 19. Žiju krátce, možná bych na sebe nemusela být tak přísná a spíš bych mohla říct, že mi to naštěstí došlo poměrně brzo, v poměru k délce mého života.

Přestala jsem se v tomto snažit. Zjistila jsem, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem v dané věci mohla udělat.

V dospělosti vás potká ještě jedna moc krásná věc: Uvědomíte si, že není vaše povinnost, vycházet dobře s každým a mít každého rád, že poslat někoho někam pokud vám nesedne je v pořádku. Dokud to nepochopíte, neustále se snažíte všem zavděčit a pak máte depku, že vám to nejde, protože vás vždycky bude někdo nesnášet i za to že dýcháte. A není to ničí chyba, je to prostě život.

Když jsem byla školče, měla jsem občasnou kamarádku. Naše maminky se přátelily, my holky jsme si spolu hrávaly a doufalo se že když vyrostem spolu v jedné třídě, tak budeme kamarádky i v dospělosti, ale nestalo se to. Já ji měla ráda a vlastně jsem k ní vzhlížela, protože ona na rozdíl ode mě byla populární ve třídě, měla kolem sebe spoustu kamarádek, byla v centru dění, uměla se oblékat a byla taky moc hezká. Ona oproti tomu o mě ztratila zájem. Dlouho jsem nerozuměla, proč to tak je a myslela jsem si, že asi nejsem pro ni zajímavá a taky asi nechce mít nic společného s tím co se děje u mě doma. Oblékala jsem se jako kluk, v první třídě místo účesu sestřih podle hrnce a kamarády jsem tam neměla. Tak jsem si říkala, že je to asi tím že jsem taková nic moc, že jí nemám co nabídnout. Navíc jelikož jsem přecitlivělé jelito, které nesneslo aby se někdo poblíž cítil zle, přitahovala jsem ve třídě odpadlíky které nikdo poblíž sebe nesnesl a pak mě ostatní posuzovali jakože k nim patřím, přestože ani mně s nimi nebylo dobře. Ale až po letech, někdy na druhém stupni ZŠ, mi konečně řekla, proč se se mnou už nebaví.

Pamatuji se, že jsme stály na chodbě a já kousek od sebe zaslechla po dlouhé době rozhovor na téma, které mě zaujalo – teď máš šanci, socializuj se – problesklo mi hlavou, přišla jsem k nim a sdělila jim také svůj názor na danou problematiku. Zbytek skupiny reagoval… nijak. Z mého výrazu asi vyčetla, že nechápu co jsem udělala špatně. A ona mi odpověděla: ,,Víš, proč se s tebou už moc nebavím? Ne že bych tě neměla ráda nebo tak, ale ty když něco řekneš, tak tě nechápu.” ,,Jak to myslíš?” ,,No ty mluvíš tak hrozně složitě a používáš strašnou hromadu cizích slov, a já vůbec nevím co to znamená.” ,,Aha.” (další spolužačka si pak ještě přihřála polívku a řekla mi že to má se mnou úplně stejně)… podle vzorce ,,snaž se srovnat s ostatními” by se asi dalo čekat, že se pokusím sehrát nějakou přetvářku a začít mluvit jako ti ostatní, ale nepokusila jsem se o to. Věděla jsem dopředu, že je to absolutně marný boj, ještě marnější než snaha o ideální míru své socializace a navíc jsem byla hrdá. Byla jsem vždycky schopná se přizpůsobit, ale ne do takové míry, abych si připadala jako debil, za cenu srovnání se s ostatními. Tehdy jsem si řekla, že možná prostě moc čtu a že to je z těch knížek. Neuměla jsem si představit, že bych měla mluvit nějak jinak, protože dokud mi to neřekly, neměla jsem nikdy pocit, že bych mluvila složitě, nebo se nějak jinak odlišovala vyjadřováním od ostatních. Nevnímala jsem to.

V pozdějším věku, když už jsem žila v Brně, jsem konečně měla kolem sebe ty správné lidi. Vedla jsem diskuzi se svou výbornou přítelkyní na téma chození ven. Řekla mi, že musí každý ven minimálně na hodinu vypadnout ven, do města nebo do lesa nebo kamkoliv, jenom nesedět doma, protože když nejde, tak zavřená mezi čtyřmi stěnami blbne.

Já na ni koukám jako puk. Já jsem totiž schopná klidně týden nevyjít ven z domu (což je většinou prakticky nemožné, člověk musí chodit zařizovat věci) a přitom to nevnímat. Většinu dne totiž stejně nejsem mentálně přítomná, ale jsem někde jinde. Připadalo mi fascinující, že někdo se cítí být málo stimulován pobytem doma a pro svoje mentální zdraví nutně vyžaduje změnu vnějšího prostředí, zatímco já svoje domácí prostředí chápu jako bezpečný základní bod, ze kterého odvíjím aktivity směrem ven a do vnitřního bodu se občasně vracím, ale v hlavě. A zatímco někdo potřebuje jít ven aby byl patřičně stimulován podněty, mně stačí zažrat se do knížky. Nebo do článku. A už tu nejsem, nevnímám, že jsem doma. S tím co už je dneska možné vědět o rozdílném fungování mozku různých lidí, se tomu nedivím, ale tehdy mi to připadalo nepochopitelné.

Spoustu výpravných akcí jsme absolvovaly spolu, bylo to fajn, podívala jsem se na nová místa, ale když to nebylo, necítila jsem žádný rozdíl. V podstatě mi bylo vždycky jedno kde přesně jsem, hlavně že jsem dělala něco co mi bylo příjemné. Myslím, že je pro mne důležité jenom to, jestli je dané prostředí příjemné a odpovídá mým potřebám, pak nevnímám rozdíl mezi tím jestli jsem doma nebo na procházce. Jak by mi mohlo lézt na nervy bezpečné klidné místo, kde se cítím dobře? – Nemůže.

Co mají tyto střípky společného? Mohla bych rozvést ještě řadu dalších myšlenek, každopádně závěr je poměrně jednoduchý. Jediný způsob, jak může člověk získat vnitřní mentální klid a také klid ve svém životě, je nesrovnávat se s ostatními lidmi a nesnažit se jim přizpůsobit, nebýt jako oni. Být prostě sám sebou.

Pokud máte například IQ 130, jste hypersenzitivní, hyperreaktivní a introvertní, nemáte nikdy v životě šanci být jako ostatní lidé. Nemáte totiž jejich schopnosti, vlastnosti a kapacitu. Samozřejmě že také máte nějaké, ale leží v úplně jiných rovinách a mají odlišnou povahu a rozsah. Důvod, proč se nadaní lidé cítí jako mimozemšťani z jiné planety je, že vlastně v porovnání s možnostmi ostatních mimozemšťani jsou. Mají totiž jiné mozky, které se nedají upravit tak, aby vyhovovaly většině. A člověk to tak musí brát, se všemi výhodami a nevýhodami, i když mu to třeba nevyhovuje, nebo je to nepohodlné.

Například není možné, abych si doma zapla wifinu se zářením do baráku, protože většina lidí to tak dělá. Oni můžou, ale já nemůžu. Mě to zabije, protože já se zapnutou wifinou neusnu, neusnu ani když jsem s ní ozářená přes den a pak se vypne. Můj organismus by prostě zkolaboval.

Čím dřív člověk přijme svoje limity, tím líp pro něj, tím méně si zbytečně ublíží. Když vím že mi něco nedělá dobře, už neřeším jestli se mi to hodí, jestli to sedí do škatule, nebo jestli je to pohodlné. Prostě to nebudu dělat.

Jakákoliv snaha být někdo jiný, chovat se jako někdo jiný a naplnit nějaké měřítko které je všeobecně uznávané jako ideální, přináší jenom pocit rozčarování, smutku a ztrátu energie. Čím dřív člověk pochopí kdo je, jaký je, proč je takový a přijme to, tím lépe a snadněji se mu poté žije. Pokud by totiž sebe nepřijal a snažil se celý život nacpat do nějaké cizí škatule která mu vůbec není pohodlná, postupem let ve svém životě nabere takový směr, který již není možné zpětně zvrátit. Jsou činy, které nelze vzít zpět. Když někoho urazíte, můžete se mu omluvit, když blbě investujete peníze, můžete je vydělat zpátky nějak jinak. Ale jsou v životě věci, které se smazat nebo nahradit nijak nedají. Zejména ne zpětně ztracené roky boje sama se sebou.

Už pěkných pár let tak žiju. Úplně jsem se vybodla na jakýkoliv pocit, který mi říká, že mám být nějaká jiná, protože ti ostatní to tak dělají a já ne.

,,Já nejsem ti ostatní, já jsem já a tečka.”

Můj život je od té doby podstatně klidnější a příjemnější, cítím se v něm jistější, bezpečnější, vyrovnanější a také mnohem vhodněji stimulovaná. Jestli si mám vybrat mezi vnější stimulací typu prosedět celý večer v hospodě nad pivem a povídat si o prdění, nebo strávit celý večer louskáním nějaké příručky, vyberu si jednoznačně to druhé a už se nebudu ohlížet na to, jestli je to ode mě dostatečný projev sociálnosti.

Koneckonců, socializujete se vůbec, pokud sedíte celé hodiny nad pivem s někým, kdo vás vlastně nudí a s kým si nerozumíte? Já se v takových situacích cítím opravdu osaměle, zatímco sama doma nad knížkou se osaměle vůbec necítím. Paradox? – Ano, myslím si že veliký.

Pocit osamění a osamělosti totiž nezpůsobuje samota jako taková, ale způsobuje to vnímání propasti mezi mnou a vnějším světem, nebo lépe řečeno mezi mnou a druhým člověkem. Kdy cítím ten obrovský rozpor, že bych se neměla cítit sama s někým a přitom se tak cítím.

Už si ani nelámu hlavu nad tím, jak se mám vyprdnout na někoho, kdo mi nedělá dobře, nebo mě nudí. Koneckonců co se může stát. Nic horšího než to, že si o mně pomyslí, že jsem podivín a že pro moje chování není logický důvod. No tak teda jsem. Tady mě máte.

Co se budu obhajovat a co se budu snažit vysvětlit něco, co vysvětlit nejde, minimálně ne srozumitelným jazykem. Jednou jsem se o to dokonce pokusila, popsala jsem k tomuto účelu 4x A4 a psala jsem to dva dny, abych si byla jistá, že jsem vše zdůvodnila a zformulovala co nejvíce srozumitelně a jasně. Dle reakce by to vyšlo nastejno, jakobych žádný dopis nesestavila.

Dneska se hodně mluví a píše o vykročení ven z komfortní zóny, ale myslím si že je v tom potřeba umět rozlišit a člověk se to musí umět naučit. Jaký je v tom vlastně rozdíl?

Pokud žiju v něčem co mi vyhovuje a necítím se tím být nějak poškozená, je to v pořádku. Netřeba měnit. Proč se snažit ztratit balanc v něčem, co už je vybalancované, i za cenu toho, že to neodpovídá běžnému standardu? Člověk si totiž musí uvědomit, že limity každého z nás jsou někde jinde (!!!!!) a to platí o všech lidech, nejenom o těch nadaných.

Ale pokud žiju život který nesnáším, nebo mě nějak ubíjí a nevyhovuje, měla bych rozhodně vykročení z komfortní zóny uplatňovat dnes a denně, abych balanc našla. Ale ne ten který je obecně platný, svůj vlastní!

Proto by si člověk měl položit pár otázek, předtím než se začne přemáhat. Měl by si dopředu jasně uvědomit, proč tu změnu dělá. Jestli to dělá pro to, aby se více zalíbil svému okolí, nebo aby vyslechl nějaký program nebo komplex který mu tvrdí že takhle to není dost OK a musí se to změnit, nebo jestli to chce opravdu a jenom sám pro sebe a kvůli sobě, protože mu stávající stav skutečně nevyhovuje a protože v něm trpí.

Jedině ten druhý případ je opravdu dobrý důvod, proč udělat změnu ve svém stylu života a myšlení.

Ten první případ člověka přivádí do malérů, protože se násilím tlačí do prostředí a zážitků, na které není stavěný, se kterými si často neumí poradit, které ho vyčerpávají zatímco jiné to nabíjí a nakonec si sám před sebou připadá jako vůl, protože nesplnil své cíle, ačkoliv se velice snažil.

Je také dobré se občas zastavit, ohlédnout a popřemýšlet nad sebou. Proč dělám co dělám. Co z toho mám. Co mě k tomu vede a jaké z toho mám benefity, nebo naopak průšvihy… Tak často člověk zjistí, že opakovaně dělá nějakou pitomost a vlastně ani neví proč – no ano, protože maminka říkala, aby se tak nechoval, aby byl jako někdo jiný.