Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tak je pondělí… a já ještě stále nešla do školy… je mi ještě nějak blbě a navíc dnes večer se bude jednat o tom, jestli se teda odstěhuju, nebo neodstěhuju, nebo co teda… takže vyčkávám… a protože mému bratrovi je asi jedno, jak se po mě doma otčím vozí, sedím teď u babičky a píšu z dědova pc…

Chtěla bych popsat, co se stalo před necelými pár hodinami… tak trochu vám to dlužím, jsem ve skluzu co se týče článků, poděkujte otčímovi, to on mě takto potírá 😀 ale já už si z něj za chvilku nic nebudu dělat, protože budu letadlo. Šťastný a odstěhovaný letadlo.. tu tuuut 😀

… V posteli je nuda. Dneska jsem využila po dlouhé době skutečnosti, že konečně bráchové odešli do školy a do práce a barák ztichl… to víte, když je okolo vás tak šílenej randál, tak není možné utéct do jiné reality, či vidět obrazy… takže jsem toho ticha využila, lehla jsem si rovně na záda, zavřela oči a s přáním ,,něco zažít” jsem se odebrala do hlubin nekonečna…

Chvilku se nic moc nedělo… okolo hlavy podivný šum, potom ale nějaký zvláštní tlak na čelo a koukám, že najednou letím dolů už zase takovou temnou studnou… tu studnu znám, vím, co je úpně dole… a tak jsem si v klidu padala pořád dolů, sledovala jsem, jak míjím velké balvany, ze kterých se boky studny skládaly… a najednou koukám, že jsem proletěla nějakou zvláštní barierou uvnitř této studny a že místo aby mě ta bariera zastavila, tak zastavila jen jakoby něco ve mě a já pokračovala dál… nevím, jak to popsat… prostě takový tak trošku náraz a já měla pocit, že něco, co ve mě být nemá, zůstalo v té barieře… možná nějaké smutky, nebo starosti, nebo bloky z uplynulých dnů, které nebyly moc příjemné… nevím… nicméně taková zvláštní bariera se potom objevila ještě několikrát, pokaždé něco zachytila, ale já letěla dál…

Po chvíli koukám, že stěny studny končí a já přistávám na malý ostrůvek uprostřed černé nicoty. Na takových ostrůvcích jsem se už také dříve ocitla… jsou ploché, v průměru asi 4metry, je na nich jemný béžový písek a na boku jsou lemované jakoby železným kováním.

Chvíli jsem tam stála a pohlédla vzhůru, naskytl se mi pohled, jak studna a vzdálené světlo v ní zmizely, takže tu byl jen ten ostrůvek a já. Podívala jsem se na sebe.. opět jsem měla trochu jinou podobu.. dlouhé zlaté vlasy až na zem, které se spouštěly po zelené robě, zlatě prošívané… na hlavě jsem cítila, že mám posazenou nějakou malou korunku… pořád jsem se rozhlížela, ale krom nekonečně černoty a prázdnoty jsem už nic jiného neviděla… přemýšlela jsem, jestli se vůbec něco bude dít, jesti se třeba nemám vrátit zpátky do těla a zkusit zažít něco zajímavého jinak… ale okolí jakoby vycítilo moji nedočkavost… najednou se začalo něco dít.

Ozval se zvuk, jako když sunete těžkou horu po zemi… byly cítit mírné vibrace a mě se naskytl najednou pohled tak trošku z ptačí perspektivy, objevila se vize, kdy jsem byla sama nad sebou a hleděla na sebe, jak se zmateně otáčím a ohlížím na tom malém ostrůvku a z nicoty vystupují obrovité kamenné sloupy.

Jak se pomalu přibližovaly, připomněl se mi ten film nekonečný příběh jedna, kde byl kamenožrout… protože mi došlo, že to nejsou žádné sloupy, jsou to nějaké obrovské bytosti, které vypadají jako vytesané z kamene.

Když moje ptačí perspektiva skončila, naskytl se mi pohled sedmi do kruhu rozmístěných kolosů, které v mžiku otevřely oči. I ty oči vypadaly jako z kamene a já z nich měla pocit totální nezaujatosti… jakoby tu byli od pradávna a jakoby se jich skoro nic netýkalo… v jeden okamžik se mě zmocnil kapičku strach, který mě málem ovládl, protože okamžitě jak jsem ten strach pocítila, objevila se další vize, jak po mě něco černého chňape. – okamžitě jsem ten pocit přerušila, uklidnila se a opět pohlédla na kamenné postavy… mlčeli, dívali se na mě… jejich pronikavé oči… tyjo vidím je před sebou ještě teď…

Zeptala jsem se toho před sebou: ,,Co tu dělám?”

Kolosy odpovídaly jako jeden muž… vždy mluvil jen jeden, ale já nikdy nevěděla, který z nich promluví… tentokrát se ozval hlas za mnou: ,,Co tu děláš? To se ptej spíš sama sebe.”

,,A kdo jste?”

,,Lidé nám říkají různě.” – ,,Soudci… mudrci… přeludy…”

,,Jakou máte moc?”

,,My? my jen pozorujeme… moc máme takovou, jakou nám dá člověk. Ale lidé zapomněli. Už o nás nevědí.” … ,,Možná… že by jsi nám chtěla něco říct…”

,,Já?….. A můžete zařídit hladký průběh věcí v mém životě?”

,,My?” – ,,Vždyť ty už se prakticky stěhuješ.” Zazněl mi za zády mručivý a pomalý hlas…

To byla pravda… nastala chvilka ticha, během níž mě všichni neustále sledovali. Potom jeden promluvil: ,,Možná by jsi chtěla mluvit tady… s Laurejem…”

A zdálo se, že jakoby pokynul a zpoza něho přišel ke mě na ostrůvek Laurej… chvilku jsme na sebe koukali a já mu řekla: ,,Laureji Laureji, já původně s tebou chtěla mluvit. Já tě normálně poslední dva dny prostě neslyším a deptá mě to a-” – Laurej mě zastavil a usmál se… ,,Pojď Aluško, něco ti chci ukázat.”

Chvilku se nic nedělo, potom ale kamenné kolosy pohlédly na sebe navzájem a v mžiku zmizely i s pláckem, na kterém jsem stála. Začala jsem znovu padat do neznáma, přitom mě dohnal Laurej, kterého to nevzalo hned dolů… pod náma se začalo objevovat světlo, které se neustále přibližovalo. ,,Co to je?” – ,,Vydrž Aluško, za chvilku jsme tam.” – Vlétli jsme do toho světla… po chvilce to ustoupilo a já uviděla nádhernou rozkvetlou zahradu, kte právě proletěl velký papoušek… ,,Laureji, kde to jsme?” Laurej se zatvářil kapku překvapeně a pravil: ,,Cooo? Ty už si to tady nepamatuješ?” – Odvedl mě kousek dál a já poznala… ,,Vždyť to je moje zahrada, kterou jsem kdysi vytvořila na meditace! Tady je ta květina… a támhle ten západ slunce… a tady je pořád ten samý potok! Padají tu ty samé růžové lístky… jen… se to tu krapet změnilo…” ,,To ano Aluško, mezitím co jsi tu nebyla sem chodily různé bytosti a jejich vlivem se tu pár věcí změnilo… objevila se tu studna, papoušci, které jsi tu předtím nestvořila… pojď, půjdeme se kousek projít.”

Laurej mě vzal za ruku a vydali jsme se vstříc západu slunci po velkém průzračném jezeře… během té doby jsme spolu rozmlouvali o tom, co se teď děje…

,,Víš Aluško… ty máš teď jeden problém… ty moc řešíš… vždycky všem říkáš ať neřeší, že moc řeší, ale teď moc řešíš zase ty.” – Sedla jsem si na hladinu, zadívala se Laureji do jeho hlubokých modrých očí a přiznala, že má vlastně pravdu…

Po chvilce mi Laurej podal ruku a řekl: ,,Pojď Aluško, ještě něco ti chci ukázat, potom ti třeba nějaké věci samy dojdou…

Podala jsem mu ruku a vznesli jsme se vzhůru… pod nohama mi zmizela moje meditační zahrada a objevily se podivné barevné planety, galaxie, víry barev a já viděla, jak je to všechno plné energie a doslova to dýchá Boží přítomností… a pak mi došlo, že vesmír je tu pro nás stále… potom se všechny ty krásné věci proměnily ve vír a chvilku jsme jím s Laurejem letěli… přistáli jsme na místě, kde se líně povalovaly růžové obláčky a mlhy, kam až oko dohlédlo… Laurej mi začal vysvětlovat určité věci, potom mi ale vzal hlavu do dlaní a pravil:,,Aluško… netrap se pořád… já vím, že ty se budoucnosti nebojíš, ale pamatuj, jakmile si začneš něco z celého srdce beze strachu přát, celý vesmír se spojí, aby toho dosáhla… pamatuj si to… a ještě něco.” – Vytáhl odkudsi nádherný náhrdelník… vypadal, že je udělaný z kuliček křišťálu a uprostřed se houpala holubice s roztaženými křídly. – Připl mi ho na krk a řekl: ,,Tu máš takovou malou pomůcku, abys mě pro příští dny lépe slyšela… a teď běž, vrať se do reality.” – Políbila jsem ho na tvář, poděkovala mu a vrátila se zpět do těla. Otevřela jsem oči a asi za půl minutky mi zazvonila zpráva na mobilu…