Záhada kamenných Kounovských řad

14.4.2019 v Záhady 17

Každý kdo miluje magická a tajemná místa, by měl navštívit Kounovské řady na Lounsku, které se nacházejí v katastru obce Domoušice.

Nejlépe se k nim dostanete, když zaparkujete u železniční stanice Mutějovice a odtud pokračujete pěšky po žluté turistické značce, která vás dovede až ke Kounovským řadám. Najdete je v pohoří Džbán na náhorní plošině Roviny v nadmořské výšce 526m. Nacházejí se sice v zalesněném území, jsou však docela dobře viditelné.

Jedná se o 14 řad, tvořených křemencovými kameny a balvany, vedených rovnoběžně ve směru od severu k jihu. Jednotlivé řady jsou od sebe vzdáleny 20 až 30 metrů a jejich délka dosahuje přibližně 400 m.

Zatím se neví, kdo Kounovské řady vytvořil, kdy vznikly a k čemu vlastně sloužily. V České republice nic podobného neuvidíte a naskýtá se tedy otázka, kdy vlastně Kounovské řady vznikly, kdo je vytvořil a k čemu vlastně sloužily?

Teorií je několik. Jedna z nich například tvrdila, že se jedná o závodní dráhy pro závody s koňmi a vozy, které jsou staré 2700 let. Při vší úctě k našim dějinám, naši zemi neobývala v té době tak vyspělá civilizace, která by zde mohla pořádat závody s koňmi a vozy. Vždyť v této době byly v Evropě vyspělé jen některé středomořské civilizace, teprve vznikl Řím a začala se formovat Římská říše. Taky se nepotvrdila teorie, že zde šlo o pravěkou astronomickou observatoř.

Někteří vědci se domnívají, že se jednalo o středověká pole, ale je to jenom jedna z dalších teorií.

V roce 1976 kdy zde byla prováděna těžba dřeva, která mimochodem Kounovské řady dost poškodila, zde byly zjištěny stopy po orbě. Někteří vědci pak došli k závěru, že se jednalo o středověká pole a kameny sloužily jako meze. Tím měla být podle nich tato záhada Kounovských řad vyřešena. Já bych však takovým optimistou zdaleka nebyl, stejně jako mnoho dalších vědců.

Nejsem sice vědec, ovšem dle mého názoru zůstaly nezodpovězeny tři základní otázky. Proč by zrovna středověcí zemědělci zakládali svá pole na horách na náhorní plošině, když je všude kolem dostatek úrodné půdy v nížině?
Taky je zarážející zcela neobvyklý tvar jednotlivých polí o délce 400m a šířce pouhých 20 až 30 m. A konečně, proč křemenné kameny na meze přiváželi středověcí zemědělci z nejbližšího naleziště vzdáleného 30 km až od Postoloprt, neboť takové kameny se ve zdejší lokalitě vůbec nevyskytují? Vždyť přeci mohli použít místní kameny, kterých je zde dost a dost.

Tak tedy až si přijedete prohlédnout Kounovské řady, tak usedněte na některý křemenný balvan . V lesním tichu se zamyslete, a třeba se vám podaří odhalit záhadu Kounovských řad. Tímto územím vede Naučná stezka Kamenné řady u Kounova, která měří 4 km a je zaměřena na geologii, historii, archeologii, flóru a faunu zdejší krajiny.

napsal Jiří Glet

uveřejnila aluška.org se souhlasem autora

Komentáře

Ikona diskutujiciho Radek 2019-04-14 12:35:24 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Úžasný nápad na výlet, děkuji!

Ikona diskutujiciho Fred 2019-04-14 14:45:45 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kounovské kamenné řady a vůbec celá oblast přírodního parku Džbán stojí za návštěvu. Návštěvník je okouzlen nádhernou zachovalou přírodou s hlubokými lesy, hřebenovými vrcholy a roklemi. Poblíž Kounovských řad je zajímavá zřícenina hradu Pravda s pěknými výhledy. Nedaleko se nachází obec Nečemice s dalšími menšími kamennými řadami. Dějiny několika okolních obcí (Domoušice, Konětopy a pár dalších) mají souvislost s českou osadou Malín, již stihl smutný osud v létě 1944 (http://www.scvp.eu/downloads/J_A_Martinovsky-Kronika_Ceskeho_Malina.pdf).

Ikona diskutujiciho Andy 2019-04-14 16:02:55 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aha? A ono se neví jak dlouho tam jsou a proč? Tak se třeba zeptat těch kamenů ne? …
Mě akorát napadlo, že by mohlo jít o ohraničení území dvou kmenů, kvůli revírům lovu, ale nedává mi smysl proč ty kameny dováželi takhle z daleka no …

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-04-14 17:54:23
Ikona diskutujiciho
sipka

Ale když si přečteš článek, zjistíš že jsou to mnohonásobné řady relativně blízko sebe, jak je i zakresleno na přiloženém obrázku. Tato varianta by tudíž nedávala smysl. Podle mě jde o důmyslnou energetickou stavbu, naši předkové na to používali velké balvany.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2019-04-14 18:35:44 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Prý pokus Schwarzenbergů o pěstování chmele https://www.idnes.cz/praha/zpravy/kamenne-rady-u-kounova-pry-pokus-schwarzenbergu-o-pestovani-chmele.A110430_1576265_praha-zpravy_oks

Ikona diskutujiciho Andy 2019-04-14 19:48:25 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jo aha 😀 … ten první nákres … tak to určitě nebudou hranice … nj

Ikona diskutujiciho armag 2019-04-14 20:01:14 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Ještě rozsáhlejší podobné komplexy kamenných menhirů jsou například v Bretani.
Je to něco jako akupunktura. Kameny jsou totiž velkým akumulátorem energie, a když se správně rozestaví, tak dokáží energeticky vyrovnávat výkyvy krajině.
Proto třeba v Egyptě stavěli mnoho desítek vysoké obelisky, které potom kradli Američané, Francouzi a další a umísťovali si je na svých náměstích.
Z podobného důvodu byl vztyčen i obelisk na Pražském hradě, ale protože to dělali diletanti a obelisk nepřivezli v jednom kuse, tak nefunguje správně.

Ikona diskutujiciho mariankosnac 2019-04-14 22:23:37 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Kamenný sloup v srdci Prahy
http://myty.info/rservice.php?akce=tisk&cisloclanku=2013030002

Ikona diskutujiciho adonajpetr 2019-04-15 13:29:22 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

já osobně zastávám názor, že s kameny takhle pracovala civilizace o které už dnes v podstatě nevíme a často se zaměňuje s keltskými národy apod. Mohla by být byt podle odhadu z amerického dokumentu s názvem 1×05-Hledání-ztracených-obrů—Kosterní-jeskyně (zde je o kamenných řadách také zmínka až 6000 let stará o lidech vysokých až 2,5 m, kteří v této době prý mohli žít na severoamerickém území (říkali si prý Alehana), je to jen teorie, ale já ji věřím. Takhle vysocí hlavně byli ti, jež vládli lidem, zbytek lidi byl pravděpodobně vysoký jako my). Další zmínky o řadách kamenů u nás jsou v Putování krajem kamenů l-lll. díl, kde se dovíte, že žádný z velkých kamenů neleží v krajině jenom tak náhodně, ale poukazuje na další kameny a souvislosti o kterých zatím moc nevíme. Videa jsou bud na uloztu nebo youtube.

Ikona diskutujiciho Paula 2019-04-16 12:03:28 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

V momente, keď som uvidela článok o kounovkých radách tu na Alue tak som sa tešila na nejaké podnety od Teba, Aluško. Ja mám totiž dosť zvláštny zážitok z tohto miesta a nikde na internete som toho moc nenašla, čo by mi mohlo vysvetliť udalosti z Kounova. Mám potrebu to sem napísať, pretože cítim, že by to mohlo pomôcť ľuďom, ktorí sa tam chystajú.
Nie každé “zvláštne” a “tajuplné” miesto je dobré…Ja som bola v Kounove so svojim veľmi senzibilným priateľom, pretože sme tak, ako mnohí z vás, boli zvedavý…Avšak následky po návšteve boli desivé. Nielen že na danom mieste, medzi kamennými radami sme natrafili na teepee postavený z dreva, s diablovou rohatou hlavou na vrchu a vypálenými podobizňami tejto hlavy na okolitých stromoch, čo proste žiaden človek vytvoriť nemohol…Bola tam desivá energia a dosť dlho som sa z toho čistila očistnou meidtáciou na machu. Priateľ sa bohužiaľ z tej energie neočistil, a keďže sa na neho vždy všetko prilepí, tak si odniesol nepekné následky.
Cestou autom z Kounova sme tiež počuli strašne zvláštne hlasy- akoby spevy nejakých bytostí, ale tie mi neprišli “pekelné”, skôr ochranné…tak či tak, ja som z toho vyliezla našťastie v poriadku, ale priateľovi sa veľmi zhoršil zdravotný stav, a museli mu vytvrhnúť dva zuby…potom ešte aj dostal brušnú chrípku, no proste mesiac bol úplne odstavený.
Myslím, že toto energeticky kedysi silné miesto bolo znesvätené nejakými temnými rituálmi a kamenné rady sú tiež dosť poničené. Celé toto miesto je narušené, a ak sa sem niekto vydá, tak buďte veľmi opatrní a radšej neschádzajte z cesty a nepreskakujte medzi jednotlivými radami…snáď to niekomu pomôže.

Ikona diskutujiciho Andy 2019-04-17 23:25:35 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jeeee mám u prvního komentáře ten čtyřlístek 🌞🌞

Ikona diskutujiciho Alue K. Loskotová 2019-04-18 10:00:30
Ikona diskutujiciho
sipka

hodně štěstí!! 🙂

Ikona diskutujiciho Andy 2019-04-17 23:26:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Aha už ne, teď je tam sova. Ono se to mění ahá

Ikona diskutujiciho Adéla 2019-05-09 03:15:42 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Napadá mě, jestli nešlo o něco jako divadlo a kameny si lidé “dováželi” jako židličku. Pak by to vysvětlovalo proč jsou tak z daleka. Napadlo mě to hned co jsem viděla ten nákres – amfiteátr. Nebo nějaké podobné shromaždiště.

Ikona diskutujiciho Kounovský 2020-07-14 08:40:31 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Vím asi co chci napsat, ale nevím jak. Bylo by několik způsobů a v každém je něco za něco. Nebudu psát jak by se ve mně krve nedořezal, budu zdvořilý.
To druhé povídání, o teplouších, nebylo určeno ke zveřejnění. Bývá zvykem editorů, že v případě pochyb osloví autora, aby článek doladil. Tady muselo být docela zřejmé, že to bylo určeno, budu ti tykat ale nemám z toho dobrý pocit, že to bylo určeno tobě a ne nějakým polopříčetným nirvánám. Díky aspoň za to, že u mých povídání nejsou reakce čtenářů. Jsou lidi, kteří by za takový naprosto nekorektní článek hned podávali žalobu. Na tebe, drahé děvče, na tebe, odpovědnou za web. Tady v Praze máme borce, kteří žaloby podávají jako na běžícím páse a i když se ujme málokterá, tu radost někoho potrápit a vystresovat si nemohou nechat ujít. A peníze to stojí vždy. Tvoje diskuse jsou moderované, z toho by ses hned nevyvlíkla. Jsi inteligentní dívka, asi hodně přes průměr, nerozumím ti.
To je obecná rovina. V osobní rovině mě zaráží, že jsi tam nechala indicie, ukazující na osobu autora. Tedy Holešovice, Letňany, projektant. Už jednou jsi všem předhodila moje nejniternější vyznání a omluvu. Dobře, zasloužil jsem být potrestán. Ale proč teď? Stačila jedna věta v mailu a poslal bych ti soft versi. Z té jsem stejně vycházel a hrotil jsem to jen kvůli tobě, aby to bylo (snad) zábavnější a čtivější.
Skoro se to stydím napsat, ale myslel jsem, že spolu hrajeme nějakou hru, takový jsem byl trouba. Hru třeba na princeznu a muže z lidu. Muž z lidu, jeden ze zástupů. To se těžko přiznává. Milá Karolínko (to vznešené druhé jméno se do mého světa nehodí), já se s tebou nechci kamarádit, nechci si s tebou dopisovat a kdybych tě náhodou potkal, asi by mě to porazilo. Až na to poslední to vidíš stejně. Všechno osobní je i ve střednědobém horizontu totálně bezperspektivní a je moje vina, že jsem s tím začal. Ale byla by to, aspoň pro mě, hezká hra. Dělat si o tobě všelijaké iluze, nebudu se opakovat, ale ty nechceš ani to. Ukazuje se, že bezperspektivní je i prostá formální spolupráce na úrovni, řekněme, vydavatel-autor a kritik-recenzent. I když se s tebou nechci kamarádit, neznamená to, že bych rád občas nevložil nějaký komentář. A nejradši nějaký jen pro tebe, bez autocenzury. Jenže ty do těch diskusí asi dáš všechno co ti kdo pošle, možná hlavně aby tam nebylo sprosté slovo, snad na to máš automat. Do toho nechci jít, tuším, že by mi bylo nějak hořko, že bych se ponižoval před tebou, tvrdou a lhostejnou, i před sebou. Bezcitná, nemilosrdná, krutá, mstí se na všech kvůli nějakému dávnému zklamání – jak to psala ta paní v nezávislé diskusi? A teď zveřejnila soukromé povídání i s údaji o autorovi, marně se snažím najít pro to nějaké přijatelné vysvětlení. Opravdu je i zlomyslná? A přitom velmi citlivá a vnímavá a taky velká komediantka. A celek má 1000%. A “Moje poprvé” bych neotevřel ani za nic. Asi se nikdy nedovím kdo vlastně jsi. Pro koho to všechno děláš, na koho se díváš do kamery pohledem před kterým by změknul kámen, kvůli komu si tak ubližuješ. Co s tebou bude dál.
Dnes má svátek Karolína. A 27.10. Šarlota, totéž po francouzsku. Doba opravdu zešílela. Vždycky mi bylo z těch formálních gratulací trochu trapně. Když už to musí být, snažím se být s plnou vážností co nejobřadnější. To ale u ženských nejde a na papíře už vůbec ne. Myslím na tebe, vypsal jsem se z toho a i té krve by se už dalo dořezat. Měj se hezky, Karolínko, dávej na sebe pozor a prosím tě, buď opatrná s těmi diskusními příspěvky.

Ikona diskutujiciho Kounovský 2020-07-28 22:35:34 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ČÁST PRVNÍ
Pročetl jsem diskusi ke 4. dílu M.Monroe a připadám si na sto let. Zoufale se sem nehodím a začínám chápat, proč mi ty dlouhé komenty otiskuješ i s přívěsky určenými jen tobě. Vypadni, starče. To mi nevadí, jsem rád takový ještě předválečný, tedy zpřed té první velké války. Ale vadí mi, že se té holky v žádném ze čtyř dílů nikdo nezastal. Každý ventiluje své ego a na MM si ani nevzpomene. Vše co se dalo, dávno už jsem prožil – to třeba pro mého přítele psychologa 60+ ještě zdaleka neplatí. Jen poznali svět, maj na duši vrásky, to je taky výstižný.
Před dvěma lety chodilo na tvůj web tři, čtyři tisíce lidí denně. Dnes to asi míň nebude a ty jim ze své průhledné bubliny dáváš napospas nejintimnější soukromí. Jsem teď agresivní? Jiný svět, jiné vzorce chování, běda starcům. Ale ještě jednou díky za ty čtyři díly. Snad ji aspoň pár čtenářů v duchu pohladilo. Psychologicky je ta diskuse zajímavé čtení, jistě nejen pro mne. Třeba teorie bublin jako pěkná ilustrace hroutící se společnosti. Kdo ji asi vymyslel, Soros, ďábel sám? Kdyby mi bylo sedmadvacet, jaký bych byl? Nesmyslná otázka.
Mimochodem, než dáš článek na web, třeba tu sérii o MM, možná by neškodilo dát ho někomu skouknout. Říká se tomu autorská slepota a dělalo se to i v projekci. Co jeden naprojektoval, z toho mu kolega vypsal materiál a přišel na všechny nedostatky. Teď AutoCad vypíše materiál sám a proto jsou projekty samá chyba.
Několik věcných poznámek k jedné tvojí větě.
“nevíš co vlastně od života potřebuješ a kdo jsi (někdo to neví ještě v důchodu)”
První část věty o tobě dost vypovídá, ale vezmu to osobně a víc ze široka. Nějaká cílevědomost byla asi od patnácti let, kdy jsem se přihlásil na silnoproudou průmyslovku. Hrabání se v rádiích a tv mě dost uspokojovalo i nutilo přemýšlet. Vše co jsem potřeboval od života se nalézalo v mém okolí a nenapadlo mě, že bych měl chtít něco jiného. Teď jsem k tobě nespravedlivý, tuším jen velmi mlhavě, jaké hrůzy a snad nouzi jsi musela prožít, tvoje zkušenosti a vidění světa byly v dětství a dospívání jiné než moje, opravdovější a hlubší. Otázka “kdo jsem” je umělý konstrukt vytvořený filosofy, sebevědomý člověk vytvářející hodnoty si ji těžko položí. A spíš si ji položí v patnácti než v pětadvaceti – aspoň za mých časů, a někteří pak znovu až mnohem později. Ale zase, ty ses musela hledat a začít pracovat na sobě dříve a poctivěji než my ostatní a doufám, že nejsem příliš necitelný, když píšu o sobě, relativně privilegovaném. Jinak “kdo jsem” se taky pozná z reakcí druhých, ale to by byla jiná úvaha. V pracovním životě jsem se vždy pohyboval a pohybuju mezi projektanty, investory, montéry a podobně. Sice jsem nevěděl kdo jsem a ani mě to nezajímalo, přesto jsem neměl o sobě špatné mínění. To se přenášelo i do soukromí. Mimochodem, mezi mnou a staršími kolegyněmi jsem v drtivé většině necítil žádnou propast a ony ještě míň. Jasné hlavy, pozorné úsměvy, vlídnost, jemná ironie, vše laděno do vtipu. Holek jsem se bál aby nebylo že se vnucuju a hlavně co pak. Vnucovaly se samy a já byl hezký, usměvavý ale nepřístupný až zdánlivě namyšlený, a hloupý. Kdyby se jediná trochu víc odvážila, nemusel bych takhle skončit. Starší kolegyně byly nad věcí a rozumné. Nejsou to správná slova, ten typ už skoro vymizel, byly prostě slušné a s humorem se propracovávající k moudrosti. Projektantky i kresličky. Formovala nás atmosféra pracoviště, velké firmy s kontinuální předválečnou tradicí. Není jen moje zkušenost, že inteligentní a vnímavá starší i stará žena, pokud si zachová jemnost a nadhled a trochu dbá o svůj zevnějšek, je lepší přítelkyně než nějaký přisprostlý chlap. Myslím, že jednou budeš taky taková a doufám, že ještě na světě zbyde někdo, kdo to dokáže ocenit. Všimla sis, že někdy používáš nevhodná až (do nedávna) sprostá slova? Na tv Gallery dávají občas večer dokumenty z leteckého prostředí s J.Čechem, někdy tam je bývalá letuška Eva Součková, to je přesně ten typ. Ale ve fotkách na internetu není nic kloudného. Zpět k tématu. Už možná v těch sedmadvaceti i dřív mě někdy napadlo, že jsem loni, předloni udělal něco blbě a že už bych to tak neudělal. To je první etapa. Druhá je, že ve třiceti si říkám, jaký jsem byl v pětadvaceti kretén a tak to pokračuje. Jako stoletý si říkám, jaký kretén jsem byl v devadesáti. Třetí etapa jsou pochybnosti o sobě samém. Která podoba je pravá, kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsem nikoli ve smyslu sokratovském, tedy uvědomit si své božství jako paprsek vyzářený hrajícím si Stvořitelem (ale kterým, tím našeho vesmíru nebo vesmírů vyšších až nejvyššího), ale kdo jsem ve vztahu k ostatním, k projevenému světu. Tohle téma bylo i literárně zpracováno, třeba zmíněný K.Čapek má o tom hezkou povídku. Poznej sám sebe, snad i proto jsme na Zemi. Ale jistě je dobré o sobě nepochybovat a to ty o sobě nemusíš a radši to ani nezkoušej. Jsem nějak chytrej, myslím na tebe a píše mi to samo.
“pořád jsi vlečený v tahu programů a požadavků z okolí a hledáš se, zraješ”
Tak to bývalo, ale dnes to platí pro málokoho. Myslím, že ty jsi ve své věkové kategorii jedna z mála. Hlavně západní svět je plný nedozrálých a přestárlých šedovlasých adolescentů. Byli dovlečeni až k dokonalé svobodě. Osvobozeni od sounáležitosti s vlastí, obcí, rodinou a okolím, přes velké řeči i s přírodou a se Zemí, dokonce už osvobozeni sami od sebe a podvolující se s radostí svým budoucím vrahům. Vidíme kolem sebe, že většina mladých jsou jedinečné osobnosti naprogramované k dominanci, suverénně jdoucí přes mrtvoly, ale že by byli šťastnější a spokojenější než jejich starostliví a upracovaní dědové a báby, to nevidět. Pologramotným ubožákům řekli, že jsou vlečeni a oni se tedy cítí být vlečeni, utiskováni státem, společností, okolím. To je pro jejich osobnost nesnesitelné a proto boří vše kolem. To není nářek starce, ale postřeh i třicátníků, že nastupující mladí jsou takoví podrazáci a hajzlové, že profesní spolupráce v rámci jedné firmy, jedné kanceláře je přes všechnu vstřícnost obtížná a neradostná. Ale kdo by dnes chtěl dělat technika. Vše pochopitelně záleží na směřování vlečných programů (držím se tvé terminologie) a ty jsou v každé době jiné. V roce ´39 utíkali naši vojáci ve světově beznadějné situaci pryč z republiky, aby mohli někde, kdekoli, bojovat proti Němcům. Nemohli zůstat, to by bylo ponížení a ztráta sebeúcty. Jakým programem k tomu byli dovlečeni? Kdo ho zrušil a kdo vleče dnešní adolescenty? Z přeživších pak udělali hrdiny a jim to bylo trapné. Bojovali taky za vlast, ale v první řadě sami za sebe, protože jinak nemohli. Ztratili by čest. Tohle jejich potomci už nikomu nevysvětlí. Mám to z první vody trochu rozházené, jsem nepřesný, je to složitější, ale snad jsem srozumitelný. Drž se, děvče, děláš to dobře.
Tak. Už budu mírnější. Měla bys to se mnou nějak definitivně rozseknout. Všechna tahle jednostranná korespondence je obludnost sama a moje smysly se vracejí k normálu samospádem dost pomalu. Vložím ti do diskuse koment k Moravskému krasu a stydím se, že se nezván podbízím. Začínáš se mi trochu protivit a to je dobré znamení. Ale jistě to všechno tak má být.
Dávná tradice radí nic nevysvětlovat, nikomu se neomlouvat a kdo obtěžuje a vnucuje se, tomu se vyhnout obloukem. Takový jsem byl ještě před pár měsíci. Nuže tedy, vstupme do bažiny. Pochopitelně mi minule vůbec nevadilo, že jsi tam nechala pár neškodných indicií k mé osobě, ale chtěl jsem tě vyprovokovat k nějaké reakci. Bylo to neuvážené, ale zabolelo mě, jak jsi tam moje povídání šoupla i s přívěsky určenými jen pro tebe. A taky že prý jsi bezcitná. Bože, Karolínko. Od té doby mám v hlavě, že jsem do tebe ne snad zase vrazil nůž, ale píchnul tě špendlíkem – zatímco ty už jsi byla i s tou svojí bublinou dávno někde jinde. Dnes už je to uváženější.
Člověk prý má projít všemi duševními stavy a kdybych napsal, že mě mrzí všechno to obtěžování a že už bych to nikdy neudělal, nebyla by to pravda. Vůbec mi nevadí trochu se trápit kvůli dívce o generaci mladší, tedy probůh ne kvůli sobě, ale kvůli ní samotné, o kterou mám trochu strach. Je hezké se o někoho bát a nějak zrůdně mi vyhovuje, jak jsi zranitelná. Čím víc se o tobě dovídám, tím mi připadáš zranitelnější. Druhotně všechno ostatní pak nějak ustupuje do pozadí, což je výborné, ale pochopitelně bych ti nerad nějak ubližoval, dráždil tě nebo znechucoval. I když lepších než já musíš mít mraky, na čemž pilně a soustavně pracuješ (vědomě nebo nevědomě?), a jistě si dost fandím, že mě bereš vážně. Naštěstí skoro žádný duševní stav není trvalý.
Dřív jsem se v lidech dost vyznal, často na první pohled. To ještě platila stará křesťanská paradigmata a dalo se poznat, kdo je mimo nebo má špatné svědomí. Mám v MHD nebo i jinde takovou hru. Kdyby se něco stalo, kdyby byl konec světa, koho bych zachránil? Většinou to bývala nějaká holka a nemusela vůbec být hezká. Dnes se na holky radši ani nedívám a hlavně se snažím je neposlouchat. Ale přesto si o každém nějaké povědomí dokážu udělat. Publikující Pavědci, u nich stačí letmo prolistovat. A ti na videu, třeba na Cestách k sobě, tam je to někdy jednoznačné jen co promluví. Ty jediná mi unikáš, nejen jako – váhám napsat už trochu zdevalvované “esoterička” ale víš jak to myslím, ale jako jediná z lidí kolem vůbec. Možná i proto tak otravuju. Ale možná se jen nedokážu dívat chladně a nezaujatě. A možná se měním i já, jak se k tobě snažím přibližovat, tedy skládat kamínky do mosaiky. Psychologická zajímavost, budu krutý: Otevřel jsem kdysi, před pár měsíci, tvoje finální povídání z autoškoly. Den nato vyšla na Psu vzpomínka pána (VŠ učitele), jak kdysi dělal řidičák. On vlídný, milý, ohleduplný, Alue plná ironie a jedu a ještě se divila, že se s ní v té autoškole ani nerozloučili a nepodali jí ruku. Po nějakém týdnu jsem si to pustil znova a připadla mi vtipná, inteligentní, zářivá, prostě skvělá. Tohle ať mi někdo vysvětlí.
Trochu se bojím tvoje videa a web otvírat. Je to droga, viz výše. Ale pustil jsem si před pár dny “Kód pro harmonizaci buněk”, to je jen mluvené. Hned jsem to vyzkoušel a nezjistil nic, jen to, že jsem se naladil na melodii tvého hlasu a vnímal jen tebe. A taky jsem se odvážil otevřít “Přiznání”. Jak asi při tom mohlo být rakovi z prvního dekanu. A mimochodem, jistě i jiným z těch tisíců chlapů, kteří to viděli. Takhle se dávat cizím lidem všanc, to bolí a trápí mě to. Trápí zbytečně a nesmyslně, přes tu generační propast. Samé emoce, logika se vytratila. Nemá smysl, aby cizího člověka trápilo něco minulého a nezměnitelného co se ho netýká a taky není třeba vědět úplně všechno. Důležitá je současnost a hlavně to, co bude za pět, dvacet let. Nějak se pořád opakuju. Tak občas otvírám aspoň ta morčata, to by mělo být neutrální. Ale stačí tři vteřiny někde v půli a pracně slepované torzo mosaiky se mi zase rozsype.
Rozumné řešení neexistuje. Kdybys byla zdvořilá a hodná, byl by to pro mě začátek klikaté cesty do pekel. To jsem naznačil už někdy na začátku, když jsem byl ještě “normální” a platí to stále víc. Nejhorší je, že mně se to takhle vlastně líbí. Nedosažitelná dívka z vyšších světů stojící na piedestalu, se kterou je všechno doopravdy. Kolik takových dnes je. Kolik – nemůžu najít slovo, ctitelů, ochránců, adorantů, služebníků, uctívačů – se jí asi koří a sklání se před ní. Že se musí před nimi chránit a nepouštět si je moc blízko, to platilo už v té antice. A tady na Zemi nedávat příliš najevo, jak vysoko je nad nimi. K čemu, ke komu ve 3D se dnes může upnout romantik a idealista? Líbí se mi ta hra, ale je mi ze sebe čím dál víc nanic. Do čeho jsem se to vlastně vžil? Iluse už zase začíná překrývat ten šok z diskuse k MM. Důrazné odkopnutí, to by byla úleva. Ale pochopitelně i bez toho vše za čas odezní samo. Tak to osud chce, hra by měla být skončena přirozeným způsobem. Tobě prokázat třeba odolnost bubliny, mě trochu zocelit a nebude to ničí selhání.
Napíšu i tohle. Nejsem žádný skutečný esoterik, to jsi musela dávno poznat. Ty jsi ale pod ochranou a nevím jistě, jestli ke mně nesměřují nějaké energie, které mi mají zabránit tě obtěžovat. Bylo to hned na začátku velmi silné ve snu a pak, když jsi mi nedávno otiskla dva dlouhé komenty, to bylo fyzicky a vlastně to trvá dosud. Jestli je to tak, dejte mi to jednoznačně najevo a já vše hned utnu. Nějaká drobná anomálie ve 3D světě, tomu bych rozuměl. To by bylo ideální řešení.
——————————————————————————————————————————————————————————————————

Ikona diskutujiciho Kounovský 2020-07-28 22:43:46 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

ČÁST DRUHÁ
A jak pravil, tak se i stalo. To nahoře jsem dopsal někdy předevčírem, tedy v neděli po poledni. Večer přijdu do koupelny a uprostřed na zemi leží plastový držák na mýdlo. Kdysi jsme takový měli, rozbil se a loni jsem v jakémsi hnutí mysli koupil stejný. Na vaně překáží, hned se upatlá a tak byl skoro celou dobu nepoužitý zaháknutý na radiátoru topení. Dělal jsem pokusy, sám spadnout nemohl a už vůbec ne metr od radiátoru. Žádná mezipoloha, buď pevně zaháknutý nebo hned padá. Nejzajímavější na tom je čas. Vaše reakce přišla, když jsem tu výzvu ke svému potrestání měl ještě v počítači.
S tím předběhnutým časem se mi to stalo už předtím. Napsal jsem sci-fi povídku s prvky Pavědy, bylo tam Žiži, astrál žoldnéře z Bílé Hory, časová smyčka, byl tam nenápadně zakomponován i president Zeman a celé jsem to napsal, aby nebylo že Zemana volili jen primitivové. Poslal jsem to do redakce něco po půlnoci a jen jsem usnul, přiletěl se na mě někdo podívat. Zklamán mě na chvíli zalehl, jako těžká mlha nebo rosol přiléhající ke každému póru těla, zatím pouze varování. Povídku neotiskli, asi kvůli tomu Zemanovi. Podobných příhod by byla celá sbírka. Naposledy letos v únoru po úmrtí jednoho spíše filosoficky než duchovně spřízněného člověka mi dvakrát upadl trn z přezky opasku. Poprvé jsem ještě ani nezačal strkat nohu do nohavice a octl se na dlaždicích, ani nezazvonil, podruhé spadl přes noc z věšáku. Poprvé, to jsem ještě nevěděl že zemřel, jsem ho nandal zpátky dvěma kleštěmi, podruhé jsem už opasek nechal být.
To předchozí varování – ať máte zpětnou vazbu – bylo, že mi začala z nosu téct krev. V životě netekla, k doktorovi nechodím, prášky neberu, tlak si měřím a hodnoty nejsou dramatické. Krev teče, jakmile se trochu rozruším, přitom tlak se skoro nemění. Na zahrádce v hlubokém předklonu nic, jakmile zavolá někdo cizí, teče během pár vteřin. Chtěl jsem na chalupu a začala téct když jsem šel otevřít vrata, všechny schůzky preventivně zrušeny a i při tom kratičkém telefonátu si radši držím nos. Dobré je, že jsem přestal chodit do hospody. Předvčírem jsem se byl poprvé otestovat, v jiné kde mě nikdo nezná, připraven k okamžitému ústupu. Pivo je sedativum, dobře to dopadlo. Přitom plnou hlavu tebe, kdo vlastně jsi, přidávám nové kamínky do mosaiky, odkud máš ty lékařské vědomosti, proč bereš ty léky nebo chemikálie co ti tak škodí, kolik kilometrů denně asi ujdeš. A taky o té skále co tě volá a o tvých kamarádech, kteří děvče jako ty nedokázali a nedokážou protáhnout nejen po republice, ale ani po nejbližším okolí. Tohle je hodně velký kámen do mosaiky. Když jsem to o tom Sloupu četl, naskočila mi nějaká emoce a zároveň slovo zželet. Normálně bych ho nepoužil. Čeština bývala bohatá, prostí lidé rozlišovali, dnes je vše zredukováno na pár synonym. Zpět do hospody. Sedím tam klidný a na světě je hezky, protože existuješ, ať jsi kdokoli. Člověk, který promarnil život, ztratil teď soudnost a trápí tu, která by mohla být jeho dcerou. Kladivem do hlavy jsi mě měla vzít a ne shodit kousek plastu. Ale s hospodama je i tak konec. Vydržel jsem to v karanténě na rozdíl od jiných bez pocitu omezení a stejně jsem tam chodil jen meditovat, jak už jsem tuším někdy psal.
Taky je dobré, že jsem z toho krvácení po psím vzoru zhubnul asi o tři kila – moc nejíst a organismus se napřed zbaví toho škodlivého a zůstane jen to funkční. Ještě tak tři kila a jsem na svým. Ano, život je tak vzrušující.
Ještě k těm skalám. Vynechejme tzv. pověsti, což je většinou historická skutečnost vědou vysmívaná. Následující se stalo asi před sto lety a je to podrobně zdokumentované. Na Ayers Rock v Austrálii byla na výletě dívčí třída, věk cca patnáct let. Jedno místo holky zvlášť přitahovalo, odešly, ale tři se tam vrátily. Z nich jedna za chvíli přiběhla v šoku, celá rozdrápaná, šaty roztrhané, ulámané nehty. Když se vzpamatovala, říkala že skála jí nechtěla pustit. Ty dvě se nikdy nenašly, přitom všude holá skála. Velké vyšetřování, nesmyslná obvinění, nakonec to vyšumělo.
Kdysi jsme byli na podnikovém zájezdu ve Skotsku, každou noc v jiném privátu. V Edinburghu v bytě jakési zcela vysáté blondýnky s asi třináctiletou dcerou. Při vzpomínce na ni, jak to s ní dopadlo, se mi svírá srdce ještě dnes. Celou dobu se nám věnovala jen ona, velmi pozorná, vnímavá, milá a tohle všechno. Uvařila nám tvrdé špagety s kečupem, přitom jídlo nebylo v ceně. Nechtěla se nás pustit. Na ráno jsem měl připravené dojemné poděkování, ale už jsem ji neviděl. Její matku ovládal Ind se žhnoucím pohledem. Spali jsme s kolegou v manželských postelích, najednou kolega vykřikne a já vidím Inda v nohou své postele. Začal se rozplývat a přitom přesunovat k zavřeným dveřím a tam zmizel.
A do třetice, i když je to jen sen. Octl jsem se v nějakém prostoru s vysokými skalami, v té nejbližší něco jako několik rozeklaných jeskyní vedle sebe. Kolem se motalo asi deset kluků, tedy mladých mužů, bělochů. Šel jsem blíž, učili se procházet skálou. Okamžitě po mně vyjeli a najednou to bylo špatné. Objevil se nějaký starší muž, snad instruktor a řekl je něžnej, pusťe ho. Konec snu. Celé to připomínalo reálný vojenský výcvik, nic nadpřirozeného. Je to dávno, snad jsem býval i něžný. I tehdy bych si to ale přiznal jen s velkou nechutí.
A vlastně i do čtvrtice, taky sen. Jsme někde v podzemí, temné skály, stísněný prostor, já na konci skupiny. Cesta vede skrz skálu, všichni už prošli, já si vybavuju potřebné naladění, už dlouho jsem to nedělal. Povedlo se, chvilka uvolnění a prokluzuju skálou.
Na Prachově si dávám pozor, abych s nějakou skálou při dotyku moc nesouzněl. Podle vzpomínek pamětníků tam občas někdo beze stopy zmizel ještě snad ve dvacátých letech.
Tak. Končím se svými monology, vymažu tvoji stránku z oblíbených, z počítače adresář Alue. Jen s youtube bude potíž, pamatuje si kam chodím. Víš jaký jsem, kontakty na mě snad ještě máš. Dlužím ti moc. Co říct víc.
——————————————————————————————————————————————————————————————————

Měl jsem to napsané, poslal jsem ti to s malým váháním a snažím se přijít na to, proč jsi sem vložila můj minulý naprosto soukromý a důvěrný komentář. Vychází mi jediné, nic soukromého a důvěrného ti nemám posílat, všechno uveřejníš. Snad to bylo i na hlavní stránce mezi “posledními komentáři”. Kdybych byl na tvém místě, považoval bych takové povídání za ostudu nejen autora, ale i za ostudu svojí, že mi někdo vůbec takhle píše a hlavně, že jsem autora v očích čtenářů zdiskreditoval. Ale já v tom povídání diskredituju i tebe, možná hlavně tebe. Vůbec ti nerozumím. Jsou i jiné cesty jak dát autorovi najevo nepřízeň. Je mezi tebou a mnou opravdu propast a teprve v tuhle chvíli mi mrazivě dochází, že to nebyla hra, ale kruté obtěžování. Prostě je to definitivní a jsem rád, že jsi to potvrdila. Ty poslední tři věty nad čárou tam nechám.

Napsat komentář: Radek Zrušit odpověď na komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek