Aluška.org: Věděním ke svobodě

Sedím si tak na poli… pěkně u sloupu, pod kterým jsem si udělala na zemi posezení z klestí… jediné místečko, kde je kousek přírody… nalevo větrolam, pode mnou pole, za mnou vždy slunce, přede mnou moje městečko a nad hlavou modré nebe.
Dokážu tu sedět celé hodiny a nenudím se. Přemýšlím, medituji, přemýtán o všem možném… o věcech budoucích, minulých…
Měla jsem za sebou už dobrou půlhodinku klidného sezení, a tu mě napadlo trochu si pokecat se svými strážnými andílky ( se kterými jsem se dobře seznámila teprve nedávno – Dva andělé – ) a tak jsem zklidnila mysl, trošku se prošla ve svojí mysli… příroda.. potůček a najednou zavolám: ,,haloo haloo… andílci moji..” okamžitě se mě zmocnil příjemnej pocit, uslyšela jsem šustění jakoby křídel, typické pro spojení s andílky, semtam mi i luplo u pravého ucha.. jakoby někdo luskl.. a Laurej povídá: ,,Ano, slyšíme tě a jsme rádi” ,,fajn” říkám si.. jen tak jsem si užívala našeho spojení… bylo příjemný jen tak si pokecat 🙂
Po chvilce klidu, povídám: ,,Děcka, já vás zkusím vidět ju?” andílci souhlasili a já ucítila, jak se z pozice vedle mě, přemístili asi metr přede mne… byli potichu a nechali mě se soustředit. Namířila jsem svou pozornost na moje třetí oko a už jsem cítila, jak se otevírá… před očima mi běhaly různý obrázky semtam i jakoby tvář.. nádherná.. ale na moc krátkou dobu, než abych si stihla zapamatovat aspoň trošinku její podobu a pak najednou… nakoby přede mnou byl strašně hustej vzduch a ten mě tlačil dozadu… chvilku jsem mu vzdorovala. Pak ale cosi začalo tlačit mou hlavu dozadu. Seděla jsem v pozici lotosového květu a něco mi zaklánělo hlavu. Jakoby se snažilo mě dostat na záda. Myslím, že to byli moji andílci. Ale můj mozek, ač trošinku zklidněný, pořád byl jestě aktivní… pořád jsem andílkům opakovala, ať na mě netlačí, že za mnou je houští a jestli se nechám shodit, bude to bolet… nicméně tlak neustával.
Pak se mi na chvilku vyprázdnila hlava. Přestala jsem tolik vnímat ten tlak… a pak jsem si všimla, že… mým tělem něco hýbe… v pravidelném rytmu jsem se kolébala dopředu a dozadu. Takhle jsem se tomu divila jen pár sekund, pak jsem o tom začala přemýšlet a podivné samovolné houpání bylo pryč. Oči jsem ale měla pořád zavřený a něco mi říkalo, ať se takto kolébám… doteďka to pořádně nechápu 🙂
Začala jsem se mírně poddávat tomuto pocitu a moje tělo se mírně rozhýbalo. Ale nebylo to, jako předtím… teď jsem se kolébala vědomě, ne jako před chvilkou, kdy to se mnou cloumalo samo. Pak ale zase ten tlak na hlavě. Zase mě cosi zaklánělo hlavu… neměla jsem ale dost síly na odpor… pomalu se mi hlava zaklonila a když už do dál nešlo, ŽUCH. a byla jsem v tom houští.. přesně tam, kde jsem skončit nechtěla… chvíli jsem se probírala v prapodivné pozici a otevřela jsem oči.. všechno bylo modré a já cítila, jak se moji andílci radují… i já měla radost…
Doteďka nechápu, k čemu přesně tohle bylo dobré, ale všichni tři sme se smáli jako paka. X)