Znalci andělů / Z Knihy andělů od Sophy Burnhamové

3.2.2010 v Bytosti 0

V Novém zákoně nenacházíme žádné anděly pomsty ani smrti, andělé nekonají hrdinské činy, nevypalují města ani nezabíjejí asyrské nebo egyptské děti a také nepřinášejí králům malomocenství. Místo toho se prostě zjevují v okamžicích velké slávy. Je pravda, že andělé pečovali o Krista na poušti, když byl unaven poté, co ho pokoušel ďábel, Nový zákon však nezaznamenal, že by se andělé na něčem podíleli dříve než po Kristově smrti. Poté je popsán jeden anděl (podle Janova evangelia jsou to dva andělé), jak sedí osamělý na pravé straně v Kristově hrobě. Nemá křídla, vypadá jako člověk a má roucho “bílé jako sníh”. Viděly to ženy. Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova a další žena, zvaná Johanna vešly do hrobu, k svému údivu uviděly, že tam Ježíšovo tělo není, a anděl jim oznámil, že Ježíš vstal z mrtvých. Okamžitě spěchaly bez dechu k mužům, kteří se rozběhli ke hrobu, ale našli je prázdný – nebyl tam ani Ježíš, ani andělé. Každý z evangelistů vypráví tuto příhodu trochu jinak, ale toto je podstata příběhu.

Ve Skutcích apoštolských anděl (Michael) vysvobodí Petra z vězení. Náhle se zjeví v jeho cele, vyprostí ho z řetězů, k Petrově údivu ho provede kolem spících stráží a nikdo je nezastaví. Jiný anděl se zjeví setníku Korneliovi, ten “jasně spatřil Božího anděla,” který mu přikázal, aby poslal pro Petra.

Tito andělé jsou dosud mužského pohlaví, jsou to patriarchové bez křídel, zatlačili boží tvory, kteří vládli v raných dobách. Ani v dalším tisíciletí neuvidíme anděly zobrazované opět jako ženy či alespoň s mírným náznakem příslušnosti k některému pohlaví.

Kolem roku 300 n.l. nacházíme anděla vyobrazeného v římských katakombách, více obrázků se pak vyskytuje za vlády Konstantina I. Velikého (306-337). Konstantin byl římský císař, jemuž se na obloze zjevil kříž, poté konvertoval ke křesťanství a s ním i mnoho dalších lidí, kteří pochopili, odkud jim kyne prospěch. Z období Konstantinovi vlády nalézáme vyřezané anděly na sarkofágu jednoho dítěte. Jsou vyobrazeni zcela v řecké tradici, napodobují okřídlenou Niké.

Církev mezitím rostla mílovými kroky. Každým mučedníkem, jehož v cirku zadávili lvi nebo zabili sadisté, přibývalo lidí, kteří se k této opovrhované sektě přidávali. Koncem čtvrtého století byli andělé zobrazováni s křídli a svatozáří, jak si je představujeme dodnes.

Ve čtvrtém století našeho letopočtu se objevily teologické argumenty. Na prvním ekumenickém koncilu (nicejském) v roce 325 byla formulována doktrína “společného dědictví”, která ostře oddělila tělo a duši. Tělesný, fyzický, materiální svět se stal popíranou hodnotou. Pravý křesťanský život byl povýšen na duchovní rovinu, povinností lidí se stalo usilovat o království boží na nebesích, nikoliv o pozemské blaho. Chybělo zde však potěšení z tělesné existence, radost, kterou zažíváme na tomto krásném světě.

Pro církev bylo obtížné se s anděly nějak vypořádat. Podnět k zájmu o anděly vzešel z venkovského obyvatelstva, z lidových kořenů, ba někdy se dokonce zdálo, že tento zájem přesahuje zbožňování samotného Krista. Samozřejmě bylo třeba vytvořit hierarchii, na vrcholu se Synem božím, o což se brzy postaral se svou obvyklou horlivou spravedlností apoštol Pavel. Napadl “uctívání andělů, kteří jsou slepě vychvalováni pro svou pouze lidskou mysl”. První koncil v roce 325 prohlásil víru v anděly za součást církevního dogmatu, což muselo vyvolat nové uctívání andělů, neboť po necelých dvaceti letech, v roce 343, to další koncil prohlásil za modlářství. V roce 787 konečně sedmý ekumenický synod (II. Nicejský) ustanovil omezené dogma o archandělích, určil jejich jména a zvláštní povinnosti, což se pevně ujalo ve východní církvi, zatímco v západní k tomu vzplála nedůvěra.

Ve vrcholném středověku byli andělé pokládáni za vládce čtyř prvků – země, vzduchu, vody a ohně. Hýbali hvězdami, pečovali o rostliny a měli na starosti rozmnožování všech živých tvorů včetně lidí. Každý den v týdnu měl strážného anděla, každá roční doba, každé astrologické znamení, každá hodina dne i noci, prakticky všechno, na cokoliv člověk myslel, co dělal, psal nebo sledoval, vše bylo pod ochranou některého anděla.

Tato myšlenka dosud přežívá.

Jak se katolická církev rozrůstala, rozvíjela se také celá angeologie. Ve středověku se stalo módním zaníceně diskutovat o andělech, a také náš vztah k nim byl nanejvýš důležitý. My se nyní posmíváme těmto raným myslitelům – dospělým mužům, kteří se přeli o to, z jaké látky andělé jsou a kolik se jich vejde na špičku jehly, kteří jeden druhého prohlašovali z kacíře a své představy o andělech vášnivě obhajovali, což ovšem nakonec neposkytovalo mnoho přesvědčivého materiálu. O něco větší tolerance a objektivita by byly přinesly větší užitek. Pro ně však to byl vědecký problém, stejně důležitý jako jsou pro nás zákony chemie nebo gravitace. Chtěli znát vztah andělů k přírodě. Mohou být dvě věci současně na stejném místě? A co když jsou netělesné?

Ve třináctém století existovaly dvě soupeřící školy. Jednu reprezentoval skotský teolog John Duns Scotus, druhou italský scholastický filozof Tomáš Akvinský., známý jako “doktor andělů” nejen pro svou dobrotu a brilntnost, ale také pro svá kázání a disputace o andělech.

Otázka zněla: “Z jaké látky jsou andělé?” Scotus se domníval. Že jsou z “duchovní látky”, jakoby z mlhoviny, jsou netělesní a nehmotní, avšak hutní a hmotní ve srovnání s Bohem. Dříve, kolem roku 500 n.l. tvrdil severoafrický biskup sv.Fulgentius, že dobří andělé mají tělo z ohně, zlí andělé ze vzduchu, což je podobné, ale liší se to od islámské tradice, podle níž jsou andělé ze světla, kdežto démoni neboli džinové z ohně!

V roce 1259 pak Tomáš Akvinský přednesl sérii přednášek na pařížské unoverzitě. V oněch dobách, kdy většina lidí neuměla číst, představovalo myšlení, užívání rozumu, jakousi hru, cosi jako sport pro diváky. Velcí učitelé jako Pierre Abélard nebo Tomáš Akvinský přitahovali obrovské davy lidí, kteří přicházeli naslouchat jejich disputacím, při nichž se uváděly argumenty i protiargumenty, nazpaměť se citovaly dlouhé pasáže u klasiků nebo Písma, prezentovaly se logické úvahy a dedukce. Lidé se k nim hrnuli jako diváci na kopanou nebo kibicové na šachový turnaj, a to pro pouhý obdiv stylu a bystrosti myšlení. Takové rozhovory mohly trvat dokonce i několik dní. Tomáš Akvinský například vedl patnáct disputací o andělích , trvajících přes týden, během nichž podal přehled dosavadního poznání i pochybností a odpovídal na otázky posluchačů. Jeho přednášky byly zapisovány, a tak vznikl základ našeho poznání o andělích pro příštích osm století.

Andělé představují “veškerý intelekt”, prohlásil Tomáš Akvinský, který sám byl obdařen jedním z největších intelektů, které tato země kdy nosila. Tak v nás zanechal otázku, zda naše vnímání andělů není prostě reflexe vlastních sil a tužeb.

Mluvil o čistém intelektu bez hmoty. Současně však také věřil, že andělé jsou zvířata bez těla (stejně jako démoni), že však mohou přijmout tělo, chtějí-li, ba dokonce dokáží i jíst, jak je známo z příběhu, kdy jedli s Abrahamem pod duby v Mamre. (Všichni tomisté čerpají argumenty z logiky a z Písma, nikoliv z osobní zkušenosti, zatímco mystiky, které andělé navštěvují, zřejmě nezajímají tyto vedlejší otázky, nýbrž poselství, která andělé přinášejí, onen závan božské podstaty, zanechávající jen nekonečnou a všeobjímající lásku).

Existovala další otázka: Jsou andělé věční? Rodí se jako hvězdy a umírají také jako hvězdy, o nichž víme, že zanikají výbuchem nebo vyhasínáním? O tomto problému disputovalo mnoho církevních otců. (Odpověď ANO dal vatikánský koncil v roce 1870). Vyvstaly i další otázky: Jestliže se rodí a umírají, vyvíjí se také? Dosahují různých andělských stupňů? Představují-li intelekt, přemýšlejí také, mají vlastní kapacitu logiky, jsou obdařeni rozumem, který nás lidi vede ke svobodné vůli? To je důležitý bod. Mohou si andělé Boha vybrat? Mohou si zvolit ďábla jako svou životní dráhu? Mohou také kdykoli “padnout”?

Řecký teolog Origenes (185?-254?) věřil, že se andělé stejně jako lidé nejen rodí a umírají, ale také podléhají zákonům karmy a vývoje během svých opakovaných životů, takže se nejen vyvíjejí ke stále vyšším formám, ale také mohou padnout, třebaže si zvolili Boha. Tomáš Akvinský však o tisíc let později věřil, že andělé, ačkoliv představují čistý intelekt, přemýšlet nemohou. Dostávají krátkou lekci svobodné vůle v okamžiku počátku své existence, i když jim jejich dokonalost poskytuje okamžitou životní volbu Boha.

Scotus se na rozdíl od Tomáše Akvinského domníval, že andělé přemýšlejí a dedukují, že tvoří zvláštní druh s tisíci individuálními osobnostmi v rámci této skupiny-jako lidé. Tomáš Akvinský je povznesl do vyšších sfér. Nepatří k žádnému druhu jako lidé nebo psi, prohlásil, nýbrž každý z nich je odlišná substance sama o sobě, jakýsi druh sám o sobě.

Nevím, co si myslel o tom, zda andělé umírají.

Od doby Tomáše Akvinského
bylo formální studium andělů povýšeno ze scholastiky na vlastní druh teologie. Pojednání o andělech lze obvykle najít v různých nejapných traktátech, které jsou současně úsměvné i dogmatické. Vykládají poznatky, o nichž se debatovalo před tisíci lety, jako by ty otázky již byla jasné, jako bychom odpovědi na ně již skutečně znali. Problém andělů byl tak přenesen do jiné roviny – do roviny víry. Předpokládá se zkrátka, že tomu všemu věříte.

Další Andělé – ZDE

Komentáře

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek