Znovunalézání klidu v zahradě

8.5.2007 v Zážitky 3

Tohle se stalo včera. Jeden můj blízký mě úplně zlomil, celé se to smíchalo se všemi mými stresy, trápeními, všechno se to ve mě pralo… a já jsem se celá zmatená zase odevzdala do rukou svých andílků.. a jak to dopadlo?

… seděla jsem na posteli… byl večer. Koukala jsem na kresby svých andílků a nešťastně rozebírala, co se stalo. Cítila jsem, jak jsou se mnou, smutně na mě koukají a snaží se mě povzbudit. Přitiskla jsem se k boku skříni, abych byla co nejblíže těm nádherným kresbám a hladila jsem jejich tváře, jakobych očekávala, že ožijí začnou si se mnou povídat – což se samozřejmě nestalo. Několik hodin jsem jen seděla a smutně přemýšlela, co dál. Pročítala jsem jejich vzkazy a prosila o pomoc.
Najednou mi přišla prosba, abych se zklidnila a šla si lehnout. Byl to Mílio.
Když jsem ležela v posteli, pořád se mi připomínala ta hnusná událost. Pořád se mi přemítala… znovu a znovu. Jen jsem poslouchala svoje andílky.. tiše mi šuměli do uší a dávali najevo, že jsou se mnou. Pak mi jeden z nich řekl, abych se odebrala do svojí meditační zahrady.. chtějí se mnou mluvit.
Zjevila se mi ta krásná oranžová květina a kolem ní se začala objevovat moje nádherná zahrada. Potůček, květiny, jezírko.. věčný západ slunce, stromy.. i to místo, kde jsme naposledy s andílky tančili. Odebrala jsem se tam. Na ten nádherný palouček zalitý sluncem a zavolala svoje andílky.
Přiletěl Mílio, Kerien, Laurej a dalších šest andílků, se kterými jsem v tu chvíli měla čest poprvé… jejich počet mě potěšil. Mít kolem sebe hned devět poslů světla… Udělali kolem mě kruh a počkali. Stála jsem uprostřed jejich kruhu plného lásky.
Začala jsem k nim promlouvat. Ale sotva jsem se dostala do půli věty, začala jsem plakat. Kleska jsem jim k nohám a skulila se do klubíčka. Byl to skoro záchvat. Cítila jsem, jak kolem mě klečí a dávají mi naději a jak během mého breku ze mě pomalu odchází ošklivá černota. Bylo to jejich malinké čistění, za které jsem jim moc vděčná… Mílio mě zvedl, všechny andílky, včetně těch mých osobních jsme poslali vyčistit hlavu tomu, kdo to spískal a přitom za to ani nemůže a připravit zítřek, abych se vyhnula většině stresů, kterých jsem si ten den užila až až. (Což se povedlo, dnešek je takový klidný a pořád cítím, jak jsem s nimi v úzkém kontaktu. A to mě dneska celý den pohání.)
Mezitím, co byli pryč, Mílio si mě přitiskl k sobě. Krásně voněl a šeptal, ať se nebojím… ,,Princezničko moje… už je dobře… spravíme to… jen se hlavně neboj” Několik minut jsem si užívala jeho krásného objetí. Bylo mi nádherně. Pak si přede mě klekl a zadíval se mi do očí. Najednou mě zalila další vlna tepla.
Koukal na mě. Celý zářil a jeho modré oči byly plné lásky. Nádherný okamžik. Pak ke mě promluvil zase. ,,Jsem rád, že jsi se na nás spolehla i teď. Jak jsem sám řekl, jsem ti vždy nápomocen. Máš, jako vždy, naši plnou podporu. Neboj se zítřka. Všechno bude dobré, až tedy na tvoje bolavé srdíčko, které potřebuje ještě trošku času. Nezapoměň, že jsme tu pro tebe pořád. Hlavně se tím tolik netrap, sluníčko moje..” chtěl pokračovat, ale já se dala zase do breku. Byl to smutek, štěstí a neurčité emoce zároveň. A tak mě objal zase. Během chviličky bylo po breku. Mluvil na mě dál. Hlavně mi celou dobu dával naději. A jeho objetí bylo podobné tomu, které jsem zažila před pár dny, kdy jsem zase po měsíci objala tátu. Ale bylo ještě krásnější a plné světla. Takovému se nic nevyrovná. Pořád přes sebou vidím ty obrazy nás dvou v objetí. Na to nejde zapomenout.
Krčila jsem se v jeho láskyplném objetí, v mojí zahradě, kde zlo nemá místo. Kde je můj vysněný ráj. Svítil na nás ten západ slunce, který je tam věčný. Okolo padaly malinké kvítečky ze stromů, jako vždy, když sem zavítám. A mě bylo dobře. Vůči tomu, díky kterému jsem tohle zažila jsem ucítila zase lásku. Zklamání, zloba.. všechno bylo pryč. Na chvíli na mě jejich kouzlo účinkovalo úplně… a já jsem se smířila s celým světem. Pak jsem se ale probrala a začalo se mi to všechno připomínat. Všechno, co se mi kdy stalo. Všechny nepravosti.
A najednou – podívala jsem se na sebe. Viděla jsem svoje srdce. Bylo rozpolcené a krvavé. Najednou se vrátili všichni andělé. Ani jsem nemusela nic říkat a už jsem ležela v trávě. Naklonili se nade mě. Jenom jsem ucítila myšlenku ,,neboj, to spravíme” a už jsem cítila jejich ruce na mém srdci. A bílá energie proudila.
A bylo mi krásně. Teď už jsem byla úplně čisťounká. Nic mě netrápilo. Bylo mi blaze. Ale tímto to ještě neskončilo. Ležela jsem a vychutnávala si tu chvilku, kdy na mě andílci koukají a já si lebedím v trávě.
Mílio řekl něco v tom smyslu, že už je to dobrý, že se můžem vrátit. Vzal mě do náručí… objala jsem ho kolem krku a koukala jak za ním jemně vlaje jeho bílé roucho… a celá banda jsme zamířili ke květině. Tam jsme si stoupli do kruhu – andílci ctí můj zvyk přicházet a odcházet ze zahrady skrze tuto květinu. – a už jsem se pomaličku vracela do sebe. Vnímala jsem, jak ležím na posteli. A kolem mě andílci a cítila jsem jejich ruce, jak mě hladí po vlasech.
Cítila jsem obrovskou vděčnost vůči nim. A usínalo se mi vskutku královsky.

Kdo tohle nezažil, ten asi ani neuvěří. Jsem zvědavá na vaše komentáře…

Komentáře

Ikona diskutujiciho Isoya 2008-07-07 23:21:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Myslím,že je to pravda…ne…já nemslím,já vim…;o)…

Ikona diskutujiciho Blanka 2010-01-19 12:54:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

to je krásný=).tvoje stránky se mi moooc líbí.

Ikona diskutujiciho Mája 2011-04-22 19:28:00 Odpovědět
Ikona diskutujiciho
sipka

Jak ráda bych také něco takového zažila :/ :)))))

Nový komentář

Ikona moderatora

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek