Aluška.org: Věděním ke svobodě

Zažila jsem zvláštní sen, který možná nebyl tak úplně snem. Vlastně si vůbec nejsem jistá, co to bylo. Jisté je, že jsem astrálně cestovala, ale proč takovým podivným snovým způsobem, to zůstává ve hvězdách. Posuďte sami:

Ležela jsem na posteli a byla v takovém podivném ztuhlém stavu. Měla jsem otevřené oči a viděla okolí denním světlem. Jenomže nevím, kde jsem ležela. Byl to můj pokoj, nebo nebyl? Nebo byl pokoj změněný s mým vnímáním? V astrálu přece vidíme a slyšíme věci jinak, než v hmotě.

Cítila jsem, že moje vnitřní rozpoložení a zvláštní vnímání světa je v té správné úrovni pro noční dobrodružství. Rozhodla jsem se, že se pokusím vycestovat. Zvláštní je, že jsem necítila žádné brnění, ani motání. Tato cesta byla velmi klidná, čistá, bez zmatených zádrhelů a nechtěných návratů do těla, či propadání vědomí.

Ze zkušenosti už vím, že chci-li se někam v astrální sféře dostat, musím vše ovládat svým chtěním, nikoliv snahou zatnout sval a pohnout rukou. Byla jsem jako hadrová panenka, která jen touží. Nehýbala jsem se.

Dívala jsem se před sebe a vyslala co nejsilněji myšlenku, že chci oddělit duši od těla a že se chci proletět. Najednou se stalo něco, co jsem nikdy v životě nezažila. Můj pohled na okolí se rozdvojil, jako když máte na nose 3D brýle. Jedno sklíčko modré, druhé červené. Jeden obraz byl více do červena a druhý do modra. Věděla jsem, že se v tuto chvíli dívám dvojím zrakem. Jeden je nehmotný a druhý jsou moje oči. Když jsem znovu myslela na to, že chci letět, pomaličku se dvojité vidění rozešlo od sebe a zůstalo jen jedno. Potom už jsem viděla normálně, bez barevného zabarvení.

Cítila jsem, se mám zvednutou astrální hlavu a chtěla jsem pokračovat. Pomaličku jsem vylézala ven z fyzického těla, až jsem se dostala do polosedu, kdy mě za ruce neviditelná síla táhla nahoru.

Viděla jsem své ruce úplně normálně. Byly světlounce béžové, holé a k ramenou jsem viděla krajkové zakončení rukávků. Vypadalo to, že jsem měla na astrálním těle oblečenou nějakou košili. A to je právě to, co mi vrtá hlavou, protože v astrálu si sebe samu pamatuji jako modrou nahou postavu a vůbec jsem zvyklá na jiný průběh cestování.

Pořád jsem myslela na to, že mám mít otevřené oči. Pomaličku jsem vylétla z těla ven. Prošla jsem stropem, zdí a vylétla mimo dům. Tady se mi naskytl pohled na okolí mého domova v noci. Všechno bylo tmavé a modré. Svítily světla a ve vzduchu se vznášel opar. Něco mě táhlo pryč od domu, ale já věděla, že se nemám nechat. Bála jsem se vzdalovat se někam daleko, protože den předtím jsem zažila něco velmi nepěkného. Bála jsem se o sebe. Rozhodla jsem se zůstat, takže jsem si přála vrátit se do domu a stalo se.

Zvláštní je pocit, který máte, když procházíte jako nehmotná duše hmotnou zdí. Cítíte trošku strach, protože za normálních okolností byste do zdi narazili a procházet jimi jako máslem je velký nezvyk. Když prolétáte zdí, cítíte to jako jemný tlak, nebo dotek na těle i uvnitř něj. Není to nepříjemné, je to jako když vás někdo pohladí postupně po celém těle.

Prolétla jsem zdí  a objevila se najednou v místnosti, kterou vůbec neznám. Byla to veliká síň, všude starý dřevěný nábytek. Byl hodně bohatě zdobený různými vyřezávanými ornamenty a semtam i zlatem. Podlaha byla dřevěná, tvořila nádhernou mozaiku. Vypadalo to jako na nějakém panském sídle, skoro jako na zámku. Pomalu jsem letěla kousek nad zemí touto místností a směřovala k protější zdi. Přede mnou bylo v místnosti zrcadlo, takže když jsem procházela zdí do další místnosti, viděla jsem sebe samu v tom zrcadle. Měla jsem svůj obličej, dlouhé zlaté vlasy i postavu jako v normáním životě. Na sobě jsem skutečně měla něco jako noční košilku. Měla kraječky a byla čistě bílá, na těle jemně zvlněná, ale nehýbala se ve větru, jak jsem letěla. Celé mé zjevení bylo opravdu zajímavé. Skoro takové, jak vidím anděly, s tím rozdílem, že já jsem neměla křídla. Přesto ten pohled nemůžu dostat z hlavy, byla to fakt nádhera.

Nikde jsem neviděla náznak noci, v této místnosti byl den. Přilétla jsem pomaličku k zrcadlu, dívala se na svůj odraz, který byl v zrcadle vidět a prošla jsem jím, potom i zdí.

Vlétla jsem do další místnosti a ta vypadala úplně stejně, jako ta, ze které jsem právě přišla. Stejný nábytek, stejné světlo, stejná podlaha a přímo přede mnou zase to zrcadlo!

Proletěla jsem jím a znovu se objevila v té samé místnosti. Už mi to přišlo divné a přemýšlela jsem, jestli jsem se nedostala do nějaké smyčky, když jsem se takhle objevila na tom samém místě a prolétla zrcadlem po čtvrté.

Rozhodla jsem se, že ze smyčky vystoupím. Otočila jsem se od cesty k dalšímu zrcadlu a letěla k jiné zdi. Prošla jsem jí.

Najednou jsem ztratila vědomí. Nepamatuji si svůj návrat do těla. Paměť mi slouží až od chvíle, kdy jsem se objevila v nějakém snu a říkala lidem, kteří tam byli, že jsem astrálně cestovala a dostala se do časové smyčky. Nikdo na to nereagoval a potom sny ubíhaly normálně…

Když jsem se ráno probudila, čekalo mě další překvapení. Na radu o nebezpečí ve spánku jsem usínala s krystalem v ruce. Můj krystal je velmi zajímavé stvoření, protože když s ním spím, objeví se vždy na úplně jiném místě. Na okně, vedle postele, pod polštářem… přestože jsem usnula s krystalem v dlani, uviděla jsem ho ráno položeného na nočním stolku. Vždycky když v noci pokládám někam svůj krystal, dávám ho na ležato, aby nemohl spadnout. Je velký a těžký. Vím, že můj krystal nemá rád teplou vodu. Už od ní jednou odskočil, když jsem omylem místo studené na něj pustila horkou, aby se vyčistil. Můj krystal očividně chce stát tak, jak vyrostl – vzpřímeně. Na ležato to nemá rád a tak jsem ho ráno potkala na svém nočním stolku postaveného pěkně do pozoru. Jak to dokázal, abych ho ve spaní takto položila, to mi zůstává rozum stát. Očividně v noci dělám spoustu zajímavých věcí, možná by to chtělo skrytou kameru.