Ačkoliv jsem to nikdy nepochopila, jsou na světě lidé, kteří tvrdí, že zvířata nemají duši.
Ale řekněte mi, vy, kteří doma nějaké zvířátko máte, jak někdo něco takového může říct?
Vzpomeňte si, jak širokou škálu emocí má pes. – Raduje se, když vás vidí… pláče, když ho necháte doma samotného… žárlí, když víc hladíte jiného psa… Co třeba kočka? – I kočky, ačkoliv jsou to tvorové velmi samostatní, rády za vámi přijdou na pomazlení, když se jim stane něco zlého.
Co papoušci? Andulky? – Copak zvíře, které nemá duši, by bylo schopné cítit strach, když s ním nevhodně zacházíte, nebo agresi, když mu cizí člověk strká prsty do klece? Někdo by to třeba považoval za určitou funkci jejich mozku, která je součástí jejich základních životních pudů (koneckonců strach nás nabádá chovat se opatrně a tím předcházíme zraněním)… ale v takovém případě mi vysvětlete, proč si obyčejná malinká andulka umí jednoho člověka oblíbit za to, že ho má rád a že se o ni stará a druhého člověka nesnášet za to, že je na ni zlý? – Oblibenost / neoblíbenost, to už přece JE projev duše.
Zvířata, stejně tak jako my lidé, cítí a myslí. Umí milovat i trpět, tak jako my. Proto bysme se k nim měli chovat uctivě a milovat je jako sebe sama, nevnímat je jako tvory podřadné, nebo někoho, kdo nám musí sloužit. Velmi mě mrzí, když vidím, že se někdo nechová ke zvířatům s láskou a s respektem, nebo když se nesnaží pochopit co a proč dělají, ale vidí vše jen ze svého úhlu pohledu a bez delšího rozmýšlení je odsuzují a trestají.
Přišel mi před časem jeden velmi zajímavý e-mail s přílohou, na jehož základě mě vlastně tento článek napadl… Ačkoliv obsah přílohy je opravdu smutný, říká přesně, že zvířata mají duši, umí milovat i trpět.
Pojďte se na ni podívat, ale dopředu vás varuji, že to nemá šťastný konec:
Samička je zraněná a její stav je špatný. Srazilo ji auto, když chtěla přeletět silnici blízko nad zemí.
Sameček jí nese potravu a láskyplně se o ni stará.
Sameček nese opět potravu a je šokován, protože svoji samičku nachází mrtvou. Snaží se s ní hýbat, což je zřídka pozorovaná snaha.
Vědom si toho, že jeho miláček je mrtvý a už se k němu nikdy nevrátí, pláče nad touto ztrátou.
Smutný stojí vedle ní. Bezradně, smutně a sklíčeně se loučí.
Miliony lidí v Americe, Evropě a dokoce v Asii plakaly, po té co shlédli tyto obrázky. Fotograf své fotky prodal jednomu velkému časopisu. Tento časopis byl v den vydání vyprodán.
A někteří lidé si stále myslí, že zvířata necítí.
JEZDĚTE OPATRNĚ!
Poslední komentáře
-Alue K. Loskotová Mě se jedna duše přicucla na nohu tenkrát...Bylo…
-tauri Kdyžtak je skutčně nejlepší někdy vypustit slovo ne,…
-tauri Moc pěkná kniha, první vydání asi 1925. V…
-Bróňa To nevím, k popřemýšlení není dost podkladů, možných…
-Alue K. Loskotová