Aluška.org: Věděním ke svobodě

Sebedestruktivní nebo sebepoškozující chování se zdá být zcela nelogické šílenství. Je to však likvidační impuls, jehož zárodek v sobě v určité míře nosíme všichni. U sebedestruktivních lidí se realizuje. Sigmund Freud zjistil, že všichni máme pud k životu a všemu konstruktivnímu, a nazval ho „životní pud“. Máme v sobě však také protipól, který nás navádí ke smrti a destrukci, což nazval „pudem smrti“.
To je jeden z důvodů, proč v dějinách a ve všech kulturách docházelo k válkám. Je to také důvod, proč se u mnoha lidí rozvíjí sebedestruktivní chování. Toto chování je však trvalým rysem osobnosti jen v některých případech. Obvykle k tomu dochází při velkém návalu hněvu, který se dlouho tlakuje. Ve skutečnosti jsou tyto agresivní impulsy namířeny proti někomu druhému, ale z různých důvodů je není možné vyjádřit a adresovat přímo. Někdy je to proto, že jsou orientovány na blízkou osobu, na osobu která není přítomna osobně (třeba šikana a pomluvy na internetu) nebo proto, že se jedinec obává to říct nahlas.

V těchto případech osoba obrací nevyjádřenou agresi na sebe. Tehdy se naučí chovat jako svůj největší nepřítel a začne si budovat sebedestruktivní osobnost. Toto jsou rysy, které takovou osobu identifikují:

Sebedestruktivní myšlenky
Mezi sebedestruktivní myšlenky patří všechny myšlenky, jejichž cílem je někoho znehodnotit, zabránit mu v postupu nebo znevážit jeho úspěchy. V mysli sebedestruktivního člověka vznikají tyto myšlenky téměř automaticky. Pak vzniká kontext „sebenaplňujícího se proroctví“: nedokážeš, nemůžeš, nedosáhneš toho. Nakonec jsou tyto myšlenky tak silné, že ve skutečnosti vytvářejí danou realitu. Je známý také životní postoj, kdy jedinec pořád zdůrazňuje, co mu chybí, co není dokonalé a co všechno nemá. To vše je silným palivem sebedestrukce.

Pasivita a vynucená neschopnost
Pasivita v tomto případě souvisí s tím, že člověk přestane jednat tváří v tvář situaci nebo okolnostem, které mu způsobují újmu. Osoba si uvědomuje, že se děje něco zlého, ale neudělá nic, aby to zastavila, nebo kontrolovala průběh. K tomu dochází například tehdy, kdy se nebráníme zneužívání, nebo agresi. Vynucená neschopnost je sklon zdůrazňovat nedostatek svých dovedností. Než se jedinec o něco pokusí, nafoukne všechna svá osobní omezení, která mu ztěžují něco dokázat. Nevyvíjí snahu o jejich překonání.

Poruchy příjmu potravy
Způsob, jakým se stravujeme, vypovídá hodně o tom, jak o sobě smýšlíme a jak se cítíme. Tím, že nejí, si mnoho lidí ubližuje. Nedávají svému tělu živiny, které potřebuje, aby zůstalo zdravé. Totéž se děje i na opačném konci spektra. Příliš mnoho jídla způsobuje různé zdravotní problémy, a to jak krátkodobé, tak i dlouhodobé. Někdy se objeví neukojitelná chuť k jídlu. Nedochází však k žádnému uspokojení, ať už tito lidé jedí, kolik chtějí. Místo toho se dostaví smutek, pocit viny a touha jíst více.

Ubližování druhým a sebelítost
Lidé se sebedestruktivními sklony často zaujímají nepřátelské nebo škodlivé postoje vůči ostatním. Vytvářejí zbytečné konflikty nebo jsou bezohlední, hrubí, závistiví, pomlouvační atd. Druhé lidi vnímají zásadně jako zdroj konfrontace. Ostatní lidé je frustrují. Obvykle po těchto konfliktech upadají do hlubokých epizod sebelítosti. Útočí, ale když druhá osoba reaguje, chová se sebepoškozující jedinec jako oběť nespravedlivého činu. Urážejí, ale při urážce se litují. A nepřipouštějí si, že ovoce jejich sklizně je plodem, který sami zaseli.

Sebepoškozování a zneužívání návykových látek
Sebepoškozování je někdy zjevné a někdy skryté. Někteří lidé se zraňují záměrně: řežou se, nebo si vytrhávají vlasy. Vystavují se také rizikovým situacím, které způsobují poměrně časté nehody. Jindy tak činí méně zjevným způsobem, například si nechávají dělat bolestivé tetování nebo piercing na citlivých částech těla. K sebepoškozování dochází také tehdy, kdy se zneužívají látky, které poškozují tělo. Nejzřetelnějším případem je nadměrné užívání drog, například alkoholu. Závislosti jsou vysoce sebedestruktivní a v extrémním stupni vždy vedou ke smrti, pokud nedojde k zásahu.

Sociální sebevražda
Sociální sebevražda nastává tehdy, kdy člověk přeruší citové vazby s ostatními. Obvykle jde o postupný proces. Nejprve se objeví nechuť být s ostatními a pomalu se to promítne do postupné izolace. Sebedestruktivní lidé se nejen izolují, ale projevují toxické chování, které dráždí ostatní. Někdy jsou přehnaně nároční, nebo dávají najevo pohrdání druhými. Následně se k nim ostatní lidé chovají odmítavě. Toxičtí jedinci pak mají pocit, že jejich odmítání druhých je oprávněné.

Skrývají své emoce a odmítají pomoc
Pro sebedestruktivní lidi je velmi obtížné být k sobě upřímný. Nedokážou rozpoznat své pocity a emoce. Místo toho se je nevědomky snaží skrývat. Mají nejrůznější racionalizace, kterými ospravedlňují své chování, a odmítají si přiznat, že mají problém. Proto je také velmi obtížné jim pomoci. Pokud jim někdo navrhne, aby navštívili psychologa, budou to považovat za projev agrese a pohrdání. Mohou reagovat agresivně, pokud dostanou radu nebo jim někdo naznačí, že by měli změnit své chování. Tito lidé se nechtějí mít dobře a budou se chovat stále stejně.

Fyzické a psychické zanedbávání
Sebedestruktivní lidé často zapomínají na své vlastní tělo. Neprovádějí žádné fyzické cvičení, ani mu nepřikládají valný význam. Také mají odmítavý názor na své tělo a samozřejmě i na fyzické potěšení, jako je se*ualita. Nevěnují pozornost svému vzhledu. Nedostatek péče o tělo je projevem toho, jak málo si sami sebe váží. Také nevkládají žádné úsilí do řešení problémů, které mají v hlavě. Pokud trpí nespavostí, akceptují ji a zdráhají se podniknout kroky k jejímu řešení. Pokud zažívají emoční nepohodu, rozhodnou se obětovat sami sobě, ale neudělají nic pro to, aby to změnili.

Zbytečné sebeobětování
Život si za mnoha okolností žádá oběti. Ty však mají smysl, pokud jsou zaměřeny na vyšší úspěch nebo pokud jsou nezbytným krokem k dosažení většího blahobytu. Pokud se jednoduše stanou trvalým stavem, který vede ke špatným situacím, odpovídají sebedestruktivnímu chování. Někteří lidé předpokládají, že tato neustálá sebeobětování jsou zkouškou ušlechtilosti, dobrého charakteru nebo altruismu. To, co je v pozadí, je akt sebedestrukce. To, co se za tímto typem chování skrývá, je vzdávání se svých tužeb, snů a úspěchů. Udržují si v životě bolestivé nebo nevděčné situace jen proto, aby snížili šance, že se budou mít dobře.

Sabotují vztahy
Hluboko uvnitř se sebedestruktivní lidé necítí být hodni lásky. Ani si sami sebe příliš neváží. Proto nesnesou mít vztah, ve kterém všechno klape. Je zvláštní, že pokud se cítí být milováni nebo oceňováni, udělají vše pro to, aby tomu učinili přítrž. Cítí se lépe jako oběť, než jako šťastlivec. Raději se štěstí vyhýbají, aby si na něj mohli stěžovat. Kromě toho se pravděpodobně stanou rozmarnými nebo náročnými. Jakýmikoliv prostředky se snaží druhého člověka přesvědčit o tom, že nemá cenu s nimi udržovat vztah, nebo že náklonnost, kterou prožívá, nemá žádné opodstatnění. Sabotování funkčních vztahů je způsob, jak zůstat v sebedestruktivní pozici.
Tento typ chování vypovídá o nestrávených zkušenostech a potížích se strukturováním sebeobrazu. Sebedestruktivní lidé jsou především oběťmi sebe sama. Jsou chyceni v zajetí mandátu, který jim vnutila osoba nebo okolnosti, proti nichž se nemohli bránit. Tato identita pochází z traumatických okolností. Je to, jako by byl člověk uvězněn v zrcadle, které odráží pokřivený obraz.

Osoba v závětří
Je pravda, že ti, kdo mají tyto rysy, mají potíže se sebeúctou. Kromě toho však mají potíže se sebepojetím. Konstruktivnější vnímání sebe sama zahrnuje zpochybnění autority, nebo daného mandátu. Za tímto postojem se skrývá nevědomý strach, například z toho, že člověk bude šťastnější než jeho matka, nebo otec. Nebo dokázat, že například náboženská „pravda“ není až tak pravdivá. Ať už se jedná o cokoli, vyžaduje to odborné zacházení.

© Alue K. Loskotová, www.aluska.org 2022