Aluška.org: Věděním ke svobodě

Chtěl bych s ostatními sdílet svoji zkušenost a povyprávět příběh o kočce, kterou jsem kdysi měl.
Jako dítě jsem byl denně fyzicky týrán. Byl jsem prostě snadný cíl. Můj nevlastní otec byl hrozně zlý a vybíjel se na mě. Proč to říkám… je to proto, že je to součástí příběhu. V životě jsem nikoho skutečně blízkého neměl, moje matka byla pořád pryč a pracovala. Moji sourozenci byli o hodně starší, netrávili se mnou čas a vyhýbali se mi, protože nechtěli být poblíž mě, když byl doma i nevlastní otec, protože měli strach, že to pak schytají taky.

Moje máma mě jednou vzala k tetě, u které se zrovna narodila koťata a já jsem se na ně šel podívat. Všechna se zrovna krmila u kočky, kromě jednoho. Bylo zrzavé, daleko od své matky a kníkalo. Vypadalo ztraceně a bylo hrozně malinké. Moje teta říkala, že to tohle kotě nezvládne, že je slabé.

Tak jsem mu pomáhal. Každý den jsem prosil mámu, abych mohl jít k tetě na návštěvu a dělal jsem, co se dalo. Vždycky jsem ho našel někde ztraceného, slepého a opuštěného. Přinesl jsem ho k mámě aby se mohl napít, hrál jsem si s ním, sedával jsem u něho, povídal jsem si s ním.

A jednoho dne, kdy jsem tam zrovna zase byl, moje teta řekla, že je už dost velký a že si ho můžu vzít domů. Moje máma na to souhlasně přikývla. Byl to ten nejšťastnější den v mém životě.

Byl to neustále vyděšený malý kocourek. Nejradši mi odpočíval pod tričkem. Když byl blízko mého těla, bylo to jediné místo, kde byl klidný a nemňoukal. Spal se mnou, jedl se mnou a jakmile jsem se ho snažil někde nechat, okamžitě začal naříkat. Takže to skončilo tak, že jsem ho nosíval na rameni jako papouška a on to úplně miloval. Byli jsme pořád spolu.

Když jsem si ho přinesl poprvé do pokoje, začal dovádět a divoce pobíhal. Hráli jsme hry že bojuje s mými plyšáky a trochu jsem ho trénoval. Miloval jsem ho z celého srdce.

Sledoval mě, kamkoli jsem šel. Když jsem šel do školy, plížil se celou cestu za mnou. Cesta do školy mi trvala asi půl hodiny. Schovával se přede mnou v lesíku, protože věděl, že kdybych ho zahlédl, vzal bych ho domů a zamkl uvnitř, protože jsem se bál, aby se mu venku něco nestalo. Co kdyby mu ublížili nějací lidé, nebo vlak, nebo auto.
Takže jsem mnohokrát stál na místě, díval jsem se do lesa a říkal: „Vidím tě. Vím, že jsi tam, pojď ven.“ Na to on přišel, tvářil se trochu zaraženě a vrněl. Musel jsem ho vždycky chytit, utíkat s ním domů, zamknout ho uvnitř a utíkat zpátky do školy.

Takových zážitků s ním mám obrovskou spoustu. Třeba na Vánoce jsem seděl na okraji pohovky, on vešel do pokoje, vyskočil na pohovku a všichni se ho snažili chytit, aby si ho pohladili. Ale on kolem nich jenom proběhl, uvelebil se mi na klíně a předl. Byli jsme dva proti celému světu.

Během zimy jsem chodíval hluboko do zasněženého lesa a on mi sedával na rameni, nebo skákal do otisků mých nohou. Někde jsme si obvykle sedli, on mi ležel na hrudi a předl, dokud jsem nebyl úplně zmrzlý a nevrátili jsme se domů.

Opravdu jsem ho miloval. Vždycky jsem věděl, že je blízko mě. Stačilo jenom kouknout vlevo nebo vpravo a on tam byl. Plížil se kolem, sledoval mě…

Jenomže jednoho strašlivého dne, kdy jsem byl zrovna u sousedů a hrál tam stolní hry, jsem najednou ucítil, že se něco hrozného stalo. V okamžiku mě zasáhla obrovská bolest na hrudi a já jsem naprosto jistě VĚDĚL, že se kocourkovi něco stalo.

Řekl jsem sousedovi, že musím jít najít svou kočku, že se něco stalo. Doprovodil mě ven před dům, kde by normálně čekal můj kocour, ale on tam na mě tentokrát nečekal. Hledal jsem celý den a nenašel jsem ho.

Moje máma šla ten večer pařit s mým příšerným nevlastním fotrem a já jsem čekal u domu. Nemohl jsem jít spát. Tak hrozně jsem se bál. Když byly 4 hodiny ráno, máma se konečně vrátila a setkali jsme se na ulici u domu. Byla hodně překvapená, že nespím.

Řekl jsem jí, že hledám svého kocoura. Opilým hlasem mi řekla, že je mrtvý. Srazilo ho auto a oni ho přede mnou schovali, protože věděli, jak strašně moc jsme si byli blízcí. Druhý den jsem ho pohřbil. Byl tím nejcennějším, co jsem v životě měl. Cítil jsem se, jako by se mi něco vyrvalo z hrudi.

Hodně dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že jsem přesně v tom okamžiku, kdy se to stalo, cítil, že můj kocourek umírá. Nikdy potom už jsem tohle nezažil.
Pochybuji, že bych ještě někdy dokázal s nějakým zvířetem navázat takové pouto. Měl jsem potom ještě spoustu domácích mazlíčků, ale nikdy už to nebylo tak silné, jako s tímto kocourem.

© aluska.org 2023