Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 9. díl série o cestě k mateřství
V tomto pokračování sdílím příběhy, které se běžně neříkají…

Na ultrazvuky se chodilo do tří místností. Do jedné nabíral pan doktor, který vypadal poněkud vyhořele a jaksi na něm šlo vidět, že ho to tam nebaví. Takže jen co vylezl a volal nějakou paní, modlila jsem se od té doby, abysme neskončili u něj.

Mezitím byla do výběhu pro těhulky vypuštěna paní, která byla asi o 10-15 let starší než obvyklý věkový průměr nás ostatních boubelek. (Vesměs jsme měly všechny okolo třiceti let.) Mluvila ukrajinsky a doprovázely ji dvě odrostlé děti, kterým mohlo být 15-18 let.
Pořád se po nás dívala jakoby se styděla, nervozně se usmívala a krčila nos… Šlo vidět, že si připadá divně a chce co nejrychleji vypadnout z téhle sekty třicetiletých pupkáčů.
Jakoby snad někoho z nás zajímalo, kolik jí je a proč je těhotná. My bychom jí mohli pogratulovat ke kvalitnímu zdraví a popřát hodně štěstí. Podle mě je to důvod k hrdosti, ne ke studu.

Vzpomněla jsem si ale, jak jsme v podobné situaci skončili vloni s manželem my. To mě poslali na speciální vyšetření do porodnice – netěhotnou, ale měli tam lepší vercajk než moje doktorka – a seděli jsme s manželem v čekárně plné těhulek.
Jediný, kdo tam neměl pupek, jsme prostě byli my dva.

Takže jsem seděla vycukaná, bála se co najdou…
Manžel zabořil nos do prospektů plných vysmátých taťuldů co muckají svoje odlitky, červenal se tam a špital, že nemá odlitka, že je mu divně a ptal se sám sebe, co tady vlastně dělá… Zatímco jsem se ho držela jako přísavka a hledala jsem u něj bezpečí.
Byla to vlastně normální situace. Patřili jsme tam. Nebylo to území vyhrazené těhotným. Bylo to normální pracoviště. A přesto to bylo hrozně divný, protože jsme prostě bez pupku nezapadali.

Zavolali nás. Naštěstí k paní doktorce.

Juchů! Vyhmátla jsem manžu a rozkydla jsem se jí spokojeně na lehátku. Na pupek jsem dostala gel, manžel sedl vedle mě naproti obrazovce a show začala.

Pro mě až tak moc ne, protože jsem mimísa sledovala u své doktorky od bublinky, přes žížalu až po pidimiminko. Takže jsem tajně pomrkávala na manžela. Byla jsem zvědavá, jak se bude tvářit. Já sice nejsem chlap, ale představa, že v mé ženě roste moje miminko, je prostě síla. A moct ho vidět ještě než se narodí, přímo uvnitř ní, to musí být silný zážitek… vypadal zaujatě, ale netvářil se nijak konkrétně.

Takže jsem se soustředila na průběh vyšetření. Nosní kůstka byla krásně vidět, to se mi ulevilo.
Že je srdíčko dvoukomorové, už jsem věděla z předešlého vyšetření, takž se to pouze potvrdilo… Vrstva za krkem, neboli „šíjové projasnění“, perfektní. Krev tekla dobře tam i zpátky.

Doptala jsem se na umístění placenty a nechala jsem si ji ukázat, abych věděla, na co se mám do budoucna připravit… Umístění placenty je podle mě podstatná informace a pokud se sem někdy dostanete, doptejte se na ni. Podle toho, kde placentu máte, vás bude miminko kopat na trochu jinou stranu a také se dá odhadnout, jestli hrozí placenta praevia, nebo nehrozí. Pohlaví se už nějak rýsovalo, ale v této fázi není jisté nic.

Když jsme vyšli ven a sedli si na oběd, z miláčka spadlo prvotní překvapení. Až po cestě domů se ukázalo, jak silný zážitek to pro něj byl. Říkal mi, že si připadá jako ve snu, jako kdyby to, co právě viděl, nebylo skutečné.
Dokonce žertoval, že jsem se s doktorkou určitě domluvila, že si z něj uděláme šoufky. Pustíme mu ultrazvuk nějaké jiné paní, já se schválně vykrmím, aby to vypadalo věrohodně, a budeme předstírat vyšetření.

Ve skutečnosti to byla úplně normální reakce na obrovsky silný zážitek. Mozek někdy na takové momenty reaguje tím, že realita působí trochu rozmazaně nebo neskutečně. Psychologové tomu říkají pocit neskutečna. Je to důsledek toho, že se člověku mění život a on to ještě nestihl pobrat. Lidi to zažívají při porodu, zásnubách, výhře v loterii, po autonehodě, nebo i při prvním pohledu na svoje miminko. 🥰

A pak přišly výsledky

Musela jsem si na to vyhradit čas, protože co kdyby tam byla napsaná nějaká odpornost a já jsem se z toho složila? No, tak to je asi nejlepší otevřít po práci před víkendem, abych mohla kdyžtak ty další tři dny zvracet.
Ale výsledky byly mimořádně dobré. Nikde nic špatného. I riziko preeklampsie bylo velmi nízké. Sice to nevylučuje její vznik v pozdější fázi těhotenství, ale to už je o stavu těla matky, nikoli o stavu placenty.

Mimochodem za to, že jsem si tento test připlatila, mě pak dodatečně hodně pochválila moje doktorka, u které šlo dost poznat, jak moc se jí ulevilo, že mám i tohle vyšetření a že oba testy mají tak dobré výsledky. Ta preeklampsie opravdu dává další doplňující informace o tom, jak se těhotenství vyvíjí a je to fakt užitečné. I se člověku ještě víc uleví.

Ačkoli se můj původní vnitřní pocit „nic nenajdou“ naplnil i v realitě, přesto jsem ráda, že tu dokumentaci mám, že to vidíme černé na bílém a nemusíme se nic domnívat.

Hrůzné příběhy prvotrimestrálního screeningu

Tento článek by nebyl kompletní, kdybych sem kromě své zkušenosti nepřipsala i věci, které mi sdělilo mé okolí.
První informace o tom, že je prvotrimestrální screening důležitý milník a že ho proplácí na základě zaslané žádosti (a potvrzení o úhradě, paragon si schovejte, nevyhazovat!) zdravotní pojišťovna, jsem měla od své sestry.

Spolu s praktickými informacemi mi ale povyprávěla i zkušenosti žen z jejího okolí. Od té chvíle mi v hlavě leží příběh jedné, která čekala dvakrát, dvakrát na prvotrimestrálním screeningu vyšly opravdu špatné výsledky, dvakrát si ho musela nechat vzít a … no, je to prostě špatný.
Tohle mi sice moc odvahy nepřidalo, zároveň to ale pro mě byla jasná instrukce: Je to fakt důležitý.
A pomohlo mi to rozhodnout se zodpovědně, i přesto že jsem tam jít nechtěla. Pomohlo mi to určit si, že se budu řídit doporučením své doktorky, která ty případy vidí, řeší, částečně i emocionálně nese.

V době, kdy jsem ještě čekala na svoje výsledky, jsem měla ženskou slezinu u nás doma. Zmínila jsem se o tom, že čekám prvotrimestrální výsledky, že jsem nervózní, že jsem tam původně jít ani nechtěla, protože jsem se toho vyšetření a toho co mi řeknou bála a byl to pro mě fakt stres.

Jedna z žen se naježila a začala mi výrazným hlasem vysvětlovat, proč „je tak moc důležité tam jít“ a že „jednou návštěvou můžu rozhodnout o tom, jestli si ponesu následky po zbytek svého života“.

Jedno z jejích dětí v minulosti totiž také neprošlo tímto screeninkem. Ukázalo se, že miminko nemá dvoukomorové srdíčko, ale pouze jednokomorové.
Zatrnulo ve mě a vypadla ze mě otázka, jestli je to slučitelné se životem a jestli se dá i takové dítě nějak zachránit.

Naježila se ještě víc. Ačkoli moje otázka nebyla myšlena vůbec špatně, byl to hlavně dotaz na faktickou realitu takového zjištění, podprahově to mohlo působit trochu útočně, protože taková žena musela udělat extrémě těžké rozhodnutí a je jisté, že ho předtím zvážila tisíckrát ze všech stran. To poslední, co pak potřebuje, je nějaká rýpavá otázka zavánějící pochybností, jestli udělala správně… tomu úplně rozumím. Nikdo nemá zájem být hodnocený za svůj těžký život. Kdo v těch botách nechodil, ten neví.

Řekla mi, že takové miminko nezvládne porod, muselo by jít plánovaným císařským řezem, následně by už v kojeneckém věku muselo absolvovat asi 9 operací a pokud by to proběhlo dobře a potomek vše dobře snášel, při velkém štěstí by se mohl dožít vysoké školy.
Zůstala jsem na ni hledět s otevřenou pusou. Tohle jsou prostě věci, které se běžně nedozvíte, protože ženy o nich nemluví mimo bezpečný prostor.

Pak jsem to zpětně procházela na netu, protože mě zajímalo o co jde a dočetla jsem se, že mohlo jít o jednokomorovou cirkulaci, kdy se okysličená a neokysličená krev misí dohromady. Miminko porod sice přežije, ale za několik hodin bez okamžitého lékařského zásahu umírá. A ty operace sice probíhají 3 velké, ale mezitím je několik menších operací, což je výsledku odpovídá tomu číslu 9.
Ve výsledku tedy sice máte šanci na potomka, ale to co s ním prožijete a křehkost jeho života, je jeden velký děsivý otazník. Jsem vděčná, že jsem to nebyla zrovna  já, kdo musel udělat tohle rozhodnutí.

Pak začala mluvit druhá žena. Její příběh byl jiný v tom, že své děti musela získat přes IVF. A tady se zastavím, protože jsem si všimla, že ženy, které si dítě vybojovaly a musely překonávat velké překážky, následně o mateřství a o svých dětech často mluví úplně jinak, než ženy, které si prostě skočily a mají dítě.
Jak zrovna ona mluvila hezky a něžně o době kdy byly její děti maličké, bylo pro mě hluboce inspirující a hladivé. S jakou velkou láskou a něhou vyprávěla o době, kterou spousta jiných žen popisuje jako „nespíš, nejíš, nemáš čas, běháš s mastnou hlavou, chytáš hysteráky z kolik a bolí tě prsa“, byl naprostý kontrast.

Pochopitelně raději poslouchám něžné a láskyplné vzpomínání jak se pracuje s miminkem a jak je to kouzelné, než stížnosti o tom, jak je to hrozné a náročné. Já neříkám, že to náročné není. Určitě je. Ale mě ty stížnosti děsí a dělá mi to blbě.

Protože to se mnou nerezonuje. Já nechci žít život utrápené naštvané frustrované matky, která si stěžuje. Já chci být ta, která je vděčná, že vůbec může něco takového prožívat a která nese těžkosti s pokorou a láskou. To je moje nastavení, které se budu snažit žít a hodně by mě mrzelo, kdyby se mi to nepodařilo.

I ona o jedno miminko přišla (ale ne přes screening, spontánně) a samozřejmě, že hned z fleku věděla, kolik by mu dnes bylo a do jaké třídy by chodilo, kdyby bylo zdravé.
Tak jsme všichni dlouho mlčeli.

Ukazuje se, že moje odpočítávání je stejná životní zkušenost, jako její odpočítávání. Jakmile žena přijde o nenarozené dítě, a je úplně jedno že mu byly dva měsíce nebo pět, je to navždycky její dítě. A navždycky počítá, kolik by mu bylo, navždycky si představuje jaké by bylo, jak by vypadalo a co všechno spolu mohli zažít. Vzpomínka na neprožitý život a ztracený potenciál v nás zůstává trvale.

pokračování příště
Vrátit se zpět na první díl: Malej metalista se klube