Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 1. díl série o cestě k mateřství
Mám novou identitu. Můj život už nikdy nebude jako dřív.

Na stránkách už 10 dnů nepřibyl žádný nový článek. A má to důvod. Jeden z nich je poněkud obyčejný, který čtenáři podobných webů slýchávají často: Nebyl čas.
Nakupily se mi objednávky. Ani v tuto chvíli nemám vyřízené e-maily. Fronta na mailu k duchovní terapii tam stále je a nemám dodělané plány. Když zbyl čas navíc, věnovala jsem se andělskému písmu.

Písmo mě moc baví. Připadá mi to naprosto úžasné a z každé objednávky se raduju. Myslím, že mě asi baví celkově ze všeho nejvíc… Mě totiž fascinuje dostat otázku, vůbec k tomu nic nevědět a pak se napojit a najednou hrk. Mám popsanej celej papír. Baví mě ta nepředvídatelnost, že ani já nevím jak to dopadne. Takže je to vlastně vzrušující a napínavé.

No a ten druhý důvod?

16.března jsem zjistila, že jsem těhulka!

Myslela jsem si, že ne, protože jsem se cítila dobře, ale Miláček začal mít řeči, tak jsem namočila papírek a tam… týjo. Kolejnice. Zírala jsem na ni a stejně mi to nedocházelo. Myslela jsem si, že asi vidím blbě a čekala jsem až to zmizí, ale ono to tam fakt bylo.
… Prý jsem pak nějakou dobu seděla na pohovce a zírala jak sova pálená.

S tím se samozřejmě pojí další povinnosti. Docházení na kontroly, najít si čas na přípravu, zjistit co je potřeba, začít domlouvat, organizovat, nachystat dům… Nemám v tom praxi. Nikdy jsem se o miminka nestarala. Nevím co potřebují. Mám to jenom načtené a nakoukané, takže se budu učit za pochodu.
Dostala jsem už teď za úkol vymyslet a navrhnout novou komodu, která zároveň bude i přebalovacím pultem… Panebože! Však já jsem takový nábytek viděla jenom na obrázku, jak to mám vymyslet?! … Asi kouknu na google a obkreslím rozměry a designy a pak budu dělat, že jsem to „vymyslela“. Protože jinak nemám ani páru jak má být velkej přebalovák. Nevím ani prd. V životě jsem nedržela pemprsku.

Nuda? Já nevím co je to nuda. To slovo neexistuje v mém slovníku. Já prostě nevím co mám dělat dřív. Jestli dělat plány, maily, terapii, dokumenty, učit se o miminkách, psát články, uklízet, bydlenkovat, chystat dům na dítě, nebo co prostě. Potřebuju naklonovat.

To zjištění mě úplně ohromilo. Připadá mi to jako naprostý zázrak. On to sice je zázrak vždycky a v každém případě, ale specificky v mém kontextu to nabývá jiné rozměry. Mám za sebou hodně těžké věci a taky mám za sebou zdlouhavou a náročnou rekonvalescenci. (Nebylo to onemocnění, byly to tělesné následky. Nechci říkat po čem. aby mi internet nepřipomínal ty strašný roky a ty hrozný lidi. Chci na ně zapomenout. Párkrát si nad nimi ještě ublinknout a pak zapomenout, že kdy vůbec něco takového existovalo.)
Lékaři mi tehdy bohužel nepomohli, pouze popsali můj stav a to bylo celé. Takže jsem i přes tu nejlepší vůli, nejvyšší formu odpovědnosti, největší otevřenost a nejaktivnější obvolávání, nakonec stejně skončila u svých odzkoušených vitamínů a u léčitelství. To léčitelství byl mimochodem důvod, proč jsem to vůbec zvládla. Byla to jediná věc, která mi fakt zabrala a zabírá mi i teď.

Jinak byla moje celková zkušenost se systémem zdravotnictví taková… mno… chladná.

Prostě tam dojdeš (když už teda máš to štěstí, že seženeš odborníka co se ti bude věnovat), řekneš co se ti stalo, co tě bolí a s čím potřebuješ pomoct, oni vezmou nějaké přístroje, proskenují tě, odeberou kapaliny, otestují to, napíšou co našli.
A ty se zeptáš, co teď s tím a co máš dělat. A všichni krčí rameny. Ne že by tě třeba poslali někam dál, za někým kdo se na to specializuje, nebo ti doporučili kontakt. A ty se vracíš s papírem zpátky k obvodnímu. A kolečko tím končí.
Chceš další kolečko? Začni obvolávat, ale zase dostaneš papír a ten doneseš obvodnímu a tím to opět končí. Takže jsi pořád tam kde jsi byl, akorát s tím rozdílem, že máš na papíře napsané, kolik ti v krvi plave destiček a krvinek a jak se mají tvoje játra. A pak máš nerva, když při kontrole něco vyjde hůř, nebo stejně jako předtím.
Doktoři nemají rádi, když pacient zkouší komentovat nebo ovlivňovat svou léčbu, ale není divu, když na otázky „Co mám dělat a jaký bude další postup“, dostane ten člověk pokrčení rameny. „Nevíme, budeme to sledovat, tohle zaneste obvodnímu, dojděte za dva měsíce/půl roku, uděláme další testy.“

Po roce marného lítání jsem se tedy obrátila čistě na svoje metody a celý rok jsem nikde ani nepáchla. Protože jsem zjistila, že pokud nepotřebuješ narovnat zlomenou nohu, spočítat krvinky, nebo zjistit jak máš velkou slezinu, tak v podstatě nemáš co chtít. A nejsou propojení. Není žádný proces a b c d e f, na jehož konci tě zdravotnický systém vyplivne s jasnou odpovědí a jasným režimem vedoucím k návratu do plné síly. Jediná rada, kterou jsem dostala bylo, abych brala B12 a železo – no na to nemusím nikam chodit a nechat si brát krev. To vím i bez googlu. To vím, když ráno otevřu oči a vypadám bledě, že si mám dát něco na krev. To ví každá žena, která menstruuje, že musí doplňovat železo… achjo. 😅

Minulý rok v létě mi začalo být fakt dobře a začala jsem nabírat váhu. Tehdy jsem viděla, že moje tělo to zvládlo, že mi „ezorežim a vitamínky“ funguje a přestala jsem se o sebe bát. Navíc jsem měla a mám k dispozici to nejlepší zázemí, jaké jsem si kdy mohla přát a to taky dělá hodně. Láska léčí. To se ví. U mě to na stoprocent platí taky. V nenávistném prostředí jsem onemocněla, v láskyplném náručí jsem se spontánně a bez lékařů sama uzdravila. Takhle funguje lidské tělo. Škoda, že nejde předepisovat lidem na nemoci lásku. Je to naprosto ideální a velice silný lék, bohužel se však nedá koupit. A já mám obrovské štěstí, že mi ji nebeský otec nadělil.

Stejně jsem si ale uvědomovala, že moje tělo utrpělo hodně a upřímně jsem pochybovala o tom, jestli na to už teď mám. Jestli na to vůbec mám. Jestli na to budu někdy mít po tom všem. Jestli nebude pozdě v době, kdy na to budu mít. Už mi není 20 a ani jeden z nás nemládne. Šance se snižují. Tik ťak kámo.
Mám trochu dojem, že jak se začne blížit věk 35 let, tak je žena svou biologií víceméně postavena před strašně těžké rozhodnutí. Do té doby mohla váhat, mohla odkládat, mohla nebýt rozhodnutá a nic se nedělo. Jenomže po téhle hranici už ne. To už se pak hraje o čas. A výsledky jsou různé. Některé ženy to prostě nechají plavat, některé jsou schopné udělat naprosto cokoli, aby potomka získaly. Ale každá z nás to rozhodnutí prostě udělá… pokud tedy už v té době dětičky nemá. To je pak jiná písnička.

Minulý týden jsem dostala důrazné doporučení: „Neříkat, nepsat, prostě se vůbec nezmiňovat o nějakém dítěti.“

Protože víš jak to je… může se to kdykoli podělat a první tři měsíce jsou nejkritičtější, protože se v extrémním tempu vyvíjí srdíčko, mozek, mícha, orgány a jak se někde něco přepočítá blbě, tak je po radosti. Prostě hraješ ruskou ruletu s genomem.
A že prý, jestli si chci vzít na triko tu hroznou hypotetickou situaci, kdy se to podělá a teď co jako. Budeš o tom psát na internet lidem které neznáš? Vždyť je to strašně zranitelný.

Zajímavá myšlenka, asi je na tom něco pravdy, ale hodně záleží na tom, jaká je člověk povaha. Já jsem třeba otevřená povaha. Neřeknu cokoli, ale o silné emoční věci se ráda dělím, hlavně když vím, že to je normální lidská věc. Že to je prostě život.
Vždycky jsem psala o silných věcech. O tom co mě zaujalo, potěšilo, vyděsilo, co si myslím. Pomáhá mi to ventilovat kreativní přetlak, integrovat pocity a zážitky. Taky to otevírá volný prostor si o tom popovídat a získat pohledy, ke kterým bych se nedostala. To byl taky důvod, proč okolo roku 2000 ty blogy tak strašně frčely. Dneska se trend posouvá na sociální sítě a videa, jenomže to tam mrší AI, mizí lidskost, autenticita… tak je možné, že se jako společnost k tomu obyčejnému lidskému bytí a sdílení ještě vrátíme.

A výsledek byl jaký? Že mě to psaní 15 let živilo. Mám si na to snad stěžovat?
Ani náhodou. Já svou práci miluju. Milovala jsem ji vždycky, miluju ji i teď. Je to moje, je to můj styl, pořád se to někam vyvíjí a posouvá, dělám si to po svém. To je přece super.

Jak to souvisí s kolejnicí na papírku?

To je úplně jednoduché.
Ženy mají úplně běžně problémy s tím, že si nemohou najít partnera, nebo ho najdou později okolo té třicítky a pak trochu na potomka spěchají. Nebo to už nemusí jít tak úplně hladce na první pokus jako když je ti 18 a vrzneš si na diskotéce… Ženy úplně běžně a úplně normálně mívají potíže s otěhotněním, úplně běžně mívají gynekologické potíže, bojují s endometriózou, polycystickými vaječníky, hormonální nerovnováhou, poruchami štítné žlázy, s chronickým stresem, s genetikou a s následky úrazů. Ženy úplně normálně prožívají biochemické těhotenství, prožívají potraty, prožívají těžké porody… tohle je život a je to normální. Není to nic, o čem bychom se nesměli bavit, co bychom nesměli otevírat.

A kdyby se náhodou našel někdo, kdo by se vysmíval, nebo pohanil takovou lidskou věc, je jasné, že je to ještě nezralé dítě . Takový názor není potřeba brát vážně a není důvod se kvůli němu omezovat ve svém sdílení. Není důvod oklešťovat svůj prostor kvůli nějakému nechápavému nezralému jedinci, který nemá emocionální kapacitu, aby něco takového pochopil. Protože většina lidí je normální a ti to buď chápou, nebo dokonce ocení, protože si prošli něčím podobným, nebo stejným, nebo mají takové lidi ve svém okolí… jmenovat můžu třeba zajímavý blog, který jsem předloni přečetla skoro celý: http://cekaninagodota.cz
Vypráví příběh maminky, která se nakonec svého potomka úspěšně dočkala, ale vůbec to nebylo snadné. Vyprávění je plné naděje a bolesti, s dobrým koncem. Narodilo se zdravé miminko.
Já tohle cením a myslím si, že bysme tato témata měli umět upřímně otevírat, protože je to léčivé a je to správné. Kdo nemá chuť se dělit, nemusí a je to v pořádku. Kdo má chuť se dělit, ať se dělí.
Lidé jsou různí a každému vyhovuje něco jiného. A já jsem spisovatelka. Vyprávět příběhy a psát svoje zážitky není jenom moje povaha, je to i moje profese. Takže si budu vesele a volně vyprávět i o malinkém plůdečku, co není jistej… protože proč? Protože chci a protože můžu. Protože je to úplně normální, ať to dopadne jakkoli. 😁

Takže mám důvod o tom mlčet? I když se to může podělat? Nemám. Protože je to ta nejnormálnější věc, jaká se ženě může stát a není tam co zatajovat, hanit, čeho se bát. V listopadu jsem si prošla zkušeností, která mi ukázala, že mlčení je naopak zraňující. Pro mě to bylo dokonce více zraňující, než kdybych o tom normálně mluvila a psala. Protože jsem se s tím mohla vypořádat ve sdílném prostoru a to by mi pomohlo. Protože mi to vždycky pomohlo.

A jestli z toho vznikne nějaká rozsáhlá série ve stylu zmíněného blogu, tak ať. Klidně. Užiju si tu jízdu naplno a svobodně. Protože tohle je můj život a já se nebudu omezovat strachem. K ničemu by to dobré nebylo.

P.S. Akorát už jsem předem uvažovala prakticky, takže pro případ, kdy by se náhodou stalo, že na té své cestě vyplodím velkou sérii, jsem tomu už dala název a číslo. A kdo ví? Třeba to bude jednou knížka na styl Deník moderního fotra… Třeba z toho nebude nic a nebude to ani mít veselý konec… Nechávám tomu otevřený prostor, protože vím, že cokoli se stane, tak to zvládnu. Bude to prostě můj příběh a já ho beru takový, jaký je. I to hezké, i to nepříjemné. Protože jsem na to připravená.

Pokračovat na druhý díl: Když touha po miminku bolí (Nový život 2)