Aluška.org: Věděním ke svobodě

Někteří mladí lidé jsou přehnaní perfekcionisté s paralyzujícím strachem z neúspěchu. Jiní se natolik trápí tím, co si o nich myslí druzí, že nejsou schopni patřičně fungovat. Někteří měli těžké dětství. Jiní však měli stabilní rodiny a dobré rodiče, kteří své děti podporovali a poskytovali jim dostatek finančních zdrojů. Nárůst úzkosti je odrazem několika společenských změn a kulturních posunů, kterých jsme svědky za posledních pár desetiletí.

Zde jsou hlavní příčiny, proč jsou dnešní mladí lidé tolik úzkostní:

Moderní technologie a neomezený přístup na internet
Neomezený přístup k čas pohlcujícím moderním zařízením umožňuje dětem uniknout před nepříjemnými pocity jako nuda, osamělost či smutek tím, že vstoupí do virtuálního světa her nebo chatují na sociálních sítích. Tímto způsobem děti řeší situaci, kdy je rodiče pošlou do pokoje. A nyní jsme svědky toho, jaké jsou důsledky u celé generace, která tráví své mládí tím, že se vyhýbá nepříjemným situacím. Digitální zařízení naše děti zbavují možnosti pro rozvoj mentální síly a výsledek je, že nezískají dovednosti potřebné pro úspěšné zvládání každodenních výzev.

Posedlost štěstím
Dnes se klade nadměrný důraz na štěstí, a to až do té míry, že někteří rodiče si myslí, že je jejich povinnost dělat své děti stále šťastné. Když se dítě cítí sklesle, rodiče dělají všechno pro to, aby ho rozveselili. Nebo ho uklidňují, když je rozčilené.
Děti tak vyrůstají v přesvědčení, že pokud nejsou šťastné celých 24 hodin denně a 7 dnů v týdnu, něco není v pořádku. A to vytváří mnoho vnitřních konfliktů. Nechápou, že pocity smutku, frustrace, zklamání, viny či hněvu jsou zdravá a přirozená součást života každé lidské bytosti. Být pořád jen šťastný je zkrátka nereálné.

Přehnaná chvála
Říkat dětem věci jako „Jsi nejlepší hráč v týmu“ nebo „Jsi nejbystřejší a nejkrásnější chlapeček“ nevytváří pocit vlastní hodnoty. Ve skutečnosti to vyvíjí na děti tlak, aby si tyto pochvaly zasloužily. Bojí se, aby nezklamaly přehnaná očekávání svého okolí, které o nich mluví jen v superlativech. A to může v jejich dospělosti vést k paralyzujícímu strachu z odmítnutí či selhání.

Rodiče se až moc angažují
Dnešní rodiče se stali osobními asistenty svých dětí. Neúnavně pracují, aby svým potomkům zajistili možnost najmout si učitele, soukromé kouče a aby jim dokázali zaplatit drahé přípravné kurzy. Za svůj úkol považují pomáhat svým teenagerům psát eseje a popisy, které udělají dojem na špičkovou univerzitu. Tímto způsobem svým dětem vysílají signál, že pro zajištění vytouženého místa v této instituci musí ve všem vynikat. Dítě ani nemá možnost dokázat něco samo a díky tomu si nevěří.

Děti se neučí porozumět emocím
Příliš zdůrazňujeme akademické vzdělání a zapomínáme učit své děti emocionálním dovednostem, které potřebují pro život v reálném světě. Celonárodní průzkum mezi nově přijatými studenty na amerických univerzitách ve skutečnosti zjistil, že 60 % se cítí být málo připravených na akademický život. Být schopen správně rozvrhnout svůj čas, vědět jak zvládat stres a přijmout své pocity, je moc důležité pro zdravý život. Není se čemu divit, že bez těchto schopností teenageři pociťují úzkost z každodenních problémů.

Rodiče jsou víc strážci než průvodci
Postupem času začalo mnoho rodičů věřit tomu, že je jejich povinností pomáhat svým dětem vyrůstat s co nejmenším počtem emocionálních a fyzických jizev. Své děti proto rozmazlovali a přehnaně chránili až do té míry, že jim neumožnili naučit se zvládat potíže samostatně. V důsledku toho tito dospívající lidé vyrostli v přesvědčení, že jsou příliš slabí na zvládání reálného světa.

Dospělí nechápou, jak mohou dětem pomoci čelit obavám
Na jedné straně najdeme rodiče, kteří na děti příliš tlačí. Nutí své děti dělat věci, ze kterých mají strach. Na druhé straně jsou rodiče, kteří své děti vůbec nenutí. Dovolí jim skončit se vším, co by v nich mohlo vyvolat úzkost.
Být vystavován věcem, ze kterých máte strach, je nejlepší způsob, jak porazit svůj strach, když se to dělá postupně. Ale bez cviku, trochy nátlaku a vedení, děti nikdy nezískají sebedůvěru potřebnou pro zvládnutí svých strachů.

Rodiče vychovávají děti z pozice strachu a viny
Rodiče často zažívají nepříjemné emoce, jako jsou strach a pocit viny. Ale místo toho, aby si tyto emoce přiznali, spousta rodičů jednoduše změní své rodičovské návyky. A tak svým dětem nedovolí vzdálit se jim z dohledu, neboť jim to způsobuje úzkost, nebo cítí tak velký pocit viny když svým dětem něco odepřou, že raději couvnou a vyhoví jim. Důsledkem toho je, že rodiče účinně učí své děti, že nepříjemné pocity jsou neakceptovatelné.

Děti nemají dostatek volného času na hraní
Ačkoliv jsou sportovní aktivity důležitou součástí života dětí, rodiče vytvářejí a uplatňují pravidla. Samostatné hraní bez dozoru učí děti důležitým lekcím, například řešit neshody bez zásahu dospělého. Hra o samotě učí děti zvládat samotu a cítit se příjemně ve vlastní kůži.

Rodinná hierarchie je zmatená
I když děti budí dojem, že chtějí všemu velet, hluboko uvnitř si uvědomují skutečnost, že nejsou schopny dělat správná rozhodnutí. Potřebují, aby vůdci byli jejich rodiče – a to i v případě, kdy v jednotlivých postaveních vládne disharmonie. A když se hierarchie obrátí vzhůru nohama, exponenciálně roste jejich úzkost.

zdroj: https://iheartintelligence.com/reasons-youth-today-have-so-much-anxiety/