Aluška.org: Věděním ke svobodě

Tak mě život opět inspiroval k sestavení článku, který je zdánlivě mimo téma, ale přesto velmi důležitý. 🙂

Projevovat zdvořilost není nijak těžké – je to respekt k sobě samému i k okolí. Předcházíme tak nepříjemným, konfliktním, nebo trapným situacím. Za normálních okolností by tato slušnost měla vyplývat z našeho jednání tak nějak přirozeně, ne vždy se to však úplně podaří.

Zde je několik bodů, o kterých si myslím že jsou stěžejní a mnoha lidem jejich znalost chybí. Doplácí pak na to jejich okolí (potažmo i já). Článek je inspirovaný mými zážitky. Jsou to některá ze základních pravidel společenské etikety, na jejichž nedodržování narážím.

1. Nikdy nechoďte na návštěvu bez ohlášení.

Pokud vás někdo navštíví bez ohlášení, můžete si klidně dovolit být v županu a natáčkách. Jistá britská lady říkala, že kdykoli se objeví nepozvaní hosté, obuje se, nasadí klobouk a bere deštník. Pokud je host příjemný člověk, raduje se: „To je ale štěstí, zrovna jsem se vrátila domů“! V opačném případě lituje, že zrovna odchází.

Pokud se snažíte někam vetřít bez ohlášení, neuvidí vás rád asi nikdo, speciálně pokud jste pouze známí a ne nejbližší rodina, i když i ta by se měla slušně ohlásit. Důvod, proč se návštěvy hlásí předem, chápe každý, kdo je často v pozici hostitele: Potřebujete poklidit, zkultivovat se a udělat si na dotyčného čas a náladu. Když máte doma bordel, na stole rozdělanou důležitou práci co spěchá a otevřete s mastným drnem na hlavě v domnění že je to snad jen paní s poštou které je to jedno a za dveřma někdo, koho jste sakra vůbec nečekali, je to velice nepříjemná situace, která vás nemůže v žádném případě potěšit.

Jedno ze zajímavých doporučení je také chodit na ohlášenou návštěvu schválně o 10 minut později, aby hostitel měl čas dodělat i to, co nestihl. Některé mé návštěvy to opravdu dodržují a musím uznat, že je to praktické, skutečně mi těch 10 minut navíc pomůže, abych dodělala nádobí, srovnala boty v předsíni a mohla se tak uvolnit a nepobíhat kolem nedodělaného, zatímco usazuji návštěvu.

Odmítnout nepozvanou návštěvu není špatně a je to v pořádku, neboť základní pravidla slušného chování neohlášené návštěvy nepřipouští. Vlastně by bylo nesprávné takovou návštěvu přijmout, neboť se pak vystavujete riziku, že dotyčný svůj úspěšný pokus bude opakovat a přepadne vás takhle znova. Pak abyste se báli jít otevřít, když nemáte kukátko.

Věřte také tomu, že jako nechtěná návštěva rapidně ztrácíte u dotyčného imaginární body, co jste předtím mohli nasbírat. Bez ohlášení chodí jen balíci, nebo mistři světa, co mají pocit, že se zjeví u vašeho prahu a vy hned všeho zanecháte, protože oni jsou tak úžasní a nejdůležitější na světě…

2. Od okamžiku, kdy se dítě zabydlí ve svém pokoji, klepejte, kdykoli k němu chcete vejít.

A ono se bude chovat stejně, až půjde k vám do ložnice nebo do pracovny…

Dalo by se to přeložit i jako trochu jiná poučka: Nelezte nikomu do ložnice pokud vás tam nepozval. Nedávno se mi to stalo. Bylo to extrémě nepříjemné. Ložnice, či pokojík kde spíte, je soukromý intimní prostor, není to obyvák kam se zvou návštěvy na denní bázi. Zvete si tam své nejbližší, rodinu, případně partnera, milence a člověk tam má vstupovat s adekvátním respektem k vašemu soukromí. Uplatňujte pravidlo můj dům můj hrad, ale také ho respektujte u druhých lidí.

3. Pravidla placení v restauraci: pokud vyslovíte větu „Zvu vás“, pak je zřejmé, že budete platit.

Jestliže žena zve obchodního partnera do restaurace, platí ona. Formulace: „Pojďme zajít do restaurace“ znamená, že každý platí sám za sebe. Pouze pokud muž nabídne ženě, že zaplatí všechno sám, může žena souhlasit.

Vytáčí mě situace, kdy mě on naláká na kafe a pak chce abych ho pozvala, když dojde na placení. – áááÁÁ!

4. Tabu ve společenské konverzaci: politika, náboženství, zdraví, peníze, specifický druh stravování.

Politika a náboženství jsou témata, která když nadhodíte, zcela zákonitě se s někým pohádáte a pokazíte si náladu. Pokud si nejste jisti že jste výhradně ,,mezi svými lidmi“, jsou to velice výbušná témata, naprosto nepřípustné je nutit svoji víru a svůj světonázor ostatním, kteří váš pohled nesdílejí a nechtějí se o tom bavit. Toto by si měli zapsat za uši všichni fanatičtí jehovisté, kteří pořád ještě nepochopili, že nikoho nepřevedou na svou víru tím, že ho budou bez ohlášení otravovat u něj doma, viz. bod. č. 1.

,,Takže na co ty vlastně věříš,“ je strašně blbý dotaz, který občas dostávám od lidí co mě znají velmi málo nebo vůbec a prakticky to zabije můj zájem o konverzaci s dotyčnými. Nechci se o citlivém tématu bavit u piva, speciálně s někým, kdo vypadá, že to nepochopí. Horší je situace, kdy na mě dotyčný začne tlačit a ještě se uráží, když se snažím slušně konverzaci přesunout do jiné roviny, tak aby byla příjemná a abychom se nedohadovali, čí víra je lepší, nebo blbější. Protože je mi upřímně jedno na co dotyčný věří. ,,Nechci se o tom s tebou bavit,“ je poslední krizová věta, často ani ta nefunguje a konverzace je zabitá úplně.

Téma zdraví je také nevděčné, neboť každého obvykle bolí něco a nejsme-li vyloženě na konzultaci u odborníka z toho důvodu, není úplně šťastné bavit společnost tím že máte průjem, nebo bércový vřed. Když se do téma zdraví zabředne až moc a všichni si stěžují koho kde píchá, obvykle prohlašuji ,,vítejte v klubu důchodců“.

O penězích se v lepší společnosti nikdy nemluví a je velmi neslušné ptát se někoho kolik vydělává, jestli ho ta daná aktivita uživí. Všimněte si, že lidé kteří mají úroveň, nikdy o penězích nemluví, nemluví o výši svého výdělku a nezajímají se o výdělek druhých. Nejlepší je, když nikdo neví kolik máte, protože vám to buď nemůže závidět, nebo vás nebude pomlouvat či litovat že máte málo, a nemůže to proti vám použít ve chvíli, kdy se mu to bude hodit. ,,Hej brácho pujč mi, jsem švorc, říkal jsi že máš dost, co bys nedal. Minule jsi dal, tak dej zas… křečku jeden! Já vím že máš doma pod polštářem!“

Vleklé hovory o tom že jste vegetearián či vegan, snad ani nemusím zmiňovat. V poslední době se z toho stal evergreen, lidé si z toho jednoduše začali dělat srandu. Je v pořádku říct že si nedáte řízek protože nejíte maso, ale není nic otravnějšího než zarputilý vegan, který by vám nejraději zakroutil krkem, když se dozví že nežijete stejně jako on a začne argumentovat v nejhorším případě větami typu ,,duchovní člověk jako ty by měl a musí…“

Bez problému si popovídám s lidmi o jejich životním stylu a jejich názorech, ale muset před někým obhajovat jakou přijímám potravu a být na základě toho souzená jako lepší nebo špatná, je prostě hrozné… Se stravováním opatrně. Pokud vyznáváte extrémní styl, stává se toto téma podobně výbušné jako politika a náboženství.

Nejlepší recept jak unudit všechny kolem, je 20 minut popisovat podrobně co se vám v noci zdálo a až když všichni kolem usnuli a přestali vás dávno poslouchat, zeptat se jich co si myslíte, že to může znamenat, protože to nevíte… (čili pointa příběhu nikde)

5. Každému člověku nad dvanáct let je třeba vykat.

Je skutečně hrozné slyšet, jak lidé tykají číšníkovi nebo šoférovi. Jednou se mi to stalo a úplně mě to zmátlo, v neschopnosti se zorientovat, jestli se dotyční znají, nebo jestli je účastník mé skupiny jednoduše prachsprostý hulvát.

Rovněž v zaměstnání je vhodnější osoby, s nimiž si jinak tykáme, oslovovat „vy“. Tykáme si s nimi pouze v soukromí. Výjimkou jsou vrstevníci nebo osoby blízké. Jak se zachovat, pokud vám spolubesedník vytrvale tyká? Nejprve se přeptejte: „Promiňte, to mluvíte na mě?“ A dále zbývá jen rezignované pokrčení rameny: „Promiňte, ale my si netykáme“.

Hodně trapná je situace, kdy vám zničehonic tyká člověk, kterého ten den vidíte poprvé v životě a vůbec nic o něm nevíte. On si o vás třeba něco početl na internetu, to však neznamená, že přestanou platit všechny slušné zvyky, navíc vy ho z internetu neznáte, čili situace vyrovnaná není…

Výsostně trapná je i situace, kdy se člověk se kterým udržuji zásadně profesionální zdvořilý vztah a nemám sebemenší chuť se s ním jakkoliv sbližovat (neboť mi není nikterak zvlášť příjemný,), otočí na třetího účastníka situace a řekne mu ,,Je mladší tak jí snad už můžu tykat, ne?“ Místo aby mluvil přímo se mnou, když jsem v místnosti přítomná a stojím krok vedle něho. Čím je pán starší, tím spíš očekávám, že se nebude chovat jako jouda. Ve svém věku jsem snad dostatečně způsobilá k tomu, abych za sebe rozhodovala a mohla odmítnout něčí nabídku k tykání sama.

6. Hodnotit nepřítomné není nic jiného, než je pomlouvat.

Je nepřípustné hovořit špatně o blízkých lidech, například o manželích, jak bývá zvykem. Stejně tak je nepřípustné s opovržením a grimasou hovořit o své zemi. „Tam jsou všichni držgrešle…“ – v takovém případě k nim patříte.

Velcí lidé mluví o velkých věcech, malí lidé mluví o druhých lidech. Pomluvy a drby kazí charakter, degradují osobnost člověka.

7. Devět věcí by mělo zůstat tajemstvím: Věk, majetek, tajný úkryt v domě, modlitba, složení léku, milostný vztah, dar, úcta a hanba.

,,Kolik ti je?“ Zdánlivě normální otázka, mnou však vnímaná celý život jako absolutně nevhodná, až jsem se pak dočetla, že dokonce patří mezi zapovězené v pravidlech slušného chování. Důvod proč mi ta věta vadí je, že pak mám dojem, že mě dotyčný hodlá soudit a posuzovat podle mého věku, který však o člověku vypovídá pramálo, koneckonců je to soukromý údaj a nic ze svého soukromí nejste v žádném případě povinni komukoliv sdělovat, pokud si vyloženě nepřejete, aby to věděl. Když na mě chlap, kterého vidím ten den poprvé vybafne ,,kolik ti je“, v horším případě ,,kolik jí je“, obraceje se na třetího člověka, místo mě když přitom stojím vedle něj, vím, že je to prostě nevycválaný balík.

A tady platí další zlaté pravidlo, že pokud někdo druhý chce abyste o něm něco konkrétního věděli, tak vám to sám řekne a je nevhodné se ho na to ptát, ultimátně trapné je to z něj páčit, když se začne ošívat, neschopný vám říct ,,co je ti po tom sakra.“ … Krom toho mám datum narození stejně veřejně dané, koho to zajímá, ten si to může vyčmuchat sám, jinak na potkání opravdu nesděluji. Stejným způsobem vadí dotazy na partnery… Ani já se neptám svých blízkých na jejich partnery. Chtějí-li o nich mluvit, pak mi o nich řeknou, v opačném případě to asi nepotřebuji vědět. Pokud s vámi někdo něco chce mít, tak si s vámi začne, jinak je to opravdu na nic, vědět kdo s kým spí a jestli dotyčný někoho má. Spíš to poté slouží jako materiál na vytváření drbů a klepů, což mají zejména vesnické postarší znuděné seniorky velmi rády. Spadá do toho i majetek. Čím méně druzí ví o vašem soukromí, tím míň vás budou pomlouvat a probírat, když s nimi nebudete. Podobně pitomá je také otázka: ,,Kde bydlíš?“, ptejte se veřejně známého člověka kde bydlí, jasně že vám to moc rád řekne, vždyť nepotřebuje soukromí a určitě by mu nevadilo, kdybyste se – podobně jako už desítky a stovky před vámi – pokoušeli vetřít na neohlášenou návštěvu, viz. bod č.1… A i pokud dotyčný známý není, pak se můžete spoléhat na dvě věci:

1. Pokud chce abyste věděli kde bydlí, sám vám to řekne.

2. Pokud chce abyste ho navštívili, tak vás pozve. Z toho vyplývá, že pokud někdo nesděluje na potkání svoji adresu a nezve vás na návštěvu, je otázka ,,kde bydlíš“ totálně mimo a nemá smysl se vnucovat.

Další otřesná otázka je na děti. Jestli je chcete, kdy už je teda budete mít a kolik… Je to intimní dotaz a v případě že dotyčný člověk nějak nespadá do obecné škatule od-do mít x dětí a x uzavřených manželství, je to konfliktní výbušné téma, podobně jako politika a náboženství. Po lopatě řečeno, co je komu do toho, jestli vám něco vyleze nebo nevyleze z pohlavního orgánu. Je to váš orgán a nikomu do něho nic není, pokud se nejedná o vašeho partnera, či manžela.

8. Když jste se ženou na schůzce, věnujte se jí a ne mobilu.

Je to dost nepříjemné, sedět třeba 20 minut a koukat do zdi, zatímco si společník vyřizuje pracovní maily a hovory.

Čeho jsem si však speciálně všimla v poslední době a nikdy dřív to nebývalo, jsou skupiny a páry, které jdou třeba do kavárny a místo toho aby si povídali a užívali vzájemné chvilky, sedí všichni u stolu s hlavou skloněnou nad telefonem, na stole má každý jeden drink, nikdo si nepovídá a nikdo se nikomu nevěnuje…. Vždycky si pak říkám, na co teda do té kavárny chodili, to mohli zůstat doma a nemuseli se sem obtěžovat, když jim k životu stačí telefon. Podniky by měly být místem společného trávení času a příjemného hovoru, sedět u obrazovky můžeme přece doma.

9. Nebuďte zbytečně hluční a teatrální, nerozhazujte při hovoru rukama jako byste odháněli mouchy.

Je mi hodně nepříjemné, když se někdo v hovoru moc rozvášní a začne na mě křičet, přestože jsme jenom ve dvou a já sedím půl metru vedle něj. Někdy se snažím ztišit hovor tím, že sama mluvím potichu, řvoucí člověk má pak přirozeně potřebu ztlumit hlas na moji úroveň. Vždy to ale nefunguje… Rychle mě z toho rozbolí hlava, chvíli držím a nakonec se neudržím. ,,Prosimtě neřvi na mě, já slyším dobře.“ Tento zlozvyk má a mělo mnoho lidí okolo mě a všimla jsem si, že je dost problém to někoho odnaučit. Dost nepříjemná je i chvíle kdy sedíte nekde společně a člověk vedle vás začne při svém vyprávění tak divoce gestikulovat, že jeho paže lítají 10 centimetrů od vašeho obličeje, takže každou chvilku přemýšlíte kdy vás s tou paží praští do nosu… Celou dobu se snažíte uhýbat, mírnit jeho gesta a u toho si říkáte, jestli vůbec ví, že v místnosti není sám a že jsou tam i další lidi!

10. Kdo koho zdraví?

a:) Muž zdraví ženu.

b:) Podřízený nadřízeného… když nevíte kdo je nadřízený a kdo podřízený, platí za a:).

c:) Při příchodu do místnosti zdraví příchozí toho kdo už tam je.

U nás na vesnici jsou fajn děti. Většina z nich mi říká pěkně ,,dobrý den“, protože se to u nás prostě nosí. Mě tak taky vychovali… Když mě dítko nepozdraví, většinou si nemyslím že by nebylo vychované, ale spíš si myslím že se stydí, nebo si není jisté jestli jsem už dost stará na to aby mi mělo říkat dobrý den. Sama jsem jako dítě tento problém měla, nebyla jsem si jistá a mladých dospělých jsem se bála, tak jsem na ně nemluvila… Co se mi ale moc nelíbí, jsou mladí chlapi 25-40 které míjím na chodníku, vědí o mně, já o nich, nechávám jim dost času na to aby mohli pozdravit a oni tu pusu prostě neotevřou. Až když pozdravím já je, někteří huhlavě odpoví, jiní vůbec. Přitom to musí být kolikrát rodiče těch dětí, které jsou vycepované aby zdravily, přitom sami dospěláci to vůbec nedodržují. Chápu že pro lidi z velkého města tahle věc odpadá, čímž se člověku jakoby uleví, ale na vesnici kde se lidé zdraví, je to celkem nepříjemné.

Seniory zato zdravím vždy všude, za všech okolností. Připadá mi trapné, když pozdravím nějakou babičku, které to evidentně dost zpříjemnilo den a člověk co je se mnou se mě zeptá, jestli ji znám? … Doprčic, na to abyste se mohli chovat slušně ke starším lidem je nepotřebujete znát a ani nemusíte být na vesnici. Staré lidi prostě zdravte. Ocení to jako nikdo na světě.

11. Návštěva musí vědět, kdy se má zvednout

Pravidla společenského chování uvádí, že normální návštěva by měla trvat 1-3hodiny, když je to déle, začíná už hostiteli smrdět… Když trochu zahledáte, najdete i na netu dlouhé ságy lidí, kteří lamentují, že je obtěžují vytrvalí vysedávači, kteří nejsou schopní se zvednout v nějakou normální dobu. Naposledy mě zaujala zpověď novopečené maminky, která (a zdaleka ne jediná!!) trpěla náporem všech známých a širokého okruhu příbuzných, kteří se k ní hrnuli, jen co dojela z porodnice. Čím větší rodina, tím větší zápřah… Na nic nebyl čas, ona unavená, místo aby odpočívala a zvykala si na novou životní etapu, tak musela vyvařovat kafe a věnovat se návštěvám. U toho slyšela ,,vypadáš unaveně“, ale dotyční se nechytí za nos a neodejdou aby se teda mohla vyspat, sedí tam dál. Když není taková novopečená maminka dostatečně asertivní a neumí si zjednat pořádek, trpí a trpí… Někteří lidé v sobě přirozenou ohleduplnost prostě nemají, musíte jim to napálit narovinu, sami to z jemných náznaků nepochopí.

Nejde-li vysloveně o mé nejbližší a lidi které mám extra speciálně nejraději, bytostně trpím u návštěv, které překročí tři hodiny. A vyloženě se na**ru, když u mě někdo vysedává po sedmé hodině večer, tou dobou se chci prostě už jenom navečeřet, udělat si nějaké drobnější úkoly co potřebuju a nestihla jsem je přes den (často právě díky té návštěvě), nachystat se pomalu na spaní a mít prostě svůj klid… Kdo má na to čas, sedět 4-5 hodin s jednou návštěvou?

Extrémní případy jsou schopné vás zdržovat klidně ještě hodinu nebo dvě, přestože každou půlhodinu říkáte narovinu a nahlas, ,,nezlobte se, ale já ještě potřebuju pracovat, takže…“ – ,,no jo jasně, ještě jsem vám chtěl říct…“ :(((

V tomto článku jistě mnoho dalších bodů chybí. – Co se děje vám a co byste do něj doplnili?

Těším se na vaše komentáře.