Aluška.org: Věděním ke svobodě

1. Moje rezervy jsou omezené, proto nemohu a nejsem povinna nést zodpovědnost za pocity příbuzných, přátel nebo známých. Nikdo, kdo po mě něco žádá, nemá právo mě odsuzovat, když ho odmítnu.

2. Mé odmítnutí má velkou cenu. Zhruba stejnou jako můj souhlas.

(Pozn. Alue: kdo neumí říct NE a na všechno kýve, si zadělává na pořádné psychosomatické choroby a je trvale vláčen vůlí ostatních směrem, který ani nechce.)

3. Moje rezervy jsou omezené. Pokud o ně nebudu pečovat a nakládat s nimi správně, dojdou. Musím dost spát, správně jíst, patřičně se hýbat a něco vytvářet. Tohle nejsou věci, které bych mohla odkládat, abych svůj čas věnovala někomu jinému.

4. Moje rezervy jsou omezené, ale také potřeby mám malé. Abych zajistila své rezervy výše popsaným způsobem, nepotřebuji nic zvláštního. A už vůbec ne něco, co bych silou nebo mazaností sebrala někomu jinému.

5. Nemám a nikdy nebudu mít čas na toxické kontakty s výjimkou případů, kdy si takovým způsobem chci ujasnit něco o sobě samé. To bohužel neznamená, že mám dost sil a času na kontakty netoxické, kterým bych se ráda věnovala.

6. Pozitivní myšlení neznamená „všechno bude dobré, jsem si tím jistá“. Znamená „noc je tmavá, plná strašidel a my jsme malí a bezmocní; je snad něco, co můžeme udělat rovnou tady a teď? ANO je dobře, NE – nemáme sílu“. Jasně, že odpověď „Můžu si jít lehnout a trochu se vyspat“ je v jistých obdobích ta jedině správná. Patří do kategorie ANO.

7. Zásady jsou důležité. Jsou základem sebeúcty. Pomáhají přežít i dny nejtemnější. Jsou tím, co ti umožní vážit si sebe sama, když všechno skončí.

8. Nemohu si dovolit smlouvy s ďáblem. Pracovat člověk může a musí jen s lidmi, kteří mu přinášejí radost. A dělat jen to, co mu není cizí. To je otázka přežití.

9. Peníze jsou zdroj příjemný, ale ne nezbytný. Nezbytné je dobře se cítit a stav, kterému říkám „pracovní“ – mozek i tělo jedou naplno. Bez peněz se žít dá, bez pracovního stavu ne.

10. Cítit své tělo. Než přišla deprese, nevnímala jsem potřeby vlastního těla a nutnost „dobít baterie“. Nevycítila jsem blížící se kolaps. Nedokázala jsem rozlišit hlad a únavu. Teď to umím.

11. Nikdo mi nic nedluží. Vím dobře, že za každým písmenkem na internetu a v každé lidské hlavě probíhá soukromá válka. A také vím, že se jí nemusím účastnit. Ale uměla bych to.

12. Nikomu nic nedlužím. Když jsem jednou chtěla nést na ramenou celý svět, spadla jsem až na dno a proležela tam tři měsíce. A když jsem se pak vyškrábala zpátky, zjistila jsem, že svět si vesele žije dál i beze mě. Tak jsem šla dělat něco zajímavého.

13. Láska je především to, co vám neubližuje. Teď už to umím rozlišovat.

(Pozn. Alue: láska která bolí, není skutečná láska ale infantilní majetnictví, žárlivost a pijavičí potřeba. Je lepší být sám a spokojený, než být za každou cenu ve vztahu, přitom nešťastný.)

14. O citové a materiální rezervy se dělíme pouze jsou-li jimi zajištěny naše základní potřeby. Pokud ano, je nezbytné se o citové rezervy dělit. Jejich zásoby stejně vytvoříme jenom tak, že je vložíme do jiných.

15. Také rezervy jiných lidí jsou omezené. To je třeba si pamatovat. Prosit o pomoc můžeme, ale něco vyžadovat nesmíme. A musíme ty, s nimiž pracujeme, upozornit, že naše síly mohou dojít najednou, naráz. A nikdy, pamatujte, nikdy nepracujte s lidmi, kteří si myslí, že váš stav skrývá snahu o výhody a výjimečnost nebo nátlak na ně.

16. To nejdůležitější: vím, že nemám životní cíl a to je naprosto normální. Vím ale, jak chci prožít každý den svého života. A s kým. A to je rovněž normální – uslyšet svá přání a nést zodpovědnost za jejich naplnění.

zdroj: https://www.pronaladu.cz/zadne-smlouvy-s-dablem-16-dulezitych-veci-kterym-me-naucila-klinicka-deprese/