Aluška.org: Věděním ke svobodě

5. díl

Zalévání krví

Ani jsem nečekala, že bude mít moje malá série o menstruačních kalíšcích takový skvělý ohlas. Došla spousta zajímavých dopisů, reakcí, i osobně jsem si nějakou tu chválu vyslechla. Jde vidět, že je to téma důležité, ačkoliv není úplně nové.

Úspěšně tedy pracuji dál se svým menstruačním kalíškem a musím uznat, že i další zkušenosti s ním jsou velmi dobré.

Všechny zvláštní pocity, které jsem popisovala v předešlých dílech, už jsem eliminovala. Například stopka šla pryč úplně (protože je doopravdy k ničemu a jenom otravuje).

Tento měsíc to vyšlo parádně. Tělo si totiž počkalo na víkend, až budu sama. Už několik dnů předtím jsem říkala tělu, ať už to klidně spustí, že mám čas, že se mi to hodí a že to bude fajn. Ale rozhodlo se jinak. – Takže jsem měla možnost zkusit si kalíšek od začátku až do úplného konce v době, kdy jsem byla úplně sama a vůbec nikdo mě tím pádem nerušil, ani nemohl odvádět moji pozornost. Jakoby to tělo vnitřně tušilo a vyloženě chtělo využít té situace a samoty.

S kalíškem je to opravdu pocitově úplně jiné, než s konvenčními pomůckami. Nedělá žádné problémy, nedráždí a když se s ním pracuje v klidu, uvolněně, nejsou komplikace. Díky němu zmizelo z mého života hned několik velice nepříjemných záležitostí, které se pojily s klasickými menstruačními pomůckami. Takže v podstatě neřeším už skoro nic.

Jak už jsem psala, měla jsem v plánu začít krví zalévat květiny a to také hezky jde. Nevím, kde se berou ty špatné zkušenosti žen o tom, že se s kalíškem blbě manipuluje, že jsou nehody, rozlévání a podobně… Mně to jde hezky samo, žádné nehody. Tedy buď to bude špatným výrobkem, nebo má ta žena nějaké gramlavé ruce, nebo špatný systém. Jinak si ty ,,problémy“ neumím představit.

Z toho co jsem vstřebala z videa, kde se hovoří o starých indiánských tradicích a zvycích spojených s ženskou menstruací, jsem trochu napodobila jejich popsaný systém a ke kalíšku jsem si určila malý šálek na to ,,krevní zalévání“.

Jak bylo řečeno, žena by měla mít své pomůcky, které mají speciální účel. A tyto pomůcky poté nesmí být používány na nic jiného. Že to má zkrátka svoji symboliku a rituální hodnotu.

S tím souzním, souhlasím. Takže mojí ,,posvátnou“ nádobou se stal malý šálek, původně určen na kávu, ale nikdy se v podstatě nepoužíval, protože jsem si ho přinesla z nákupu jako reklamní dar navíc…. Líbí se mi jeho zelená barva a že vlastně nebyl moc používán. Červený by asi byl více vypovídající o svém účelu, ale co není teď, může být třeba jindy.

Malý šálek je fajn. Krev se do něj hezky vylije, naředí se vodou a jdete pěkně zalévat. Ta samota mi vyhovovala, mohla jsem se plně soustředit jenom na sebe a na to zalévání.

Navíc když se to dělá úplně poprvé, má člověk takové různé zajímavé pocity, trochu o tom víc přemýšlí a možná že by se i mohl trošku stydět, když by po cestě někoho potkal s tím šálkem v ruce. Takže jako zahřívací kolo to bylo ideální. Příště už si s ním hezky vyrazím zalívat a nebudu se určitě cítit ani trochu divně, když už jsem si to celé zkusila.

Obcházela jsem rostliny první intuitivně, ale člověk si potom nějak přirozeně pamatuje, kam už krev dal a kam ne.

Tak jsem vždycky přišla, libovolně zalila a užívala si to. Sice u toho nezpívám a nemodlím se, jak se původně doporučovalo mezi Indiány (Zase až tak moc ,,duchovní“ nejsem 😀 ha ha! ) v již zmíněném videu, ale zážitek je to i bez toho.

Občas jsem chytla reakci rostlin. Ty které jsem ještě nezalila, se jakoby ohlásily. Tak jsem je pohladila, a říkám ,,neboj, tebe zaliju příště“… A bylo všechno v pořádku.

Ještě jsem si i první den dopřála pověstný den volna, který normálně ženy nemají, ale správně by na něho měly mít nárok. Minimálně na ten jeden den… Já fakt ani neměla náladu dělat něco jiného než tohle, tak jsem se rozhodla, že nebudu dělat nic.

Tak jsem celý den strávila s čajem u krbu, koukala na filmy, užívala si to že nedělám NIC a chodila zalévat rostliny. Trochu práce jsem odvedla až další den, ale to bylo také z vlastní vůle.

A tak s kalíškem přišlo do mého života něco úplně nového příjemného, a něco starého nepříjemného zase odešlo. Změna je život.

Předtím to byla jenom taková ,,vnitřní úcta“: Jste žena, užíváte si to, vážíte si menstruace, svojí krve, vnímáte změny svého vědomí, to je všechno moc hezké… ALE: Bez kalíšku se to vnitřní cítění nedá převádět do praxe a je celkem škoda, že mi ta možnost přišla až teď. Kolik času a krve mi mezitím uteklo.

Když si můžete dovolit svévolně jeden den nedělat vůbec nic a jenom chodit zalévat květiny, na konci menstruace máte ze sebe a ze všeho úplně jiný pocit.

Mně se i první den úplně jinak usínalo, jakoby se okolo mě trochu změnil prostor. Neznám česká slova, jakými se dá ten pocit popsat, ale každá žena má možnost si ho zažít také. Stačí vlastně jen málo. – Vážit si své krve a proměnit teorii v praxi.

Před pár měsíci jsem si dokonce uvědomila, že celkově vnímám jinak krev a krev… Totiž v těch pár vzácných moudrých filmech nebo zmíňkách se sice píše, že menstruační krev je krev života. Že má úplně jiné složení, význam a hodnotu, než krev ze zranění. Že je velice léčivá, vzácná, výživná. – Tohle všechno beru.

Ale číst o tom a skutečně si to zažít, to je něco úplně jiného. To se zkrátka nedá srovnávat.

Když se někdo zraní tak, že mu opravdu HODNĚ teče krev, a je jí víc, tak s tím mám problém. Jakmile ucítím pach krve, která pochází z rány, začne se mi zvedat žaludek od toho ,,smradu“ a jediné co musím, tak je jít pryč, nekoukat se na to. Jinak se opravdu asi pozvracím.

Už jsem to zažila vícekrát a reakce je pokaždé stejná, dost silná. V podstatě jsem jako ten pan král v pohádce Šíleně smutná princezna, co nemůže vidět krev, tak dává každému milost.

V podstatě to že mi někdo umírá pod rukama snesu líp, než když hodně krvácí. Když je to bez krve, tak mám perfektně čistou hlavu. Ale ,,s kečupem“ to nedám.

S menstruační krví ale takový problém ani trochu nenastává. Vůbec nesmrdí jako ta, která teče při zraněních, ani pohled na ni mi vůbec nic nedělá. Přitom obojí je červené, obojí bylo uvnitř těla, člověk by si tedy řekl, že v tom přece není rozdíl… Rozdíl je obrovský. Tohle nejsou dvě stejné krve, vnímám je jako dvě úplně jiné tekutiny.

S konečnou platností se moje pozorování potvrdilo právě u menstruačního kalíšku, kdy máte ty první dva dny přístup k většímu množství pohromadě. – Vůbec nic to se mnou nedělá, zato kdybych stejné množství krve která pochází ze zranění nalila do šálku, určitě se mi udělá špatně.

Vlastně jenom potvrzuji to, co Indiáni a starodávné kultury znali. To je přesně ono. Není krev jako krev.

Kam dál:

• Otevřít rubriku ,,Radost být Ženou“

• Máte otázku? Ptejte se do ►Mailu◄

• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu https://aluska.org/

• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! – Podrobnosti ZDE

• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí“ níže pod reklamou, děkuji!

• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? – Můžete se přihlásit k odběru: ZDE

• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE