Aluška.org: Věděním ke svobodě

Mělo by to být jednoduché.

Mělo by stačit říct si: Nejsem tu proto, abych žil podle druhých.

Mělo by stačit zvolat na druhé: Jdi si svou cestou a já si půjdu svou. Pokud se někde protneme, super. Pokud se neprotneme, nebudeme si vzájemně cesty bořit, nebo podrážet nohy.

Jenže tak jednoduché to není.

Všichni jsme totiž schopni takzvané intuitivní empatie. Intuitivní znamená, že se to děje mimo naše smysly, podprahově. Empatie (pozor, není totéž jako sympatie) je schopnost rozpoznat emoce jiného člověka. Jaksi vstoupit do druhého. Ocitnout se svými pocity nebo myšlenkami v jeho těle a procítit/pochopit, čím právě prochází. (Pro srovnání: sympatie je náklonnost.)

Příroda nám tím chce pomoci, abychom jeden druhému – při své naprosté odlišnosti – spíše porozuměli. Problém však je to, že člověk je vynalézavý a cokoli přírodou vytvořeného dokáže zneužít ve svůj osobní prospěch. Průnik do druhého využívá k tomu, aby člověka ve vhodné chvíli ovlivňoval, manipuloval – byl jako duch, který projde stěnou a v našem těle, soukromém chrámu, si četl v našich tajemstvích, bral nám odvahu, plány a hlavně ENERGII.

Naše energie je všechno. Pořád můžeme mít stejně kostí i krve, ale bez energie nejde žít. Bez energie ani srdce netluče. Bez energie nejde jednat, přemýšlet ani cítit se dobře.

Příroda je k nám štědrá a energií nás obklopila. Jenže my se přírodě vzdalujeme a cítíme se stále častěji bez energie. Lidé ji sbírají odevšad, bohužel i z dalších lidí. Jak si svoji energii ochránit či obnovit?

1. nástroj: Uvědom si, že nemůžeš potěšit každého

Mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Začnu tou špatnou: Každý nás nemůže zbožňovat.

Někdo ano, další ne. Proč se nemůžeme zavděčit všem?

Zařídila to příroda. Každý jsme jiný. Už od absolutního základu – od své DNA, kyseliny obsažené skoro v každém kousíčku našeho těla, která je nositelkou naší genetické informace – jsme zcela unikátní a neopakovatelní. Tato informace obsahuje to, čemu se říká osud. Napovídá nám, jakou máme cestu, vkládáme do ní své hodnoty, zkušenosti a pohledy, a takovou vkládáme do svých dětí – víte přece, že rodič se pozná podle DNA! Proto dokážou rodiče tolik ovlivnit to, jací jsme, jak uvažujeme a čeho se bojíme. Nicméně my nejsme stejní ani jako rodiče. To příroda chtěla proto, aby se člověk mohl neustále vyvíjet a hledat stále modernější unikátní cestu.

Jestliže jsme každý jiný, je přirozené, že se rozcházíme v pohledech na život. Opakuji to klíčové slovo: Je to přirozené. Příroda to tak chce. Můžeme se jeden druhému snažit přiblížit (právě proto jsme vybaveni intuitivní empatií), abychom si neubližovali, ale jít musíme po své cestě. Jen tak se lidstvo může rychle posouvat – nebude zkoušet jen jednu hromadnou cestu, ale v jednom okamžiku bude zkoušet sedm miliard životů sedmi miliard lidí.

Chraňme si tedy svou vlastní cestu. Nikdo tu naši nepotřebuje, má svoji.

Lidé, kteří takto začnou vidět svět, přestávají dokonce rozlišovat lidi na pozitivní a negativní. Pochopí, že jediné, co nás rozlišuje, je rezonance – vibrace, na které si s někým rozumíme a s někým jiným ne. Lidé, kteří se řídí výhradně rezonancí, nedramatizují svět. Prostě se v něčí společnosti cítí dobře, v něčí ne. A tak jen přirozeně směřují k těm, s kterými se cítí dobře.

Zkusme to také.

Proč do bytu nikdo jen tak nevstupuje, ale do naší hlavy si klidně troufne?

A v čem je rozdíl mezi tele-vizí a naší-vizí?

2. nástroj: Povolení ke vstupu

Představme si náš dům se zahradou. Přes plot s námi sousedí další domy se zahradami. Tak vypadá i svět lidí. My jsme ten dům se zahradou.

V případě domu se zahradou je zvykem, že když chce někdo vstoupit, slušně zazvoní. Pokud se bez ptaní sápe přes plot, říkáme mu vetřelec, zloděj. Proč takto neuvažujeme, i pokud jde o naše tělo, náš „dům se zahradou“?

Jak je možné, že tolik cizích lidí má drzost mluvit nám do snů, cílů, života?? – Inu, to je prosté: Něčím je lákáme.

Ostatně, ukažme si to na našem příkladu:

Jestliže na zahradě roztopíme gril a do okolí se rozline vůně kořeněného šťavnatého masa, často někdo zazvoní. Á, soused! A s lahví vína! Když ovšem negrilujeme, tolik nechodí. Grilování zkrátka vnímá jako „pozvání“.

Kdykoli v životě máme něco, co druzí nemají, vnímají to jako pozvání. Nenesou nám lahev, ale například dobré rady a promluvy do duše, ačkoli sami nemají s „grilováním“ žádné zkušenosti. Jen se podívejte do internetových diskusí – nejvíce se dav vyjadřuje k úspěšnějším lidem. Pro ně má vždy spoustu dobrých rad. Úspěch člověka vnímají jako grilované maso a internetovou diskusi jako způsob, jak se také zúčastnit (přinést svou lahev, obvykle s jedem).

Poučné ovšem je, že úspěšní lidé tyto diskuse nečtou. Jinými slovy: Nevydali povolení ke vstupu jakýchkoli lidí na svou zahradu (do své hlavy). Zamkli branku. Povšimněme si toho a pamatujme si toto:

Každý se může pokusit o vstup do naší zahrady, pokud si nějaký náš počin (zpravidla úspěch, nebo neúspěch) vyloží jako pozvání. Ale!

Nikdo nemůže dominovat naší zahradě bez našeho povolení ke vstupu – když důsledně zamkneme branku.

My máme sílu rozhodnout si, koho si pozveme dovnitř. Je sice úžasné být milý ke všem ostatním, ale mnohem důležitější je být milý k sobě samému, milovat to, jací jsme, a přijmout to na 100 procent. To ve skutečnosti znamená zamknout branku.

Pokud sami sebe milujeme a přijímáme, neodemykáme ji každému. A pokud cítíme, že nám něco/někdo už bere energii, je to pouze naše chyba. Dostatečně jsme nezamkli. Nebo jsme dokonce branku nechali dokořán.

Ptáte se, v čem konkrétně taková chyba spočívá?

3. nástroj: Uvědom si, čemu věnuješ pozornost

Následující řádky, prosím, čtěte velmi soustředěně. Pochopíte, co přesně se děje v našem těle a jak to funguje s takzvanými vysavači energie.

Celý vesmír je jeden velký byznys. Byznys s energií. Na neustálé přeměně energie stojí nekonečný rozvoj přírody.

U zvěře to chápeme jasně: Jeden druhého sní a má jeho energii. My lidé (vyjma kanibalů) se nejíme fyzicky. Můžeme ovšem jeden druhého jíst psychicky. Vyjde to nastejno – tak či tak získáváme energii druhého. (Ostatně, také říkáte: „Tyjo, ten mě dnes žere!“?)

Takzvaný energetický upír je ten, kdo používá naši energii ke svému přežití. Chová se vlastně jako parazit. Žije pouze „přisátý na naše tělo“. Nemusí být přisátý fyzicky, úplně stačí psychicky. Funguje to na základě dvou principů.

První zní: Komu věnujeme svou pozornost, tomu dáváme svou energii.

Druhý zní: Čemu stále více věnujeme svou pozornost, to v naší hlavě roste.

Upíři (vysavači) se tedy snaží pouze o to, abychom na ně mysleli. Jako by vložili do naší mysli semínko, které klíčí a roste. K tomu stačí mnohdy pouhé slovo a v naší hlavě vybobtná obří negativní konstrukce.

Energie je jednotná měna, kterou platíme všichni ve vesmíru. Rozhodující je, čemu věnujeme pozornost. Zaměřujeme se na to, co chceme, nebo na to, čeho se bojíme? To totiž určuje celý náš život.

Všichni máme sílu rozhodnout si, komu otevřeme branku, komu budeme věnovat pozornost, kdo bude tvořit náš život. Kdo je závislý například na televizních zprávách, musí se smířit s tím, že jeho vnímání bude vytvářet někdo jiný – redaktor ve zpravodajství. Ten ovlivní, jakou „bylinu“ nám zasadí do hlavy.

Nepotřebujeme tele-vizi. Máme svoji-vizi.

Nepotřebujeme sledovat seriály a cizí životy. Můžeme žít svůj vlastní život.

Nepotřebujeme být roboty naprogramovanými na konkrétní kanál a konkrétní čas pořadu. Jsme lidé, kteří mají schopnost prostě „přepnout kanál“ – na SVŮJ VLASTNÍ.

Kdykoli někoho posloucháme, přemýšlejme o tom, zda nám to prospívá. Odpadky si přece také netaháme domů, ale zbavujeme se jich.

Nebuďme tedy odpadkovým košem někoho jiného. Jakmile něčí očekávání a kritiku necháme být, bude to stejné, jako kdyby se někdo pokusil prohodit odpadek naší zavřenou brankou. Mozek to vyhodnotí tak, že ten člověk/jeho projev pro nás nemá hodnotu. Tudíž náš mozek nevydá pokyn: Na něj mysli! O něm si nech zdát! Jeho názory si pamatuj! On je totiž tolik důležitý!

Jak jednoduše můžeme vyměnit vodu ve svém těle (voda nás tvoří ze tří čtvrtin a je rychlopřenašečem všech informací – zkažená voda přenáší ty špatné)?

4. nástroj: Dýchej

Kdykoli vyjdeme do přírody, pročistíme své smysly. Najednou mnohem silněji cítíme svobodu, humor, dokážeme si zazpívat, zatancovat. Čím to je?

Příroda je plná svěžesti a vláhy. Stromy jako by nás vydechováním kyslíku osvěžovaly, vlhkost lesa jako by provedla výměnu naší vody – zkažené za čerstvou. A hlavně!

V přírodě se zklidňujeme. Slaďujeme se totiž s vibracemi přírody, s takzvaným dechem planety, který je nejpatrnější na vlnách moře.

V přírodě nemáme daleko k motýlovi, který je lehký a neabsorbuje ničí energii. Čím více v přírodě zpomalíme, tím více se vzdalujeme obvyklému stresu, protože obvyklý stres funguje na opačné frekvenci – na velmi rychlých vibracích, které se projevují hektickým uvažováním a překotným dýcháním. Jsme-li v přírodě, dokonale souzníme s pomalými a klidnými lidmi, zatímco těm uspěchaným vůbec nerozumíme. Nerozumíme obvykle ani sobě – tomu, za čím se v práci tak honíme.

Příroda nám vrací sebevědomí a odolnost vůči vysavačům energie, a to už pouze tím, že je. V přírodě si totiž uvědomujeme, že patříme k něčemu většímu, mnohem většímu, než je zrovna ten jeden člověk, který nás trápí. V přírodě jako by najednou byl bezvýznamný… I slova, která říká, v mocné přírodě zanikají…

5. nástroj: Převezmi plnou odpovědnost za své pocity

„Jak se teď cítím?“ Najděme odvahu nejen položit si tuto otázku, ale také přiznat si, že to nikdy není problém druhé osoby, jak se cítíme. To MY jsme jí otevřeli branku, to MY té osobě věnujeme pozornost, to MY jí dáváme svou energii.

Kdykoli na někoho, kdo nás štve, útočíme, věnujeme mu svou pozornost a energii.

Uvědomme si, prosím, toto:

Naši realitu tvoří naše pocity a myšlenky. Když se cítíme báječně, je najednou na světě báječně. Když máme veselé myšlenky, je najednou na světě veselo. Celý náš život je založen na našem vnímání. Cokoli nám připadá velké, to je pro nás velké.

To, jak vnímáme svět, je mnohem důležitější než to, jak ho vnímají druzí.

To, jak vnímáme sebe, je mnohem důležitější než to, jak nás vnímají druzí.

Jednoduchý příklad:

Přemýšlejme o tom, jak se právě cítíme. Jako oběť?

Pokud se cítíme jako oběť, pak vždycky musíme dodat ČÍ. Jestliže odpovíme, čí obětí jsme, pak té osobě věnujeme svou energii a stáváme se opravdu její obětí, často závislou na tom, co o nás říká, jak s námi jedná.

Prosím, buď můj kamarád! žebráme na kolenou, protože jsme jeho oběť.

Musím se oblékat jako on, přemýšlíme, protože jsme něčí oběť.

Ne. Zkusme se odstřihnout. Dělá se to jednoduše. Buďme prostě sami sebou.

původní článek: https://www.firstclass.cz/2016/06/5-obran-proti-vysavacum-jak-si-nedat-odcerpat-dobrou-naladu/3/

(upraveno.)