Aluška.org: Věděním ke svobodě

V mém okolí je mladý farmář. Před pěti lety koupil pozemek s přilehlým starým stavením a začal tam chovat zvířata. Původně jsme ho našli kvůli tomu, že si pěstuje svoje kuřata a jak tam občas přijedeme, postupně jsme se oťukali a povídáme si. Témata k rozhovoru se hledají snadno, zhruba před měsícem jsme k němu přijeli a přes starou asfaltku nám prošlo malé prasátko. Byla jsem totálně na vrcholu blaha a šla obdivovat. Pět malých prasátek naskládaných u sebe a místní kocour, který čuníky naprosto miluje a pořád za nimi leze. Co pohyb, to scénka zralá na fotku, ale jak s sebou elektroniku nenosím, nic zvěčněného nemám.

Tak jsme se přiučili o chovu prasat, které je které, proč mají takovou netypickou barvu, s čím je to mixlé a mohli jsme sledovat, jak prasnice odstavuje mladé. Lehne si tak, aby jí nemohli na cecíky, prasátka ji obskládají ze strany, rýpou do ní čumákama a u toho strašně chrochtají, jak žebrají o mlíko.

A to prý ještě byla hodná prasnice, která si jenom lehne a nechá prasátka ať do jí rýpou, že klasická prasnice je i odhazuje, že bývá ostřejší při odstavu… Byla jsem úplně fascinovaná prasátky a měla chuť si jedno pujčit domů. Ale takhle to úplně nechodí, zvířata na této farmě jsou užitková a chovají se pro maso.

Mimochodem v sousedství zrovna v této době probíhala akce, kdy se prodávalo jídlo a velice levné pivo pro místní. Rodiče se slezli, ožrali jako dobytek a vůbec nehlídali svoje děti. A děcka si neuměla najít lepší zábavu, než házet kameny po těchto prasátkách. Když jsme tam dojeli, farmář byl z toho zrovna vykolejený a říkal nám jak je to hrozné, když mu cizí děcka vlezou na pozemek a kamenují mu zvířata.

Řekl děckám, jestli chtějí, aby po nich taky hodil nějaký šutr a děcka se naštěstí zdekovala. Divím se, že jim nedal na zadek. Ale on je na to možná zvyklý, možná se mu to nestalo poprvé, že si cizí lidé dovolili sáhnout mu na zvířata.

Co je to za rodiče, kteří berou malé děti na vesnickou chlastačku, místo aby jim zajistili doma alespoň hlídání a co je to za zdebilizované děti, které napadne hodit kámen po tak hezkém a milém zvířeti, absolutně nechápu. Četla jsem, že budoucí psychopat a vrah se pozná podle toho, že jako dítě týrá zvířata, protože je bezcitný. Tak jich asi máme za humny celou partu…??!

Při poslední návštěvě už byla prasátka zavřená, protože jsou odrostlá a lezou k silnici. Tak dostaly utrum a šly bydlet do chlívku. Prý hrozně chrochtají a vztekají se, že už nemůžou řádit venku.

Ale měli jsme zase jinou atrakci. Šest mladých býčků na pastvě. Majitel už viděl minule že nechodíme jenom pro maso ale že nás zvířata zajímají, tak jsme šli za býky a povídali si jak to funguje, jak se chovají, kdy chodí na porážku. A zase jsme se dozvěděli samé zajímavé věci. Například to, že se mladým býčkům vypalují rohy a spousta chovatelů tvrdí, že to toho býka nebolí. S čím ten náš známý nesouhlasí a jeho býčkové mají všichni rohy. Říká, že se k tomu používá žhavé železo. Vidí v tom zbytečné týrání zvířat. Přitom odrohovat dobytek není vyloženě nutné, protože se dá hned na začátku koupit plemeno, které už je vyšlechtěné tak, že žádné rohy nemá. (celé téma je zajímavé a našla jsem k tomu i vyhlášku veterinární správy)

Popisovat všechno co nám povyprávěl by bylo ještě na dlouho. Každopádně tento farmář nám také řekl, že ho práce se zvířaty velice baví, že je sice celý den od rána do večera venku a maká, ale tím že ho to baví, tak se ani nevysiluje a má pocit, že nemaká. Že práce se zvířaty je v tomto kouzelná. I přes to, že jsou to zvířata užitková, která se po čase porazí. Dokonce vyvíjí iniciativu navíc, aby zajistil, že to bude co nejmírnější a zvíře nebude zbytečně trpět víc, než musí. Proto si i býčky vozí na jatka sám a na všechno dohlíží, po špatných zkušenostech s řezníky, kteří se ke zvířatům chovají velice zle a bezdůvodně je před porážkou bijí a trápí. – Tohle je věc, kterou jsme neslyšeli poprvé, patrně je to tedy standardní chování řezníků. Musí být bezcitní a masochističtí, jinak by tu práci asi nemohli dělat. Je dobré toto vědět a brát v úvahu, když jíte maso. Proto taky nic z velkochovů nekupujeme, jenom od soukromníků, kteří k tomu mají vztah a bezdůvodně svá zvířata netrápí.

O farmaření a chovu dobytka sice tento článek původně není, ale snad vám toto vyprávění trochu přiblížilo život soukromého farmáře. Je asi jasné, že jsou to lidé velice skromní a velice pracovití. Nemůžu asi mluvit za všechny, ale obecně lidé kteří se zabývají řemeslem, nebo zemědělstvím, ve mě vzbuzují velikou úctu. A je celkem jedno, jestli je to člověk co umí postavit dům, nebo člověk co chová dobytek. Lidé, kteří zajišťují základní věci denní potřeby, jako je jídlo nebo bydlení, považuji za nejpřínosnější členy naší společnosti. Je zvláštní, že se naopak sláva, úcta a prostor v médiích vyhrazují úplně jiným lidem. Možná i proto, že člověk co maká rukama, nemá čas na takové věci.

A tak jsme se u býčků zasnili, že práce se zvířaty je sice nonstop od rána do večera, ale je milá, smysluplná a naplňující. Mnohem lepší, než dělat s lidma.

Pronesla jsem větu: ,,Jo jo, zvířata vás nepomlouvají.“

Ta bouřlivá reakce mě úplně překvapila. Farmář skoro nadskočil, rozhodil rukama a zvýšil hlas.

,,No já nevim co se ti lidi furt navážej do druhejch, co je na tom baví!! Jenom tady vedle v tý hospodě, furt poslouchat ty kecy, to je na pěst. Hele vole, tam ten má nový auto! To určitě nakradl, na to si nemohl vydělat! Tak mu říkám seš blbej?? Proč by to měl mít nakradený?? Ten týpek od rána do večera nonstop maká a na to auto si prostě vydělal! Jednoduše tím, že nesedí po práci od pěti odpoledne každý den v hospodě jako ty!“

Koukám na něho a bylo mi jasné, že má očividně osobní zkušenost, že ho očividně místní pomlouvají také a říkala jsem si, co si kdo proboha vezme na skromném chovateli zvířat, co je celý den venku. Co by mu proboha kdo mohl závidět, nebo nepřát? A zodpověděl mi to víceméně sám od sebe.

,,A co mají furt na mě ti lidi! Co mi kdo co má závidě! Vždyť já pořád makám venku a nic extra nemám, taťka mi umřel když jsem byl malej….“

Tak jsme se na sebe významně podívali. No určitě jsem mu nezačala vykreslovat svůj životopis, aby se to ještě nezvrhlo v soutěž ,,kdo z nás má za sebou horší pitomce“, nebo ,,komu osud víc nakopal žaludek když byl malej“. A byla jsem ráda, že ani můj společník to nevytahoval, že to přešel. Bývá pro mě příjemnější být nikdo. Být ,,tamta tamhleta“. Protože pak vás taky nikdo neřeší a přistupuje k vám bez jakéhokoliv předpokladu a předsudku, bere vás v tu chvíli takové jací jste, protože si s vámi nespojuje žádný příběh, který si každý člověk automaticky přibarvuje podle své představy a pak podle toho mění své chování. Lidé si vůbec neuvědomují, jak strašně moc je to poznat, jak velký je to rozdíl.

Ať v životě děláte naprosto cokoliv, vždycky se najde dost lidí, kteří vám budou závidět a kteří vás budou pomlouvat. Místo aby šli sami do sebe a řekli si co mohou oni udělat aby se mohli mít lépe, tak raději sedí u piva a kydají špínu na všechny okolo.

To pochopíte rychle, když začnete naslouchat lidem a zajímat se o jejich příběhy a jejich práci. Pomluvy jsou všude a nemusíte být ani bohatí, ani nejkrásnější na světě, vždycky se na vás něco najde. A vůbec nezáleží ani na tom, jestli jste slavní, nebo v jakém oboru pracujete. Dokonce ani ÚSPĚCH nerozhoduje o tom, jestli jste pomlouvaní, nebo nejste.

Když se tak od zemědělce vrátím zpátky do minulosti, pamatuji si že i moje mamka měla s pomluvami problémy a neměla žádné kamarádky. Často byl problém v tom, že ty kamarádky byly falešné, nepřály jí ani nos mezi očima a o jednu z nich přišla i proto, že mamka byla hezčí než ta šedá myš. Přitom máti celý život nic neměla, žila tak skromně jak je to jenom možné a stejně se jí tohle dělo.

Já jsem o nejlepší kamarádku také začala přicházet ve chvíli, kdy jí začalo vadit, že jsem hezká a že i když nosím staré hadry po sestřenicích, přesto umím uválet z prdu kuličku a upravit se tak, že jsem se nebála v tom vylézt z domu mezi lidi. Nesnesla jít vedle mě po ulici, když jsem podle jejího názoru měla hezčí tričko. Přitom jsem měla jedny nebo dvoje nositelné kalhoty a asi tři trička co jsem kolovala pořád dokola, já neměla moc z čeho vybírat, kor když řasto ani nebylo vypráno. Nikdy jsem jí nekonkurovala v lásce ani v kamarádech a přesto mi záviděla.

Nebo v Brně existovala před lety jedna cukrárna, která měla všechno domácí, což v té době nebylo úplně běžné. To vzbudilo závist, jelikož lidé šli raději na to co bylo dělané doma a nesmrdělo éčky, tak se rozjely pomluvy od konkurence. Zašlo to tak daleko, že z místních tam postupně vůbec nikdo nechodil a z lidí co tam zabloudí náhodou, se majitelka nemohla uživit, tak zavřela krám a šla podnikat do úplně jiné části města, kde ji nikdo neznal. A najednou obchody zase šly.

A nejčerstvější zážitek, o kterém jsem psala i v zápisníčku, byla aktuální kauza slavné youtuberky, která na dovolené přišla k hroznému úrazu a skončila s popáleninami 2.-3. stupně, leží v nemocnici v Istanbulu. Příšerná událost, která s vámi emočně zamává, i když nejste její fanda. A lidé jsou schopní na internet psát vzkazy ,,škoda že neuhořela úplně, že neumřela“!

Jestli mi tyto zkušenosti daly nějaké poučení, tak je to NEBÝT JAKO ONI A NEBÝT STEJNÁ. Hledět si svého a v druhých lidech hledat podněty k zamyšlení, inspiraci a přiučení. Protože každý z nás něco umí, má nějaký účel a má nám co předat. Pokud ne teď hned, tak postupem let, až k tomu dozraje, určitě i ten kdo si o sobě myslí, že na něm nic není. Životní zkušenosti dělají hodně, ale člověk musí chtít a nesmí mezitím zakysnout v hospodě.

Taky se snažím lidi spíš chápat a rozumět jejich motivům, tomu proč žijí jak žijí, než být v neustálé ofenzivě a na všechny instantně pálit z plamenometu, jenom protože něco vidím trochu jinak. Spíš se dívám na to co ten člověk přináší mně, nebo tomuto světu celkově a vážím si ho za to, než na něm hledat chyby.

I tak jsou věci, které velice zavrhuji a kritizuji. Je to nemorální zlé chování. Závist, nenávist, pomluvy, sabotáže.

Určitě se mnoho z vás setkalo s pomluvami a ptali jste se sami sebe, kde se to v těch lidech bere, proč to dělají. A snažili jste se najít vzorec, nějakou šablonu, podle které to funguje. Po pravdě řečeno, žádná šablona neexistuje, i když většina pomluv se zakládá na společných důvodech: Jste bohatí, nebo jste úspěšní, nebo jste nadaní. Nebo jste krásní. A pokud nejste nic z toho a přesto vás lidé pomlouvají, tak jim lezete na nervy proto, že nechodíte s naštvaným otráveným ksichtem po světě a umíte se radovat i z maličkostí.