Aluška.org: Věděním ke svobodě

Vedle ostatních objevů působí jako černé ovce, mezi stádem bílých. Když byly odkryty, jejich objevitelé ztuhli jako beton. Děsivé archeologické nálezy jsou navíc dodnes opředeny mystériem!

1. Jaký tvor žil v jeskyni na Novém Zélandu?

Malá skupinka vědců v roce 1986 vystupuje na úbočí hory Owen, která se nachází v oblasti zvané Jižní ostrov a je jedním ze dvou hlavních ostrovů Nového Zélandu. Cílem expedice je prozkoumat permanentně potemnělý kamenný svět, rozprostírající se v útrobách téměr dva kilometry vysoké hory. Jedná se o obrovskou propletenou síť krasových jeskyní, které nikdy neprozkoumaly ani sluneční paprsky, natož pak člověk.

S baterkami v rukou i na čele se vědci, objímání stále větším chladem, spouští do hlubin hory.

,,Přestaňte!“ zařve nahlas jeden z členů týmu, když se členové expedice snaží vyhloubit cestu mezi dvěma jeskyněmi, aby mohli pokračovat v průzkumu. Všichni ustanou v práci a tázavě na něj hledí.

,,Támhle… Něco tam je!“ ukazuje baterkou na hromadu podivných kostí, z nichž jednu obalují kusy naříznuté kůže.

Když posvítí tímto směrem baterkou, uvidí obrovské čtyřprsté pařáty. Vypadají tak zachovale, jako by patřily něčemu, co ještě nedávno žilo. Při bližším pohledu vědci zjišťují, že nejspíše půjde o pozůstatek dosud neznámého tvora. Hrůzný nález vypadá opravdu čerstvě, všichni přítomní tak dostávají strach, že by zde tato podivná stvoření mohla stále ještě žít. Drápy zabalí do látky a z jeskyně se co nejrychleji vypaří.

Oficiální verze po detailních analýzách? Údajně se jedná o pozůstatek horských moa, nelétavých vyhynulých ptáků, kteří s výškou okolo jednoho metru měli tak obrovské pařáty, že by jim je záviděli i někteří draví dinosauři. Moa na Novém Zélandě skutečně žili do roku 1500, kdy měli vyhynout. Tento nález údajně pochází z doby 2000př.n.l.! Přesto dodnes přetrvávají pochybnosti – mnozí si myslí, že vlastníkem jeskynních drápů bylo něco jiného. Nový Zéland je známý tím, že se zde čas od času objeví záhadní tvorové, které člověk ještě nikdy nikde nespatřil. Navíc pařáty byly až neuvěřitelně zachovalé. Mohly se takto dochovat po tak dlouhé době? Jaká neznámá stvoření Nový Zéland ještě odhalí?

Pravěký pták horský moa žil na Novém Zélandě až do roku 1500. Podle odborníků je vlastníkem nalezených drápů právě on.

Někteří dokonce i věří, že objevený pařát patří samotného ďáblu. (plné rozlišení obrázku KLIK)

2. Zombie z Irska

Poté po archeologové na známém naležišti Kilteasheen v Irském hrabství Roscommon odkryjí středověké pohřebiště, postupně v rozmezí čtyř let odhalí 137 koster. Zatrne jim v momentě, kdy narazí na dva kostlivce, již mají v čelistech zaklíněné kameny o velikosti basebalových míčků!

,,Do úst je měli vloženy záměrně!“ říká Chris Read, vedoucí skupiny archeologů. Čím si tito chudáci vysloužili tak žalostný posmrtný osud?

Podle archeologů patří kostry dvěma mužům. Mladší z nich zemřel ve věku 20 až 30 let, starší se pak mohl dožít až 60 let. Jednoho nalezli ležet v běžné poloze, s hlavou otočenou přímo k nebi, zatímco druhý měl: ,,… hlavu otočenou na stranu. V ústech měl však mnohem větší kámen, který mu do nich byl zatlačen poměrně násilně. Tak, že mu téměř vykloubil čelisti,“ tvrdí Read.

Proč si dal někdo práci vklínit nebožtíkům do úst obrovské balvany? A jak to, že kameny v sobě ze 137 koster mají pouze dvě?

Motivace lidí, kteří tato těla pohřbívali, je podle Reada poměrně jasná: ,,Tito Irové museli být považováni za potenciálně nebezpečné osoby. Ústa byla brána jako hlavní portál pro duši, jež po smrti opouští tělo,“ vysvětluje a dodává: ,,Ta se podle tamních obyvatel někdy mohla vrátit do těla a oživit ho, nebo do něj ústy mohl vstoupit zlý duch, čímž by mrtvého probudil.“ Místní se tedy zřejmě obávali, aby nebožtíci nevstali z hrobu a nezměnili se v obživlé zombi. Co tedy byla tato záhadná dvojice zač? Nepřátelé, vrazi, násilníci, či osoby s nezvyklými schopnostmi?

,,Byla to velmi zvláštní doba. Obavy místních, že by tato dvojice mohla vstát z hrobu a týrat ty, které neměli v lásce, mohly způsobit způsobit jakési vybočení z normálu,“ míní Read. Báli se místní obyvatelé skutečně i sebemenší odlišnosti, nebo měli s oživlými umrlci již své zkušenosti a dobře věděli, co činí?

Narvali místní nebožtíkům kameny do úst proto, aby se z nich nestaly oživlé mrtvoly?

3. Clonycavanský muž nalezený v rašelině

V roce 2003 pracovník Irské, státem vlastněné těžební firmy Bord na Móna ráno rutinně nasedá do velkého stroje na sklízení rašeliny a míří si to směrem do clonycavanských bažin v hrabství Meath. Netuší, že než odbije poledne, bude volat archeology. Těsně před dvanáctou slyší podivný zvuk, jako by se mu ve stroji cosi vzpříčilo. Když seskočí ze sedadla, a jde se podívat, co se stalo, zbělá hrůzou. Ze sklízeče na něj vyčuhuje kus lidského těla!

Jakmile na místo dorazí vědci, spatří dokonale zachovalé, přes 2000 let staré tělo přírodně mumifikovaného muže, který později vejde ve známost jako Clonycavanský muž. Přeťatý je dočista vejpůl! Tělo od pasu dolů mu chybí, není po něm ani památky. O to se patrně nepostarala příroda, nýbrž sklízecí stroj. Již na první pohled je i po takové době zřejmé, že krásou Clonycavanský muž za života příliš neoplýval. Křivé zuby, ještě křivější přišlápnutý nos se stále viditelnými ucpanými póry a výška vypočtená na 152 cm jsou toho důkazem.

Na kráse mu nepřidalo ani do výšky načesané a nagelované háro, které mu na hlavě kuriozně vydrželo stát dodnes. Archeology však nejvíce zaujme něco úplně jiného. Jako by nebylo málo, že mumii rozřízl stroj na rašelinu, podobně tragicky musel Clonycavanský muž nejspíše strávit i poslední chvilky svého života. Jsou na něm totiž patrné stopy poukazující na násilný čin. Co se mu stalo?

Lebka Clonycavanského muže, kterému v době smrti mohlo být kolem 20 let, je rozseknutá ostrým předmětem, který mu na hlavě zanechal hlubokou ránu. V ní vědci dokonce objevují i zbytky mladíkova mozku. Smrt po tomto úderu musela nastat okamžitě. Mumii zdobí i velká tržná rána přes kořen nosu, táhnoucí se až směrem pod pravé oko. Zdá se, že obě rány byly pravděpodobně způsobené jednou a tou samou věcí, a sice sekyrou. Proč byl 20ti letý mladík takto brutálně zavražděn?

Irské bažiny byly v době bronzové a železné považovány za místa, kde sídlí duchové i bohové plodnosti a sklizně. Lidé v nich tak možná končívali i jako obětní beránci – byli zabíjeni ve jménu Bohů, aby zajistili dobrou úrodu. Stal se Clonycavanský muž jedním z těchto beránků?

Rozbory ukázaly, že gel, který měl mladík ve vlasech, tvoří směs z rostlinného oleje a borové pryskyřice, jež se tehdy dovážela z jihozápadní Francie a Španělska. To dokazuje, že tento prcek patřil mezi bohaté, neboť ne každý si mohl dovolit koupit kosmetiku z dovozu. Že by si ho tedy někdo vytipoval a šel po jeho penězích?

Clonycavanský muž

Z dokonale zachovalé mumie vědci odvodili, jak mohl muž vypadat za živa a před tím, než měl zlomený nos.

4. Stoka nechtěných dětí

V jižní oblasti Izraele se na pobřeží Středozemního moře rozprostírá starověké přístavní město Aškelon. V roce 1988 sem zavítá tým archeologů s cílem prozkoumat kanalizaci, která se nachází pod bývalými římskými lázněmi. Hned po pár dnech naráží na tisíce malých drobných kostí. Celé to na první pohled působí jako odpad ,,starověkého KFC“ – jako by sem dřívější hosté lázní splachovali zbytky od jídla. Jenže vše je docela jinak. Při analýze, kterou provádí Patricia Smith a Gila Kahila z Hebrejské univerzity, se totiž ukáže, že tyto miniaturní kosti jsou lidské. Mezi pozůstatky jsou zastoupeny všechny kosterní části. Kromě zubů.

V tu chvíli je výzkumnicím jasné, že místo, kde ještě před pár dny stály, je kanalizace navržená pro likvidaci dětí těsně po porodu! Narodily se snad s nějakým vážným onemocněním, a proto byly nežádoucí?

Smith a Kahila při zevrubných testech postupně zjišťují, že všechny kosti jsou neporušené a nejeví žádné známky onemocnění, vrozených vývojových vad či jakýchkoliv jiných anomálií. Novorozeňata na svět přicházela jako naprosto zdravé, silné děti. Proč tedy byly tak brutálně zavražděny a končívaly na dně stoky?

,,Nejdříve jsme si mysleli, že se jedná o kostry dívek. Těch bylo v římské společnosti více než mužů, proto nemusely být tak žádoucí,“ vysvětluje Smith a naráží tím i na jeden z nalezených římských dopisů z 1. století př. n. l., ve kterém se píše: ,,Pokud je to kluk, necháme si ho. Je-li to dívka, zbav se jí!“

Pozůstatky dětí pak putují do rukou Arielly Oppenheim z Hebrejské univerzity, aby analyzovala DNA ze 43 levých stehenních kostí. Pokus je úspěšně proveden v 19 případech. Nyní je jasné, že do lázeňské škarpy neputovaly jen malé holčičky. 14 stehenních kostí je totiž identifikováno jako mužských. To nahrává jinému faktu!

Řím je znám jako místo hříchů a divokých sexuálních orgií. Ty se často odehrávaly i v lázních. Nad stokou tak mohlo být pořádně živo! Lázně prý možná sehrávaly roli vykřičeného domu, kam místní muži chodili uspokojovat své sexuální choutky.

Harvardský archeolog, jenž se expedice do Aškelonu též zúčastnil, takového názoru je. ,,Poblíž lázní jsme objevili i stovky fragmentů keramických olejových lamp, z nichž jsou některé zdobené erotickými motivy.“

Mohlo se tak v případě dětí na dně stoky jednat o nechtěné potomstvo lázeňských kurtizán?

Pozůstatky římských lázní v Izraeli

5. Byla to upírka?

Zhruba tři kilometry na východ od Benátek se na severu Itálie nalézá malý ostrůvek Lazzaretto Nuovo. Tato dnes velice poklidná a malebná oblast pamatuje pořádně perné časy. Ve středověku zde řádila morová epidemie. Vypukla v roce 1576 a usmrtila kolem 10 000 obyvatel. Jako památku na toto smrtelné řádění se zde nachází obrovský masový hrob, který italští archeologové v čele s Matteem Borrinim z univerzity ve Florencii přijíždějí prohledat v létě 2006. Po třech letech průzkumu, který nepřináší nic světoborného, však vědci narazí na něco, co se od ostatních pozůstatků liší. Je to kostra ženy, která má mezi zuby nelítostně vraženou velkou cihlu!

,,Jedná se o pozůstatky asi 60 leté ženy, která byla lidmi ve své době bezesporu považována za upírku,“ myslí si Borrini. Ve středověku se víra ve vampýry šíří stejně snadno jako zmiňovaná nákaza. Jednu z hlavních příčin je třeba spatřit i v tom, že lidé ještě nejsou s to pochopit proces rozkladu lidského těla.

Z některých obětí moru totiž vytéká kapalina připomínající krev. Tím, jak se jejich žaludek uvnitř těla rozkládá, se uvolňuje tmavá látka, jež může volně proudit z úst a uší. Masové hroby jsou často znovu otvírány, aby do nich byla přidána těla. Vyděšení hrobaři, kteří nebožtíky znovu odkrývají, pak krajinou šíří strašidelné příběhy o nemrtvých, jejichž vlasy stále rostou, těla se nadýmají a ústa mají zaplněná krví.

Lidé věří i v to, že upíři pod zemí pojídají posmrtný rubáš, který jejich těla pokrýval. To však mohou způsobovat bakterie v ústech, které rubáš rozkládají, což po odkrytí zůsobuje dojem, jakoby si na něm pochutnávala samotná mrtvola.

,,K zabití upíra se musel rubáš z jeho čelistí odstranit a vložit do nich místo něj něco nejedlého,“ vysvětluje Borrini tehdejší zvyklosti.

A to nejen pro to, aby upíři nevysávali z lidí krev, ale aby také nešířili mor. Jsou to totiž právě oni, kdo mají, vzhledem ke svému způsobu ,,stravování“, rozšiřovat mor nejčastěji.

Stojí za vidinou upírů opravdu jen souhra logických přírodních zákonitostí? Jak je možné, že z tisíců mrtvých Italů měla cihlu v ústech jen jedna jediná kostra? Vždyť temná tekutina musela z těl vytékat obrovskému množství pohřbených! Byla snad žena za života známá tím, že z lidí opravdu vysávala krev?

Podle pověr měla cihla v ústech upírovi zabránit v šíření moru.

Matteo Borrini tvrdí, že našel historicky prvního opravdového upíra.