Proč je lepší být sám, než setrvávat s někým, kdo si vás nezaslouží

16.6.2020 v Psychologie 15

V našem vztahu možná zažijeme chvíle, kdy si budeme pokládat otázku, jak šťastní bychom asi byli, kdybychom už nebyli s touto konkrétní osobou.
Láska je moc složitý koncept. Musíte zvažovat všechna pro a proti, obzvláště když si říkáte, že by vám bylo lépe osamotě, než být dál s osobou, se kteoru vám kdysi bylo dobře. Přiznat si to, může být zpočátku obtížné.

Zde jsou čtyři závažné důvody, proč může být pro vás lepší opustit partnera, který si vás ve skutečnosti nezaslouží:

1. Snižuje vaše sebevědomí
Pokud vám vztah začal pomalu snižovat sebevědomí jen proto, že ten druhý nemá nic dobrého, co by řekl o vás nebo o věcech které děláte, možná nastal čas, abyste tuto osobu opustili a začali si hledat vlastní cestu. Nepotřebujete být s někým, kvůli komu se pořád cítíte špatně.
Je možné, že důvod proč vám to dělá je hlavně ten, že se špatně cítí on sám. Pokud jste si již promluvili o tom, co pro sebe navzájem můžete nebo nemůžete udělat, možná nastal čas pohnout se v životě dál.

2. Nové nastavení priorit
Pokud jste již zahájili proces odchodu z vašeho vztahu, pak vám samota dá dokonalou šanci znova nastavit své životní priority. Můžete se zaměřit na to, co chcete mít ve svém životě, abyste byli znovu šťastní. V této chvíli záleží jedině na vašem štěstí.
Musíte udělat vše, co je ve vašich silách, abyste šli za svým štěstím a získali ho. Najděte v životě opět radost, nadechněte se čerstvého vzduchu a užijte si svou svobodu.

3. Lpění na minulosti
Nesetrvávejte ve vašem vztahu jenom proto, že jste spolu už dlouho. Bude to bránit důležitému procesu opuštění něčeho, co je pro vás nevyhovující.
Možná pociťujete obrovskou lítost, protože jste s tou osobou strávili hodně času. Ale raději byste měli myslet na všechna nová dobrodružství, která můžete zažít poté, co začnete žít bez ní.
Můžete dělat cokoli chcete, ale když pořád setrváváte v minulosti, nežijete naplno v přítomnosti.

4. Energetičtí upíři
Pokud vám osoba, se kterou jste, neustále vysává veškerou energii kterou máte, nastal čas, abyste zvážili být raději nějakou tu dobu sami.
Budete si potřebovat dobít vyčerpanou energii o kterou jste přišli, v důsledku pravidelného zažívání destruktivních emocí díky osobě, která si vás nezaslouží.
Ozdravný proces bude těžký, ale je moc důležité, abyste v životě našli ztracenou motivaci.

Doufám, že vám tyto řádky pomohly uvědomit si, v jakém bodě se nacházíte a jestli jste s někým, kdo si vás vlastně vůbec nezaslouží.

přeložila aluška.org 2020
podle zdroje

Komentáře

Jáchym 2020-06-16 07:55:08 Odpovědět

Po přečtení článku výše mi naskočil otazník. Když je ve vztahu nějaký nesoulad a dohady tak zohledňuji sebe i ji, vzájemné chyby a zrcadlení ale taky úroveň vývoje vědomí podle mapy. Může příliš velký rozdíl ve vývoji vědomí, kdy jeden partner je při dohadech v klidu a rovnováze a druhý partner propadá apatii, smutku, zoufalství způsobovat agresi, která už hraničí s fyzickým napadením? Může způsobovat podráždění i vyšší frekvence vibrací? Má třeba někdo podobné zkušenosti?

Alue K. Loskotová 2020-06-16 08:25:14

Velký rozdíl v duševní vyzrálosti nebo emoční citlivosti může nadělat paseku, ale musíš se na to umět podívat z širšího kontextu, protože i chladnost, nezájem a neschopnost druhého podpořit a utěšit, je špatná.

Pamatuju si jak si mi máti pravidelně stěžovala, že ona má nervy na pochodu, úplně chcípá od nějakého problému a otec ani nehnul brvou a když přitlačila, tak jí řekl ať se uklidní a nehysterčí. A to ji ještě víc nasr., protože si připadala o to víc sama. Otázka ale je, kdo z těch dvou byl víc napřed, protože chovat se chladně vůči někomu kdo má problémy na které se cítí být sám a nedat mu ani duševní oporu, mi taky vůbec nepřipadá zralé. Je to chladné a bezohledné. Nenabízí to žádné řešení a tomu člověku to nijak neuleví.

A v podstatě když rozlícenému člověku něco v klidu řekneš, neskutečně ho tím naštveš.
Pamatuju si jak když mi bylo asi 13, tak za mnou do obyváku vlítl bývalej kamarád (mívali jsme odemčený vchodový dvře, prostě nám vlezl do baráku) a udělal mi celkem agresivní asi hodinovou přednášku ve které mi dost ofenzivně vysvětloval proč nemám právo se s ním bavit a proč je to ode mě sprostý s ním ukončit kontakt a proč nemám vlastně právo ztratit o něho zájem. Celou dobu mě nenechal nic říct, vždycky mi skočil do řeči jako ,,Buď ticho, teď mluvím já!!“
A když už to konečně vyblil a čekal co mu odpovím, řekla jsem soucitně ,,je mi tě líto“. A myslela jsem to fakt upřímně, protože se choval jako ubožák.
Zařval mi do obličeje ,,drž hubu“ ale tak strašně, že mě celou poprskal.
Skončilo to tak, že jsem ho nemohla ani vyvést pryč, prostě nešel, takže jsem před ním utekla k babičce a tam se schovávala dokud konečně neodešel. 🙁
Kdyby se mi to stalo znova, řeknu tu stejnou větu zase, nic lepšího podle mě nešlo v tu chvíli říct a omlouvat se za to že se s někým už nechci kamarádit, to teda fakt nebudu 😀

ginze 2020-06-16 17:12:37

Wtf, to je šílený zážitek :O Aby mi někdo vlezl do baráku a řval tam na mě, to bych nedávala.

Jinak, článek je moc dobře napsaný, souhlasím s tím. Znám docela dost lidí, kteří nedokážou nebýt v partnerském vztahu…lítají ze vztahu do vztahu, nejsou nikdy sami, mají pocit, že pořád musí s někým být. Na mě to působí, jakoby se ti lidé báli být sami se sebou, užít si chvíli klidu atd. Já třeba potřebuju hodně času sama pro sebe, nemám ráda, když mám někoho 24 hodin denně za zadkem, což zase připadá divné jiným lidem 🙂
Ze zkušenosti bych řekla, že nejhorší je to lpění na minulost, v tom může být opravdu velký problém, kvůli kterému jakýkoliv neproduktivní vztah neskončí a je těžké se z toho vymanit.

Alue K. Loskotová 2020-06-16 18:48:08

Pro některé lidi je ,,skončit sám“ největší strach v životě a jsou schopní tomu obětovat svoje štěstí, zdraví i svůj život… nechají se okrádat, mlátit, zneužívat, deptat… ale hlavně že nejsou sami.

Alue K. Loskotová 2020-06-16 18:53:27

To není zdaleka to nejhorší, i když to bylo hodně nepříjemné. Já mám s lidma hrozný zkušenosti. Není nic horšího než pošahanej ctitel co ví kde bydlíš.

Pak vždycky když mě viděl, tak mi připomněl, že se mu ze mě udělalo tak špatně poté co jsem ho odmítla, že se z toho poblil. Že jsem prý tak odporná a bezcitná… jakobych za to nějak mohla, že si neumí sám normálně poradit s odmítnutím, nebo co. A to mu bylo 15, no rozum neměl žádnej.

Občas si pokládám otázku, když tak vzpomínám jaký jsem kdysi v dětství měla kolem sebe lidi, co to jako bylo za úlet. Co to proboha bylo za lidi… celý se to slívá do jednoho velkýho WTF. Ale nedá se s tím moc dělat, když jsi děcko, tak se ty kontakty vybírají špatně, to není jako dneska že zamkneš dveře, prostě nezvedneš telefon a je hotovo.

Nirvana 2020-06-16 22:15:57

„Občas si pokládám otázku, když tak vzpomínám jaký jsem kdysi v dětství měla kolem sebe lidi, co to jako bylo za úlet. Co to proboha bylo za lidi… celý se to slívá do jednoho velkýho WTF.“

– no to je uplně trefný prostě 😂😂 taky nad tím takhle někdy přemýšlím 😃😂 tohle se stává… jsi klasický fajn chytrý dítě, co se narodilo do špatný rodiny, která si ho nezasloužila. je nás dost 🙂 mám taky jednu takovou kamarádku. chudák, ještě s nima musí bydlet…

Alue K. Loskotová 2020-06-17 09:26:37

A měla jsi to taky tak, že jsi měla různý lidi kolem sebe, oni vlastně nebyli vůbec normální, byli méééga divní a pošahaní, ale tys prostě z života nikdy nepoznala nic lepšího, tohle se ti představovalo jako ,,norma“, tak jsi se s nima bavila i když jsi tak nějak vnitřně potlačovala hlásek ,,co to je?!?!?“, případně se občas zkoušela dostat na jejich úroveň, abys zapadla konečně do nějaké skupiny? A když na to vzpomeneš po deseti letech tak je ti trapně a říkáš si ,,wtf co jsem tam dělala, to bylo tak strašně pod úroveň!“
Já si třeba pamatuju na svou ,,kamarádku“, bavily jsme se asi dva roky než jsem se odstěhovala od rodiny a ona, jedinou větu kterou znala směrem ke mně, byla věta ,,se*eš mě.“ Ale přitom jsme se dál bavily, chodily spolu ven, navštěvovaly se, dělaly srandu, ale ona pořád jela tuhle větu. Kterou nikdy nerozvedla, nevysvětlila mi proč jí vadím nebo co dělám špatně a co mám přestat dělat. Asi to byla nějaká její hláška… nechápu proč jsem to přecházela a nepozastavila se nad tím co mi říká. Možná jsem tak moc potřebovala kamarádku…?

Dobrá zpráva je, že naštěstí už udržuju kontakt jenom s lidma co jsou normální, dlouhý roky jsem se totiž bála, že jsou všichni tak straště divní jako to co jsem měla v dětství kolem sebe, ale naštětí ne… Naštěstí. Kdyby jo, tak nevím co bych dělala, člověk není jenom sám pro sebe, vždycky potřebuješ někoho k ruce.

Nirvana 2020-06-19 19:22:51

no přesně. a pak jsem přišla do normální společnosti, která mi KONEČNĚ byla příjemná a pochopila, že v dětství nebyla chyba ve mně, že jsem ty lidi vnitrně nechápala a neměla ráda, ale v nich. a přesně jako ty, zpětně si řikám jedno velký WTF !!!

kiana 2020-06-16 11:06:19 Odpovědět

Teď čtu dobrou knížku (nejen) o vztazích: Cítit rozumem, myslet srdcem (Petr Casanova)

Zatím jsem asi ve čtvrtině, ale knížka mě v dobrém překvapila. Popisuje i že když má muž nízké sebevědomí, snaží se partnerku „shodit“ na jeho úroveň. Je tam dost věcí na zamyšlení a díky tomu se to čte docela pomalu.

lenka f 2020-06-17 10:40:44 Odpovědět

To já si zas říkám, když nahlídnu do minulosti – jak jsem se tak mohla chovat. Jak to, že jsem s daným člověkem nebo lidmi mohla kamarádit a nebo jak je to možné, že jsem dělala to či ono. Dneska mi to přijde úplně nepochopitelné – jako bych byla úplně jiný člověk. Vlastně se i zpětně divím tomu, jak jsem si mohla vzít svého prvního manžela. Přijde mi to, že jsem byla strašně moc (nevím jak to vyjádřit) zavinutá nebo uzavřená v nitru, i když jsem nějak komunikovala. Ale ta komunikace chce rozvíjet. A postupem času jsem se pomalu v této oblasti začala jakoby druhým beze strachu otevírat. No však taky jsem měla problémy se štítnou žlázou.

Alue K. Loskotová 2020-06-17 10:53:38

Možná je to tím, že nějakou dobu trvá, než se dostaneme z dětského programu ,,napodobovat a přizpůsobit se svému okolí“. Než pochopíme, že je to špatně, protože společnost a lidi okolo nejsou ideální příklady pro náš život a naopak nás spíš degradují. A než si najdeme cestu zpátky k sobě, začneme k sobě být upřímní a vybudujeme si sebevědomí na to říc Ne, tohle je pod moji úroveň, toto ve skutečnosti dělat nechci, tak to vyžaduje čas a zkušenosti.
Jako děti jsme zvyklí, že nám neustále někdo bere naše základní právo. Nechceš se s někým bavit, nechceš se s ním kamarádit, nechceš tam jít, ten člověk tě nezajímá – rodiče tě popadnou za límec, dotáhnou tam a nakážou ti povinně si s tím člověkem hrát a povinně se s ním bavit. A ještě ti vysvětlí proč nemáš nárok to nechtít, nebo někoho nemít ráda. A tahle nesvoboda a potlačené právo rozhodovat se sám a sám si říct co chceš a nechceš, má určitý dozvuk a přesah, trvá se z toho dostat ven. A pak se stýkáš i s lidmi, které by sis normálně nevybrala, kdybys nebyla zvyklá na tyhle nízké standardy a nepotlačovala své skutečné já.

lenka f 2020-06-17 11:07:06

No to je všechno pravda a navíc si myslím, že to moje „zablokování“ a jakoby svinutí do sebe byl i obranný mechanismus. Za to mohl můj otec, který s náma žil do mých asi 8 let (agresivní alkoholik), kterého jsem se strašně bála. Když měl přijít domu – tak jsem někdy pociťovala takový strach, že mě i v panice napadaly takové myšlenky, kam se v bytě před ním schovám. I když mě se sestrou nebil (mlátil mámu), ale hrozně jsem se ho bála.

Alue K. Loskotová 2020-06-17 11:48:17

Jop. Můj otčím byl zase strašný cholerik, co mi zakazoval se doma najíst, umýt, projít obyvákem když je doma, jít ven, otevíral mou poštu a pak mi ji ani nedal, kradl mi důležité věci jako klíče a mobil. Taky mě odpojil od internetu, zakázal mi televizi a možná mě i tajně otrávil, protože jsme nepochopitelně zjistili, že mám v těle toxickou hladinu arzénu, to jsem detoxikovala několik let a teď už jsem v pořádku… no ale když jsem někoho prosila o pomoc, tak mi řekl že si to vymýšlím a že jsem blbá hysterická kráva. A teď se mi diví, proč se s nimi nestýkám.

Hlavní je to překonat, nevinit se za špatnosti jiných lidí a umět prostě jít dál.

Lidara 2020-06-19 17:54:51 Odpovědět

Sak*a, tenhle článek přišel v perfektní dobu! Ale opravdu, skvělé, škoda že jsem si ho nepřečetla v den vydání. Zrovna se týká toho, co prožívám.

Robin 2020-06-20 16:22:17 Odpovědět

Skvěle napsaný článek. Potkal sem za život už spousty párů, kdy jsem si řekl, že si ten svůj protějšek nezaslouží. A to jak u páru, kdy ten kluk/muž si nezasloužil tu holku/ženu, tak i naopak. I když je pravda, že sem se častěji setkal s tím, že ten kluk/muž si nezasloužil tu ženu. Asi 60 ku 40ceti ve prospěch ženského pohlaví. Bohužel to není jen vždy o největším strachu „skončit sám“, ale jsou tam i mnohé jiné důvody. Často sem se i těch lidí přímo zeptal, proč s tím protějškem vlastně jsou. Jejich důvody: 1) Nechtějí rozbíjet rodinu No, děti to (rozchod/rozvod) sice poškodí, ale v dospělosti to podle mě pochopí, a navíc ty děti jsou mnohdy poškozeny kvůli tomu, co v té rodině pravidelně vidí/zažívají mnohem více právě tím, že ta rodina zůstane pohromadě. 2) Peníze…No, tento argument většinou používaly ženy… ale jednak není dobré být na někom finančně závislý a vždy se najde jiný chlap, který se dovede postarat o rodinu a nebude to deb…l….3) Už nechtějí jít znova tzv. do sebe…….holt si na sebe nějak zvykli…většinou oba..nebo ten jeden/jedna ztloustli….nechce se jim znova na sobě pracovat (např. shazovat kila) a znova randit..znova obětovat ten čas tomu, aby se poznali natolik, jak už se znají ti dva současní….a spousty dalších důvodů.

Třeba můj otec si vyloženě nezasloužil moji máti…..v dětství se tolik rodičů spolužáků okolo mě rozvádělo a já si o rozvodu mohl nechat jenom zdát 😀 😀 ,no a ten teror, který si bohužel máti zažila…kdyby se tenkrát rozvedla, tak je dnes štastnější, spokojenější a vypadala by o 10 let mladší, než jí teď je. Hm..nechtěla se rozvádět kvůli dětem….a poenta? Já i ségra jsme si už v dětství přáli, aby se naši rodiče rozvedli…a i kdyby se rozvedli, tak nás to opravdu poškodí méně než tím, že s ním zůstala. Já sem naštěstí z domu vypadl kvůli otci už dávno (hned ve 20ceti), ale tím jsem se dal do kupy a nepoškodilo mě to tolik jako ségru, protože ségra tam (v domě rodičů) zůstala, protože to je opravdu velký rodinný dům, ale vidím, jak jí to poškodilo a ví a vidí to i ona sama a teď už má kvůli tomu dlouhodobě problém najít si chlapa. Jen trochu vidí nějaký vzorec chování, který jí připomene otce, tak už má k tomu chlapovi okamžitě odpor…i když ten chlap je třeba pohodář.

Nový komentář Zrušit odpověď na komentář

Moderovaná diskuze: Příspěvky se zveřejňují s časovou prodlevou. Pro účast v diskuzi je třeba, aby byl váš komentář v souladu s obecnými pravidly slušného chování a podmínkami používání stránek

Aluška.org: Věděním ke svobodě

Aktuálně

Poslední komentáře

Archiv