Aluška.org: Věděním ke svobodě

Nový život – 8. díl série o cestě k mateřství
Když se radost z těhotenství potká s realitou screeningu.

Jeden by nevěřil, kolik se toho dozví ve chvíli, kdy započne cestu k mateřství. Přerod slečny v matku není pouze duchovní a psychická evoluce, obnáší to také příval nových poznatků a nároků. Jedním z nich byl pro mě screening v prvním trimestru.
Jako první mi o něm řekly ženy v mém okolí, takže když to pak na mě vytasila moje doktorka, alespoň jsem na ni nečuměla blbě. Člověk vlastně ví, že má občas někam dojít aby se vědělo že je v pořádku, ale obvykle to nemá zmapované úplně do detailu.

Měla jsem čas si předem promyslet, jestli to chci nebo nechci a něco si o tom načíst dopředu. Můj vnitřní pocit byl, že tam nechci. Měla jsem pocit, že mi nic nenajdou, akorát ztratím čas a budu zbytečně ve stresu.
Tímto pocitem jsem se však nakonec neřídila, jelikož jsem si dala A a B dohromady. Vnitřní pocit je super věc, vědět že to nechceš je taky super věc, ale na druhé straně váhy by bylo chybějící vyšetření o které by se lékaři později mohli potřebovat opřít, chybějící podrobnosti o těhotenství, nebo pocit, že jedu nadivoko a nechovám se zodpovědně.

Moje doktorka, zkušená to žena, zřejmě moc dobře věděla, že tohle téma je citlivé a mluvila velmi tichým, velmi jemným hlasem. Šlo vidět, že si dává pozor na každé slovo a že má ty věty naučené, že ví jak to podat opatrně, aby se nedotkla bolavých míst.
Zmínila i to, že tam jít vůbec nemusím. Že to je moje svobodná volba a že má v péči ženy, které jsou silně věřící. Takové, které řeknou: „Ať už je miminku cokoli, donosím ho.“ Ale pozor… i s tím rizikem, že nemocné miminko nemusí porod ani zvládnout.
Jsou takové ženy a právě tyto odmítají screening. Protože je jedno, co by se zjistilo… já mezi odmítající nepatřím. Ale naprosto chápu jejich postoj a jejich důvody.

Prvotrimestrální screening je nejvíc děsivý v tom, že v případě špatného výsledku můžete nastoupit kolečko dalších vyšetření, které může skončit tragicky. Takže z veselé těhulky, co se těší na miminko, můžete v průběhu několika týdnů vstoupit do kompletně jiné reality: Do příběhu ženy, která se bojí o život svého miminka, které je možná nemocné a pak musí rozhodovat o tom, jestli bude pokračovat…

Jenom samotná představa, že by mě postavili před takové rozhodnutí, mě šíleně děsila. Protože tady už se nebavíme o milimetrové kuličce, tady se bavíme o malinkém miminku, co už vypadá jako človíček a pohybuje se. Tohle je něco, co by mě zdrtilo na mnoho let a do konce života bych pak počítala, kolik už by mu bylo, do jaké třídy by chodil, jaký by asi byl a co všechno jsme spolu mohli zažít a nezažili jsme to, protože byl nemocný… Ta představa je strašlivá. A mnoho žen v této realitě žije.
Takže můj pocit, že se tomu chci vyhnout, dává smysl. Ale dala jsem přednost zodpovědnosti před strachem. Jestli mi tělo říká, že nic nenajdou, pak se nemám čeho bát a bude to formalita.

Den D

Dali mi termín na 12+6, což je optimální doba, kdy se dá miminko dobře vyšetřit a má už to, co má mít. V té době jsem dost bojovala s těhotenskou mlhou a navíc jsem se fakt bála co mi tam řeknou, takže jsem si spletla časy a dotáhla jsem tam manžela o hodinu dřív.
V životě se mi nestalo, že bych si takhle spletla čas… Stalo se. Asi jsem to podvědomě chtěla mít dřív za sebou.

Následující hodinku jsme strávili ve špinavém pajzlu za rožkem, který měl jako jeden z mála otevřeno takhle brzo ráno. Tam jsem do sebe kopla přeslazené kakao a kousek buchty. Manžela to tam štvalo, protože nemohl sundat oči z toho bordelu, prachu a špinavých koberců.
Celou dobu mi šeptal, že by toho majitele hnal, že „takhle prasit podnik je fakt ostuda“ a pak se zdejchnul ven dřív.
Když se mi tam pak na záchodě rozpadla štětka v ruce, dostala jsem záchvat smíchu, protože se tím jednak potvrdilo že má pravdu a zadruhé toho na mě bylo prostě moc.
Stres, spletený čas, pajzl a nakonec mi zůstane kartáč v záchodě. Můj život mi v tu chvíli připadal uplně absurdní.

Když jsme pak ale vlezli na kliniku, smích mě rychle přešel.
Dostala jsem se do prostředí, kde byly všechny ženy, kromě ošetřujícího personálu, s pupkem.

Prostě sběrná místnost na těhulky. A všechny jsme šly buď na prvotrimestrální, nebo druhotrimestrální screening, takže jsme vypadaly všechny víceméně podobně. Byl to zážitek, jak kdybyste vylezli z UFA na jinou planetu. Vy máte pupek, holky kolem mají všechny taky pupek a všechny se držíme u svého samce, protože jsme všechny stejně podělané a všem je nám divně… prostě slezina těhotnejch.

Volali si nás postupně do různých dveří. První za sestřičkama, které udělaly vstupní vyšetření s dotazníkem a pak na ultrazvuk.

Zavolali moje jméno.

Sednu tam , dávám kartičku pojištěnce a těhotenskou průkazku a říkám, že chci k NT+ udělat za sedm stovek také vyšetření na rizika preeklampsie. (Preeklampsie není vůbec špatný test, protože když pak dojdou výsledky, tak je z nich poznat, jak se daří placentě. Sice to i tak může vzniknout později, ale ta pozdější eklampsie už není od placenty.)

Berou mi krev, měří tlak a druhá sestřička začíná vyplňovat dotazník… Ten dotazník je něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Myslela jsem si, že mají všechno v těhotenské průkazce. Pokládané otázky mě několikrát úplně zaskočily, protože mě prostě nenapadlo, že by se mě na tohle někdo mohl ptát. Například:

„Jestli máme dítě z asistované reprodukce, IVF, či přirozené početí?“
Fakt to přirozené početí bylo jmenováno až nakonec, z čeho jsem dostala dojem, že to snad už není standard?
Oni se mě tady fakt ptají, jestli jsme to dělali? Tak to je hlína. 😅 Proč mi to nikdo neřekl, mohla jsem se na to trochu připravit.
Zastyděla jsem se… Říkám: „Normálně.“
Jakože sem tam sem tam, chápeš… 😅

Ano, rozumím že asi tohle má vliv na riziko výskytu potíží, ale ty vteřiny ticha, než můj mozek zpracoval to překvapení, byly docela zábavné.
A to mám za sebou 10 výslechů. Většinou policejních, ale i  na soudu a městském úřadě. Jednání s právníky, policajty, všechno jsem vždycky zandala na šéfa… Přesto mě tyhle dvě rychlé sestřičky dostaly.

„Jestli mám já ve své rodině, nebo manžel v jeho rodině, výskyt vývojových vad?“
„A kruci,“ došlo mi. „Tohle mi sakryš měl někdo říct, jinak bych se na to manžela před vyšetřením zeptala.“ No tak jsem špitla, že u nás nic a u manžela taky nic, nebo o tom nemluvil… Stačilo jim to.
Pak jsem se na to pro jistotu zeptala, abych věděla, jestli jsem jim to řekla správně a mohla to případně opravit, ale stejně… Jestli tam někdo půjdete, na tohle se manžela zeptejte, ať na ně nekoukáte vyjeveně jako já.

„Jestli jsem byla narozena předčasně, nebo narozena v termínu?“
Tak tuhle otázku jsem nečekala vůbec. Vypadlo ze mě, že „Jsem donošené dítě.“ 😅

Sestřička pak na mě: „Vidím, že je těch nových informací na vás hodně, to je normální…“
Říkám že jsem v pohodě, že jako vím která bije… ale už jsem pomlčela o tom, že ta nálož naprosto nečekaných otázek mě totálně zavalila.

Pak mě vypustili zpátky do výběhu pro těhulky, že si mě pak už zavolají na samotné vyšetření… Samozřejmě, že jsem dlouho předem hořečně googlila, jestli mě budou vyšetřovat přes břicho, protože vagišťouru jsem chtěla být ušetřena, kor před manželem. Naštěstí ve 12.-13. týdnu už se to dělá přes břicho.. UUUF!!! 😅

Telka jak z hororu

Ve výběhu pro těhulky byla dlouhá chvíle. Musím pochválit program, který nám tam pouštěli.
Před námi byla velká obrazovka, dělená na dvě části. Vlevo pouštěli zvířátka a vpravo psané informace.

Akorát že pořad o zvířátkách, který by vás v této situaci měl spíš uklidnit a rozptýlit, byl zvolen naprosto geniálně: Záznam na housátka, která hnízdila na vysoké skále a zrovna vylítávala ven.
Takže zatímco jsem se tulila k manželovi a bála se co mi najdou, sledovala jsem, jak ze skály padají malá housátka, po cestě se třikrát jebnou o svah a padají dál.
Kupodivu i pak žijí a dole si je přebírají rodiče… Housátka vylítávala jedno pěkně po druhém, takže jsem si tu krásnou scénu užila hned několikrát.
… Výbornej pořad pro nastávající matky. 😅 Miluju.

Druhá půlka té obrazovky byla ještě lepší. Člověk by čekal nějaké nudné průměrné pindy, jako třeba praktické informace pro těhulky, které výběh navštěvují poprvé: „Mějte u sebe kartičku pojištěnce, těhotenskou průkazku, vyšetření je přes bříško a manžela si vezměte s sebou, je to běžná praxe. Připravte si odpovědi na otázky, jestli jste počala metodou sem tam nebo máte mimíska z IVF a zeptejte se manžela, jestli má v rodině vývojové vady, mezi které patří například…“

Houby. Oni tam místo toho pouštěli text o tom, jaké všechny existují genetické mutace, jaké z toho můžete mít nemoci, co vám to udělá, jak a kde to bolí, kolik se dožijete a z čeho se to dá zjistit. Takže parádní matroš pro vaše budoucí noční můry.

Mezitím mě začal tlačit močák, tak jsem se vydala… Při pohledu na místnost bez jakéhokoli okna, kde byly pouze dveře, záchod a kachličky až do stropu, se o mě začala na chvilku pokoušet panika a měla jsem chuť úplně zdrhnout.
Spustilo to ve mě nový pud, který zavelel: „Nešahejte mi na mimino! Áááá!“
Musela jsem sama sobě připomínat, že mi nikdo nic nedělá, nikdo mě tam nedrží, že mi nikdo nejde řezat nohu, nikdo mi malýho nebere a ani se ho nedotkne… Že se mi jenom podívají na mimino a jdu domů. O nic přece nejde. (No sice jde, ale dokud nedošly výsledky, tak nestahuj gatě, když máš brod daleko)

Myslím si, že vím, proč mám tenhle problém. Zaprvé mě jako malé dítě často zavírali do té dementní postýlky se šprušlema, odkud se nedalo dostat, ale hlavně mi jako miminu píchali náušnice. Bohužel si to pamatuju.
Zavřeli mě do bílé místnosti bez okna s kachličkama až do stropu, najednou mě chytili pevně a šílená bolest v levém uchu.
Chytla jsem paniku a začala jsem se prát. Blbý je, že jsem se prala s vlastní matkou, která mě držela jak svíjejícího se hada, zatímco se mi zdravotní sestra sápala i po druhém uchu.
Nakonec mi to nastřelili. Kupodivu se i trefili.
Ale ten pohled na tu bílou místnost s kachlíkama do stropu, odkud nejde utéct, kde mě drží a kde to bolí… Ten mi zůstal vypálený v hlavě a asi s tím budu muset už dožít.
Je to i důvod, proč radši chodím po schodech, než abych jela výtahem. Nesnáším tyhle prostory bez okna.
… Nedoporučuju tenhle zážitek. Dávám nula hvězdiček z deseti.

Proto taky patřím do té skupiny lidí, co by tohle svému děcku neudělali a raději by si počkali, až dojde samo s požadavkem.
A když už jsem u toho, dětské ucho by se nemělo píchat před 6. rokem věku. Protože do té doby ještě roste, nemá cca dospělou velikost a dírka se pak často posune. V dospělosti je na blbém místě a zhruba třetina žen si pak dírku nechává přepíchnout na novou, protože tu miminkovskou má vysoko, nebo křivě, nebo úplně blbě… a není divu, jestli se rvali tak jako já, je s podivem, že se do toho druhého ucha vůbec někdo trefí.

Návrat spravil manžel. Namáčkla jsem se a bylo mi zase dobře.
Velmi doporučuji manžela na tohle vyšetření vzít. Není to jenom o tom, že pravděpodobně právě tady poprvé v životě uvidí svoje dítě, ale jeho přítomnost uklidňuje, i když nedělá vůbec nic.
To je prostě kouzlo dobrých chlapů. Stačí tam být a kouzlo se děje samo… ovšem za předpokladu, že byl včas odloven kvalitní kus. Ale to už je jiné téma.

(pokračování příště)
Vrátit se na první díl – zde